3. Dědictví sporu mezi měnovou a bankovní školou

Dědictví sporu mezi britskou měnovou a bankovní školou

Spor, který probíhal ve Velké Británii od konce 18. do poloviny 19. století a jehož nejviditelnějším politickým plodem byl Peelův bankovní zákon (1844), měl poměrně zásadní formativní charakter pro to, jakým způsobem se nadále vyvíjelo ekonomické myšlení v oblasti peněz, bankovnictví a hospodářských cyklů. Argumenty, které v něm z jedné nebo druhé strany zazněly, jsou dodnes základem debat o těchto tématech, byť dnes občas bývají zahaleny do obskurnějšího žargonu. Na obou stranách tohoto sporu stály jak vynikající osobnosti klasického liberalismu (které předkládaly argumenty z pozic laissez faire), tak etatisté (tehdy ještě v úloze okrajových podivínů) a socialisté. Tento spor se samozřejmě neomezoval jen na Británii, ale měl značný přesah i do ostatních zemí a především do USA.

V monetarismu a rothbardovské větvi Rakouské školy lze vidět pokračovatele myšlenek měnové školy, zatímco v (post)keynesiánství a hayekovské větvi Rakouské školy rezonují ideje bankovních teoretiků.

Počátky sporu

Určitá nedůvěra k „papírovému úvěru“ [tj. bankovkám] panovala od doby experimentu Johna Lawa. Takto se o něm vyjádřil David Hume[1]:

„Proto mám jisté pochybnosti o prospěšnosti bank a papírového úvěru, které jsou dnes pokládány za výhodné pro každý národ. To, že se komodity a práce stávají dražší, jak se rozšiřuje obchod a peníze, je v mnoha ohledech nepříjemností; ale nevyhnutelnou nepříjemností a následkem toho veřejného bohatnutí a prosperity, které jsou cílem našich přání. Je to vykompenzováno výhodami, které sklízíme z vlastnictví většího množství drahých kovů, které dodává prestiž při vyjednávání s cizími národy a zahraničních válkách. Ale nevidím žádný důvod, proč zvyšovat tyto nepříjemnosti padělanými penězi [tj. papírovými bankovkami], které žádný cizinec nepřijme a které jakékoliv větší pobouření ve státě obrátí v nicotu. V každém bohatém státě je jistě mnoho lidí, kteří mají velké peněžní sumy, a tak dají přednost dobře zabezpečenému papíru, který je bezpečnější přepravovat… Ale snažit se uměle zvyšovat tento papírový úvěr nemůže být nikdy v zájmu jakéhokoliv národa; musí to přinést všechny nevýhody plynoucí z rozmnožení peněz nad jejich přirozený poměr vůči práci a komoditám a tudíž zvýšení jejich ceny pro obchodníka a výrobce. Z tohoto úhlu pohledu musí být připuštěno, že nejlepší bankou je ta, která zamkne v trezoru všechny peníze, které dostane (což je případ Amsterodamské banky – pozn. Hume) a nikdy nerozšíří oběh mincí, jak je to obvyklé, tím, že by vrátily část svého pokladu do obchodu. Tímto pověřená veřejná banka by mohla omezit mnoho obchodů soukromých bankéřů a peněžních překupníků; a ačkoliv by stát musel platit výplaty ředitelů a pokladníků v této bance (podle našich předpokladů by negenerovali žádný zisk), národní výhody plynoucí z nízké ceny práce a zničení papírového úvěru by byly dostatečnou kompenzací.“

Stejnou nedůvěru vůči bankám a bankovkám vyjádřil Thomas Jefferson[2]:

„Padne-li otázka: nemáme snad mít žádné banky? Mají být obchodníci a další lidé zbaveni zdroje krátkodobých půjček, které shledávají tak výhodné? Já odpovídám: mějme banky; ale takové banky, jako existují mimo Velkou Británii. V kontinentální Evropě není diskontní banka (alespoň ne v době, kdy jsem tam byl), která by nabízela něco jiného než kovovou hotovost výměnou za obchodní směnku. Nikdo nemá přirozené právo půjčovat peníze krom toho, kdo tyto peníze opravdu vlastní. Nechť tedy ti z nás, kteří mají peněžní kapitál a kteří dávají přednost tomu, ho půjčovat než zaměstnat jiným způsobem, založí banky a půjčují kovovou hotovost na úrok. Možná by bylo dobré pro jejich povzbuzení povolit jim vyšší úrok, než je legální v jiných případech, za podmínky, že se jedná o krátkodobé půjčky. Z Velké Británie jsme převzali nápad dávat papír výměnou za obchodní směnky; a ačkoliv jsme převzali z té země některé dobré principy ohledně vlády a legislativy, naneštěstí také otrocky napodobujeme i ty praktiky, které se v ní ukázaly být zhoubné, a tak se před námi otevírá stejná propast, do které tyto praktiky vedou. Neomezené emise bankovního papíru z ní vytlačily veškerý kov a tak je, depreciací přiznanou jejími vlastními státníky, tlačena rychle k bankrotu, stejně jako se to stalo ve Francii a u nás. A totéž se nám může stát znovu, stejně jako každé jiné zemi, která dovolí, aby v ní obíhal jiný papír než veřejnou autoritou přísně omezený oprávněným potřebám oběhu. Soukromé majetky, za současného stavu peněžních záležitostí, jsou vydány na milost těchto půjčovatelů samostvořených peněz a jsou utápěny v záplavách nominálních peněz, do nichž nás jejich lakota noří. Ten, kdo půjčil své peníze státu, nebo jednotlivci před zavedením Banky Spojených států před dvaceti lety, když se obilí prodávalo dolar za bušl, a dostává dnes svou nominální sumu, když se prodává za dva dolary, byl podveden o polovinu svého majetku. A kým? Bankami, které od té doby vrhly do oběhu deset dolarů jejich nominálních peněz za každý jeden, který v té době měly.“

Stručně a jasně se vyjádřil David Ricardo[3]: „Nikdy neexistovala banka s neomezeným právem vydávat papírové peníze, která by této moci nezneužila.“

Spor mezi přívrženci fiduciárních prostředků nabral na obrátkách v souvislosti s expanzemi nesměnitelné papírové měny v době napoleonských válek. V Rusku a Rakousku, kde si vlády pomohly k penězům na válečné výdaje velmi přímočaře, nastaly hyperinflace . Ve Velké Británii si vláda pomohla velkými půjčkami od Bank of England a pozastavením směnitelnosti bankovek za zlato otevřela dveře úvěrové expanzi. Ta se projevila méně ve všeobecném nárůstu cen v Británii, ale řada lidí pojala podezření, že byla příčinou hospodářského cyklu a vlny bankovních krachů, která zasáhla v letech 1814–1816 Británii a v roce 1819 také Spojené státy. Zrodila se tedy peněžní teorie o příčinách cyklu.

Takto situaci popsal Herbert Spencer[4]: „Po enormních exportech zlata v letech 1795–1796 na válečné půjčky Německu a kvůli splácení směnek na státní pokladnu, které vydávali britští zástupci v zahraničí; a po velkých válečných půjčkách, které poskytla Bank of England vládě, následovaly nadměrné emise bankovek. V letech 1796–1797 nastaly krachy bank v provinciích, panika v Londýně, run na téměř vyčerpanou Bank of England a zastavení výplat v měnovém kovu – státem autorizované odmítnutí splnit dané sliby zaplatit. V roce 1800, po dalším zchudnutí způsobeném špatnou sklizní, spolu s legalizací nesměnitelnosti bankovek, došlo k takovému jejich rozmnožení, že poklesly v hodnotě vůči měnovému kovu. Během dočasného příměří v roce 1802 se země částečně zotavila a Bank of England by mohla obnovit zlaté platby a zlikvidovat nároky, které proti sobě vydala, ovšem vláda to nepovolila. Při následném obnovení válečného konfliktu se tento fenomén opakoval… Pohroma byla způsobena státním zasahováním. Pozastavením plateb v měnovém kovu vláda místo aby dodržování kontraktů vynucovala, dočasně velkou část z nich zrušila a každému bankéři řekla: „Nebudeš muset zlikvidovat mincemi své sliby zaplatit, které teď vydáš.“ Přirozené pojistky před nadměrným rozmnožením slibů zaplatit tak zmizely. Co bylo následkem? Banky, od kterých se již nechtělo proplacení jejich bankovek za mince a které mohly snadno dostat od Bank of England její bankovky výměnou za cenné papíry, mohly poskytovat půjčky téměř v libovolném rozsahu. Když zmizela nutnost zvyšovat diskontní sazby při poklesu bankovních rezerv, a protože se bankám otevřela možnost sklidit zisk z každé půjčky (bankovek) poskytnuté na fixní kapitál, objevily se zde jak abnormální možnost výhodně si půjčovat, tak abnormální touha bank půjčovat. Toto vyvrcholilo při divoké spekulativní vlně roku 1809 – spekulace nebyly pouze umožněny, ale do velké míry přímo způsobeny předchozí nadměrnou emisí, která tím, že přispěla k dalšímu nárůstu cen, zvýšila zdánlivou ziskovost investic. A toto se stalo v době, kdy by měla v ekonomice převládat uměřenost – v době chudnutí způsobeného pokračující válkou. Pokud by nebylo této iluze, obchod by procházel stagnací a panovala by tomu odpovídající opatrnost. Oproti tomu, ačkoliv zadluženost byla neobvykle vysoká, společnost byla povzbuzována k dalšímu zadlužování. Výsledné znehodnocení papírových slibů zaplatit a hospodářská krize let 1814–1816, kdy devadesát provinčních bank zkrachovalo, byla zla způsobená státem: částečně válkou, kterou vláda vedla, a z největší části měnovou regulací, kterou vláda vytvořila.“

Se závěrem o souvislosti mezi vyvoláním všeobecné iluze bohatnutí při poklesu měny, která vede k hospodářskému boomu následovanému rozptýlením iluzí a krachem, přišel i mladý John Stuart Mill[5]: „Roční produkce země se ani neblíží tomu rozsahu, který by byl možný, kdyby byly všechny zdroje zapojeny do produkce, krátce řečeno, kdyby byl celý kapitál země ve stavu plné zaměstnanosti. Tato nezaměstnanost části kapitálu je cenou, kterou platíme za dělbu práce. Z toho, co bylo řečeno, je zřejmé, že období „čilé poptávky“ jsou zároveň obdobími největší produkce: národní kapitál se dostane do stavu plné zaměstnanosti právě v těchto obdobích. To ovšem není důvodem, proč si přát takové časy; není žádoucí, aby byl všechen kapitál země plně zaměstnán. Jelikož kalkulace výrobců a obchodníků jsou nezbytně nedokonalé, vždycky existují nějaké komodity, jichž je větší či menší přebytek, a na druhé straně nějaké jiné, jichž je nedostatek. Ve zdravé ekonomice tudíž vždycky existují někteří výrobci, kteří utlumují, a nikoliv rozšiřují svoji výrobu. Pokud se všichni najednou snaží svoji výrobu rozšiřovat, tak je to jasný důkaz toho, že jsou pod vlivem nějakého obecného klamu. Nejrozšířenější příčinou tohoto klamu je růst cen způsobený inflací měny, který přesvědčí všechny obchodníky, že bohatnou. A tudíž se spekulace a zvyšování produkce skutečně odehrávají během procesu znehodnocování měny, dokud toto znehodnocování není odhaleno… Když je ale klam odhalen a pravda vyjde na povrch, tak výrobci musejí snížit produkci těch komodit, jichž je relativní přebytek, jinak zbankrotují; a pokud během období vysokých cen postavili přádelny a objednali stroje, tak tyto kapacity budou pravděpodobně v nečinnosti.“

Dobrou představu o soudobém uvažování nad problémem hospodářského cyklu můžeme získat i od redaktora Manchester Times Archibalda Prentice (jednoho ze zakladatelů Ligy proti obilným zákonům)[6]: „Rok 1836 ovšem nepřešel bez známek nastávajících obtíží. Prosperita vede k naději na pokračující prosperitu a to pak k neopatrným spekulacím. Ve svých novinách jsem poslední den v roce, ale nikoliv poprvé v onom roce, dal čtenářům následující varování: – Uvažme to, jak akciové banky vznikly. Můžeme předpokládat, že v některých velkých obchodních městech bankéři ze svého obchodování měli královské příjmy. Množství bohatých kapitalistů si začne myslet, že by si mohli z těchto zisků ukrojit svůj díl. Založí společnost, prosperují, vyplácejí velkorysé dividendy a jejich podíly se zhodnocují. Další skupina kapitalistů je přitažena do tohoto oboru, aby založila svůj vlastní bankovní obchod. Také prosperují, také vyplácejí dividendy a také jejich akcie stoupají. To vše může být legitimní v průběhu obchodování, kdy nárůst transakcí toto ospravedlňuje a vyžaduje.

Ovšem může to být také známkou toho, že dav lidí, který uslyšel o bohatství rychle nabytém nákupem bankovních akcií, se vrhl do tohoto oboru. Je založeno půl tuctu nových akciových bank. Jejich akcie jsou chtivě skupovány. Tyto akcie brzy znatelně stoupnou a tisíce lidí se radují z nového zdroje zisků, který se před nimi otevírá. Pak ale nastává neplecha.

Uvažme nejprve, jak jejich vzájemná konkurence ovlivní obchodování v obvodu. Každá ze šesti nových bank se snaží přilákat klientelu, a protože je snadné emitovat papír, který nic nestojí, mají mimořádné pokušení snižovat diskontní sazby a poskytovat půjčky. Člověk, který předtím měl problémy svoje směnky udat v některé zavedené bance, je rád přinese tam, kde je nejen bez váhání vezmou, ale snadno vyplatí i několik tisíc liber zálohy. Tak vzniká zdánlivá prosperita. Každý takto zvýhodněný člověk rozšiřuje své podnikání nebo vstupuje do nových spekulací. Je poledne letního dne a tmavé noci a zimní mrazy jsou jen matnou vzpomínkou…

Scénář, který jsme popsali, není bez precedentů. Ayrská banka, která zkrachovala před tím, než Adam Smith publikoval své Bohatství národů, dala nejprve úžasný stimul průmyslu hrabství Ayr. Pozemkový vlastník, který bance upsal 1 000 liber základního kapitálu, si od ní půjčil stejnou sumu v bankovkách a ještě pětkrát tolik jako zálohu na svůj účet. Domy byly postaveny, farmy vylepšeny, mokřady vysušeny a cesty zbudovány. Akcionáři byli jako pastýři v Arkadii. Pískali si, jako by nikdy neměli zestárnout. ‚To je nádherný život – pokud by vydržel,‘ řekl John Knox krásným dámám oblečeným v hedvábí na dvoře královny Marie. Byl to nádherný život pro Aryshirské majitele pozemků – ale nevydržel. Lidé si začali myslet, že banka, jejíž akcionáři z ní odčerpali daleko více, než do ní vložili, není moc důvěryhodná. Držitelé bankovek je předložili k proplacení. Tak padla banka, jejíž základy stály na písku a velký byl její pád.“

Příklady obdobných úvah novinářů o rizicích bankovnictví a spojitosti vydávání fiduciárních prostředků s hospodářskými krizemi by se našly i z druhé strany Atlantiku, hlavně mezi lidmi spojenými s Jacksonovým hnutím usilujícím o zrušení Druhé banky Spojených států. Ty odbudeme již jen stručnými zmínkami. William Leggett, který psal ve 30. letech 19. století pro New York Evening Post na téma oddělení bank od státu[7]: „Střídavé inflace a kontrakce papírové měny příznačné pro tak škodlivý systém, jako je náš, budou pokračovat a produkovat své nevyhnutelné důsledky, nezdravou obchodní aktivitu následovanou křečí, náhlou a zničující.“ William M Gouge napsal v roce 1833 A Short History of Paper Money and Banking.[8] „Je to velmi zhoubný druh úvěru, kterým bankovní systém nahradil ten úvěr, který by existoval, kdybychom unikli zlům vládních papírových peněz a zbytečnému pozměňování našich mincí.“

Když tedy mnozí lidé a vynikající ekonomové své doby viděli tento problém , nastala otázka: jak ho řešit?

Řešení, se kterým přišla britská měnová škola, spočívalo v přísném omezení dalších emisí papírových bankovek a zmrazení jejich stávajícího množství v oběhu. Takový způsob řešení byl přitažlivý hlavně pro lidi uvažující v intencích kvantitativní teorie Huma a Ricarda, kteří na jednu stranu neviděli žádné přínosy v rozmnožování peněz prostřednictvím poskytování dalších bankovních úvěrů a na druhé straně se chtěli vyhnout deflaci, se kterou byly zlé zkušenosti při obnovování zlatých plateb ve dvacátých letech devatenáctého století. Ideálem tedy byla jakási „friedmanovská“ stabilizace měnových agregátů. Stabilní množství peněz a uzavření možností pro fluktuace v tomto množství. Její představitel lord Overstone (v odpověď na petici londýnských obchodníků žádajících zrušení bankovního zákona 1844) prohlásil[9]: „Když se továrníci ve své ignorantské netrpělivosti, jsouce vystaveni dočasnému tlaku způsobenému odlivem kovu, modlí, aby obchod byl podpořen tím, že se bankám dovolí rozšířit jejich emise a umožní dávat neomezený úvěr – tak se modlí za to, co by ohrozilo stabilitu bank a velkou pyramidu obchodních úvěrů, jejíž základnou je konvertibilní měna. Z toho důvodu je nanejvýš důležité, aby možnost poskytování dočasné pomoci, po které obchodníci volají, v takových dobách nouze vůbec neexistovala!“ (kurziva původní)

Na druhé straně stála bankovní škola, jejíž představitelé sice připouštěli, že když vláda zasáhne do měnového systému tak nešťastně, jako tomu bylo za napoleonských válek, vyvolá tím krizi, ale pokud se vládní zásahy omezí na vynucování dodržení kontraktů na úvěrových dokumentech (tj. bankovkách), tak vlastní zájem bankéřů se už postará o zachování plné konvertibility bankovek a bankovnictví i s fiduciárními prostředky bude pro společnost docela bezpečné, a ba i prospěšné. A prospěšná je i možnost skrze emise bankovek rychle reagovat na měnící se poptávku po penězích a právě v nouzových dobách mít „pružný úvěr“, který je pomůže nějak překlenout tím, že zafunguje stejně, jako by zafungovalo prodloužení doby splatnosti obchodních směnek (a v dnešní analogii doby splatnosti faktur). Pohled bankovní školy lze najít velmi dobře popsaný ve Spencerově eseji Vládní zasahování do peněz a bankovnictví . My nejprve obrátíme pozornost k jedné konkrétní doktríně, o niž se vedl spor, a poté k výsledkům, které bankovní a měnová škola dosáhly.

Pozn.:

1)David, Hume. Essays, Moral, Political, and Literary. Eugene F. Miller, ed. 1987. Library of Economics and Liberty. .

2)Jefferson, Thomas. Dopis Johnu Waylesi Eppsovi 24. července 1813..

3)Citováno v Röpke, Wilhelm. Economics of the Free Society, Chicago, Henry Regnery Company, 1963, s. 94.

4)Spencer, Herbert. State-tampering with Money and Banks (1858) v Essays: Moral, political and aesthetic, New York: D Appleton & Company, 1880, s. 319–352.

5)Mill, John Stuart. Essays on Some Unsettled Questions in Political Economy, (1829) citováno v Hazlitt, Henry. The Failure of the New Economics, Princeton NJ, Van Nostrand, 1959, s. 364–370.

6)Prentice, Archibald. History of the Anti-corn-law League, Londýn: W. & F. G. Cash, 1853, s. 51–54.

7)Leggett, William, Democratick Editorials: Essays in Jacksonian Political Economy. Lawrence H. White, ed. 1984. Library of Economics and Liberty..

8)Gouge, William M., A Short History of Paper Money and Banking, Philadelphia, T. W. Ustick, 1833. str. 37.

9)Overstone, Lord Samuel Jones Loyd., Tracts on Metallic and Paper Currency, Londýn, Harrison and Sons, 1857. s. 292–293.