4. Vliv fiduciárních prostředků na hodnotu peněz

Vliv užívání peněžních substitutů na hodnotu peněz

Výchozím bodem sporu bankovní a měnové školy se stala otázka, jaký vliv má existence fiduciárních prostředků na hodnotu peněz. Začněme popisem pozice bankovní školy a poté budeme pokračovat protiargumenty měnové školy, jak je rozšířil a popsal Ludwig von Mises v Teorii peněz a úvěru.

Bankovní škola v zásadě tvrdila[1], že peněžní substituty vznikající při běžných bankovních operacích buď na hodnotu peněz žádný vliv nemají, nebo mají na hodnotu peněz pozitivní vliv tím způsobem, že ji pomáhají stabilizovat při výkyvech v poptávce po penězích. Banky hrají pasivní úlohu a obchodníci s průmyslníky si z nich vytáhnou zkrátka tolik peněz, kolik potřebují k uskutečnění svých operací. A kdyby někdo omezil jeden způsob poskytování úvěru, tak si lidé najdou jiný, skrytější a pravděpodobně rizikovější.

Prvním výhonkem bankovní školy byla její interpretace doktríny reálných směnek, podle které se řídila politika Bank of England od počátku 19. století. Ukážeme si ji na následujícím jednoduchém příkladu.

Obchodník nabídne bance směnku s krátkou dobou splatnosti (obvyklých 30 až 90 dní). Emise fiduciárních prostředků banky v 19. století se v zásadě omezovaly na diskontování krátkodobých směnek. Dlouhodobější aktiva proti pasivům splatným na požádání by byla pokládána za přílišné riziko. Dlouhodobější investice by banka podnikla jen z vlastního kapitálu.

Banka tedy obchodní směnku diskontuje a obchodníkovi vyplatí své bankovky.

Tuto operaci interpretuje bankovní škola tak, že k žádnému zvýšení množství peněz v oběhu nedošlo. Banka jen nahradila již existující obchodní směnku v oběhu svými vlastními směnkami. Motivem k tomu bylo to, že směnky banky jsou známější a šířeji přijímané a pak také to, že bankovní směnky (bankovky) jsou rozdělené do příhodnějších denominací pro uskutečnění několika menších separátních obchodů. Jestli někdo vytvořil peníze, tak to byl obchodník, který vystavil svoji směnku. Navíc bankovky vydané proti krátkodobým směnkám se zase rychle do banky vracejí při splácení tohoto úvěru a tak zas mizejí z oběhu.

Z výše řečeného plyne několik dalších doktrín, se kterými přicházeli nejrůznější autoři. Například doktrína, že peněžní inflace se může dít pouze zvyšováním těžby zlata nebo státních zákonných peněz, ale nikoliv bankovní aktivitou. Nebo myšlenka Thomase Tooka[2] a Fullartona, že kauzalita mezi zvýšením cen a zvýšením množství peněz probíhá naopak, než se obvykle předpokládá – tzn. nejprve dojde ke zvýšení cen komodit a tyto vyšší ceny pak až následně indukují zvýšenou tvorbu peněžních substitutů v bankovním systému (je potřeba si na nákupy vzít vyšší úvěry).

Misesův protiargument by se dal shrnout takto[3] – co se týče peněžních certifikátů, tak ty na hodnotu peněz nemají žádný vliv. Směnky a dluhopisy mají většinou charakter certifikátů, protože v okamžiku jejich splatnosti by už měl čekat někdo s hotovostí připravenou k vyplacení.

Oproti tomu fiduciární prostředky mají stejný vliv na hodnotu peněz, jako by mělo zvýšení množství peněz, protože dokážou saturovat část poptávky po peněžních zůstatcích. Lidé je mohou držet namísto peněz v užším smyslu, protože jim poskytnou stejnou službu jako základní peníze.

„Fundamentální chybou bankovní školy je neporozumění podstatě fiduciárního prostředku. Když banka diskontuje směnku nebo poskytuje úvěr nějakým jiným způsobem, tak směňuje současné statky za budoucí statky. Protože emitent vytváří současné statky, kterých se vzdává při směně – fiduciární prostředky – prakticky z ničeho, tak by bylo možné mluvit o přirozených mezích množství fiduciárních prostředků jen v případě, že by množství budoucích statků, které jsou nabízeny na úvěrovém trhu proti současným statkům, bylo omezeným fixním množstvím. Ale to rozhodně neplatí. Množství budoucích statků je jistě omezeno vnějšími okolnostmi, ale nikoliv těch budoucích statků, které jsou nabízeny na trhu ve formě peněz. Emitent fiduciárního prostředku je schopen indukovat zvýšení poptávky snížením úrokové míry pod úroveň přirozené úrokové míry, tedy pod úroveň té míry, která by vznikla střetem nabídky a poptávky, pokud by reálný kapitál byl zapůjčován in natura bez zprostředkování penězi. Na druhé straně poptávka po fiduciárních prostředcích by docela ustala, jakmile by si banka řekla o vyšší úrokovou sazbu, než je přirozená. Poptávka po penězích a peněžních substitutech, která existuje na úvěrovém trhu, je v posledku vždy poptávkou po reálných kapitálových statcích, nebo když si lze vzít úvěr na spotřebu, po spotřebních statcích. Ten, kdo se snaží půjčit si „peníze“, je potřebuje výhradně k účelu produkce jiných ekonomických statků. I kdyby si přál jen čistě doplnit svou rezervu hotovosti, nemá jiný cíl, než je zajištění možnosti získat jiné statky při směně v daný okamžik.“[4]

Není pravdou, že by banky hrály pasivní úlohu a jen čekaly na obchodníky, co si od nich přijdou půjčit. Banky umějí ovlivnit ochotu obchodníků si od nich půjčovat tím, jakou diskontní nebo úrokovou míru jim nabídnou. Čím bude výhodnější, tím více může přilákat obchodníků, kteří by jinak o tom, že si vezmou půjčku, ani neuvažovali. A banka, která může emitovat fiduciární prostředky, může snadno jít pod přirozenou úrokovou míru. Můžeme si to ukázat na srovnání banky na částečných a 100% rezervách (jaká by se líbila Jeffersonovi a Humeovi).

Banka na 100% rezervách půjčuje zpočátku zlaté mince z vlastních zdrojů. Může ještě nabídnout konkurenční úrok oproti bance na částečných rezervách, která půjčuje emitováním svých bankovek. (Pozn.: Pokud by šlo o běžná depozita, tak banka na 100% rezervách by je neměla v účetní rozvaze. Vedla by si o nich jen skladovou evidenci.)

Banka na 100% rezervách už nemá co dál půjčovat. Jestli chce v půjčování pokračovat, bude muset například získat věřitele, kteří jí budou ochotni půjčit zlaté mince na 30denní výpovědní lhůtu („Datum, kdy bude splatný závazek banky, nesmí předcházet datu, kdy může banka uplatnit odpovídající nárok.“[5]) Tzn. nabídnout jim odpovídající úrok, který bude dost přitažlivý pro střadatele.

Banka na částečných rezervách svoje bankovky neúročí. Může-li pokračovat v expanzi, může také nabízet půjčky buď výhodněji než banka na 100% rezervách, nebo s větší ziskovou marží, protože banka na 100% rezervách musí vyplácet své věřitele.

Pokud by zájem o půjčky (či diskontování směnek) polevoval, má banka na částečných rezervách větší prostor, jak snížením úroků přitáhnout více klientů žádajících o půjčky.

Mises vidí jako zásadní rozdíl mezi vydáváním obchodních směnek a vydáváním bankovek v tom, že zvýšeným vydáváním směnek by se nominální úroková míra tlačila nahoru, zatímco emisemi fiduciárních prostředků má nominální úroková míra tendenci klesat. Banka a její diskontní politika hrají tedy aktivní a zásadní roli. Pokud bychom se vrátili k Macleodovi, tak psal také o tom[6], že správná regulace úrokové míry se stane „svatým grálem“ a nejdůležitějším nástrojem pro správnou regulaci emisí papírových peněz. A i on, ač z pozice bankovní školy, vidí v nesprávně nastavených úrokových sazbách příčinu měnových krizí.

Pozn.:

1)Viz Röpke, Wilhelm. Economics of the Free Society, Chicago, Henry Regnery Company, 1963, s. 91– 95.

2)Tooke, Thomas. A History of Prices and of The State of the Circulation from 1793 to 1837, Londýn: Longman, Orme, Brown, Green and Longmans, 1838. Vysoké ceny za napoleonských válek měly podle Tooka přirozené příčiny právě ve válečném plýtvání a neúrodě a tyto vysoké ceny vedly k tomu, že se množství peněz zvýšilo.

3)Mises, Ludwig von. Theory of Money and Credit, New York: The Foundation for Economic Education, 1971, s. 305 a dále. „Tooke, Fullarton, Wilson a jejich angličtí a němečtí stoupenci učí, že není v moci emisních bank zvýšit nebo snížit oběh jejich bankovek. Říkají, že množství bankovek v oběhu je nastaveno poptávkou ve společnosti po platebním prostředku.“

4)Mises, Ludwig von. Theory of Money and Credit, New York: The Foundation for Economic Education, 1971, s. 306–307.

5)Mises, Ludwig von. Theory of Money and Credit, New York: The Foundation for Economic Education, 1971, s. 263. Mises toto uvádí jako všeobecné pravidlo bezpečného podnikání, které by mělo odvrátit rizika nelikvidity. Samozřejmě banky emitující fiduciární prostředky ho z podstaty věci dodržovat nemohou a musejí tak hlídat likvidnost svých aktiv jinými způsoby – například tím, jak již bylo řečeno, že své investice omezují na krátkodobá aktiva (směnky). O legitimitě porušování tohoto pravidla se vedou v rámci rakouské školy spory. Viz http://archive.mises.org/11398/the-legitimacy-of-loan-maturity-mismatching-bagus-howden-vs-barnett-block/

6)MacLeod, Henry Dunning. The Theory and Practice of Banking. Londýn: Longmans, Green, Reader & Dyer, 2. vydání, 1866, s. ii.: „Autor prokázal, že jediným správným způsobem kontroly papírové měny či úvěru je opatrné upravování úrokové míry v bance a sledování kurzu k zahraniční měně. Tato doktrína, jíž bylo dříve jen málo rozuměno, je nyní všeobecně přijímána velkými evropskými bankami. Zákony proti lichvě ve Francii byly upraveny tak, aby umožnily Banque de France tuto doktrínu přijmout… Nemůže být pochyb o tom, že obdobná opatření budou muset být přijata i v této zemi. Můžeme vidět varující symptomy toho, že přichází další z oněch periodických monetárních krizí, jež byly vždy doprovázeny tak děsivými následky.“