5. Odpověď Freebankerů
Odpověď freebankerů – konkurující si banky se vzájemně omezují v expanzi fiduciárních prostředků.
Rizika, že banky budou expandovat své bilance emisemi fiduciárních prostředků, snižovat úrokovou míru pod přirozenou úroveň a působit tak inflaci, nebo dokonce hospodářské cykly, si byli někteří stoupenci bankovní školy dobře vědomi. Ovšem přišli s důmyslnou odpovědí, proč k tomuto na konkurenčním bankovním trhu nedojde, kterou uznal i Mises.
Ta odpověď zní, že konzervativní banky proti svým neopatrným expandujícím konkurentům mohou uplatnit strategii tzv. nepřátelského clearingu (adverse clearing). Jak tato strategie může fungovat, nejlépe pochopíme na historickém příkladu, pokud si přiblížíme situaci, jaká v bankovnictví panovala na Britských ostrovech v 18. a ještě začátkem 19. století.
Bank of England byla založena 1694, dnes bychom řekli jako podnik partnerství státu a soukromého sektoru[1] (podíly v bance měli král, členové jeho rodiny a přední šlechtici), aby poskytla Vilému III. půjčku 1,2 milionu liber na jeho válku s Francií. A do vínku tak dostala při založení monopol na vydávání bankovek v londýnské oblasti (65 mil od městských bran). Byla také společností s omezeným ručením (až do poloviny 19. století byly jiné bankovní společnosti v Británii společnostmi s neomezeným ručením) a s možností unilaterálně pozastavit splácení svých dluhů.
Obdobné privilegované banky vznikly rok poté i v Irsku a ve Skotsku. Na počátku 18. století začala Východoindická společnost koketovat s myšlenkou, že by vydávala své vlastní bankovky a Bank of Englad hledala způsob, jak uhájit svůj monopol. Proto byl vydán Bank of England Act 1708, který vešel ve známost jako „zákon šesti partnerů“ a který zakazoval jakékoliv společnosti s více než šesti partnery vydávat úvěrové nástroje s dobou splatnosti kratší než šest měsíců.[2]
V Anglii tedy vypadala situace tak, že zde byla mohutná a mocná Bank of England v Londýně a vedle ní se krčily malé rodinné bankovní podniky v provinciích o méně než šesti lidech.
Ve Skotsku se historickou náhodou situace vyvinula poněkud odlišně.[3] Také zde zpočátku byla monopolní Bank of Scotland, ale vláda v Londýně pojala podezření, že někteří její ředitelé jsou tajní sympatizanti s katolictvím. Proto když „Ekvivalentní společnost“ požádala v roce 1727 o bankovní licenci, setkala se s příznivým přijetím. Royal Bank of Scotland tak vznikla naproti „staré“ Bank of Scotland jako pomsta (či schválnost) Londýna. A také to tak jimi bylo vnímáno, a proto se obě banky okamžitě pustily do vzájemného souboje.
Royal Bank of Scotland zvolila takovou strategii, že nahromadila velké množství bankovek Bank of Scotland a poté je najednou předložila k proplacení, když si byla jista, že rezervy Bank of Scotland na to nebudou stačit. A právě tato strategie dostala název „nepřátelský clearing“. Bank of Scotland musela v červnu 1728 pozastavit výplaty měnovým kovem a odvolat své půjčky. Platby pak obnovila až v září a jako obranu proti obdobným budoucím útokům na své bankovky přidala tzv. fakultativní klauzuli – tedy slib, že pokud nebude schopna vyplatit měnový kov na požádání, tak ho vyplatí později se stanoveným úrokem.
Tento bankovní souboj, kdy obě banky držely jak velké rezervy měnového kovu coby zajištění před budoucím útokem, tak rezervy bankovek nepřátelské banky, trval asi do roku 1751. Mezitím se začala ve Skotsku uchytávat další bankovní konkurence. Nevznikla zde tedy jedna dominantní banka, kterou by nikdo nemohl ohrozit, ale více bank, které by neváhaly využít vyšší emise konkurenta (ke které by došlo při snížení jeho diskontních sazeb) ke shromáždění jeho závazků a následnému potopení. A jak napsal Herbert Spencer: „ve Skotsku uplynulo (na rozdíl od Anglie) celé století bez vážnější bankovní krize.“[4]
Tento mechanismus tedy má zajišťovat stabilitu systému svobodného bankovnictví, pokud nehrozí vznik jedné dominantní banky nebo bankovního kartelu. Naopak nefunguje v systému centrálního bankovnictví, kde se všichni řídí podle ústředně nastavovaných sazeb a centrální banka si navíc ještě hlídá mezibankovní clearing, aby někde nevznikaly „nebezpečné disproporce“.
O tom, jak se nepřátelský clearing zasloužil o stabilitu systémů svobodného bankovnictví, debatovali Michal Bordo a Anna Schwartz[5] s Georgem Selginem[6]. Podle našeho názoru Selginovy argumenty, že hrozba nepřátelského clearingu je logickým a jedním z mála nabízejících se vysvětlení toho, jak mohlo po značnou dobu a relativně úspěšně fungovat svobodné bankovnictví ve Skotsku, Kanadě a některých dalších zemích, jsou přesvědčivější než nerozhodnost a pochybnosti Anny Schwartzové.[7]
Co se týče historických příkladů systému svobodného bankovnictví, tak kromě Skotska existují ještě studie případu Švédska 19. století od profesora Stockholm School of Economics Erika Laakomy[8] a Larse Jonunga[9].
Peelův bankovní zákon a jeho výsledky
Peelův bankovní zákon z roku 1844[10] by se dal pokládat za Pyrrhovo vítězství měnové školy. Do bankovního systému vnesl následující změny: (a) žádné nové emise bankovek. Stávající stav emisí byl zmražen podle průměru spočítaného za několik týdnů. (b) Bank of England se stala jedinou institucí, která směla vydávat nové bankovky, které ovšem musely být 100% kryty zlatem. (c) Ovšem byla ponechána výjimka pro státní dluhopisy – do výše 14 milionů liber směla BoE vydat bankovky proti státním dluhopisům.
Jaké byly výsledky? Šekovatelná depozita byla ponechána bez povšimnutí, a tak se v Anglii rychle šířila praxe placení šekem. Úvěrová expanze mohla i nadále probíhat skrze vytváření běžných účtů. Bank of England se stala prakticky jedinou „emisní“ bankou. Bankovní a hospodářské cykly nezmizely, takže principy měnové školy začaly být pokládány za zdiskreditované. Většina teoretiků v druhé půli 19. století se více či méně klonila k principům bankovní školy. Dokonce i kvantitativní teoretici jako Irwing Fisher psali na začátku 20. století takovéto věci[11]: „Ve Spojených státech máme dnes systém, který je velmi komplikovaný a dají se proti němu vznést mnohé námitky – obzvláště (jak dnes vidíme) nedostatek elasticity.“ (moje kurzíva) Nebo[12]: „Musíme poznamenat, že takový zvyk, jakkoliv by se stal obecným, by nic nezměnil na žádoucnosti toho, mít elastickou měnu, která se přizpůsobuje sezonním výkyvům v objemu obchodu. Sezonní přizpůsobování mezd a mnoha dalších cen by bylo obtížné. … Protože v sezóně je obchodní aktivita vyšší než mimo sezónu, byl by zde prvek nepružnosti, pokud by neměla nastat úvěrová expanze. Elastický bankovní systém, umožňující úvěrovou expanzi, tudíž zůstává žádoucí.“
Kromě nezpochybnitelnosti „žádoucnosti“ elastického měnového systému se také prosazovala stále více představa, že právě v době krize by měla nastat větší úvěrová expanze, která by uvolnila tlak na systém, a že zlatá kotva dokonalé elasticitě peněz překáží. Což se nakonec v Německu ideálně propojilo s Knappovou státní teorií peněz a vyústilo v učení Friedricha Bendixena.
Ovšem přes tyto teoretické posuny v oblasti státní legislativy se setrvačností prosazovaly principy Peelova zákona v podobě restrikcí na soukromé emise bankovek. Tak se rychleji v Evropě a o něco později na druhé straně Atlantiku vytvořila situace emisního monopolu jedné privilegované banky, a to přesně v době vlády bankovní teorie, která takové restrikce emisí fiduciárních prostředků pokládala za zbytečné až škodlivé.
O určitou renesanci myšlenek měnové školy se pokusil právě Ludwig von Mises ve své Teorii peněz a úvěru, která ovšem větší ohlas a důslednějšího pokračovatele v osobě Murraye Rothbarda našla až půl století po svém vydání. Jedno dramatičtější znovuzrození tento přístup k fiduciárním prostředkům ovšem zažil na půdě Chicagské školy.
[1] Viz Hülsmann, Jörg Guido. The Ethics of Money Production, Auburn, Al., Ludwig von Mises Institute, 2008, s. 199. Viz také Broz, J. Lawrence, Grossman. Richard S. Paying for Privilege: The Political Economy of Bank of England Charters, 1694–1844, http://dss.ucsd.edu/~jlbroz/EEHFinalText_LB3.pdf
[2] Viz http://www.bankofengland.co.uk/banknotes/Pages/about/history.aspx „Acts of 1708 and 1709 had given it a partial monopoly by making it unlawful for companies or partnerships of more than six people to set up banks and issue notes.“
[3] Viz http://www.rampantscotland.com/SCM/story.htm
[4] Spencer, Herbert. State-tampering with Money and Banks (1858) v Essays: Moral, political and aesthetic, New York: D Appleton & Company, 1880, s. 319–352.
[5] Bordo, Michal. Schwarz, Anna. The Performance and Stability of Banking Systems under „Self-Regulation“: Theory and Evidence, in Cato Journal, 1995, vol 14. no. 3, s. 453–479.
[6] Selgin, George. Bank Self-Regulatin: Comment on Bordo and Schwartz, in Cato Journal, 1995, vol 14. no. 3, s. 481.
[7] Podle Selginovy osobní vzpomínky se Anna Schwarzová později stále více klonila k jeho názoru. Viz http://www.freebanking.org/2012/06/23/anna/ „For example, while in a 1995 Cato Journal article she and Mike Bordo took the conventional line that you couldn't have a stable banking system without some sort of deposit insurance, when I questioned her about this stand a few years ago Anna claimed that she had since rejected that view, having come to believe instead that the moral hazard arising from deposit guarantees ultimately caused such guarantees to do more harm than good.“
[8] Laakoma, Erik. Free Banking in Sweden 1830–1903, in The Quaterly Journal of Austrian Economics, Vol. 10, No. 2 (léto 2007), s. 25–44.
[9] Jonung, Lars. The Economics of Private Money: The Experience of Private Notes in Sweden, 1831–1902, Stockholm, EFI, 1989. ISBN: 9789172582828.
[10] Viz http://www.bankofengland.co.uk/about/Documents/legislation/1844act.pdf
[11] Viz Fischer. Irwing. The Purchasing Power of Money, its Determination and Relation to Credit, Interest and Crises, New York, Macmillan, druhé vydání, 1922, s. 143.
[12] Tamtéž, s. 334.