04 Inflace

Kdyby nabídka kaviáru byla taková, jako je nabídka brambor, pak by cena kaviáru – to znamená směnný poměr mezi kaviárem a penězi nebo kaviárem a nějakou jinou komoditou – byla výrazně jiná. V takovém případě by bylo možné získat kaviár za mnohem méně než dnes. Pokud se zvýší množství peněz, kupní síla peněžní jednotky se sníží, a tím pádem klesá také množství zboží, které se za tuto měnovou jednotku dá získat.

Když byly v šestnáctém století v Americe objeveny a vytěženy zdroje zlata a stříbra, tak se toto ohromné množství vzácných kovů začalo převážet do Evropy. Výsledkem tohoto nárůstu množství peněz byla obecná tendence k růstu cen evropského zboží. To samé se děje dnes, pokud vlády zvyšují množství papírových peněz. Vede to k poklesu kupní síly měnové jednotky a růstu cen. Tomu se říká inflace.

Ve Spojených státech, stejně jako i v ostatních zemích, bohužel někteří lidé přisuzují příčinu inflace ne zvyšování množství peněz, ale spíše rostoucím cenám zboží.

I navzdory tomu, že ještě nikdy nebyl vypracován žádný seriozní vědecký podklad proti této ekonomické interpretaci vztahu mezi cenami a množstvím peněz nebo směnným poměrem mezi penězi a dalším zbožím, komoditami a službami. Za současných technologických podmínek neexistuje nic jednoduššího než vyrobit kousky papíru, na něž se dá vytisknout nějaká měnová jednotka. Ve Spojených státech mají všechny bankovky stejnou velikost. Vytisknout bankovku v hodnotě tisíc dolarů tedy vládu nestojí o nic víc než vytisknout jeden dolar. Je k tomu potřeba úplně stejné množství papíru i inkoustu.

Když se v osmnáctém století objevily první pokusy o tištění papírových bankovních poukázek s povahou zákonného platidla – to znamená, že měly v obchodních transakcích stejnou hodnotu jako zlato a stříbro – tak vlády a národy věřily tomu, že bankéři znali nějaké tajné učení, jak vyrábět peníze z ničeho. Když byly vlády v osmnáctém století ve finančních potížích, tak si myslely, že potřebují nějakého chytrého bankéře, který je dokáže zbavit všech jejich problémů.

Pár let před Francouzskou revolucí, když byl francouzský královský dvůr ve finanční tísni, francouzský král takového chytrého bankéře vyhledal a jmenoval ho do nejvyšší pozice. Tento muž byl v každém ohledu pravým opakem lidí, kteří až dosud Francii vládli. Za prvé to nebyl Francouz, ale cizinec – Švýcar ze Ženevy, Jacques Necker. Za druhé to nebyl aristokrat, ale jenom prostý, neurozený člověk. A co bylo ve Francii osmnáctého století úplně nedůležitější, nebyl to katolík, ale protestant. A tak se Monsieur Necker, otec slavné Madame de Stael, stal francouzským ministrem financí a každý očekával, že vyřeší finanční problémy Francie. Ale i navzdory vysoké důvěře, jíž se Monsieur Necker těšil, zůstávala královská pokladna prázdná. Neckerovou největší chybou byla snaha o financování amerických kolonistů v jejich válce za nezávislost proti Anglii, aniž by zvýšil daně. To byla nepochybně cesta špatným směrem.

K vyřešení vládních finančních problémů neexistuje žádný tajný trik. Pokud vláda potřebuje peníze, musí je získat od občanů prostřednictvím daní (nebo, za zvláštních okolností, si může půjčit od lidí, kteří peníze mají). Některé vlády, mohli bychom dokonce říct i většina vlád, si ale myslí, že existuje ještě jiná metoda na získání peněz – prostě si je vytisknout.

Pokud chce vláda udělat něco prospěšného – pokud chce například postavit nemocnici – jeden způsob, kde na to vzít, je zdanit občany a nemocnici postavit za zisk z daňových příjmů. Pak nedojde ani k žádné speciální „cenové revoluci“, protože když vláda vybere peníze na stavbu nemocnice, pak občané, kteří zaplatili daně, jsou nuceni omezit své výdaje. Takže individuální daňový poplatník je nucen omezit buď svou spotřebu, investice nebo své úspory. Vláda, která se na trhu objevuje jako kupec, nahrazuje tímto úlohu individuálních lidí. Občan kupuje málo, ale vláda kupuje víc. Vláda samozřejmě nekupuje vždy to samé zboží, jaké by nakupoval prostý občan. V průměru ale nedochází k žádnému růstu cen kvůli stavbě nové nemocnice.

Tento příklad stavby nemocnice jsem si nevybral náhodou, protože lidé často říkají: „Je rozdíl, pokud vláda použije své peníze na dobré, nebo špatné účely.“ Chci věřit tomu, že vláda používá peníze, které si tiskne, vždy jen na ty nejušlechtilejší a nejpotřebnější projekty, s nimiž všichni souhlasíme. Ale nejde o to, za co se peníze utratí. Jde o to, jakým způsobem vláda tyto peníze získá. A tento fakt s sebou přináší ony důsledky, které nazýváme inflací a které dnes většina lidí nepovažuje za prospěšné.

Vláda by například mohla peníze vybrané na daních použít na nábor nových zaměstnanců nebo na zvýšení příjmů těch, kteří už jsou ve vládních službách. Tito lidé si pak, když jejich příjmy vzrostou, mohou dovolit koupit víc. Když vláda zdaní občany a peníze takto vybrané použije na zvýšení platů svých úředníků, tak daňový poplatník může utrácet méně, ale vládní zaměstnanec má víc. Ceny ale obecně neporostou.

Pokud ale vláda na zaplacení svých výdajů nepoužije daně a pokud místo toho natiskne čerstvé peníze, tak to znamená, že teď budou někteří lidé, kteří budou mít víc peněz, zatímco ostatní budou mít pořád stejně. Takže ti, kteří získali nově natištěné peníze, budou nyní soutěžit o nákup zboží s těmi, kteří kupovali před tím. A vzhledem k tomu, že zboží je pořád stejné množství, ale peněz je víc, a že někteří lidé jsou nyní schopni koupit víc než dříve, tak narůstá dodatečná poptávka po stále stejném množství zboží. Tím pádem porostou ceny. Tomu se nelze vyhnout. A vůbec nezáleží na tom, za co budou nově vydané peníze utraceny.

Tato tendence k růstu cen se bude projevovat postupně. Nebude to všeobecný pohyb směrem nahoru něčeho, čemu se říká „cenová hladina“. Metaforické pojmenování „cenová hladina“ by se vůbec nemělo používat. 

Když lidé mluví o cenové hladině, tak si to většinou představují jako hladinu nějaké tekutiny v nějaké nádobě, která stoupá nebo klesá v závislosti na zvýšení nebo snížení jejího množství. Tato změna hladiny v nádobě však vždy probíhá konstantně. S cenami zboží je to ale jinak. Tady nic takového jako konstantní růst hladiny neexistuje. Ceny se nemění ve stejném poměru ani ve stejném čase. Vždy budou ceny, které se budou měnit rychleji, budou růst nebo padat rychlejším tempem než ceny jiného zboží. A existuje pro to důvod.

Představte si případ vládního úředníka, který obdrží nové peníze přidané do oběhu. Lidé si už tím pádem nekoupí přesně to samé zboží v tom samém množství jako včera. Přidané množství peněz, které vláda vytiskla a uvedla do oběhu, není ale použito na zakoupení všech komodit a služeb. Bude použito na nákup pouze některých. A budou to právě jejich ceny, které porostou, zatímco ceny ostatního zboží zůstanou nedotčeny. Když tedy inflace začíná, ovlivní to různé skupiny obyvatel jiným způsobem. Ty skupiny, jež jako první obdrží nové peníze, získávají dočasné výhody.
Například když vláda provádí inflaci za účelem financování válečných výdajů, tak musí nakupovat hlavně munici. Prvními příjemci nových peněz budou tedy výrobci munice a dělníci ve zbrojním průmyslu. Tyto skupiny jsou nyní ve velmi výhodné pozici. Mají vyšší zisky a vyšší mzdy. Jejich podniku se daří. Proč? Protože právě oni dostávají nové peníze jako první. A vzhledem k tomu, že mají k dispozici více peněz, mohou nyní nakupovat. A nakupují od lidí vyrábějících věci, které tito výrobci munice potřebují.

Z těchto lidí se pak vytváří druhá skupina. A tato druhá skupina považuje inflaci za velmi prospěšnou pro byznys. Proč by také neměla být? Není to skvělé prodávat víc? Tak například takový majitel restaurace v blízkém okolí muniční továrny řekne: „Je to báječné. Dělníci v továrně mají víc peněz, které teď utrácejí v mé restauraci. Mám z toho velkou radost.“ A samozřejmě nevidí žádný důvod, proč by radost mít neměl.

Situace se má takto: Lidé, k nimž se peníze dostanou jako první, mají větší příjmy a mohou zároveň nakupovat věci za ceny, které korespondují s cenami na trhu před zvýšením množství peněz. Proto jsou ve zvýhodněné pozici. A tak inflace postupuje krok za krokem a přenáší se z jedné skupiny obyvatel na druhou. A všichni ti, k nimž se peníze dostanou v počátečních fázích inflace z toho profitují, protože nakupují s novými penězi pořád ještě za staré, nezměněné ceny.

Jsou ale další skupiny obyvatel, ke kterým se tyto peníze dostanou mnohem později. A jsou to právě oni, kteří budou inflací znevýhodněni. Před tím, než se k nim nové peníze dostanou, jsou nuceni platit vyšší ceny za některé – nebo v podstatě už za všechno – zboží, které chtěli zakoupit. Jejich příjem mezitím ale zůstal pořád stejný, případně se nezvýšil proporcionálně k růstu cen.

Představte si třeba takové Spojené státy během druhé světové války. Na jednu stranu inflace prospěla dělníkům ve zbrojním průmyslu a všem výrobcům zbraní, ale uškodila naopak jiným skupinám obyvatel. Mezi těmi, kteří na inflaci doplatili nejvíce, byli učitelé a duchovní.

Jak jistě víte, duchovní jsou lidé velmi skromní, kteří slouží Bohu a o penězích moc nemluví. Podobně učitelé jsou spíše lidé dbající zejména o vzdělání mládeže více než o výši svých platů. Důsledkem toho to byli právě oni, kdo byli inflací nejvíce potrestáni, protože různé církve a školy si nedokázaly včas uvědomit, že musí zvýšit platy. A když si to nakonec uvědomily a platy těm oddaným učitelům a zasvěceným duchovním přece jen zvedly, stejně tím nemohly odstranit ztráty, které jim před tím vznikly.

Dlouhou dobu si totiž museli kupovat méně než před tím, museli omezit svou spotřebu dražšího a kvalitnějšího jídla, museli si kupovat méně oblečení. Protože ceny se už posunuly nahoru, zatímco jejich platy zůstaly stále stejné. (Tato situace se dnes už podstatně změnila, alespoň pro učitele).

Takže různé lidi inflace postihuje různě. Pro některé je inflace pozitivní, dokonce o ni sami usilují, jelikož z ní mají zisk. A v další přednášce uvidíme, jak tato nerovnost různých dopadů inflace zásadně ovlivňuje politiku, která k inflaci vede.

Inflace s sebou tedy přináší změny, z nichž někteří mohou profitovat, jiní zase dokážou těchto změn využít k nejrůznějšímu „kšeftování“. Termín „kšeftování“ v tomto případě nepoužívám jako výtku směrem k těmto skupinám, neboť jestli bychom chtěli někoho za inflaci vinit, pak to může být jedině vláda. Jsou ale lidé, kteří si inflaci přejí, protože si jako první uvědomují, že z ní mohou těžit. A jejich zisky jsou právě důsledkem nerovností v průběhu inflace.

Vláda si může myslet, že je inflace lepší způsob získání prostředků než zdanění, které je vždy nepopulární a obtížné. V mnoha bohatých a vyspělých státech zákonodárci často měsíce a měsíce projednávali nejrůznější formy nových daní, protože se parlament rozhodl zvýšit vládní výdaje. Poté, co prodiskutovali metody získání peněz na daních, vždycky se nakonec dohodli, že nejlepší způsob je inflace.

Ale samozřejmě slovo inflace nikdy nepoužili. Vládní politici, kteří inflaci prosazují, nikdy neprohlásí: „Já jsem pro zahájení inflace.“ Celý proces inflace je technicky tak složitý, že si průměrný člověk vůbec ani neuvědomí, že inflace začala.

Jedna z největších inflací v dějinách se odehrála v Německu po první světové válce. Za války nebyla inflace tak významná. Byla to právě poválečná inflace, která přinesla katastrofu. Vláda v té době neprohlásila: „Nyní zahajujeme inflaci.“ Vláda si prostě jenom půjčovala peníze od centrální banky. Vláda se nemusela starat o to, kde centrální banka peníze vezme a jak je doručí. Banka si je prostě natiskla.

Dnes jsou způsoby inflace komplikovanější z důvodů existence šekových peněz. To stojí na trochu jiné technice, nicméně výsledek je stejný. Vláda vytváří fiat peníze pouhým tahem pera, tím zvyšuje objem peněz a množství úvěrů. Vláda zkrátka jenom vydá rozkaz a peníze jsou na světě.

Vláda se v prvé řadě nestará o to, že někteří lidé utrpí ztrátu. Vládu nezajímá, že se zvýší ceny. Zákonodárci říkají: „To je skvělý systém!“ Ale tento skvělý systém má jednu drobnou vadu. Nemůže trvat věčně. Pokud by inflace mohla trvat věčně, pak by neexistoval žádný důvod říkat vládám, aby inflaci neprováděly. Jenže problém je právě v tom, že dříve či později inflace musí skončit. Je to zkrátka politika, která moc dlouho nevydrží.

Z dlouhodobého hlediska inflace končí s pádem měny, končí katastrofou, takovou, jakou zažilo Německo v roce 1923. Prvního srpna 1914 byla cena dolaru 4 marky a 20 feniků. O devět let a tři měsíce později, v listopadu 1923, byla cena dolaru stanovena na 4,2 trilionů marek. Jinými slovy marka neměla žádnou cenu, ztratila veškerou hodnotu.

Jeden známý autor, John Maynard Keynes, před pár lety napsal: „Nakonec stejně všichni zemřeme.“ To je bohužel pravda. Ale otázka zní, jak dlouho to může trvat. Madam de Pomadour je známá svým výrokem: „Po nás potopa.“ A Madam de Pompadour také nevadilo zemřít brzy. Její následovnice, Madam du Barry, ji však o mnoho let přežila a nakonec přišla o hlavu. Někteří lidé mohou žít mnohem déle, ale jejich konec může přijít náhle a nečekaně. A stejné je to i s inflací. Čím déle trvá, tím rychlejší může být její konec.

Za jak dlouho ovšem tento konec nastane? Jak dlouho může centrální banka provádět inflaci? Zřejmě tak dlouho, dokud budou lidé přesvědčeni, že vláda dříve či později (ale určitě ne příliš pozdě), tištění peněz zastaví a tím zastaví snižování hodnoty kupní síly peněžní jednotky.

Ale jakmile tomu lidé přestanou věřit, jakmile si uvědomí, že inflace bude pokračovat a že vláda nemá vůbec žádný zájem na jejím ukončení, pak začnou chápat, že zítřejší ceny budou vyšší, než jsou dnešní. Pak začnou kupovat vše za jakoukoli cenu, čímž dojde k takovému nárůstu cen, že celý měnový systém zkolabuje.

Mám samozřejmě na mysli případ Německa, které sledoval celý svět. Tyto události už byly popsány v mnoha knihách. (Já sice nejsem Němec, ale Rakušan, nicméně zažil jsem to všechno stejně na vlastní kůži. V Rakousku ta situace nebyla o nic lepší než v Německu a vlastně ani v jiných evropských státech.) Němci několik let věřili, že jejich inflace byla jen dočasná a že brzy skončí. Věřili tomu skoro devět let, až do léta roku 1923. Pak začali pochybovat. A jak inflace pokračovala, lidé začali nakupovat všechno možné, jenom aby se zbavili peněz, které měli. Navíc si také uvědomili, že půjčovat peníze je nesmysl a že mnohem rozumnější je být dlužník. Tak inflace pokračovala a požírala sama sebe.

A tak to pokračovalo až do 20. listopadu 1923. Lidé věřili, že inflační peníze byly skutečné peníze, pak ale zjistili, že podmínky se změnily. Na konci německé inflace, na podzim 1923, platily německé továrny svým zaměstnancům vždy každé ráno na jeden den dopředu. A dělník, který přišel do továrny se svou ženou, předal svou výplatu – všechny ty miliony, které dostal – a manželka rychle běžela do obchodu něco koupit, bylo jedno co. Bylo jí totiž jasné to, co všichni věděli v celém Německu. Že přes noc marka ztratí polovinu svojí kupní síly. Peníze se lidem rozpouštěly v rukou jako čokoláda v rozpálené peci. Tato poslední fáze německé inflace netrvala dlouho. Celá ta noční můra za pár dní skončila. Marka byla bezcenná a musela být zavedena nová měna.

Lord Keynes, ten samý muž, který řekl, že všichni nakonec stejně zemřeme, byl jedním z nekonečné řady inflačních autorů dvacátého století, kteří psali proti zlatému standardu. Když Keynes útočil na zlatý standard, nazýval ho „barbarským přežitkem.“ A mnozí lidé dnes návrat ke zlatým penězům považují za absurdní. Ve Spojených státech vás budou považovat za snílky, pokud řeknete: „Amerika bude muset dříve či později zlatý standard obnovit.“

Zlato má ale pořád jednu velkou výhodu. Množství peněz krytých zlatem je nezávislé na vládní politice a politických stranách. To je velké plus. Je to určitá forma ochrany proti rozhazovačným vládám. Pokud by vláda, v systému zlatého standardu, potřebovala finanční prostředky na nějaký nový projekt, ministr financí by mohl lehce říct: „A kde na to vezmeme? Řekněte mi nejdřív, jak mám na tyto extra výdaje sehnat peníze?“

V inflačním systému není pro politiky nic jednoduššího než dát rozkaz vládní tiskárně, aby vytiskla tolik peněz, kolik potřebují na realizaci svých projektů. V systému zlatého standardu to má vláda o něco horší. Tady politici nemají jinou možnost než říct lidem: „Nemůžeme to udělat, aniž bychom zvýšili daně.“

Lidé ovšem nahlížejí na vládu jako na instituci neomezených možností. Státy a vlády mohou dělat cokoli. Když je například potřeba postavit novou cestu, vláda to zařídí. Kde na to ale vezme?

Dalo by se říct, že dnes ve Spojených státech – a vlastně i dříve, za McKinleyho – byli republikáni více méně pro pevnou měnu a zlatý standard a demokrati byli pro inflaci. Samozřejmě ne pro papírovou inflaci, ale inflaci stříbra.

Byl to ale demokratický prezident Cleveland, kdo na konci osmdesátých let devatenáctého století vetoval rozhodnutí Kongresu dát malou sumu – nějakých deset tisíc dolarů – na pomoc živelnou pohromou zasažené komunitě. Své veto prezident Cleveland ospravedlnil takto: „Zatímco je povinností občanů podporovat vládu, není povinností vlády podporovat občany.“ To je něco, co by si každý státník měl napsat na zeď ve své kanceláři, aby lidem ukázal, kdo si ke komu chodí žádat o peníze.

Je mi to trošku trapné, že tady takto zlehčuji tyto problémy. Ale v měnové politice je tolik složitých problémů, že bych musel napsat celé svazky knih, abych všechno podrobně vysvětlil. Nicméně základy jsou přesně tyto. Pokud zvýšíte množství peněz, snížíte tím kupní sílu měnové jednotky. To je důvod proč lidé, kteří jsou inflací zasaženi negativně, inflaci nemají rádi. Ti, kteří z ní nemají prospěch, jsou právě ti, kteří si stěžují.

Pokud je tedy inflace špatná a pokud si tedy lidé uvědomují, že je špatná, jak je možné, že v mnoha zemích na světě se stala téměř životním stylem? Dokonce i ty nejbohatší země světa touto chorobou trpí. Spojené státy jsou dnes bezesporu nejbohatším státem na světě s nejvyšší životní úrovní. Pokud ale budete Amerikou projíždět, tak poznáte, že se v celé zemi mluví o inflaci a o nutnosti ji zastavit. Ale jenom se mluví. Nikdo to jinak neřeší.

Řeknu vám pár faktů. Po první světové válce se Velká Británie vrátila k předválečné zlaté paritě libry. To znamená, že přehodnotila libru směrem nahoru. To zvedlo kupní sílu platu každého dělníka. Na neomezeném trhu by nominální hodnota peněžní mzdy klesla, aby došlo k vyrovnání a reálná hodnota dělnických mezd by zůstala nedotčena. Nemáme tady bohužel prostor to blíže vysvětlit. Ale britské odbory nebyly ochotny přistoupit na přizpůsobení míry peněžních mezd směrem dolů, když kupní síla peněžní jednotky rostla. Reálná hodnota mezd byla tedy monetárními prostředky výrazně posílena. To byla pro Británii katastrofa. Británie je totiž výrazně industriální zemí závislou na dovozu surovin, polotovarů a potravin a musí vyvážet své vyrobené zboží, aby tento import mohla zaplatit. S růstem mezinárodní ceny libry vzrostly také ceny zboží britských výrobků na mezinárodních trzích a exportní prodej klesl. Británie se tak cenově vyšachovala ze světových trhů.

Odbory nemohly být poraženy. Víte, jakou dnes odbory mají moc. Mají právo, nebo prakticky privilegium, na použití násilí. A proto jakékoli nařízení odborů není o nic méně významné než nařízení vládní. Vládní dekret je příkazem k vynucení, k čemuž je vždy připraven donucovací aparát vlády – policie. Vládní příkazy se musí poslouchat. Jinak budete mít trable s policií.

Bohužel téměř ve všech zemích světa máme teď ještě další instituci, která má tu možnost násilím vynutit své příkazy. Jsou to právě odbory. Odbory určí výši platů a pak udeří stejným způsobem, jakým vláda prosazuje například své nařízení o minimální mzdě. O problematice odborů nebudu ale nyní mluvit. Budu se tomu věnovat později. Chtěl jsem teď jenom upozornit na to, že je to právě politika odborů na zvýšení platů nad úroveň, která by jinak existovala na nepokřiveném trhu. Výsledkem toho je, že značná část pracovní síly může být zaměstnána pouze těmi, kteří jsou připraveni a ochotni nést ztráty. A vzhledem k tomu, že soukromé podniky si nemohou dovolit dlouhodobě hospodařit ztrátově, tak zavírají dveře a lidé jsou bez práce. Stanovení výše mezd nad úroveň, jakou by měly na volném trhu, vždy vyústí v nezaměstnanost značného množství pracovní síly.

Ve Velké Británii byla výsledkem takových vysokých mezd protlačených odboráři dlouhodobá nezaměstnanost, která se rok co rok prodlužovala. Miliony dělníků byly bez práce, produkční hodnoty klesly. Dokonce i samotní experti byli zmateni. Za této situace přikročila vláda Velké Británie k řešení, které považovala za nevyhnutelné bezpečnostní opatření: devalvovala měnu.

To vedlo k tomu, že kupní síla mezd, na níž odboráři tak úzkostlivě trvali, už nebyla taková. Reálná hodnota mezd, komoditní mzda, se snížila. Teď už si dělníci nemohli dovolit koupit tolik, kolik byli schopni koupit před tím, i přesto, že nominální hodnota jejich platů zůstala stejná. Za této situace se očekávalo, že se reálná hodnota platů vrátí na svou tržní úroveň a nezaměstnanost zmizí. 

Devalvační opatření přijaly také další země jako Francie, Holandsko nebo Belgie. Jedna země se k tomuto kroku uchýlila dokonce dvakrát během necelých dvou let. Tou zemí bylo Československo. Byla to, řekněme, utajovaná metoda, kterak zlomit moc odborů. Nedá se však označit za velký úspěch.

Po pár letech začali lidé, zaměstnanci i odbory postupně chápat, co se dělo. Uvědomili si, že devalvace měny snížila reálnou hodnotu jejich mezd. Odbory měly moc proti tomu protestovat. V mnoha zemích se jim podařilo protlačit do pracovních smluv větu o tom, že se růst mezd musí automaticky upravovat úměrně k růstu cen. Říká se tomu indexace. Takže tato metoda boje s nezaměstnaností, kterou začala vláda Velké Británie v roce 1931 a kterou později přijaly téměř všechny evropské vlády – tak tato metoda už dnes nefunguje.

Lord Keynes ve své knize Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz z roku 1936 tuto metodu bohužel povýšil na fundamentální princip hospodářské politiky. A ospravedlnil to takto: „Nezaměstnanost je špatná. Pokud chcete nezaměstnanost zlikvidovat, musíte provádět inflaci měny.“

Velmi dobře si uvědomoval, že výše mezd může být pro trh příliš vysoká, to znamená příliš vysoká pro zaměstnavatele, kterým se tak nevyplatí navyšovat pracovní sílu, a tím pádem také příliš vysoká z pohledu pracujících, jelikož pokud jsou mzdy kvůli odborům stanoveny nad tržní úroveň, pak může získat práci pouze část lidí, kteří o ni žádají.

Keynes dále tvrdil: „Masová nezaměstnanost, trvající měsíce a roky, je nepochybně velmi nežádoucím jevem.“ Ale místo toho, aby navrhl stanovení mezd za tržních podmínek, řekl: „Pokud devalvujete měny a dělníci si toho nevšimnou, nebudou se ani bránit proti propadu reálné mzdy, jestliže nominální platy budou stále stejné.“ Jinými slovy, Keynes v podstatě tvrdí, že pokud člověk dostane na výplatě stejnou částku, jakou dostával před devalvací, a za tuto částku si nyní koupí méně, že si toho v podstatě vůbec nevšimne.

Řečeno velmi kulantně, Keynes navrhl podvádět dělníky. Místo toho, aby otevřeně připustil, že mzdy musí být uzpůsobeny momentálním potřebám trhu – protože jestli se tak nestane, tak část dělníků zůstane nevyhnutelně bez práce – tak Keynes tvrdil: „Plná zaměstnanost může být dosažena jedině tehdy, když budeme provádět inflaci. Podvádějte dělníky.“ Nejzajímavější je ovšem fakt, že když byla jeho Obecná teorie publikována, tak podvádět dělníky už prakticky nebylo možné. Nicméně ten cíl stoprocentní zaměstnanosti zůstal.

Co znamená stoprocentní zaměstnanost? Plná zaměstnanost souvisí s nepokřiveným trhem práce, který není manipulován ani odbory, ani vládou. Na takovém trhu mají mzdy u každého druhu práce tendenci dosáhnout takové úrovně, při níž každý, kdo žádá o práci, má možnost ji dostat, a každý zaměstnavatel může zaměstnat tolik lidí, kolik potřebuje. Pokud nastane nárůst poptávky po pracovní síle, ceny platů půjdou nahoru, a naopak když bude potřeba méně zaměstnanců, cena práce se sníží.

Jediný způsob, jak dosáhnout plné zaměstnanosti, je tedy udržet trh práce nedotčený. To platí pro kterýkoli typ práce a kteroukoli jinou komoditu.

Co udělá obchodník, který chce prodat nějaké zboží za, řekněme, pět dolarů za kus? Když nemůže prodat své zboží za tuto cenu, nastává situace, pro niž máme ve Spojených státech technický termín „zásoby zboží se nehýbají“. Ale ony se musejí hýbat. Obchodník si nemůže ponechávat věci na skladě, protože potřebuje kupovat nové. Musí tedy prodávat za nižší cenu. Když nemůže prodat za pět, musí prodat za čtyři dolary. A když neprodá ani za čtyři, musí prodat za tři. Nemá na výběr, pokud chce zůstat ve svém odvětví. Možná utrpí ztrátu, ale tato ztráta bude důsledkem toho, že jeho odhad trhu byl špatný.

To samé se děje s tisíci a tisíci mladých lidí, kteří přicházejí každý den z venkovských oblastí do měst za prací a snaží se vydělat peníze. Děje se to v každém průmyslovém státě. V Americe přicházejí lidé do měst s očekáváním toho, že budou vydělávat, řekněme, alespoň sto dolarů za týden. To ale může být problém. Takže když muž nedokáže najít práci za sto, bude muset přijmout nějakou za devadesát nebo osmdesát dolarů. Možná ještě méně. Kdyby ale byla mzda stanovena odbory na minimálně sto dolarů, pak by tento muž práci za tuto mzdu nesehnal a zůstal by nezaměstnaný. (Spoustě lidí být nezaměstnaný nemusí tolik vadit, protože dostávají sociální podporu – placenou ze speciálních daní uvalených na zaměstnavatele - která většinou bývá skoro tak vysoká jako mzda placená za práci.)

Vzhledem k tomu, že určitá skupina lidí věří, že plná zaměstnanost může být dosažena pouze inflací, provádí se tudíž inflace i ve Spojených státech. Lidé ovšem přemýšlejí nad otázkou: Měli bychom mít pevnou měnu v kombinaci s nezaměstnaností, nebo provádět inflaci a mít plnou zaměstnanost? To je ale ve skutečnosti velmi špatná analýza situace.

Abychom se dokázali vypořádat s tímto problémem, musíme si položit tuto otázku: Jak můžeme zlepšit situaci dělníků a dalších skupin obyvatelstva? Odpověď zní: Zajištěním fungování volného pracovního trhu, na němž jediném lze dosáhnout plné zaměstnanosti. Je to dilema o tom, jestli výše mezd má být stanovena tržně, nebo jestli má být stanovena pod tlakem odborů. Není to dilema o tom, jestli máme mít inflaci, nebo nezaměstnanost.

O této chybné analýze situace se diskutuje jak v Anglii, v evropských průmyslových státech, tak i v Americe. A teď všichni říkají: „Podívejte, dokonce Spojené státy provádějí inflaci. Takže proč bychom neměli dělat to samé?“

Na tuto otázku bychom především měli odpovědět: „Jednou z výhod bohatého člověka je to, že se může chovat bláhově o trochu déle než chudý člověk.“ A to je případ Spojených států. Fiskální politika Spojených států je velmi špatná a navíc se stále zhoršuje. Spojené státy si možná mohou dovolit chovat se bláhově o něco déle než ostatní, ale dlouho s tím nevydrží.

Je důležité mít na paměti, že inflace není Božím skutkem, inflace není přírodní katastrofa nebo smrtelná nemoc, jako je třeba mor. Inflace je politický krok – záměrný politický krok lidí, kteří se uchylují k inflaci z toho důvodu, že ji považují za menší zlo než nezaměstnanost. Ale faktem je, že z dlouhodobého hlediska inflace nezaměstnanost nevyléčí.

Inflace je politický krok. A politický krok se dá změnit. Neexistuje tedy žádný důvod se vzdávat. Pokud někdo považuje inflaci za špatnou, pak se musí snažit o to, aby jí zabránil. Je nutné vyrovnat vládní rozpočty. To musí pochopitelně korespondovat s veřejným míněním. Od toho jsou tu intelektuálové, aby lidem pomohli tyto věci pochopit. Jakmile k tomu bude dostatečná veřejná podpora, pak bude možné zvolit takové zastupitele, kteří tuto inflační politiku opustí.

Je třeba mít na paměti, že z dlouhodobého hlediska všichni jednou zemřeme. Měli bychom se však snažit zařídit si naše pozemské věci co nejlépe. A jedním z nezbytných prostředků k dosažení tohoto cíle je opuštění inflační politiky.