IX. Životnost věcí

Mýtus: Výrobci schválně vyrábějí produkty, které se po čase rozbijí

Výrobci nechtějí vyrábět kvalitní výrobky, protože pak už by si jej zákazníci nemuseli opětovně kupovat, místo toho raději vyrábějí nekvalitní zboží, které se brzo zničí a zákazníci tak jsou nuceni ho kupovat znovu a znovu až do skonání věků. Kapitalisté tak mohou dále prosperovat a kde na to má chudák zákazník brát? Alespoň tak zní tolikrát omílaný příběh.

V tomto mýtu se potkávají hned dva zásadní ekonomické omyly – i) nadvláda výrobce nad spotřebitelem a ii) ignorování efektů konkurence.

Vztahům mezi výrobci a spotřebiteli jsme se již věnovali dříve, proto interakce tržních aktérů jen velmi stručně shrneme: Výrobce plně podléhá přáním a požadavkům spotřebitelů. Pan Továrník je sice ten, kdo „vyhlašuje“ ceny ve svém obchodě a určuje, co bude vyrábět, nicméně pokud chce vytvářet zisk, pak ceny musí být tržní a výrobky musí odpovídat poptávce spotřebitelů. Jinak jeho zboží jednoduše nebude nikdo kupovat, nakoupí u konkurence a pan Továrník zkrachuje. Totéž platí i pro případ, kdy by někdo cíleně vyráběl špatné výrobky – zákazníci mohou kdykoliv začít nakupovat u jiných výrobců, kteří je nebudou šidit.

Ale lidé se spíše bojí kartelového spiknutí všech výrobců než samostatné akce jednoho z nich. I tady ovšem ignorují efekt konkurence. Zaprvé, kdykoliv někdo z výrobců zradí kartel (ať už tak že sníží cenu nebo zlepší kvalitu výrobku), přetáhne zákazníky od konkurence a vydělá na tom jmění. Walter Block celou situaci pěkně vystihuje, když píše: „Vzhledem k tomu, že motivem kartelu byl zisk, jeho členové ho velmi pravděpodobně nebudou dodržovat.“ Zadruhé, na volný trh může kdykoliv vstoupit nová firma, která přetáhne zákazníky od kartelu zlých výrobců. Zde samozřejmě mluvíme o interakcích na volném trhu, v případě, že do hry vstoupí stát, je obvykle všechno jinak. Stát svojí regulací např. omezuje možnost vstupu do odvětví a k jaké kvalitě služeb to vede, můžeme vidět ve zdravotnictví nebo školství. Dalším způsobem narušování konkurenčních sil jsou státní dotace, které jsou typicky poskytovány těm nejhorším výrobcům. Není potom divu, že se mohou na trhu dlouhodobě udržet výrobci, jejichž produkty jsou té nejhorší kvality.

Dalším podstatným argumentem proti spiknutí výrobců je fakt, že nikdo není jen spotřebitel nebo jen výrobce. Všichni lidé něco vyrábějí a něco spotřebovávají. Je proto nemožné oddělovat výrobce a spotřebitele. To platí především pro argument, že výrobci jsou chytřejší, mazanější atd. a svoje zákazníky podvádí. Nechali by se ti stejní výrobci, jakmile se z nich stanou zákazníci, tak snadno napálit?

Výrobci tedy mohou chtít či mohou reálně vyrábět podřadné zboží, budou ale na volném trhu nekompromisně potrestáni ztrátou zákazníků, zisků a v konečném důsledku i bankrotem.

Mýtus: Věci mají nízkou životnost

Dneska už nic nevydrží, jo to dřív, to si člověk koupit sporák a vydržel mu celý život.

Předně si položme otázku, jestli to tak skutečně v minulosti bylo. Člověk má tendence si pamatovat jen to lepší a vzpomínky si poněkud přikrášlovat. Především byl tenkrát člověk mladší a tak bylo všechno tak nějak lepší. Vydržely ale skutečně výrobky déle? Ano i ne. Jeden výrobek sice mohl vydržet déle, ale bylo třeba ho v průběhu doby opravovat. A především si tu delší životnost člověk zaplatil. (O tom níže.)

Věci mají přesně takovou životnost, jakou si spotřebitelé na volném trhu žádají. Spotřebitelé jsou samozřejmě limitováni výběrem z technicky dostupných kombinací ceny, životnosti, a dalších vlastností. Jinými slovy patrně všichni spotřebitelé by si přáli u výrobků co nejmenší cenu a co největší životnost. Jak už to ale bývá, cena a životnost jsou síly, které působí proti sobě, spotřebitelé jsou tedy nuceni si na volném trhu zvolit určitý kompromis mezi (nejen) těmito vlastnostmi.

S rostoucí technologickou vyspělostí se v historii měnil poměr mezi cenou práce a cenou materiálů. Zatímco dříve byla práce levná a materiál drahý, protože lidé nedokázali tak dobře využívat přírodní zdroje, takže ty byly mnohem vzácnější (což obzvlášť platí pro post-komunistické země, kde technologické postupy byly ve srovnání s dneškem často naprosto žalostné), dnes dokážeme využívat přírodní zdroje s mnohem větší efektivitou a proto jejich relativní cena poklesla, zatímco relativní cena práce vzrostla.

To je ten důvod, proč se dříve vyplatilo něco vyrobit a pak to případně nechat opravit. Cena práce na opravu výrobku byla nízká ve srovnání s cenou materiálu potřebného na výrobu nového. To je také ten důvod, proč dříve mohly fungovat sběrny odpadu lépe než dnes.

A jsme u jádra pudla, proč dnes vydrží výrobky „méně“ než dříve. Protože dnes kupujeme jiné výrobky než dříve. Dříve jsme kupovali dražší výrobky, které měly vydržet déle a v případě nutnosti se daly opravit. Dnes kupujeme levnější výrobky, které nemají vydržet tak dlouho a často se nedají opravit, protože se to jednoduše finančně nevyplatí.

Nakonec stojí ještě za zmínku skutečnost, že krátká životnost výrobků není tak úplně pravdivá. Výrobky, po nichž požadujeme dlouhou životnost, ji skutečně mají – cihly, tašky na střechu (často se zárukou 50 let), auta, atp. Existuje ale řada výrobků (a pocitově můžeme nabýt zdání, že je jich více – ostatně kupujeme je častěji), které mají naopak relativně krátkou životnost. Jedním příkladem za všechny budiž elektronika – proč by měla mít lednice životnost 30 let? Srovnejte lednici vyrobenou před deseti lety s lednicí vyrobenou dnes. Ta dnešní má lepší funkčnost, spotřebovává méně el. energie, atp. Podobně je na tom třeba oblečení – chtěli bychom si koupit svetr, který má životnost 10 let? Nebo si za zlomek jeho ceny koupíme svetr, který vydrží méně a až se nám nebude líbit, koupíme si nový? Ostatně nevím o nikom, kdo by chtěl deset let nosit ten stejný svetr.

Obecně lze tedy říci, že tam, kde zákazníci požadují, aby zboží mělo delší životnost (ať je důvodem nižší „celková“ cena nebo cokoliv jiného), je jejich přání na trhu uspokojeno. A naopak tam, kde se z jakýchkoliv důvodů spotřebitelům vyplácí životnost nižší, takovou životnost skutečně můžeme pozorovat.

Mýtus: Nízká životnost výrobků je plýtvání

Aneb variace na téma žijeme příliš konzumním životem, nicméně i zde platí podobné argumenty jako ty, které byly uvedené v kapitole o recyklaci.

Jsou to právě ceny utvořené na volném trhu, které udávají, kolik zdrojů je zapotřebí pro výrobu daného zboží nebo poskytnutí dané služby. Čím vyšší je cena, tím více vzácných zdrojů bylo použito na výrobu daného zboží.

Vypůjčíme si teď příklad Waltera Blocka s pneumatikami a trochu jej upravíme. Existují tři scénáře, jak může vypadat poměr životnost / cena.[1] Představme si, že jsme si koupili auto a chceme si pořídit pneumatiky přesně na tři roky (třeba proto, že víme, že pak už ekoteroristi zakážou jezdit auty). Vlastnosti pneumatiky, mezi kterými volíme, jsou v tabulce níže.

Nejprve příklad zjednodušíme tím, že vynecháme jakékoliv transakční náklady.

V prvním scénáři vychází u všech tří pneumatik cena za rok životnosti 100 Kč – jinými slovy bez ohledu na to, jestli za tři roky koupíme tři Pneumatiky A nebo jednu pneumatiku C (nebo jednu pneumatiku B a jednu pneumatiku A), zaplatíme za ně stejně peněz, tedy spotřebujeme stejné množství vzácných zdrojů. Podobnou matematikou dojdeme k tomu, že ve druhém scénáři je nejvýhodnější koupit tři pneumatiky A a ve třetím jednu pneumatiku C. Je tedy vidět, že nejdelší životnost nemusí nutně znamenat použití nejmenšího množství vzácných zdrojů.

Pokud bychom do příkladu započítávali i transakční náklady, pak se cenová výhodnost jednotlivých pneumatik může lišit (především ve scénáři 1 a 2). Zde bychom počítali náklady na práci při výměně a transportu pneumatiky ale také náklady na „vyhození“ použité pneumatiky. Ale problém odpadu je již v zmiňované kapitole o recyklaci.

Závěrem ještě zbývá dodat, že pokud hovoříme o vzácných zdrojích, pak do nich nezapočítáváme jen rostlinné a nerostné bohatství ale i lidskou práci. Není žádný důvod se domnívat, že lidská práce je zdroj méněcenný či snad podřadný. Ostatně naše tělo a trochu času je to jediné co jsme od přírody dostali, musíme tedy obojí využívat efektivně.

[1] Existuje jich o něco víc, ale ostatní scénáře (např. pneumatika A a B má naprosto shodné vlastnosti) pro nás nejsou důležité.