VII. Spotřeba táhne růst
V dobách hospodářského poklesu je velmi často zmiňován jeden z nejvíce rozšířených ekonomických mýtů. V tisku nebo mezi levicovými ekonomy se nezřídka objevuje tvrzení, že ekonomiku táhne spotřeba, respektive, že zvýšení spotřeby v krizi opět nastartuje ekonomický růst a „společnost“ začne znovu prosperovat.
V novinách můžeme číst titulky typu: „Spotřeba stále klesá, oživení v nedohlednu“, „Zvýšení spotřeby roztáčí kola hospodářského růstu“ nebo mezi veřejností všeobecně oblíbený a rozšířený mýtus, že „je krize, nikdo na nic nemá a nic nenakupuje. Tím se pohřbívá ekonomika“. Tyto absurdní úvahy sdílí ekonomové hlavního proudu a odborníci všech typů - často vycházející z Keynese.
Celková poptávka ve společnosti - agregátní poptávka (po jejím zvýšení se při krizi tolik volá ze všech stran) se nemůže uměle zvýšit zásahem všemocného státu. Ten pouze přeskupuje poptávku mezi spotřebitele, ale přímo ji nezvyšuje. Poptávka se zvyšuje jedině růstem výroby. Z mýtu o blahodárných účincích spotřeby vyplývá, že naopak tou cestou do pekel je preferování úspor.
Mýtus: Úspory škodí růstu
Ukážeme si teď, že naopak úspory jsou tím, co „táhne" ekonomiku.
Je důležité rozlišit, jakým způsobem vnímáme slovo „úspory“, zda jako investice nebo prosté hromadění peněz. Jistě, pokud mluvíme o tzv. úsporách „pod polštář“ nebude to mít v ekonomice žádný pozitivní efekt. Takové peníze nejen, že nejsou vynaloženy na spotřební statky, ale zároveň nejsou poskytovány nikomu dalšímu, jako by byly ve formě vkladu do banky. Pokud uložíme peníze do banky, neznamená to, že zůstanou ležet ladem. Znamená to, že je investujeme nepřímo. Budou použity jako kapitál ve formě krátkodobých půjček stabilním firmám, případně jsou použity k nákupu cenných papírů. Banky tyto prostředky půjčují nebo investují dál, protože držet je jen tak by pro ně bylo ztrátové, přicházely by sami o úrok z těchto prostředků. To budou dělat pouze v situaci nejistoty a velkého rizika, tedy v období deprese. Větší hotovostní zůstatky jsou pouze výsledkem nejistoty subjektů ohledně vládní politiky.
Nutno říci, že tyto umělé rezervy nejsou příčinou krizí (jak se někdy tvrdí), ale až jejím důsledkem. Vznikají většinou po začátku hospodářského poklesu. Jsou důsledkem proto, že lidé si nechávají vyšší transakční zůstatky z prostého důvodu, nejistoty. Ať už nejistoty o bezpečí svých vkladů v bance, nejistoty udržení pracovního místa nebo nejistoty ohledně výhledu hodnoty peněz - výše míry (hyper)inflace. Tyto prostředky mohou lidé držet i čistě ze spekulativních důvodů, pokud by očekávali, že si za ně budou v příštích měsících moci koupit více např. cenných papírů díky poklesu jejich cen. Tento druh úspor ale není skutečnou příčinou depresí, je pouhým logickým následkem chování spotřebitelů.
Bylo by nesmyslné soudit, že osobní úspory jsou něčím škodlivým. Nebo opravdu máme věřit tomu, pokud celý svůj důchod vynaložíme na současnou spotřebu, tak se náš užitek, stejně tak jako užitek „společnosti“ do budoucna nějak zvýší?
Co je tedy důležité v prosperující ekonomice? Nejsou to ani centrální banky, ani spotřeba! Klíčem k prosperující ekonomice je produkce. Hospodářský růst je hnán přizpůsobováním se potřebám spotřebitelů. Díky tomuto efektu se vytváří konkurence, která zvyšuje přebytek spotřebitele tím, že snižuje ceny a zvyšuje kvalitu zboží. Proto není dobré vydat se cestou podpory poptávky a zvýšením oběhu peněz v ekonomice, tedy „dát“ spotřebitelům více peněz do rukou, jak se tak často zmiňuje. Nalitím nových peněz do ekonomiky se vytváří iluze vyšších úspor, než které ve skutečnosti jsou. Není řešením vytvářet umělou poptávku po něčem, co by se ve skutečnosti na trhu ukázalo jako neziskové. To vede pouze k inflaci a zvýšení cen zboží, tedy ke snížení kupní síly spotřebitelů. Naopak je třeba umožnit co nejlepší podmínky nejen k vytváření produkce, ale hlavně k vytváření úspor, které zvýšení produkce financují. To je zdrojem hospodářského růstu (viz Sayův zákon trhu).
Podporou produkce nemyslím dotování podniků nebo jakékoliv jiné stimuly na podporu producentů. Podporou myslím to, aby producenti byli co nejméně omezeni v alokování vlastního kapitálu -vyhledávání nejvýnosnějších možností tam, kde sami uznají za vhodné.
Ekonomové razící teorii o blahodárné spotřebě a zdrcujících účincích jejího případného poklesu zcela opomíjí důležitý fakt, že nejenže v tržní ekonomice funguje jakýsi cenový mechanismus, který trhy vyčišťuje, tudíž nevzniká nadvýroba, ale opomíjejí zároveň, že při snížení výdajů na spotřební zboží jsou tyto prostředky použity na kapitálové statky. Peníze, které jdou na úspory místo na momentální spotřebu nemusí ovlivnit celkové výdaje v ekonomice. Ty se nemusí snížit ani o jedinou korunu. Úspory tedy neznamenají příčinu poklesu. Z čehož implicitně vyplývá, že mezi zvýšením spotřeby a hospodářským růstem kauzalita neexistuje, jak naznačují např. keynesiánské modely agregované ekonomiky. Rozdíl mezi odloženou spotřebou a součastnou spotřebou je pouze takový, že pokud spotřebitel odloží (spoří) část své současné spotřeby, pouze tím poskytuje prostředky někomu jinému, který je použije ke zvýšení výroby. Úspory jsou tedy akorát jinou formou výdajů.
Celková výroba zvyšuje díky úsporám, které mohou být použity na kapitálové investice. Bez úspor by se výroba nezvyšovala. Logický závěrem poklesu úspor a zvýšením výdajů na spotřební zboží by byl tlak na zvýšení ceny tohoto zboží a snížení ceny kapitálových statků. V důsledku toho by v odvětví kapitálových statků existovala tendence na snížení pracovních míst nebo mezd. Celkovým efektem by byla menší úroveň výroby.
Je zajímavé, že kapitalismu je vyčítán důraz na konzum, orientace na spotřebu. Je to ale úplně naopak. Orientace na spotřebu je levičáckým výdobytkem a dědictvím keynesiánctví. Jak píše Steven Horwitz v článku „Consumerism is Keynesianism“.(Freeman magazin, 12/2010)
Ekonomiku táhnou úspory, které dávají vzniknou výrobě. Příčinou bohatství je produkce, ne spotřeba.
http://www.thefreemanonline.org/headline/consumerism-is-keynesianism/