VIII. Odpad a recyklace

Žlutá, zelená a modrá, to jsou barvy pojízdných chrámů nového náboženství. Recyklace je bohem a ochránci brouků kněžími. Stojí ale tato víra na pevných základech?

Na začátek menší odbočka stranou: co vlastně znamená, že je nějaká činnost zisková? Uvedeme si to na příkladu: Ze dřeva v ceně 1.000 Kč vyrobím s nákladem (vč. práce) 600 Kč židli s tržní cenou 2.000 Kč. Použili jsme tedy zdroje v ceně 1.600 Kč, abychom získali statek s cenou 2.000 Kč. Vyrobený statek má větší cenu než suroviny vč. nákladů na práci, vytvořili jsme tedy „zdroje“ v ceně 400 Kč, společnost jako celek je o 400 Kč bohatší. Oproti tomu samozřejmě stojí ztráta – ze dřeva v ceně 1.000 Kč vyrobím s nákladem 600 Kč židli s tržní cenou 1.200 Kč. Použili jsme zdroje v hodnotě 1.600 Kč, abychom dostali výrobek s cenou 1.200 Kč – přišli jsme o vzácné zdroje v ceně 400 Kč.

Na volném trhu se samozřejmě ztrátové aktivitě nikdo dlouhodobě věnovat nemůže. Zisk a ztráty tedy neurčují jenom to, kolik kdo vydělá, ale i to, nakolik je kdo společnosti užitečný. Pokud někdo vyrábí se ztrátou, pak plýtvá vzácnými zdroji a taková činnost by se těžko dala nazvat prospěšnou. 

Druhá odbočka bude krátká: relativní vzácnost statků vyjadřují ceny na volném trhu.

Mýtus: Příliš mnoho odpadu

Hned první mýtus bývá tím nejčastějším: žijeme v přízemní konzumní společnosti a vytváříme tuny odpadu, který bychom vůbec vytvářet nemuseli.

Ale to vůbec není pravda, vytváříme velmi málo odpadu. Vyhodit nějakou věc, kterou si koupím, je skoro to nejdražší, co s ní mohu udělat. A proto vyhazujeme tak málo věcí. Staré oblečení prodáme v second handu nebo darujeme červenému kříži, starý nábytek odvezeme na chatu, a když už nám nevyhovuje ani tam, tak ho rozštípeme a spálíme v kamnech, plastové tašky používáme jako pytle na odpad, krabice od bot máme ve sklepě plné harampádí, posekanou trávu dáme na kompost a časem z ní dostaneme novou zem a tak dále. Totéž platí pro firmy, Shaw uvádí příklad, že na 1000 prodaných kuřat připadá necelých 8 kg obalů (k vyhození) a dalších 900 kg odpadu, který je znovu použit (např. při výrobě zvířecího krmiva).[1] 99% odpadu při zpracování kuřat se tedy znovu použije – těžko by někdo mohl namítat, že to je málo.

Jednou z mála věcí, které skutečně vyhazujeme, jsou obaly. Pro obaly často nenajdeme jiné využití a tak je vyhodíme. Je to ale velká škoda? Vůbec ne. Jak jsem psal výše, relativní vzácnost statků ukazují ceny na trhu. A jestliže obaly stojí maximálně jednotky korun (většinou zdaleka ani to ne), pak spotřebováváme zdroje s minimální vzácností. Vyhazováním obalů chudneme jen minimálně. [2]

I přesto jsou to ale nějaké zdroje, které „zbytečně“ (že to není tak zbytečné si ukážeme níže) spotřebováváme. Podnikatelé tedy mají přirozenou (chcete-li ekonomickou nebo tržní) motivaci snižovat náklady na obaly a další odpad, aby mohli buď zvýšit zisk, nebo snížit ceny a přilákat nové zákazníky. A skutečně podnikatelé toto dělají. Pokud se budeme soustředit na celkovou hmotnost obalů, nikoliv pouze jejich počet, pak zjistíme, že tato hmotnost klesá. I zde nám pro ilustraci pomůže Shaw: hmotnost dvoulitrové plastové lahve se snížila z 68 gramů v roce 1978 na 48 gramů v roce 2002 při zachování potřebné funkce. To je o celých třicet procent méně! Obdobně hmotnost plechovky od limonády klesla z 20,8 gramu v roce 1972 na 13,7 gramu v roce 2002. U plastikových tašek došlo ke ztenčení z 0,058 mm v roce 1976 na 0,017 mm v roce 2002 – to je ztenčení o sedmdesát procent za třicet let! [3]

Ceny vedou podnikatele ke hledání alternativ, a jestliže obaly z nových nebo vylepšených materiálů plní svoji funkci stejně dobře jako ty původní a navíc jsou levnější (tj. jsou méně náročné na vstupní zdroje), pak tyto obaly začnou podnikatelé používat. Ke snižování odpadu tedy dochází na trhu přirozeně, není potřeba danou činnost uměle stimulovat.

Zbývá tedy jen prozkoumat, zda jsou obaly tak zbytečné, jak se nám někteří snaží namluvit? Těžko si představit, že by něco dělali podnikatelé z celého světa a bylo to úplně zbytečné. Obaly udržují čerstvost výrobku, chrání výrobek před nežádoucími vlivy (ať je tím vlivem pád pračky na zem, sluneční paprsky dopadající na nápoje, nebo bakterie napadající injekční stříkačky), usnadňují převoz zboží (nechtěl bych nakládat kamion limonád po lahvích bez dalších obalů). Jinými slovy obaly snižují celkové náklady na výrobu, transport a prodej zboží. Obaly snižují celkový objem zdrojů, který je třeba použít.

Mýtus: Recyklace je vždycky prospěšná

Tak to vypadá, že alespoň nějakému odpadu se nevyhneme. Nemohli bychom jej tedy místo vyhazování recyklovat či znovupoužívat, abychom se vyhnuli plýtvání zdroji? Odpověď zní: mohli a už to děláme. Vraťme se teď k úvodní poznámce o zisku a ztrátách. Pokud podnikatel vytváří zisk, prospívá tím společnosti a pokud vytváří ztrátu, tak ji naopak připravuje o zdroje.

Pokud tedy odnesu železo do sběrny a dostanu za ně víc peněz, než byl můj náklad, pak společnost zbohatla. Podnikatel, který ode mě železo koupil, ho prodá někomu dalšímu (společnost opět zbohatla) a ten ho prodá železárnám (a zase). Železárny staré železo koupí, protože je vyjde levněji, než kupovat železnou rudu a udělají z něj nové výrobky, které si zákazníci koupí. Společnost zbohatla a zbohatla více, než by zbohatla při použití nově vytěžené železné rudy. Obdobně je to u recyklace všech dalších surovin, kterou podnikatelé provádějí za účelem zisku.

Ale tady bohužel recyklace nekončí, spíše teprve začíná. Pokud hodím PET flašku do žluté popelnice, aniž by mi za to někdo něco dal, pokud to dělám pro dobrý pocit, pak je to v pořádku. Dobrý pocit je stejně dobrý cíl jako peníze. Nicméně pokud si myslím, že to dělám pro dobro přírody, pak se pletu. Proč?

Vezmeme to od konce: Výrobce limonád se rozhoduje, jestli bude kupovat PETky nové nebo recyklované, a protože je to vrah z wall streetu, soustředí se jenom na zisk a vybere si ty, které jsou levnější. Pokud to budou nové, pak to znamená, že vyrobit novou PET lahev stojí méně zdrojů, než recyklovat starou, jinými slovy pokud by si vybral tu dražší (v tomto případě recyklovanou) pak plýtvá vzácnými zdroji. A není to snad plýtvání zdroji, proti čemu ekologové bojují?

Samozřejmě je možné recyklované PETky uměle zlevnit dotací. To ale neznamená, že náklady na recyklaci se jako zázrakem snížily, znamená to, že náklady byly přesunuty jinam. Firmě vyrábějící limonády se již vyplatí kupovat dotované recyklované PET lahve, ale plýtvání vzácnými zdroji se nesnížilo, pouze k němu dochází někde jinde. Ideálně tam, kde to není tolik na očích veřejnosti.

Pokud by byly levnější recyklované PET lahve, potom by si výrobce limonády chtěl koupit právě je. A pokud existuje na volném trhu poptávka, pak se objeví i nabídka. Tam, kde je recyklace ekonomicky (tj. s ohledem na alokaci vzácných zdrojů) výhodná, se již recykluje dobrovolně. Tam, kde podnikatelé nerecyklují se ziskovým motivem, ale recyklují (státní) dotované firmy, se jedná o plýtvání.

Mýtus: Znečištění

Ve svobodné společnosti s korektně alokovanými a respektovanými vlastnickými právy by v ceně produktu bylo zahrnuto například i znečištění (tj. náklady na odstranění daného znečištění nebo jiná kompenzace) a analýzu recyklování bychom mohli na tomto místě ukončit. My ale bohužel žijeme v socialismu a tak nám nezbyde, než se podívat i dále.

Recyklování je průmysl jako každý jiný. Nějaké zdroje spotřebovává a nějaké vytváří. Vraťme se teď například k barevným kontejnerům na tříděný odpad. Ke každému kontejneru musí přijet zvláštní auto. Objem odpadu zůstává stejný, ale je potřeba více aut, která najezdí větší vzdálenosti. To všechno jsou zdroje, které jsou vyplýtvané. Město Los Angeles odhaduje, že kvůli tříděnému odpadu má svoji flotilu odpadních vozů dvojnásobnou – 800 vozů místo 400.[4] V New Yorku museli kvůli tříděnému odpadu zvýšit počet týdenních sběrů odpadu o dva. [5]

Že není všechno zlato co se třpytí a už vůbec ne, pokud s ním přijde vláda, popisuje níže Lawrence Reed, když srovnává papírové a plastové obaly používané u McDonald’s:

(...) papírové kelímky [u McDonald's] stojí zákazníka 2x tolik co polystyrenové. 

Studie NCPA a dalších vážených organizací ukazují, že produkce starých polystyrenových obalů na hamburgery u McDonald’s ve skutečnosti spotřebovala o 30% méně energie než papírová krabička a vytvářela o 46% menší znečištění vzduchu a o 42% menší znečištění vody než papírové obaly. Průměrný desetigramový papírový kelímek při výrobě spotřebuje 33 gramů dřeva a použije o 28% více ropy než plastový kelímek.

Navíc papírový kelímek potřebuje k výrobě 36x více chemikálií (částečně proto, že váží 7x tolik co plastový) a dále potřebuje 12x více páry, 36x více elektřiny a 2x více chladící vody ve srovnání s plastovým kelímkem. Dále potřebuje 580x více odpadní vody a 10-100x více zbytkových odpadů polutantů a 3x více emisí.[6]

Dospět k nějakému závěru ohledně velikosti znečišťování aniž by existovaly tržní ceny je nemožné. Je lepší porazit strom nebo vypustit pár kilo CO2? Někde je možná recyklace prospěšná, někde ne. Dokud bude životní prostředí a jeho znečištění nás všech, nebude zároveň ničí. Dokud bude vlastnická práva k ovzduší, vodním tokům atp. držet ve svých spárách Stát, téměř nikdy nedokážeme zodpovědět otázku, zda je ekonomicky a ekologicky lepší takový způsob výroby nebo nějaký jiný.

Mýtus: Dochází zdroje

Zdrojů máme plný vesmír, takže není čeho se bát. Ale vraťme se na chvíli zpět na Zemi, jak to s těmi zdroji je? O ropném zlomu slýchali už naši rodiče (a slýchali by i jejich rodiče, kdyby je bolševik neobehnal ostnatým drátem) a ropa pořád ne a ne dojít. Jak je to možné? Ropy na Zemi existuje konečné množství, ale nevíme, jak velké to množství je. S rostoucí cenou ropy se dějí mimo jiné tři věci i) podnikatelé hledají efektivnější způsoby využití ropy ii) podnikatelé hledají nová naleziště ropy, jejichž využití se s vyšší cenou vyplatí a iii) podnikatelé hledají k ropě alternativy. Totéž by se dalo říct v podstatě o všech surovinách. Jinými slovy ropa nikdy nedojde. Než by došlo k vyčerpání posledních zásob ropy, budou již dávno lidé používat ke stejným účelům jiné zdroje.

Oproti nerostnému bohatství stojí to ne-nerostné. Tak třeba mají stromy tu výhodu, že se dají vysadit. Ale kdo bude stromy vysazovat? V malé míře to mohou být milovníci přírody, ale především to budou podnikatelé. Pokud vzroste poptávka po stromech, vysadí podnikatelé více stromů. Čím více papíru tedy budeme spotřebovávat, tím více stromů budou podnikatelé vysazovat. Roční přírůstek stromů dvacetinásobně převyšuje jejich spotřebu na dřevo a papír.[7] Na sto stromů, které jsou pokáceny při výrobě papíru, jich bylo přesně 87 za tímto účelem vysazeno. Na každých 13 zachráněných stromů by jich 87 nikdy nebylo vysazeno.[8] 

Podle výpočtů Ekonomické komise pro Evropu při OSN vzrostla zalesněná plocha v Evropě od roku 1990 o deset procent, v Severní Americe potom o cca jedno procento. Celosvětově klesla zalesněná plocha o zhruba tři až čtyři procenta.[9] Čistě pro připomenutí velká většina papíru se vyrábí právě v Severní Americe a Evropě. Důvody pro celosvětový pokles tedy vidím spíše v deforestaci Amazonie za účelem rozšiřování zemědělské půdy, (Což ale nemusí být per se katastrofa – populace v Brazílii roste a něco jíst musí. Navíc těžko někdo může tvrdit, že lesů má být zrovna 9,4% povrchu země a ne 9,1%. Samozřejmě kromě ekologů, pro ty bude lesů málo vždycky) nebo jak už to bývá ve špatné alokaci vlastnických práv.

Další skutečností je, že zdroje, které nerecyklujeme nyní, nikam neodejdou. Ekologové nás straší, že sklo a především plasty mají životnost tisíce let. Ale to je právě dobře. Pokud je dnes levnější vyrábět nové PET lahve a staré vyhazovat, nemusí to platit zítra nebo za padesát let. Tím, že plastové obaly vyhodíme na skládku, se jich nevzdáváme na dobro, pouze je uskladňujeme a až to bude ekonomicky (a tedy i ekologicky) výhodné, můžeme je opět použít.

Ukázalo se, že čím více zdrojů používáme, tím více jich máme dostupných. A tedy slovy klasika: zdroje jsou.

Vlastnická práva + závěr

Pokud chceme zabránit plýtvání zdroji a znečišťování přírody, potom je třeba vrátit tyto zdroje lidem a neponechávat je nadále v rukou Státu. Dokud u ovzduší (stejně jako u všech zdrojů) nebudou existovat ceny vzniklé na volném trhu, nikdy nedokážeme problém znečištění, odpadu a recyklace vyřešit. Problém, který způsobil Stát a který se snaží neobratně řešit.

Nechť tedy volný trh posoudí, která recyklace je zisková a tedy prospěšná společnosti a přírodě a která recyklace je ztrátová a tedy způsobuje další plýtvání vzácnými zdroji.

[1] Shaw: Eight Great Myths of Recycling, str. 10
[2] Za předpokladu, že současné ceny obalů se blíží cenám obalů, která by vznikly na volném trhu. Možná by si lidé cenily životního prostředí mnohem více a obaly by byly dražší. Možná ne. Dokud ale nebudeme mít volný trh, nikdy to nezjistíme.
[3] Shaw: Eight Great Myths of Recycling, str. 10
[4] Ibid., str. 18
[5] Cordato: Don’t recycle: Throw It Away!
[6] Reed: Recycling Myths
[7] Shaw: Eight Great Myths of Recycling, str. 14
[8] Cordato: Don’t recycle: Throw It Away!
[9] http://www.unece.org/press/pr2011/11tim_p02e.htm samozřejmě u jakýchkoliv studií a zpráv ohledně životního prostředí je na úvaze čtenáře, nakolik jim bude věřit…