XI. Spekulant

Spekulant. Spolu se slovem kapitalista asi nejsprostější slovo, jaké může zastánce státu slyšet. Tak jako řada jiných věcí je spekulant opředen mnoha mýty. Jaká je jeho role v tržní ekonomice a proč bychom měli spekulanty vítat a nikoliv odsuzovat? Na to se podíváme v dnešním díle Labyrintu mýtů.

Pod pojmem spekulant si většina lidí asi představí vychytralého a chamtivého šmelináře, který místo aby poctivě pracoval, tak z trhu skupuje nějaké zboží, aby ho chvíli u sebe držel a následně ho prodal se ziskem. Díky tomu vydělává, aniž by opravdu pracoval a aniž by poskytoval nějakou „skutečnou“ službu.

Každý, kdo zastává takový nebo podobný názor, by si měl zkusit zodpovědět jednoduchou otázku: Odkud pochází ty zisky, které spekulant generuje? Trh není žádná mystická, nadpřirozená entita; trh se skládá ze skutečných lidí, kteří zcela dobrovolně nabízejí a poptávají zboží a služby. Ty zisky tedy pochází od lidí, kteří spekulantovi zboží nejprve dobrovolně prodali a následně jej od něj dobrovolně koupili. Kdyby přínos spekulantů pro dobro tržních účastníků neexistoval, nechť zkrátka lidé využijí zbytků svých ekonomických svobod a zdrží se jakéhokoliv obchodování se spekulanty. Nechť prostě své zboží nikomu neprodávají, a tím pádem ho ani nebudou muset později nakupovat. Jakékoliv zisky spojené s nárůstem hodnoty zboží během tohoto období budou jejich a nikoliv spekulantů.

Skutečnost je samozřejmě taková, že spekulanti mají pro tržní ekonomiku přínos jako jakékoliv „poctivé“ povolání. Ty zisky jsou totiž pouze jedna strana mince (ta, kterou vidí bulvární média a s nimi i ekonomicky méně vzdělaní lidé). Stejně tak se totiž může stát, že cena daného zboží v dotčeném období poklesne. Lidé tak sice mohou vzít roli spekulanta na sebe, potom ale budou možnosti zisků vystaveni úplně stejně jako možnosti ztrát a jejich jednání bude úplně zbytečné.

Někdo může namítnout, že zisky plynoucí ze ziskových spekulantských obchodů jsou mnohem větší než ztráty plynoucí ze ztrátových obchodů. A tedy, že ačkoliv spekulanti krátkodobě mohou utrpět ztráty, v delším období pořád vydělávají velké peníze. To ale za prvé nemusí být a téměř jistě není pravda (to, že spekulanti jako skupina lidí celkově vydělávají, neznamená, že vydělává každý z nich), a hlavně nesmíme zapomínat na to, co to znamená, když někdo má více zisků než ztrát. Neznamená to vůbec nic jiného než fakt, že daný spekulant dokáže lépe než ostatní účastníci trhu předpovídat pohyb ceny, který je zase způsoben měnící se poptávkou. To je totiž jediný způsob, jak může spekulant vydělat: předpovědět, že cena půjde nahoru, a nakoupit před tímto pohybem a prodat po něm (případně naopak předpovědět pokles, prodat na krátko[1] a zpětně nakoupit). Vidíme tedy, že jediný způsob, jak může spekulant dlouhodobě vydělávat, je být neustále úspěšnější ve svých předpovědích budoucích změn v poptávce, a tedy i v ceně, a být schopen na základě této předpovědi pro trh udělat to, co trh dlouhodobě nejvíce uvítá – tedy „odebrat“ z trhu dané zboží v době, kdy je po něm poptávka malá a zboží je méně vzácné, a „vrátit“ ho na trh v době, kdy je naopak poptávka vysoká a zboží je velmi vzácné.

Většina lidí na sebe tedy roli spekulanta nevezme jednoduše proto, že na rozdíl od specializovaných spekulantů nemají potřebné schopnosti správně předpovídat budoucí změny poptávky. Bez spekulantů by velká část lidí i firem dělala naprosto pochopitelné občasné chyby v předpovídání poptávky (budou produkovat příliš mnoho, když je poptávka malá, a příliš málo, když je velká), a proto si trh „platí“ spekulanty, kteří díky svému talentu a znalostem dokážou část těchto chyb odhalit a eliminovat tím, že skoupí přebytečné zboží v době nízké poptávky a opět ho prodají v době vyšší poptávky. To, jestli budou vydělávat nebo prodělávat, a to, jak velké jejich zisky nebo ztráty budou, bude záviset pouze na jejich úspěšnosti. Spekulanti, kteří chybují více než hypotetický průměrný aktér trhu (a nepřináší tedy žádnou přidanou hodnotu v předpovídání a alokaci; naopak jsou kontraproduktivní), budou prodělávat a časem přijdou o všechen svůj kapitál a budou nuceni svoji činnost ukončit.

Toto je tedy důvod, proč se lidé spekulování obvykle nevěnují a tuto funkci včetně těch zisků, které se spekulováním dají vydělat, přenechávají těm, kteří mají k této činnosti potřebné znalosti a talent. Běžní lidé a firmy zkrátka nakupují a prodávají zboží víceméně podle toho, jak se jim to hodí, a alokaci těchto nákupů a prodejů v čase nechávají na spekulantech, kteří se takovou činností živí. Výsledek je, že všechny zúčastněné strany získávají: nespekulanti si mohou užívat luxusu obchodování s menší nutností brát ohled na změny v nabídce a poptávce, zatímco spekulanti mají příležitost vydělat peníze. Jiný výsledek ani nemůžeme očekávat – na trhu jsou všechny transakce dobrovolné, a máme tedy zaručeno, že pro obě strany je transakce výhodná – jinak by se neuskutečnila.

To, co jsme dosud napsali o spekulacích, samozřejmě neplatí jen pro spekulaci v čase (dnes nakupím, zítra prodám se ziskem), platí to i pro jakékoliv jiné spekulace na využití nějaké „mezery“ na trhu. Může to být spekulace v prostoru (v Německu nakoupím, v Česku prodám se ziskem) a může to být i běžná spekulace, kterou provádí každý podnikatel: utratím 100 Kč za mzdy, materiál a stroje na výrobu nějakého výrobku, který později za 110 Kč prodám. Kdyby tržní úroková míra byla 5%, potom z tohoto desetikorunového zisku je pět korun úrokový výnos (přítomný všude na trhu, a tedy nevyplývající specificky z mého podnikání) a zbylých pět korun je podnikatelský zisk plynoucí z toho, že trh potřebné vstupy (práci, materiál i čas) hodnotí níže než výsledný produkt. Podnikání, jak vidíme, je tedy opět čirá spekulace – využití rozdílu mezi určitými cenami, který nastává, nebo u kterého očekáváme, že bude nastávat v budoucnu. Je tedy evidentní, že spekulací je i klasické podnikání a každý podnikatel je zákonitě i spekulant (spekulant je vlastně v omezné míře úplně každý – když se rozhodnu studovat určitý obor, protože čekám, že si v takovém oboru přijdu na slušnou mzdu, tak opět spekuluji).

Také je už asi jasnější, jaký má spekulant/podnikatel přínos pro ostatní – zbavuje nás komodit, které hodnotíme nízko, a dává nám místo nich zboží a služby, které hodnotíme vysoko. Nutně nám tedy přináší užitek. Je samozřejmě pravda, že první spekulant, který nějakou mezeru na trhu objeví, si bude schopen většinu tohoto zisku udržet pro sebe. Jak ale na tuto mezeru začnou přicházet další spekulanti a využívat ji, cena vstupů bude růst (protože to se děje vždy, když větší množství subjektů začne nakupovat omezený zdroj) a cena výstupů bude klesat (to se děje vždy, když více subjektů začne prodávat stejný koncový výrobek). Zisky spekulantů se tak přesunou do kapes běžných spotřebitelů, kteří chodí do práce – jak jsme řekli, ceny vstupů rostou, přičemž mezi ceny vstupů patří samozřejmě i mzdy, a ceny výstupů budou klesat, přičemž jsou to opět spotřebitelé, kteří tyto zlevněné výstupy budou kupovat. Běžný spotřebitel by tedy měl uvítat, když se do úspěšného spekulování nebo podnikání pustí více subjektů, protože s každým dalším spekulantem se přesune další část „spekulantských“ zisků do kapes spotřebitelů v podobě vyšších mezd a nižších cen zboží a služeb.

Stále stejné závěry platí pro spekulanty na finančních trzích. I zde se musí spekulanti podrobovat základnímu zákonu, že vydělat lze jen tak, že budou s nějakou pozitivní pravděpodobností předpovídat pohyb ceny akcie nebo jiného cenného papíru. Opět je to tedy o předvídání budoucí poptávky po cenném papíru. Ta je zase z dlouhodobého hlediska způsobena zejména výší a časovým rozložením peněžních toků, které držitel z cenného papíru bude mít – tedy v konečném důsledku ekonomickou úspěšností firmy, která cenný papír vydala. Úspěšní tedy budou ti spekulanti, kteří odhalí chyby v aktuálním tržním ocenění daného cenného papíru a pomohou je napravit tím, že nakoupí, když je akcie levná, a prodají, když je akcie drahá. Výsledkem je, že získávají dlouhodobí investoři, protože se musí o něco méně obávat krátkodobých dennodenních cenových pohybů, které spekulanti pomáhají eliminovat. Získávají samozřejmě spekulanti, protože mají příležitost k zisku. A získává i konečný spotřebitel, protože díky intenzívnější konkurenci na finančních trzích je rychleji a efektivněji řízen tok kapitálu od investorů do jednotlivých firem, a reakce těchto firem na měnící se spotřebitelskou poptávku je tedy také rychlejší a efektivnější. Další nespornou výhodou je vyšší likvidita finančních trhů[2]. Opět je tedy vidět, že spekulanti přináší jednoznačný společenský užitek. Kdyby tomu tak nebylo, ostatní lidé by jim žádné peníze dobrovolně neplatili.

Jako obvykle, i zde musíme zdůraznit, že naše analýza se vztahuje na svobodný trh. Ve společnosti, kde je svoboda dennodenně pošlapávána, což je například ta naše, může docházet k tomu, že stát bude některé velké spekulanty pomocí peněz daňových poplatníků zachraňovat, když se dostanou do problémů. Říká se tomu privatizace zisků a socializace ztrát. To samozřejmě bude nutit spekulanty, aby na sebe brali nadměrná rizika, spekulovali příliš mnoho a tím ve finále nadělali více škody než užitku. Jedním příkladem za všechny budiž světoznámý pojem „Greenspan’s Put“[3], který se dostal do každodenního slovníku investorů a spekulantů na Wall Street zejména v 90. letech při nafukování dot-comové bubliny. Spekulanti věděli, že centrální banka vždy bude dělat vše pro to, aby trhy nepoklesly, tedy např. pumpovat do ekonomiky nově vytištěné peníze a zachraňovat velké hráče před krachem. Této státní ochraně důvěřovali natolik, že ji začali dávat na úroveň stoprocentního zajištění, jaké poskytují PUT opce. Odtud plyne jak znění tohoto pojmu tak i následné chování spekulantů – nikdo se nebál ztrát a všichni spekulovali jak o život. Výsledek byla obrovská bublina a následně obrovský krach, který samozřejmě není v zájmu nikoho, jak už je to ve státním businessu běžné.

Závěrem tedy shrňme, že spekulanti jsou na svobodném trhu velmi důležitým elementem ekonomiky a plní jednoznačnou společenskou funkci. Jakékoliv pokusy o jejich částečnou nebo úplnou eliminaci povedou k poklesu užitku většiny spotřebitelů. Výjimku tvoří příliš agresivní spekulanti socializující své ztráty, ty ale můžeme z trhu vykázat pouze tak, že odstraníme jejich státní podporu.

[1] Prodejem na krátko se rozumí to, že investor si nejprve od někoho na trhu za drobnou úplatu půjčí cenný papír. Tento papír následně na trhu prodá a později ho za utržené peníze zpětně nakoupí a vrátí původnímu majiteli. Protože ale mezitím jeho cena poklesla, neutratí za ten nákup všechny peníze, které předtím utržil za prodej – to, co mu zbude, představuje zisk. Samozřejmě, pokud naopak cena cenného papíru v příslušném období vzroste, investor utrpí ztrátu. Jedná se tedy o „převrácený“ burzovní obchod – vydělám, když cena jde dolů, a prodělám, když jde nahoru. O využití této techniky by mohl vyprávět třeba rakouský ekonom a investor Peter Schiff, který od roku cca 2005 shortoval hypoteční cenné papíry :-)

[2] Likviditou se rozumí schopnost trhu umožnit jeho účastníkům, aby byli schopni nakoupit nebo prodat v krátkém čase a s žádnou nebo velmi malou odchylkou od aktuální tržní ceny. Vysoká likvidita tak panuje např. zrovna na finančních trzích (koupit akcii je otázka zlomku vteřiny a odchylka skutečné nákupní nebo prodejní ceny od aktuální tržní ceny je obvykle cca 0,01 USD, což při ceně akcie třeba 10 USD znamená 0,1% ceny. Nízká likvidita je např. na trhu nemovitostí – prodat dům obvykle trvá měsíce a odchylka očekávané od skutečně realizované ceny může být v řádu mnoha procent (je samozřejmě možné prodat dům i během pár dní, ale jen za cenu snížení prodejní ceny v řádu dost možná desítek procent).

[3] „Greenspan“ podle Alana Greenspana, bývalého guvernéra americké centrální banky Fedu v letech 1987-2006. „Put“ podle PUT opce, neboli finančního derivátu, jehož nákup slouží investorům jako ochrana proti poklesu trhu.