XIV. Chudoba

Mýtus: Chudoba je ctnost

Předně bychom rádi poznamenali, že ani autorům této knihy, ani nikomu jinému není nic do toho, jaká rozhodnutí člověk dělá a jaké cíle sleduje. Jak jsme popsali dříve, každý člověk vždy koná podle jednoduchého vzorce, a to tak, aby maximalizoval pouze svůj vlastní užitek. Z tohoto pohledu tedy neexistuje rozdíl v tom, jakým způsobem tohoto cíle dosahuje. Přesto ale existují duchovní či filosofické směry, které nesdílí naši touhu nemluvit ostatním do života a snaží se svoje následovníky tu méně a tu více násilnou cestou donutit dělat to, co jejich vůdcové považují za správné. A nezřídka mezi tyto údajně ušlechtilé cíle patří i materiální chudoba, která je vydávána za vzor ctnosti.

Celý tento mýtus se hroutí jako domeček z karet s pochopením důsledků dobrovolné směny popsaných v úvodních kapitolách této knihy. Ačkoliv si nekladu za cíl říkat ostatním, co mají považovat za ctnostné a co nikoliv, myslím, že člověk, který pomáhá ostatním lidem více, je ctnostnější než člověk, který pomáhá ostatním lidem méně. A jsme u jádra věci – na volném trhu platí, že čím více potřeb (nebo čím žádanější potřeby) někdo uspokojí, tím větší materiální bohatství (plat, zisk) získá. Nejlepším způsobem, jak pomáhat ostatním, je tedy dělat takovou práci, kterou oni nejvíce ocení, protože taková práce nejlépe uspokojuje potřeby ostatních a vytváří nejvíce hodnot.

Pokud bychom naopak měli jedním slovem vyjádřit, co to je chudoba, pak odpověď zní: neproduktivita. Chudoba je neschopnost či neochota uspokojovat potřeby ostatních. Pokud si někdo chudobu vybere dobrovolně a odejde žít životem askety do hor, nelze proti tomuto rozhodnutí nic namítat. Ačkoliv ekonomicky je takové jednání neefektivní, je to svobodná volba každého jednotlivce. Jestliže ale někdo svoji chudobu odmítá, a přesto se z ní nedokáže vymanit, pak dělá něco špatně. A nemá žádný smysl vydávat tento neúspěch za ctnost.

Mýtus: Chudoba je trvalá

Dalším populárním mýtem je přesvědčení, že lidská chudoba je trvalá a neměnná. Pokud se díváme na statistiky z dálky, pak to tak může vypadat. V České republice žije deset a půl milionu lidí a podle dat Českého statistického úřadu je každoročně příjmovou chudobou ohroženo mezi devíti a deseti procenty obyvatel. Ačkoliv chudých je stále stejné množství, neznamená to, že se jedná o ty stejné konkrétní jedince.

Louis E. Carabini ve své knize Nakloněni svobodě zkoumal vývoj chudoby ve Spojených státech. Dospěl k očekávaným výsledkům – lidé se v průběhu svého života pohybují mezi různými příjmovými skupinami. Zatímco mezi chudšími lidmi je větší množství mladších jedinců, mezi vyššími příjmovými skupinami jsou lidé starší. Není příliš obtížné odhadnout, proč tomu tak je. Jak člověk získává vzdělání a především pracovní zkušenosti, zvyšuje se jeho produktivita, a tak dokáže vytvářet větší bohatství než dříve; s tím následně přichází i vyšší příjmy.

Carabini píše, že z lidí, kteří byli mezi nejchudšími dvaceti procenty v roce 1977, jich po patnácti letech zůstalo v té samé skupině pouze pět procent. Zbylých devadesát pět procent jedinců se dokázalo své chudoby zbavit a dosáhnout tak na vyšší příjmy. Pohyb mezi jednotlivými skupinami nefungoval jen směrem nahoru, ale i opačně. Někteří lidé z nejvyšší příjmové skupiny za tu dobu sestoupili do nižších skupin.

Je evidentní, že bohatství není konstantní nebo nějakým způsobem dané. Nejen na sobě můžeme pozorovat, že bohatství se odvíjí od vlastní produktivity a schopnosti (spolu s ochotou) poskytovat služby ostatním lidem.

Mýtus: Přispívání na charitu

Vnímání přispívaní na charitu širokou veřejností jako něco žádoucího je natolik zakořeněné, že se zde na chvíli pustíme do vskutku sisyfovské práce. Přesto, nebo právě proto, nemůžeme odolat. Pokud argumenty zastánců značně zjednodušíme, pak zní takto: jsou chudí, proto jim musíme pomoci. My už ale víme, co znamená chudoba, a proto bychom mohli tento argument přepsat následovně: jsou neproduktivní, proto jim musíme pomoci.

V tuto chvíli již nevypadá hlavní argument zastánců přispívání na charitu tak neoblomně jako dřív. Nabízí se otázka, proč brát produkt dřiny a potu jedněch a dát ho těm, kdož produkovat nedokáží? Vezměme si příklad bezdomovce nebo chudého afrického rolníka – takový člověk neprodukuje buď vůbec nic, nebo sice produkuje, ale mnohem méně, než by mohl s dostupnou technologií. Místo toho, aby se jednoho krásného dne sebral, na bezdomovectví nebo rolničení se vykašlal a šel dělat něco jiného, má podporu dárců. Říkají mu tak, že to, co dělá, vlastně není tak nevhodné, jak by se zdálo. Dodávají mu motivaci ve svém neproduktivním chování pokračovat. Zde si nutně musíme položit otázku, nakolik je taková činnost prospěšná.

Walter Block ve své knize Obhajoba neobhajitelného přichází také s darwinovským argumentem proti přispívání na charitu. Zatímco historie lidstva povětšinou (alespoň z našeho pohledu) představuje historii utrpení, dnes je již naše společnost bohatší. Může si tak dovolit podporovat jedince, jejichž schopnost přežití a šíření vlastního genetického materiálu by jinak byla značně omezená. Výsledkem pravděpodobně bude oslabování lidského genofondu a lidstva samotného skrz tyto podporované „slabší“ jedince. Přispívání na charitu je tak jednoznačným krokem proti přirozené evoluci druhů.

Mýtus: Stát brání chudobě

Není těžké domyslet, že vždy budou existovat jedinci, kteří budou chudší než ostatní. Stát tak vždy bude mít v ruce argument, proč musí brát peníze jedněm a dávat je druhým. Nemá tak ani motivaci chudobu nadobro odstraňovat, protože by si sebral vítr z plachet při obhajování vlastní činnosti.

O několik odstavců výše jsme ukázali, že charita, příp. dotace dávají lidem iluzorní přesvědčení, že jejich konání je produktivní, a tak i falešnou motivaci v této činnosti setrvat. V případě státního potírání chudoby je tato činnost dvojnásob zhoubná. Sociální státy totiž svojí politikou přímo vytvářejí chudé. Mnohým se s vysoko nastavenými státními dávkami nevyplatí pracovat a raději než každý den do práce si jednou v měsíci dojdou pro svoji podporu. Stát tak přitahuje jedince s nižší produktivitou a vytváří z nich „chudé“, kteří jsou následně na státních dávkách zcela závislí. To dává státu další argument, proč je třeba podporovat chudé, a může začít další kolečko tvorby chudiny.

Činnost státu (a nejrůznějších charitativních organizací) tak de facto zlevňuje chudobu. A člověk nemusí být velkým ekonomem, aby vymyslel, že za jinak nezměněných podmínek budou lidé poptávat větší množství levnějšího statku.

Skutečnost je tak oproti obecnému přesvědčení právě opačná. Stát (spolu s charitou), místo aby chudobě bránil, ji vytváří. Nejen že se těmto institucím nedaří činit to, co si předsevzaly, ale činí pravý opak. O smyslu takové činnosti jistě není pochyb.