XV. Veřejné statky

Majáky – notoricky známý příklad, který mainstreamoví ekonomové už desítky let uvádějí jako ukázku „veřejného statku“, tedy případu tržního selhání vyžadujícího zásah moudrého státu.

Veřejný statek je dle definice takový statek, kde není možné oddělit platiče od neplatičů. Když například nějaká firma postaví na pobřeží moře maják, tak neexistuje způsob, jak zajistit, aby se na něj dívali jen ti, kteří firmě platí poplatek za jeho používání. Firma může maximálně poprosit neplatiče, aby zavřeli oči a na maják se nedívali…

V ekonomii existuje také pojem „pozitivní externality“. Označuje se jím situace, kdy vaše činnost má pozitivní vliv na lidi v okolí, kteří vám nic neplatí a žádné služby po vás nežádají. Například když si oblečete pěkné oblečení, které se ostatním líbí, a oni tak mají z pohledu na vás určitý užitek, přestože vám nijak finančně nepřispěli na nákup tohoto oblečení. Jak je vidět, tato definice se v podstatě shoduje s definicí veřejného statku v předchozím odstavci. Veřejný statek a pozitivní externalitu tedy můžeme pro naše účely brát jako jedno a to samé.

Tržní selhání

Mainstreamová teorie veřejných statků praví, že pokud budou tyto statky ponechány volnému trhu, tak jich bude poskytováno méně, než je společensky optimální. Opět uveďme příklad: Firma přemýšlí o tom, že postaví na pobřeží maják. Spočítá si, že na pokrytí nákladů a vytvoření nějakého rozumného zisku by potřebovala utržit 1 milion Kč ročně. Ze zkušenosti ví, že daným místem projede 5 lodí denně, tj. 1 825 průjezdů ročně, což dává minimální poplatek cca 550 Kč za průjezd. Oznámí tedy lodním společnostem nabídku, že za 550 Kč za průjezd si budou moct užívat zvýšené bezpečnosti díky novému majáku. Předpokládejme, že tato cena je pro všechny lodní společnosti akceptovatelná a za normálních okolností by na takovou nabídku kývly. Ale teď přichází kámen úrazu. Každá lodní společnost si uvědomí, že je výhodnější nic nezaplatit. Je lepší nechat zaplatit ostatní firmy a následně „jejich“ maják používat zdarma. Ačkoliv je tedy cena pro jednotlivé společnosti výhodná, nikdo ji nezaplatí a maják nebude postaven. (V jiných situacích by mohla nastat situace, že zboží nebo služba sice poskytnuto je, ale v menším množství a v menší míře, než jak by odpovídalo poptávce spotřebitelů.)

A vida, máme tržní selhání. Trh není efektivní, protože ačkoliv by spotřebitelé byli ochotni utratit peníze za maják (tj. maják je v danou chvíli nejvýše na jejich hodnotové škále), firmy ho nepostaví. Spotřebitelé pak tyto peníze utratí za něco jiného, co na jejich hodnotové škále neleží tak vysoko jako maják. Vzácné ekonomické zdroje tedy nejsou používány nejlepším možným způsobem z hlediska preferencí spotřebitelů.

Proto musí nastoupit stát a napravit tuto neefektivitu. To má probíhat tak, že bude na lidi uvalena daň. Z takto vybraných peněz se pak budou veřejné statky dotovat. Tím dojde k tomu, že si nikdo nebude moct užívat veřejné statky zdarma. Za veřejné statky bude utraceno více peněz, firmy jich budou poskytovat více a nebude docházet k tomu nedostatku, který by panoval na volném trhu.

Kromě majáků jsou dalšími příklady veřejných statků například městské parky (protože poskytují pohled na zeleň všem, bez ohledu na placení), vzdělání (protože přispívá k všeobecné kultuře společnosti, snižuje kriminalitu a zvyšuje hospodářský růst), vojenská obrana (kdybych si třeba zaplatil protiraketový deštník chránící můj pozemek, budu tím nechtěně chránit i mé sousedy, ačkoliv mi za to nezaplatili) a celá řada dalších věcí.

Veřejné statky jsou všude

Tolik tedy mainstream. Pozorný čtenář si jistě všiml hned prvního problému s touto teorií, který by sám o sobě postavil celý koncept na hlavu: Všechny statky jsou dle této teorie veřejné. Už jenom tím, že jakákoliv firma otevře v jakémkoliv místě prodejnu, se zvýší atraktivita dané lokality. Obyvatelé v okolí tak získají užitek v podobě dobré dopravní dostupnosti této prodejny. Majitelé pozemků pravděpodobně vydělají na tom, že jejich pozemek díky tomu (jakkoliv nepatrně) nabere na ceně. Nebo když si koupím počítač, čímž zvýším svoji produktivitu práce, přispěju tím k ekonomickému růstu, ze kterého budou v konečném důsledku profitovat všichni. A vůbec, když si koupím jakékoliv zboží, tak tím prospěju nejen sobě, ale i své protistraně – protože dobrovolná směna je vždy oboustranně výhodná, jinak by k ní nedošlo. Navíc při nákupu jakéhokoliv zboží přispívám k dělbě práce – tj. opět k věci, která je všeobecně prospěšná.

Podle všeobecně přijímané teorie veřejných statků by tedy stát měl dotovat úplně vše. A to obvykle zastánci této teorie nechtějí. Nabízí se tedy otázka, jakým způsobem vybrali, co ještě veřejný statek je a co už není a proč by teorie měla pro jednu skupinu veřejných statků platit a pro druhou ne.

Stát zvyšuje blahobyt

Druhý problém je ještě vážnější. Pokud stát zavede daň, z níž následně bude dotovat nějaký veřejný statek (třeba městský park) ve snaze napravit nedostatek parků (způsobený faktem, že se jedná o veřejný statek), bude samozřejmě muset zdanit všechny obyvatele okolí, tj. včetně těch, kteří o park při dané ceně nestojí. Lidé jsou totiž různí, každý má jinou hodnotovou škálu. Jsou lidé, kteří v parku nespatřují nic pozitivního; určitě bychom si dovedli představit i lidi, kterým se nejvíce líbí budovy a silnice, zatímco parky považují za ošklivé. A i mezi lidmi, kterým se parky líbí, jsou rozdíly v tom, kolik by byli ochotni za takovou věc zaplatit, tj. jak vysoko je na jejich hodnotové škále.

Řekněme, že vybudování parku bude stát v přepočtu na jednoho obyvatele 10 000 Kč a stát vyhlásí referendum o tom, zda obyvatele zdanit o tuto částku a z výnosů dotovat stavbu parku. Řekněme, že v referendu bude 60 % lidí pro (protože si cení možnosti mít ve svém okolí park více než jiných věcí, za které by mohli těch 10 tisíc Kč utratit) a 40 % lidí proti (protože se jim park nelíbí, případně se jim líbí, ale ne tolik, aby za něj utratili 10 tisíc Kč – mají ve svém životě urgentnější potřeby, na jejichž uspokojení těch 10 tisíc Kč použít).

Předpokládejme dále, že všechny soukromé snahy o výstavbu parku selhaly, protože by lidé dobrovolně nezaplatili dostatek peněz – jednak z důvodu, že 40 % lidí park nechce, případně chce, ale pouze za nižší částku, a jednak z důvodu, že i mezi těmi 60 % lidí, pro které je 10 000 Kč přijatelná částka, se najde pár černých pasažérů, kteří využijí faktu, že se jedná o veřejný statek, a odmítnou platit – s úmyslem, že to zaplatí ostatní.

Pokud stát v takové situaci uposlechne výsledků referenda, tak tím samozřejmě prospěje těm 60 % lidí, protože tito lidé dostali park výměnou za 10 000 Kč – tedy dosáhli obchodu, který je pro ně výhodný a který by na svobodném trhu nenastal, díky čemuž by tito lidé museli použít těch 10 000 Kč na něco, co je pro ně méně hodnotné než park.

Naopak ale zbylým 40 % lidí stát jednoznačně uškodil, protože tito lidé sice získali park, ale získali ho za cenu, kterou by dobrovolně nikdy nebyli ochotni zaplatit. Nemůžou si tedy koupit původně zamýšlený statek, který pro ně má větší hodnotu, a musí místo něj přispět na park, který pro ně má hodnotu nižší.

Stát tedy z relativního nedostatku parků a relativního nadbytku ostatních věcí vytvořil relativní nadbytek parků a relativní nedostatek ostatních věcí. Nahradil tedy externalitu externalitou. Blahopřejeme.

Vidíme tedy, že mainstreamové tvrzení, že stát prostřednictvím dotace veřejných statků zlepšuje alokační efektivitu trhu a zvyšuje celospolečenský užitek, není pravdivé. Ve skutečnosti zvyšuje užitek jedné skupiny lidí na úkor snížení užitku druhé skupiny.

Porovnávání užitku

To, že první skupina může být početnější než druhá, na neoprávněnosti takového činu nic nemění. Užitek není měřitelná veličina, nelze ho tedy sčítat, odečítat ani porovnávat mezi různými lidmi, stejně jako není možné říct, že Franta a Pepa mají v součtu rádi steaky o 15% více, než má Miloš rád brambory.

A i kdyby to šlo, stále je to málo, protože klidně může nastat situace, kdy újma každého z těch 40 % je tak velká a užitek každého z těch 60 % tak malý, že v konečném „součtu“ bude „celková“ újma menšiny větší než „celkový“ užitek většiny – stačí si představit užitek většinových nacistů oproti újmě menšiny židů. A takovou situaci by nešlo v praxi poznat a vyhnout se jí. Protože jak by stát mohl zjistit, jak velký je užitek nebo újma jednotlivých lidí? Mohl by se jich zeptat – jenže jak potom pozná, že dotyčný mluví pravdu? Je jasné, že zastánci budou tvrdit, že park je ta nejlepší věc na světě, protože pokud jim bude uvěřeno, zvrátí tím výsledek více ve svůj prospěch. Odpůrci zase budou tvrdit pravý opak. A jak tento spor objektivně rozsoudit?

Docházíme tedy k závěru, že o prokazatelném zvýšení společenského užitku může být řeč pouze v prostředí dobrovolné směny, kde máme jisté, že obě strany získávají. Tedy žádné daně a žádné dotace.

Budiž zdůrazněno, že rakouská ekonomie, v jejímž duchu je tento text psán, nezpochybňuje existenci černého pasažéra a jeho ekonomické dopady. Tvrdí pouze, že jakkoliv je tento problém skutečný, stát s ním nenadělá nic víc než soukromý sektor.

V analýze jsme vynechali další aspekty, například dopad zdanění na pracovitost a podnikavost lidí, korupci při přidělování dotací, neschopnost ekonomické kalkulace v centrálním plánování, nízkou efektivitu státního aparátu atd., které tvrzení „stát s tím nenadělá nic víc než soukromý sektor“ mění na „stát s tím nadělá míň než soukromý sektor“.

Marná snaha

Na výše uvedené výtky obvykle reagují zastánci těchto teorií zejména touto argumentací: Dobře, přiznejme tedy, že určité skupině politika podpory veřejných statků uškodí. To ale můžeme vyřešit finanční kompenzací, kterou obdrží všichni, kteří byli poškozeni.

Tím ale pouze problém odsuneme o jeden krok dál; rozhodně ho nevyřešíme. Protože stále není zodpovězena otázka, jak určit, komu politika podpory veřejných statků uškodila a v jaké míře. Můžeme se jednotlivých lidí opět maximálně zeptat - a výsledkem překvapivě bude, že všichni nás budou přesvědčovat o tom, proč zrovna pro ně je daná politika velmi škodlivá a proč zrovna oni musí dostat vysokou finanční kompenzaci.

O „veřejném zájmu“ často slyšíme v souvislosti s vyvlastňováním pozemků kvůli stavbě dálnice. To je úplně typický příklad. Majiteli je proti jeho vůli zabrán jeho majetek a je mu nabídnuta nějaká kompenzace. Nikdo ale neví, jestli ta kompenzace je ve správné výši. Majitel tvrdí, že pro něj měl pozemek vysokou hodnotu, stát zase tvrdí, že nízkou. Výsledná cena je tak zcela vycucaná z prstu. Vůbec nevíme, jestli je z pohledu majitele vysoká nebo nízká, protože majiteli nebyla dána možnost tuto nabídku odmítnout. Klidně tak může docházet k situaci, kdy majitel přijde o pozemek, ke kterému má velký citový vztah, který nelze vyjádřit penězi, ačkoliv si všichni myslíme, že kompenzaci bylo učiněno zadost (ti z vás, kteří jsou ženatí nebo vdaní, si můžete představit, jak byste se cítili, kdyby vám někdo vzal snubní prsten a následně vám zaplatil cenu odpovídající množství drahého kovu v tom prstenu a tvářil se, že si nyní nemáte na co stěžovat).

Zaznamenal jsem ještě jeden zajímavý případ obhajoby státního zásahu. Prý někde v New Yorku chtěli po zbourání nějaké staré zchátralé stavby postavit na jejím místě byty. Potom ale zakročil moudrý stát a místo bytů na tom pozemku zřídil park. Následně se stalo to, že celková hodnota bytů v okolí údajně vzrostla o větší částku, než jaká by bývala byla hodnota těch nepostavených bytů.

Tento argument ale opět opomíjí individualitu a subjektivitu člověka. Kde je napsané, že maximalizace finanční hodnoty okolních bytů je hlavním cílem všech jejich majitelů? Je přece řada lidí, kteří nemají zájem teď ani v budoucnosti svůj byt prodat, a jeho cena je tedy nezajímá. A mezi nimi je určitě řada takových, kteří park za daných podmínek nechtějí, a přesto musí náklady na vybudování parku nést. Přesně tito lidé státní politikou externalit utrpěli.

Boj s neplatiči

Dále si musíme uvědomit, že problém neplatičů za veřejný statek není do kamene vytesaný. Při dostatečné vynalézavosti lze přijít na způsoby, jak odlišit platiče od neplatičů, alespoň částečně. Například majitelé obchodů se dříve potýkali s krádežemi (tj. neplatiči). Díky tomu, že jim stát nepřispěchal na pomoc s tím, že jim bude ze státního rozpočtu tyto krádeže finančně kompenzovat, museli se zamyslet, jak krádežím zamezit jinak. Proto nainstalovali bezpečnostní kamery, ke vchodům umístili detektory nezaplaceného zboží a najali hlídače. Protože by podnikatel toto neudělal, pokud by neměl spočítané, že pokles krádeží mu ušetří více peněz, než kolik ho tato bezpečnostní opatření stojí, můžeme si být jisti, že dopad neplatičů na zbytek zákazníků je menší, než byl původně. A původní situace je přesně to, co by dodnes přetrvalo, kdyby majitelé obchodů mohli všechny ztráty vyúčtovat státu. Kdo by investoval do bezpečnostních opatření, když může náhradu získat od státu zdarma?

Lze očekávat, že podobná vynalézavost by se projevila i u parků a dalších „veřejných statků“. Pokud jde o ty parky, mohlo by to probíhat (a dnes už občas probíhá) třeba tak, že developer při stavbě nějakého většího bytového komplexu zřídí i park. Díky tomu prodá nově postavené byty dráž. A tento příplatek budou přirozeně ochotni zaplatit pouze lidé, kteří o existenci parku stojí. Ti, pro které tato nabídka není atraktivní, si koupí byt jinde. Toto je jedna z možností; v praxi by se nejspíš našel nesrovnatelně lepší postup, protože milióny lidí a specializovaní podnikatelé jednající ve vlastním zájmu toho o parcích dokážou vymyslet přirozeně mnohem víc než jeden Málek od psacího stolu.

Závěrem tohoto zamyšlení je tedy tvrzení, že existence pozitivních externalit a veřejných statků není dostatečným ekonomickým ospravedlněním daní, dotací ani jiných státních zásahů. Jediný způsob, jak „donutit“ lidi odhalit, jak moc si cení vzácných statků a jak zajistit zvyšování užitku pro všechny, je nechat tyto lidi svobodně se svým majetkem obchodovat.