XVI. Giving back a Corporate Social Responsibility

Giving back neboli dávání zpět a Corporate Social Responsibily (firemní společenská zodpovědnost) jsou v České republice relativními novinkami především na poli korporátním. Velké firmy se prostřednictvím těchto aktivit snaží udělat dobrý dojem na své stávající a potenciální zákazníky. Zpravidla jde různé dobročinné a údajně dobrodějné činnosti jako například pomoc chudým dětem na druhém konci světa, třídění odpadu nebo sázení stromů v mostecké uhelné pánvi.

Z pohledu firem nelze proti takovému konání nic namítnout. Jestliže si vedení firmy myslí, že takové jednání jí přinese největší zisk, nebo jestliže jsou sami skutečně takoví dobrodějové a mají k tomu mandát od akcionářů, pak nechť sází, až se budou uhelné pánve zelenat. Ačkoliv například takové třídění odpadu a recyklace často vede k přesně opačným výsledkům, než které si jejich zastánci předsevzali, jde o jejich svobodné rozhodnutí. Co je ale na těchto činnostech zarážející, je zvolená rétorika, která je přinejmenším značně zavádějící.

Synonymem slova dát zpět je slovo vrátit a oba výrazy v sobě mají jisté negativní konotace. Jako bychom měli něco, co nám nepatří. Něco, co jsme si jen půjčili nebo v horším případě získali nějakým nečestným způsobem a teď bychom to měli vrátit tomu, komu daný předmět správně náleží. V případě firem se samozřejmě má „vracet“ zisk. Totéž platí pro údajnou firemní společenskou zodpovědnost. Jako kdyby například telefonní operátor byl nějak zodpovědný za stromy na sídlišti nebo vzdělání afrických vesničanů. Taková firma není o nic více nebo méně zodpovědná za podobné věci než kdokoliv z nás.

Co je to vlastně zisk, který by měly firmy vracet? Jak jsme ukázali v předchozích kapitolách, zisk je ve skutečnosti nově vytvořené bohatství. Něco, co firma vytvořila, a prospěla tak svým zákazníkům. Čím větší zisk daná firma vytvořila, tím větší bohatství přinesla svým zákazníkům. Jak firma, tak zákazníci na směně zbohatli (jedni mají více peněz a druzí více statků). Je potom s podivem, že část tohoto nově vytvořeného bohatství by měla firma někomu vracet. Nezískala nic, co by jí nepatřilo.

Někdo by mohl v tuto chvíli namítnout, že například koksovny, železárny a ocelárny poškozují svými zplodinami okolní přírodu a zhoršují kvalitu ovzduší, a proto by měly pracovat na nápravě tohoto stavu věcí. To je bez pochyby správná námitka, nicméně zde je ve skutečnosti třeba hledat raracha někde úplně jinde. Hlavním problém jsou totiž státem nevhodně definovaná vlastnická práva. V takové společnosti, kde by vlastnická práva náležela skutečným vlastníkům a ne jen nějaké státem definované skupině, případně vůbec nikomu, jako je tomu dnes, by již samotné porušení těchto vlastnických práv (ve formě například právě onoho znečištění ovzduší nebo vodního toku) bylo přečinem. Firma nebo jednotlivec, která by narušila cizí vlastnické právo, by musela za toto narušení buď zaplatit odškodnění, nebo uvést věc do původního stavu. První zřejmou výhodou takového stavu by bylo mnohem kvalitnější životní prostředí pro ty, kteří po tom skutečně touží. Druhou výhodou by pak bylo nevyhazování peněz za podobné spíše formální než skutečně užitečné kupování odpustků u společnosti.

Pokud má někdo touhu přispívat na charitu, ať už proto, že mu pomoc ostatním přináší užitek, nebo proto, aby přilákal zákazníky a vylepšil svojí image, nechť tak činí v jakékoliv míře, kterou uzná sám za vhodnou. Pokud ale mluví o dávání zpět, pak nechápe princip směny a tvorby bohatství. Stejně tak není společenská zodpovědnost firem o nic větší nebo menší než zodpovědnost jedinců. Pokud chceme dosáhnout zodpovědného chování firem vůči životnímu prostředí, pak nejlepší cestou jsou jasně, zřetelně a správně definovaná vlastnická práva.