12. Veřejný sektor III. - Policie, právo a soudy
Policejní ochrana
Trh a soukromé podnikání již existují, takže si většina lidí dokáže představit volný trh s většinou zboží a služeb. Pravděpodobně tou nejsložitější oblastí k pochopení je ale zrušení vládní správy ve službách ochrany: policie, soudy atd. – oblasti zahrnující osobní a majetkovou ochranu proti útoku nebo invazi. Jak by vůbec mohl soukromý podnik a volný trh zajistit takovou službu? Jak by mohly policie, právní systémy, soudní služby, bezpečnostní složky, vězení – jak by tyto mohly být poskytovány na volném trhu? Už jsme viděli, jak může přinejmenším velká část policejní ochrany být poskytována různými vlastníky ulic a pozemků. Ale teď musíme tuto oblast prozkoumat systematicky.
Předně existuje běžná mylná představa, zastávaná dokonce většinou stoupenců laissez-faire, že vláda musí poskytovat „policejní ochranu“, jakoby policejní ochrana byla tou úplnou entitou, pevné množství něčeho, co vláda dodává všem. Ale ve skutečnosti není žádné celé komodity zvané „policejní ochrana“ více, než je nějaké celé komodity zvané „jídlo“ nebo „přístřeší“. Je pravdou, že každý platí daně za zdánlivě pevné množství ochrany, ale to je pouze mýtus. Ve skutečnosti existuje téměř nekonečno stupňů různých druhů ochrany. Pro jakoukoliv osobu nebo společnost může policie poskytnout cokoliv od pochůzkáře hlídkujícího jednou za noc, přes projíždějící policejní vozy, po jednoho nebo i více nepřetržitých osobních strážců. Nadto je zde mnoho dalších rozhodnutí, která musí policie učinit, jejichž složitost vyvstane hned, jakmile se podíváme pod závoj mýtu úplné „ochrany“. Jak má policie rozdělovat své finanční prostředky, které jsou samozřejmě vždy omezené, tak jako finanční zdroje všech ostatních jednotlivců, organizací a agentur? Kolik má policie investovat do elektronického vybavení? Do zařízení na snímání a vyhodnocení otisků prstů? Do detektivů namísto do uniformovaných policistů? Do policejních vozů namísto do pochůzkářů? Atd.
Podstatou je, že vláda nemá jak racionálně učinit tato rozhodnutí. Vláda pouze ví, že má omezený rozpočet. Rozdělení finančních prostředků je pak podřízeno politickým hrátkám, zbytečné práci a byrokratické neefektivnosti, bez jakýchkoliv náznaků, jestli policejní oddělení slouží spotřebitelům tak, jak by si představovali, nebo jestli to dělá efektivně. Situace by byla odlišná, pokud by policejní služby byly poskytovány na volném, konkurenčním trhu. V takovém případě by spotřebitelé platili za takový stupeň ochrany, jaký by si přáli zakoupit. Ti spotřebitelé, kteří chtějí policistu vidět pouze občas, by platili méně než ti, kteří požadují služby 24hodinového osobního strážce. Na volném trhu by ochrana byla dodávána proporčně a v takové formě, za jakou je spotřebitel ochotný platit. Efektivita by byla zaručena - jako vždy na trhu - potřebou vytvářet zisky a vyhýbat se ztrátám, a tedy udržovat nízké náklady a vyhovovat nejvyšším nárokům spotřebitelů. Jakákoliv policejní firma, která trpí těžkou neefektivitou, by brzy zbankrotovala a zmizela.
Velkým problémem, kterému musí vládní policejní síla vždy čelit, je: jaké zákony opravdu vymáhat? Policejní oddělení jsou teoreticky vázána absolutním příkazem „vymáhat všechny zákony“, ale v praxi je omezený rozpočet nutí rozdělovat jejich personál a vybavení k nejnaléhavějším trestným činům. Tento absolutní výrok je ale pronásleduje a pracuje proti racionálnímu rozdělení zdrojů. Na volném trhu by to, co je vymáháno, bylo tím, za co jsou spotřebitelé ochotni zaplatit. Předpokládejme například, že pan Novák má drahokam a myslí si, že by ho někdo mohl brzy ukrást. Může požadovat - a zaplatit – celodenní policejní ochranu v takové síle, jakou si domluví s policejní společností. Na druhou stranu může mít také soukromou silnici na vlastním pozemku, po které nechce, aby jezdilo příliš mnoho lidí – ale nemusí ho tolik trápit osoby, které neoprávněně vstoupily na tuto silnici. V takovém případě nevynaloží žádné policejní prostředky na ochranu této silnice. Tak jako na trhu všeobecně, je rozhodnutí na spotřebiteli – a protože jsme každý spotřebitel, toto znamená, že každá osoba jednotlivě rozhoduje, jaký druh ochrany chce a je ochotna zakoupit.
Vše, co jsme řekli o policii majitele půdy, platí pro soukromou policii obecně. Volnotržní policie by nebyla pouze efektivní, nýbrž by měla silný podnět pro to být slušná a zdržet se brutality proti svým klientům nebo jejich přátelům či zákazníkům. Soukromý Central Park by byl střežen hospodárně tak, aby maximalizoval příjmy parku na rozdíl od omezení vstupu například v noci, postihujícího nevinné - a platící - zákazníky. Volný trh s policií by odměňoval efektivní a slušnou policejní ochranu zákazníků a postihoval jakýkoliv odklon od tohoto standardu. Už by dále nedocházelo k oddělování služeb od plateb, jako tomu je u všech veřejných služeb. Toto oddělení znamená, že policie, stejně jako ostatní vládní agentury, získává své příjmy ne dobrovolně a konkurenčně od spotřebitelů, ale nátlakově od daňových poplatníků.
Ve skutečnosti, s klesající efektivitou státem řízená policie, se spotřebitelé přiklánějí více a více k soukromým formám ochrany. Už jsme zmiňovali domobranu nebo sousedské hlídky. Existují také soukromí strážci, pojišťovací společnosti, soukromí detektivové a takové stále se zlepšující vybavení jako trezory, zámky, průmyslové kamery nebo poplašná zařízení a alarmy. Prezidentská Komise na vymáhání práva a administrace justice odhadla v roce 1969, že státem řízená policie stojí americkou veřejnost 2,8 miliardy dollarů ročně, z čehož ona policie platí privátní ochranné služby za 1,35 miliardy a za dalších 200 milionů nakupuje vybavení, takže náklady na privátní ochranu se šplhají přes polovinu z celkových výdajů na veřejnou policii. Tato čísla by měla donutit k zamyšlení ty důvěřivce, kteří věří, že policejní ochrana je nějakým záhadným způsobem nebo vyšší mocí nutně a na věky věků atributem státní svrchovanosti. [1]
Každý čtenář detektivek ví, že soukromí detektivové najatí pojišťovnou jsou mnohem efektivnější než policie, co se nacházení ukradeného majetku týče. Nejenže je pojišťovna hnaná ekonomikou ke službě spotřebiteli - a tím pádem se snaží nevyplácet pojistnou částku - ale její hlavní cíl je velmi odlišný od toho policejního. Policie, v současné podobě sloužící mýtické „společnosti“, se primárně soustředí na chycení a potrestání kriminálníka; navrácení lupu okradenému je čistě sekundární. Pojišťovací společnosti a jejím detektivům oproti tomu jde především o navrácení lupu, chycení a potrestání pachatele je sekundární primárnímu účelu pomoci oběti. Zde opět vidíme rozdíl mezi soukromou firmou, hnanou ke službě spotřebiteli - oběti zločinu - a veřejnou policií, která nepodléhá podobné ekonomické potřebě.
Nemůžeme vyprojektovat trh, který existuje pouze jako hypotéza, ale je opodstatněné věřit tomu, že policejní služby by v libertariánské společnosti byly poskytovány vlastníky půdy nebo pojišťovacími společnostmi. Protože pojišťovací společnosti by vyplácely pojistné částky obětem zločinů, je velmi pravděpodobné, že by nabízely policejní služby jako prostředek k prevenci zločinů, a tím by se vyhýbaly vyplácení pojistných částek. Každopádně je téměř jisté, že policejní služby by byly placeny pravidelnými měsíčními platbami a policejní agentura - ať už od pojišťovny nebo ne - by byla k dispozici na zavolání.
Tímto je zastoupeno to, co by mělo být první jednoduchou odpovědí na typickou vyděšenou otázku lidí, kteří poprvé slyší o myšlence čistě soukromé policie: „No ale to znamená, že když vás někdo napadne nebo oloupí, musíte chvátat k nejbližšímu policistovi a začít se handrkovat o ceně za vaši obranu.” Chvilková úvaha by měla ukázat, že prakticky žádná služba není poskytována na volném trhu tímto způsobem. Je zřejmé, že osoba, která chce být chráněna Agenturou A nebo Pojišťovnou B bude platit pravidelné poplatky, spíše nežli by čekala, až ji někdo napadne, a teprve následně zakoupila ochranu. „Ale představ si, že nastane naléhavý případ a policista Společnosti A uvidí, jak je někdo okrádán; bude se ptát oběti, zda má zaplacené pojištění u Společnosti A?” V prvé řadě, takovýto druh pouliční kriminality bude potírán, jak už jsme se zmínili výše, policií najatou vlastníkem té které ulice. Ale co když se, byť nepravděpodobně, bude jednat o ulici bez policie a policista Společnosti A náhodou uvidí, jak je někdo obětí útoku? Poběží oběti na pomoc? To samozřejmě záleží na Společnosti A, ale je těžko představitelné, že by soukromé policejní společnosti neměly zájem na budování svého renomé a neměly tak strategii poskytování neplacené pomoci obětem v tísni. Pak mohou oběť požádat o dobrovolný příspěvek. V případě vlastníka nemovitosti, který je obětí vloupání nebo útoku, by tento pak samozřejmě zavolal té policejní společnosti, kterou používá. Zavolá Policejní společnost A místo „policie”, kterou volá nyní.
Konkurence zaručuje efektivitu, nízké ceny a vysokou kvalitu a neexistuje důvod domnívat se apriori, jako to mnoho lidí dělá, že je něco božsky nadřízeného na tom, mít pouze jednu policejní agenturu v daném geografickém území. Ekonomové často zastávají názor, že produkce určitého zboží nebo služby je „přirozeným monopolem”, takže by v dané oblasti nemohla déle přežít více než jedna soukromá agentura. Možná, i když jedině úplně volný trh může rozhodnout jednou pro vždy. Pouze trh dokáže rozhodnou co a kolik firem, v jaké velikosti a kvalitě může přežít v aktivní konkurenci. Není ale důvod předpokládat předem, že policejní ochrana je „přirozeným monopolem“. Nakonec i pojišťovny nejsou; a když můžeme mít Metropolitní, Spravedlivou, Obezřetnostní atd. pojišťovnu koexistující jedna vedle druhé, proč ne Metropolitní, Spravedlivou a Obezřetnostní společnost pro policejní ochranu? Gustave de Molinari, francouzský volnotržní ekonom devatenáctého století, byl prvním člověkem na světě, který uvažoval o - a obhajoval - volný trh pro policejní ochranu. [2] Molinari odhadl, že nakonec by vyvstalo několik soukromých policejních agentur vedle sebe ve městech a jedna soukromá policejní agentura na každou venkovskou oblast. Možná - ale musíme si uvědomit, že moderní technologie umožňují vytváření poboček velkých městských firem i v těch nejodlehlejších venkovských oblastech. Osoba žijící v malé vesnici ve Wyomingu by tedy mohla využívat služeb lokální strážnické společnosti nebo by mohla využít nedalekou pobočku Metropolitní strážnické společnosti.
„Ale jak by si chudý člověk mohl dovolit platit za soukromou strážnickou službu, místo aby dostával ochranu zdarma, tak jak tomu je teď?” Je více odpovědí na tuto otázku, která je nejčastější kritikou myšlenky zcela soukromé policejní ochrany. Jedna je: tento problém se vztahuje na jakoukoliv komoditu nebo službu v libertariánské společnosti, nejen na policii. Ale není ochrana nezbytná? Snad, ale stejně jsou pak nezbytné i různé druhy potravy, ošacení, střecha nad hlavou atd. Jistě jsou tyto nejméně stejně, pokud ne více, důležité jako policejní ochrana, a ani tak skoro nikdo neříká, že proto musí vláda znárodnit potravu, ošacení, střechu nad hlavou atd. a poskytovat tyto zdarma jako povinný monopol. Ti nejchudší by byli, všeobecně, zajištěni soukromou charitou, jako jsme viděli v naší kapitole o sociálním státu. Dále pak, v konkrétním případě policie, zde zcela jistě budou cesty, jak dobrovolně poskytnou policejní ochranu zdarma potřebným - ať už samotnými policejními společnostmi pro renomé (jako to nyní činí nemocnice a doktoři) nebo skrze speciální spolky pro „policejní pomoc”, které by pracovaly podobně jako dnešní spolky pro „právní pomoc“. (Spolky pro právní pomoc dobrovolně poskytují neplacenou právní poradu potřebným ve sporech s úřady.)
Jsou zde důležité dodatečné okolnosti. Jak jsme viděli, policejní služba není „zdarma”; je placena daňovými poplatníky a daňový poplatník je velmi často ona chudá osoba. Může klidně platit více daní pro policii teď, než by platil na poplatcích soukromým a daleko efektivnějším policejním společnostem. Mimoto, tyto policejní společnosti by oslovovaly masový trh; s úsporami z rozsahu tak obrovského trhu, že policejní ochrana by nepochybně byla mnohem levnější. Žádná policejní společnost by se nechtěla vyšachovat z velké části svého podílu na trhu vysokými cenami a cena ochrany by nebyla o nic více nepřiměřeně expansivní než, řekněme, cena za pojištění dnes. (Ve skutečnosti by ceny měly tendenci být daleko nižší, než kolik stojí dnešní pojištění, protože to je v současné době silně regulováno vládou, aby na trh nevnikla nízkonákladová konkurence.)
Je ještě jeden poslední děs rozhodující v odrazení většiny lidí zvažujících soukromé strážnické agentury od takového konceptu. Nebyly by tyto agentury v neustálém sporu? Nerozpoutala by se „anarchie”, s nekončícími střety mezi policejními silami, když jedna osoba zavolá „svoje” a druhá též „svoje”?
Existuje několik úrovní odpovědí na tuto zásadní otázku. V prvé řadě, protože by neexistoval žádný všezahrnující stát, žádná centrální ani lokální vláda, byli bychom alespoň ušetřeni hrůz mezistátních válek, spolu s jejich plejádou masivních, superdestruktivních a nyní nukleárních zbraní. Když se podíváme zpět historií, není bolestivě jasné, že počet lidí zabitých v izolovaných sousedských „rvačkách“ nebo konfliktech je jako nic v porovnání s celkovou masovou devastací mezistátních válek? Jsou pro to dobré důvody. Abychom se vyhnuli emocím, pojďme se podívat na dvě hypotetické země: „Ruritánie” a „Walldavie”. Kdyby jak v Ruritánii, tak ve Walldavii byla libertariánská společnost, bez vlád a s nesčetnými soukromými osobami, firmami a policejními agenturami, jediný spor, který by mohl vypuknout, by byl lokální a zbraně by nutně byly striktně omezeny jak v rozsahu, tak v devastaci. Předpokládejme, že v ruritánském městě se znesváří dvě policejní agentury a začnou si to vyříkávat kulkami na ulici. Při nejhorším kulkami; nemohou použít masivní bombardování, nukleární destrukci nebo chemicko-biologické zbraně, protože by byly samy zasaženy rozpoutaným holokaustem. Je to právě rozdělení teritoriálních území na jednotné, vládní monopoly, co vede k masové destrukci - protože když potom jediná monopolní vláda Walldavie konfrontuje svého odvěkého rivala, vládu Ruritánie, každá z vlád se může ohánět zbraněmi hromadného ničení, a dokonce nukleární válkou, protože to bude „ten druhý” a ta „druhá země”, kterou poškodí. K tomu všemu je každý člověk předmětem monopolní vlády a v očích každé jiné vlády bude nenávratně identifikován se „svojí” vládou. Občan Francie je identifikován se „svojí” vládou, a proto když jiná vláda napadne Francii, napadne její občany stejně jako vládu Francie. Když ale Společnost A bojuje se Společností B, nejvíc co se může stát, je, že příslušní zákazníci obou společností budou zataženi do boje - ale nikdo další. Mělo by tedy být evidentní, že i kdyby se stalo to nejhorší a libertariánský svět by se opravdu stal světem „anarchie”, byli bychom na tom stejně o mnoho lépe, než na tom jsme nyní, kdy jsme vydáni napospas bujným, „anarchickým” národním státům, kde každý ovládá úděsný monopol na zbraně hromadného ničení. Nesmíme nikdy zapomenout na to, že žijeme a vždy jsme žili ve světě „mezinárodní anarchie”, ve světě donucovacích národních států nepodléhajících žádné všeobjímající světové vládě, a že z této situace není úniku.
Libertariánský svět by pak, i kdyby byl anarchistický, stejně nemusel trpět tak brutálními válkami, hromadným ničením, atomovým bombardováním, jako náš státy řízený svět trpěl po staletí. I kdyby lokální policie byly v soustavném konfliktu, neopakovaly by se nikdy Drážďany nebo Hirošimy.
Je toho ale mnohem víc k řečení. Neměli bychom ani připouštět, že by byla tato lokální „anarchie” pravděpodobná. Rozdělme otázku policejních konfliktů do samostatných a rozdílných částí: na čestné rozpory a na pokusy jedné nebo více policejních sil stát se „psanci” a vysát peníze nebo násilím prosazovat svoji nadvládu. Předpokládejme na chvíli, že policejní síly budou čestné a že jsou poháněny pouze čestnými názorovými střety; na chvíli ponecháme stranou problém policejních psanců. Zajisté jedním z hlavních aspektů ochranné služby, kterou policie může nabídnout příslušnému zákazníkovi, je tichá ochrana. Každý spotřebitel, každý kupující policejní ochrany by si přál nade všechno ochranu, která je efektivní a tichá, bez žádných konfliktů nebo rušivých elementů. Každá policejní agentura by si byla plně vědoma tohoto podstatného faktu. Předpoklad, že by policie byly v neustálém konfliktu a bojovaly mezi sebou je absurdní, protože ignoruje devastující efekt takové chaotické „anarchie” na byznys všech policejních společností. Řečeno bez obalu, takové války a konflikty by byly špatné - velmi špatné - pro obchod. Proto by na volném trhu všechny policejní agentury dbaly na to, aby mezi nimi nebyly žádné konflikty a aby se všechny názorové střety řešily na soukromých soudech se soukromými soudci nebo arbitry.
Abychom byli konkrétnější: v prvé řadě, jak už jsme řekli, konflikty by byly minimální, protože majitel ulice by měl své strážce, majitel obchodu zase své a vlastník nemovitosti svou vlastní policejní společnost. Realisticky by v každodenním světě zbylo málo prostoru na otevřené střety mezi policejními agenturami. Ale předpokládejme, že se občas dostanou dva sousedé do sporu, oba se obviňují z iniciace útoku nebo násilí a každý si zavolá svoji policejní společnost, pakliže si každý předplatí jinou. Co pak? Opět by bylo nesmyslné a jak ekonomicky, tak fyzicky sebedestruktivní, aby se tyto policejní společnosti navzájem postřílely. Místo toho každá policejní společnost, v rámci zachování své pozice na trhu, oznámí jako zásadní součást svých služeb použití soukromých soudů nebo arbitrů k rozhodnutí o tom, kdo je v právu.
Soudy
Předpokládejme tedy, že soudce nebo arbitr rozhodne, že Novák nebyl ve sporu v právu a že byl agresorem proti Svobodovi. Když bude Novák akceptovat rozhodnutí, budou od něj následně vymáhány náhrady nebo trest. Co když ale neakceptuje rozsudek? Nebo předpokládejme jiný příklad: Svoboda je okraden. Pošle svoji policejní společnost vypátrat a dopadnout pachatele. Společnost shledá, že jistý Černý je tím pachatelem. Co pak? Pokud Černý uzná svou vinu, opět není problém a soudní trest následuje, s důrazem na donucení pachatele k nápravě poškozeného. Ale znovu, co když Černý popře svou vinu?
Tyto případy nás dostávají z říše policejní ochrany do jiné zásadní oblasti ochrany: soudní služby, tedy ustanovení v souladu s obecně přijatými procedurami metody, pomocí které se nejlépe, jak je možno, stanoví, kdo je pachatel nebo kdo porušuje smlouvy, a to v jakékoliv formě zločinu nebo sporu. Mnoho lidí, a to i ti, kteří uznávají, že by mohly být na volném trhu poskytovány soukromě konkurenční policejní služby, couvnou před myšlenkou kompletně soukromých soudů. Jak by kruci mohly soudy být soukromé? Jak by soudy užívaly sílu ve světě bez vlády? Nenastaly by věčné konflikty a „anarchie” právě pak?
V prvé řadě jsou monopolní státní soudy vystavené stejným trýznivým problémům, neefektivitám a opovrhováním spotřebitelů jako jakékoliv jiné státní činnosti. Všichni víme, že například soudci nejsou vybírání podle své moudrosti, bezúhonnosti nebo efektivity ve službě spotřebiteli, ale jsou politickými herkami vybranými politickým procesem. Navíc jsou soudy monopoly; když by byl například soud v nějakém městě zkorumpovaný, prodejný, despotický, tyranský nebo neefektivní, občan nemá v současnosti odvolání. Ukřivděný občan Dolní Lhoty ve Wyomingu musí být buď rozsouzen místním soudem, anebo vůbec. V libertariánské společnosti by existovalo mnoho soudů, mnoho soudců, na které by se mohl obrátit. Opět není důvodu přisuzovat soudnictví „přirozený monopol”. Občan Dolní Lhoty by mohl například zavolat na místní pobočku Obezřetnostní společnosti.
Jak by byly soudy ve svobodné společnosti financovány? Existuje mnoho možností. Nejspíše by si každý jedinec předplatil soudní službu, platíc měsíční poplatky s možností dovolat se soudu, když je zapotřebí. Nebo vzhledem k tomu, že soudů bude zapotřebí mnohem méně často než policejní služby, může zaplatit poplatek pouze v případě využití soudní služby s tím, že soudní výlohy by nakonec byly vykompenzovány pachatelem. Nebo, jako třetí možnost, by mohly soudy být najímány policejními agenturami k urovnání sporů, nebo se můžou vyskytnout dokonce „vertikálně integrované” firmy poskytující obojí, jak policejní, tak soudní službu: Obezřetnostní soudní společnost může mít policejní a soudní oddělení. Jedině trh bude schopný rozhodnout, která z uvedených metod bude nejvhodnější.
Měli bychom být lépe seznámeni s rostoucím využitím soukromých arbitráží, a to dokonce i v naší současné společnosti. Státní soudy se ucpaly a zneefektivněly do té míry, že stále více účastníků sporů se obrací na soukromé arbitry jako na levnější a mnohem méně časově náročnou cestu řešení sporů. V posledních letech se soukromé arbitráže staly rostoucím a velmi úspěšným povoláním. Tím, že jsou navíc dobrovolné, mohou být pravidla arbitráže dohodnuta velmi rychle účastníky samotnými, bez nutnosti těžkopádného, komplikovaného právního rámce použitelného na všechny občany. Arbitráže tedy dovolují, aby rozsudky vykonávali experti v obchodu nebo v dotyčném povolání. V současné době má Americká arbitrážní asociace, jejíž motto je „Stisk ruky je mocnější než pěst”, 25 regionálních kanceláří napříč zemí s 23 000 arbitry. Roku 1969 provedla Asociace přes 22 000 arbitráží. Navíc pojišťovny přizpůsobují přes 50 000 požadavků ročně skrze dobrovolnou arbitráž. Také je s rostoucí tendencí a úspěšně užíváno soukromých arbitrů v případech týkajících se pohledávek z automobilových nehod.
Může být namítnuto, že i když soukromí arbitři provádějí stále větší část justičních funkcí, jejich rozhodnutí jsou stále vynucována soudy, takže jakmile se obě strany sporu dohodnou na arbitrovi, jeho rozhodnutí se stanou právně závazná. Toto je fakt, avšak nebylo tomu tak před rokem 1920, a arbitrážní profese rostla mezi lety 1900 a 1920 stejně rychle, jako tomu bylo po roce 1920. Moderní arbitrážní hnutí vlastně začalo v plné síle v Anglii, v časech americké občanské války, skrze zvýšení poptávky obchodníků po „soukromých soudech“ poskytovaných dobrovolnými arbitry, a to přestože rozhodnutí nebyla právně závazná. Okolo roku 1900 se rozmohla dobrovolná arbitráž ve Spojených státech. Ve středověké Anglii vlastně celá struktura obchodního práva, spravovaná nešikovně a neefektivně vládními soudy, vyrostla v soukromé obchodní soudy. Tyto soudy byly čistě dobrovolnými arbitry a jejich rozhodnutí nebyla právně závazná. Jak to, že tedy byly úspěšné?
Odpovědí je, že se obchodníci od středověku až do roku 1920 spoléhali výhradně na ostrakismus a bojkot ze strany ostatních obchodníků v dané oblasti. Jinými slovy, když se obchodník odmítl podrobit arbitráži nebo ignoroval rozhodnutí, ostatní obchodníci tento fakt publikovali na trhu a odmítli se vzpurným obchodníkem jednat a tím ho přivedli rychle na buben. Woolridge zmiňuje jeden středověký případ:
Obchodníci zajistili chod soudů jednoduše dohodou dodržovat rozsudky. Obchodník, který porušil dohodu, rozhodně nebyl poslán do vězení, ale ani dlouho nezůstal obchodníkem, neboť dohoda dodržovaná jeho společníky a jejich moc nad jeho zbožím se ukázaly jako daleko účinnější než fyzické donucování. Vezměme si kupříkladu Johna z Homingu, který se živil velkoobchodním prodejem ryb. Když John prodal velké množství sleďů na základě ujištění, že je shodné s třísudovým vzorkem, ale které se ukázalo být promíchané s „koljuškami a hnijícími sledi“, pocítil silně bolest ekonomického ostrakismu.[3]
V moderní době ostrakismus ještě zefektivnil a zahrnuje vědomí, že kdokoliv, kdo ignoroval arbitrovo rozhodnutí, již nikdy v budoucnu nemůže využít arbitrových služeb. Průmyslník Owen D. Young, vedoucí General Electric, usuzoval, že morální důtka ostatních podnikatelů je daleko efektivnější sankcí nežli právní vymáhání. Dnes by moderní technologie, počítače a úvěrové ratingy takový národní ostrakismus učinily ještě efektivnějším než kdy v minulosti.
I kdyby čistě dobrovolná arbitráž byla dostačující pro komerční spory, tak co s hrubě kriminálními případy: zloděj, násilník, bankovní lupič? V těchto případech musí být připuštěno, že ostrakismus by pravděpodobně nebyl dostačující – přestože by, musíme připomenout, zahrnoval znemožnění vstupu na soukromou půdu, jako například soukromé ulice, vlastníky této půdy. Pro kriminální případy jsou tedy soudy a právní vymáhání nutné.
Jakpak by soudy v libertariánské společnosti fungovaly? Obzvlášť, jak by prosazovaly svá rozhodnutí? Ve všech svých činnostech musí navíc ctít hlavní libertariánské pravidlo o nepoužití fyzické síly proti komukoliv, kdo nebyl usvědčený zločinec – v opačném případě by uživatel takové síly, ať policie nebo soud, sám mohl být usvědčen jako agresor, pokud by se prokázalo, že osoba, proti které sílu použil, byla nevinná. V kontrastu se státními systémy by žádný policista nebo soudce nemohl požívat speciální imunitu pro užití donucovacích prostředků nad rámec těch, které ve společnosti může použít kdokoliv jiný.
Použijme nyní dříve zmíněný případ. Pan Novák je okraden, jeho najatá detektivní kancelář rozhodne, že jistý pan Černý spáchal tento zločin a Černý odmítá připustit svou vinu. Co teď? V prvé řadě musíme připustit, že v současnosti neexistuje žádný všesvětový soud či světová vláda, vymáhající svá usnesení, přesto - protože žijeme ve stavu „mezinárodní anarchie“ - je malý nebo žádný problém se spory mezi soukromými občany dvou různých zemí. Předpokládejme, že právě teď například občan Uruguaye prohlásí, že byl podveden občanem Argentiny. Ke kterému soudu zajde? Zajde ke svému, tedy k soudu oběti či žalobce. Případ je projednán u uruguayského soudu a jeho rozhodnutí je respektováno argentinským soudem. To stejné platí, pokud se Američan cítí být podveden Kanaďanem, Čech Slovákem a tak dále. Když v Evropě po Římské říši žily germánské kmeny jeden vedle druhého na stejných územích a Vizigót se cítil být poraněný Frankem, vzal případ ke svému soudu a rozhodnutí bylo obecně akceptováno Franky. Chození k soudu žalobce je také racionální libertariánská procedura, protože oběť nebo žalobce je ten, kdo je ukřivděný a kdo přirozeně bere případ ke svému soudu. Takže v našem případě by Novák šel k Obezřetnostní soudní společnosti s obviněním Černého z krádeže.
Samozřejmě je možné, že Černý je též klientem Obezřetnostního soudu. V takovém případě není problém. Rozhodnutí Obezřetnostního soudu kryje obě strany a stává se závazným. Důležitou podmínkou ovšem je, že se vůči Černému nemůže použít žádná donucovací obsílková síla, protože musí být považován za nevinného, dokud není usvědčen. Černý by ale obdržel dobrovolnou obsílku; oznámení, že je souzen na základě takového a takového obvinění, a pozvání jeho nebo jeho zákonného zástupce. Pokud se nedostaví, bude souzen in absentia, což bude zřejmě pro Černého méně výhodné, jelikož jeho strana nebude u soudu hájena. Pokud je Černý uznán vinným, vyvine soud a jeho maršálové sílu k zadržení Černého a vynutí takový trest, na kterém bylo ujednáno – trest, který se samozřejmě předně zaměří na odškodnění oběti.
Co když ale Černý neuznává Obezřetnostní soud? Co když je klientem Metropolitní soudní společnosti? Zde se případ ztíží. Co se stane pak? Nejdříve si oběť Novák hájí svůj případ u Obezřetnostního soudu. Pokud je Černý shledán nevinným, je spor ukončen. Předpokládejme ale, že je obžalovaný Černý shledán vinným. Pokud nic neučiní, je vůči němu soudní rozhodnutí prosazováno. Předpokládejme ale, že Černý vezme případ k Metropolitní soudní společnosti, žalujíc neefektivnost nebo prodejnost Obezřetnostního soudu. Případ bude pak vyslyšen Metropolitním soudem. Pokud Metropolitní soud také shledá Černého vinným, spor je tímto také ukončen a Obezřetnostní soud podnikne vůči Černému kroky. Předpokládejme ale, že Metropolitní soud shledá Černého nevinným. Co pak? Rozdají si to oba soudy se svými ozbrojenými maršály venku na ulici v přestřelce?
Ještě jednou, toto by bylo jasně iracionální a sebedestruktivní chování ze strany soudů. Zásadní složkou jejich soudní služby jejím klientům je poskytování spravedlivých, objektivních a mírumilovně fungujících rozhodnutí – nejlepší a nejobjektivnější cesta k pravdě, kdo spáchal zločin. Dospění k rozhodnutí a následné vyústění do chaotické přestřelky by těžko bylo zákazníky považováno za hodnotnou soudní službu. Takže důležitou částí soudní služby klientům by byla odvolací procedura. Ve zkratce, každý soud by souhlasil, že bude ctít odvolací řízení tak, jak bylo rozhodnuto dobrovolným arbitrem, na nějž by se nyní Obezřetnostní a Metropolitní soud obrátily. Odvolací soudce by rozhodl a výsledek tohoto třetího soudu by se považoval za závazný pro vinného. Obezřetnostní soud by pak pokračoval k vymáhání.
Odvolací soud! Nezřizuje toto znovu závaznou monopolní vládu? Ne, protože v systému neexistuje nic, co by nutilo jakýkoliv soud být odvolacím. Ve zkratce, ve Spojených státech je v současnosti Nejvyšší soud stanovený jako soud nejvyšší instance, posledního odvolání, takže soudci Nejvyššího soudu se stávají finálními arbitry, nehledě na přání obžaloby nebo obžalovaného. Na rozdíl od toho, v libertariánské společnosti mohou různé konkurenční soukromé soudy jít k jakémukoliv odvolacímu soudci, kterého uznají za férového, odborného a objektivního. Společnosti by nebyl násilím vnucen žádný konkrétní odvolací soudce nebo soud.
Jak by byli odvolací soudci placeni? Existuje mnoho možných způsobů, nejpravděpodobnější je ale ten, kdy budou placeni původními soudy, které odvolací službu naúčtují svým zákazníkům ve formě pojistného nebo poplatku.
Ale co když Černý trvá na jiném odvolacím soudci a pak dalším? Nemohl by uniknout rozsudku odvoláváním ad infinitum? Samozřejmě nemohou v žádné společnosti soudní řízení pokračovat donekonečna; musí existovat nějaký krajní bod. V současné státní společnosti, kdy vláda monopolizuje soudní funkci, je Nejvyšší soud svévolně určen jako krajní bod. V libertariánské společnosti by též musel existovat nějaký dohodnutý krajní bod, a protože v každém trestném činu nebo sporu jsou vždy pouze dvě strany – žalobce a obžalovaný – nejcitlivějším řešením je, aby právní řád prohlásil, že rozhodnutí, na kterém se shodly jakékoliv dva soudy, bude závazné. Tak se ošetří situace, kdy soudy jak žalobce, tak obžalovaného dospějí ke stejnému rozhodnutí, a stejně tak situace, kdy odvolací soud rozhodne neshodu mezi původními dvěma soudy.
Právo a Soudy
Nyní je tedy jasné, že v libertariánské společnosti bude muset existovat právní řád.
Jak? Jak může existovat právní řád, právní systém bez vlády, která by ho vyhlásila, bez systému jmenování soudců a bez zákonodárného sboru k volbám stanov? Je vůbec právní řád konzistentní s libertariánskými principy?
Ke zodpovězení nejprve poslední otázky; mělo by být jasné, že právní řád je nezbytný ke stanovení precizních pokynů pro soukromé soudy. Když například Soud A rozhodne, že všichni zrzci jsou zlí a musí být potrestáni, je jasné, že takové rozhodnutí je opakem libertariánského, že takový zákon by porušil práva zrzků. Proto by takové rozhodnutí bylo protiprávní ve smyslu libertariánských zásad a nemohlo by být dodržováno zbytkem společnosti. Pak se stane nutností mít všeobecně uznávaný právní řád, jenž se soudy zaváží dodržovat. Právní řád by jednoduše trval na libertariánské zásadě nulové agrese vůči osobě nebo majetku, definoval by vlastnická práva v souladu s libertariánskými zásadami, ustavil by pravidla důkazů (tak, jak platí nyní) v procesu rozhodování, kdo stojí mimo zákon v jakémkoliv sporu, a ustavil by řád nejvyšších trestů pro každý jednotlivý trestný čin. V rámci tohoto právního řádu by si jednotlivé soudy konkurovaly v efektivitě postupů a trh by následně rozhodl, zda jsou soudci, porota atd. tou nejefektivnější metodou poskytování soudních služeb.
Jsou tedy stabilní a konzistentní právní řády možné, když je vytváří a užívají pouze vzájemně si konkurující soudci bez přítomnosti vlády nebo zákonodárných sborů? Nejen že jsou možné, ale historicky nejlepší a nejúspěšnější části našeho právního systému vznikaly přesně tímto způsobem. Zákonodárné sbory, stejně jako králové, byly rozmarné, invazní a nekonzistentní. Do právního systému zavedly pouze anomálie a zvůli. Nakonec vláda není o nic více kvalifikovaná k tvorbě a aplikaci práva než k poskytování jakékoliv jiné služby; a tak, jak bylo náboženství odtrženo od státu, ekonomie může být oddělena od státu, tak podobně může být oddělena jakákoliv jiná funkce státu, včetně policie, soudů a práva samotného!
Jak je naznačeno výše, ku příkladu celé obchodní právo nebylo vytvořeno státem nebo státními soudy, nýbrž soukromými obchodními soudy. Vláda převzala obchodní zákon až mnohem později a znemožnila jeho další vývoj v obchodních soudech. To stejné se přihodilo námořnímu právu, celé struktuře práva moře, námořní dopravy, ochran atd. Zde opět neměl původně stát žádný zájem a jeho jurisdikce neplatila na volném moři; takže námořníci sami na sebe vzali břímě nejen užití, ale i vytvoření celé struktury námořního práva ve vlastních soukromých soudech. Teprve pak si vláda přivlastnila námořní právo k užití u svých soudů.
Konečně hlavní část Anglo-Saského práva, oprávněně opěvované common law (zvykové právo), bylo tvořeno celá staletí vzájemně si konkurujícími soudci, užívajícími časem prověřené principy spíše než často se měnící usnesení státu. Tyto principy neustavil svévolně žádný král nebo zákonodárný sbor; vyrostly během staletí užíváním racionálních – a velmi často libertariánských – zásad z předchozích případů. Myšlenka sledování precedentu byla utvořena ne jako slepá služba minulosti, ale stála na těch podkladech, že všichni soudci v minulosti vydávali rozsudky na základě užití obecně uznávaných zásad zvykového práva na konkrétní případy a problémy. Protože bylo všeobecně uznáváno, že soudce netvoří zákony (jak se tomu ale často děje nyní), tak soudcův úkol, jeho odbornost, byl v nacházení zákonu v uznávaných zásadách zvykového práva a následném aplikování takového zákonu na konkrétní případy, případně na nové technologické nebo institucionální podmínky. Sláva staletého vývoje zvykového práva je důkazem jejich úspěchu.
Soudci zvykového práva navíc fungovali hojně jako soukromí arbitři, experti v právu, ke kterým chodily soukromé skupiny se svými spory. Nebyl žádný svévolně ustanovený „nejvyšší soud“, jehož rozhodování by bylo závazné, a ani precedent, ačkoliv byl ctěný, též nebyl brán jako automaticky závazný. A tak libertariánský italský soudce napsal:
Soudy zákonodárných sborů nemohly jednoduše v Anglii nařídit vlastní svévolná pravidla, jelikož nikdy nebyly v pozici tak učinit přímo, tak říkajíc v běžných, náhlých, širokosáhlých a panovačných mravech zákonodárného sboru. Ke všemu v Anglii existovalo tolik soudů spravedlnosti, které si navzájem záviděly, že dokonce ani proslulá zásada závazného precedentu jimi nebyla otevřeně uznávaná jako platná až do relativně nedávné doby. Mimoto nemohly nikdy rozhodnout nic, co jim nebylo již dříve předneseno soukromými osobami. Nakonec k soudům chodilo jen relativně málo lidí žádajíc je o rozřešení jejich případů. [4]
A k absenci „nejvyšších soudů“:
Nemůže být zapíráno, že právnická nebo soudnická práva mohou mít tendenci nabírat charakteristiky legislativy, a to i včetně těch nežádoucích, vždy, když porota nebo soudce mají nárok na konečné rozhodnutí v případu… V naší době v určitých zemích, kde jsou ustanoveny „nejvyšší soudy“, tak mechanika soudnictví končí uvalením osobních pohledů členů těchto soudů nebo jejich většiny na všechny ostatní zainteresované kdykoliv, kdy se vyskytne větší neshoda mezi názory prvních a obvinění druhých. Ale… tato možnost, byť daleka od zahrnutí v podstatě právnického nebo soudnického práva, je od něj spíše odchylkou. [5]
Nehledě na takové odchylky, zmiňované osobní pohledy soudců byly drženy na minimu: (a) faktem, že soudci mohli konat rozhodnutí, pouze když před ně soukromí občané přednesli své případy, (b) každé soudcovo rozhodnutí platilo pouze pro ten konkrétní případ a (c) protože rozhodování soudců dle zvykového práva vždy uvažovalo precedenty v běhu staletí. Mimoto, jak Leoni poukazuje, na rozdíl od zákonodárných sborů nebo exekutivy, kde dominantní většiny nebo nátlakové skupiny tvrdě potřely menšiny, soudci, z charakteristiky jejich pozice, jsou vázáni k tomu, aby vyslyšeli a zvážili argumenty obou znesvářených stran v každém sporu. „Strany sporu jsou si rovny z pohledu soudce, ve smyslu možnosti vyslovit argumenty a představit důkazy. Netvoří skupinu, ve které nekonformní menšiny ustupují před triumfujícími většinami.“ A Leoni vyzdvihuje analogii mezi tímto procesem a volnotržní ekonomikou: „Samozřejmě, argumenty mohou být slabší nebo silnější, ale fakt, že každý účastník sporu s nimi může přicházet, je srovnatelný s faktem, že každý může individuálně soutěžit s každým na trhu tak, aby koupil nebo prodal.“ [6]
Profesor Leoni objevil, že v oblasti soukromého práva antičtí římští soudci rozhodovali ve stejném smyslu jako anglické soudy zvyklostního práva:
Římský právník byl svého druhu vědec; předměty jeho výzkumu byla řešení k případům, které mu občané předložili ke studiu, tak jako průmyslníci mohou dnes předložit technický problém týkající se jejich továrny nebo produkce fyzikovi nebo inženýrovi. Proto bylo římské soukromé právo něčím, co mělo být popsáno nebo objevováno, ne něčím, co mělo být nařizováno – svět věcí, které tam byly, tvořící část společného dědictví všech římských obyvatel. Nikdo nenařizoval zákony; nikdo nemohl změnit právo vykonáním vlastní vůle… Toto je dlouhodobý koncept, nebo, pokud chcete, římský koncept, jistoty práva. [7]
Nakonec byl profesor Leoni schopný použít znalost činnosti antického a zvyklostního práva k zodpovězení vitální otázky: V libertariánské společnosti, „kdo bude jmenovat soudce… a umožní jim tak vykonávat úlohu definování zákonů?“ Jeho odpověď je: samotní lidé, lidé, kteří budou chodit za soudci s nejlepší pověstí odbornosti a moudrosti ve znalosti a aplikaci základních zvyklostních právních zásad společnosti:
Ve skutečnosti je vcelku bezpředmětné určovat s předstihem, kdo bude jmenovat soudce, protože vlastně tak může učinit kdokoliv, jak se tomu do určité míry děje, když se lidé ubírají k soukromým arbitrům k vyřešení jejich vlastních sporů… Protože jmenování soudců není žádným natolik speciálním problémem, jako by bylo například „jmenování“ fyziků nebo doktorů nebo obdobných druhů vyučených a zkušených lidí. Vznik dobrých profesionálů ve svém oboru je v každé společnosti pouze zdánlivě zapříčiněn vlivem oficiálních jmenování, pokud vůbec. Je to vlastně založeno na širokosáhlém souhlasu na stranách klientů, kolegů a široké veřejnosti – souhlas, bez nějž není žádné jmenování účinné. Samozřejmě, lidé se mohou mýlit v tom, jakou skutečnou hodnotu má jimi zvolená volba, ale tyto potíže v jejich volbě jsou nevyhnutelné v jakékoliv volbě. [8]
Zajisté se v budoucí libertariánské společnosti základní právní řád nebude slepě spoléhat na zvyky, z kterých by mnoho mohlo být nakrásně antilibertariánských. Řád bude muset být postaven na základě uznávaných libertariánských zásad, neútočení proti osobám nebo vlastnictví druhých; ve zkratce, na základě rozumu, spíše než čisté tradice, jakkoliv by mohly její základní rysy být pevné. Poněvadž máme soubor zvyklostních práv, na které můžeme navazovat, bude však úkol rozumu v opravě a doplnění zvyklostního práva mnohem jednodušší než pokus o vytvoření souboru systematických právních zásad de nuovo od píky.
Nejpozoruhodnější historický příklad společnosti s libertariánskými zákony a soudy byl nicméně dějepisci až do nedávna zanedbáván. Toto byla také společnost, kde nejen že soudy a zákony byly široce libertariánské, ale zároveň fungovaly uvnitř čistě bezstátní a libertariánské společnosti. Tou zemí bylo antické Irsko – Irsko, které přetrvávalo na této libertariánské cestě po zhruba tisíc let, dokud nebylo brutálně dobyto Anglií v sedmnáctém století. A na rozdíl od mnoha podobně fungujících primitivních kmenů (jako Ibos v západní Africe a mnoho evropských kmenů) nebylo Irsko před dobytím v žádném slova smyslu „primitivní“ společností: jednalo se o vysoce komplexní společnost, která byla po staletí nejpokročilejší, nejvzdělanější a nejcivilizovanější z celé západní Evropy.
Po tisíc let tedy nemělo antické keltské Irsko žádný stát ani nic podobného. Jak napsal představitel čelních odborníků na antické irské právo: „Neexistoval žádný zákonodárce, žádný soudní vykonavatel, žádná policie, žádné veřejné vynucování spravedlnosti… Nebylo ani vidu, ani slechu po státem spravované justici.“ [9]
Jak tedy byla spravedlnost zajišťována? Základní politickou jednotkou antického Irska byl tuath. Všichni „čestní občané“, kteří vlastnili půdu, všichni odborníci, všichni řemeslníci měli nárok na členství v tuathu. Členové každého tu