13. Ochrana přírody, ekologie a růst

Stížnosti liberálů

Levo-liberální intelektuálové jsou často úžasnou skupinou k pozorování. V posledních třech nebo čtyřech dekádách*, nepříliš dlouhém čase v lidských dějinách, vypustili, jak vířiví dervišové, série nazlobených stížností proti volnotržnímu kapitalismu. Zajímavé je, že každá z těchto stížností byla v rozporu s jedním nebo více jejích předchůdců. Zdá se však, že protichůdné stížnosti liberálních intelektuálů je nevyvedou z míry, ani neslouží ke zmírnění jejich nedůtklivost – přestože se často jedná o jedny a ty samé intelektuály, kteří rychle obrací své výroky. Tyto obraty očividně nenarušují nic v jejich samospravedlnosti nebo v sebevědomosti jejich postoje.

Považme záznamy posledních dekád:

1. Na konci třicátých a na začátku čtyřicátých let se liberální intelektuálové dobrali závěru, že kapitalismus trpěl nevyhnutelnou „sekulární stagnací“, stagnací způsobenou snižujícím se růstem populace, koncem Západní hranice a údajným faktem, že žádné nové objevy již nejsou možné. Toto vše znamenalo věčnou stagnaci, trvalou masovou nezaměstnanost a tím pádem nutnost socialismu nebo důkladného státního plánovaní k nahrazení volnotržního kapitalismu. Toto na pokraji největšího rozvoje v amerických dějinách!

2. Během padesátých let, navzdory velkému rozvoji v poválečné Americe, liberální intelektuálové nepřestali mířit stále výš; kult „ekonomického růstu“ vstoupil na scénu. Zajisté, kapitalismus rostl, ale nerostl dostatečně rychle. Proto musí být volnotržní kapitalismus opuštěn a zakročit musí socialismus nebo vládní zásah, musí stimulovat ekonomiku, musí tvořit investice a vynucovat vyšší úspory za účelem maximalizace tempa růstu, i kdybychom nechtěli růst tak rychle. Konzervativní ekonomové jako Colin Clark napadli tento liberální program jako „growthmanship“.

3. Z ničeho nic John Kenneth Galbraith vstoupil na liberální scénu se svým bestsellerem The Affluent Society (Společnost hojnosti) v roce 1958. A stejně tak náhle liberální intelektuálové obrátili své obžaloby. Potíž s kapitalismem, jak se nyní zdálo, byla ta, že rostl příliš moc; najednou jsme nestagnovali, ale byli na tom až příliš dobře, a člověk ztratil své duchovno mezi supermarkety a automobilovými zadními spoilery. Nutným se tedy stala rozsáhlá vládní intervence nebo socialismus a silné zdanění spotřebitelů za účelem snížení jejich nafouklého blahobytu.

4. Kult přebytečného blahobytu měl své dny sečtené, když byl nahrazen opačnou obavou týkající se chudoby, podpořenou knihou Micheala Harringtona The Other America (Jiná Amerika) z roku 1962. Najednou problémem v Americe nebyl přebytečný blahobyt, nýbrž rostoucí a zdrcující chudoba – a opět, řešením byl vládní zásah, mocné plánování a zdanění bohatých na podporu chudých. A tak tu byla na několik let Válka s chudobou.

5. Stagnace, záporný růst, přemíra blahobytu, přemíra chudoby, intelektuálové měnili své názory jak ponožky. Pak, roku 1964, naštěstí krátce žijící Ad-hoc výbor trojnásobné revoluce vydal svůj tehdy věhlasný manifest, který nám a liberálním intelektuálům uzavřel kruh. Po dva nebo tři horečné roky jsme byli zavaleni teorií, že americkým problémem nebyla stagnace, ale naprostý opak: v horizontu několika málo let budou všechna americká produkční zařízení automatizovaná a robotizovaná, příjmy a produkce budou enormní a super-hojné, ale každý bude vyautomatizován z práce. Znovu by tak volnotržní kapitalismus vedl k trvalé masivní nezaměstnanosti, která by mohla být vyléčena pouze – uhádli jste to! – masivním státním zásahem nebo přímo socialismem. Po několik let, v polovině šedesátých let, jsme tedy trpěli na něco, co se právem nazývalo „automatizační hysterie“. [1]

6. Koncem šedesátých let bylo každému jasné, že automatizační hysterky byly úplně vedle, že automatizace postupovala tempem ne větším než staromódní „mechanizace“ a že vskutku recese roku 1969 způsobovala propad v tempu růstu produktivity. Dnes už není slyšet o nebezpečích automatizace; nyní se nacházíme v sedmé fázi liberálních ekonomických přemetů.

7. Blahobytu je opět přemíra a s ohledem na stabilitu, ekologii a rostoucí vzácnost zdrojů roste volnotržní kapitalismus až příliš rychle. Státní plánování nebo socialismus musí samozřejmě zakročit a zamezit všemu růstu a vytvořit nulově rostoucí společnost a ekonomiku – za účelem vyhnutí se negativnímu růstu, úpadku, někdy v budoucnu! Jsme teď zpátky u super-galbraithské pozice, ke které byl dodán vědecký žargon o přebytcích, ekologii a „vesmírné lodi Země“, tak jako hořký útok na technologii samotnou jakožto na zlého znečišťovatele. Kapitalismus s sebou přinesl technologii, růstu ekonomiky nakloněný růst obyvatelstva, průmysl a znečištění – a vláda by měla zakročit a vymýtit tato zla.

Ve skutečnosti není vůbec výjimečné nyní najít jedny a tytéž lidi hájící protichůdný mix pozic 5 a 7 a prohlašovat v ten samý moment, že (a) žijeme v době „post-nedostatku“, kde už nepotřebujeme soukromé vlastnictví, kapitalismus nebo materiální pobídky k produkci, a (b) že kapitalistická chamtivost vysává naše zdroje a způsobuje bezprostřední hrozbu světového nedostatku. Liberální odpovědí na obě, nebo vlastně na všechny takovéto problémy se ukazuje být samozřejmě ta stejná: socialismus nebo náhrada volnotržního kapitalismu státním plánováním. Velký ekonom Joseph Schumpeter shrnul celé chatrné představení liberálních intelektuálů v kostce generaci nazpět:

Kapitalismus je souzen před soudci s trestem smrti v jejich kapsách. Vykonají ho, ať už uslyší jakoukoliv obhajobu; jediný úspěch, kterého vítězná obhajoba může dosáhnout, je změna v obžalobě. [2]

A tak obvinění, obžaloby, mohou změnit a rozporovat předchozí obvinění – ale odpověď je stále únavně stejná.

Útok na technologii a růst

Módní útok na růst a blahobyt je hmatatelně útokem zpohodlnělých, spokojeně žijících liberálů z vyšší třídy. Pro liberály z vyšších tříd, užívající si materiální pohodlí a žijící si na poměry, o kterých se nezdálo ani těm nejbohatším lidem v minulosti, je snadné ohrnovat nos nad „materialismem“ a volat po zmrazení veškerého dalšího ekonomického rozvoje.[3] Pro masy světové populace, které ještě stále žijí v bídě, je takové volání po zastavení růstu opravdu sprosté; dokonce ale ani ve Spojených státech neexistuje příliš důkazů o přesycení a superpřebytku. Navíc se ani sami liberálové z vyšších tříd nezviditelnili pálením svých výplatnic jako příspěvku k jejich válce s „materialismem“ a blahobytem.

Široce rozšířený útok na technologii je ještě více nezodpovědný. Pokud by se technologie měla vrátit na úroveň „kmenové“ a preindustriální éry, výsledkem by byl masový hladomor a smrt na vesmírném měřítku. Drtivá většina celosvětové populace je závislá svým vlastním přežitím na moderní technologii a průmyslu. Severoamerický kontinent byl schopný v dobách před Kolumbem pojmout přibližně jeden milion Indiánů, kdy všichni žili na existenční úrovni. Nyní je tento kontinent schopný uživit několik set milionů lidí, kdy všichni žijí s nekonečně vyššími životními standardy – a důvodem jsou moderní technologie a průmysl. Opuštěním těchto opustíme také lidi. Nikdo neví, jestli by třeba pro naše fanatické antipopulační aktivisty bylo toto „řešení“ populační otázky dobrou věcí, pro velkou většinu z nás by to ale bylo zcela jasně drakonické „konečné řešení“.

Nezodpovědný útok na technologii je dalším liberálním přemetem: pochází od stejných liberálních intelektuálů, kteří před asi 30ti lety odsuzovali kapitalismus za nevyužívání plného potenciálu moderních technologií ve službách státního plánování a volali po absolutistické vládě moderní „technokratické“ elity. Přesto se nás nyní ti naprosto stejní intelektuálové, kteří nedávno toužili po technokratické diktatuře nad všemi našimi životy, snaží zbavit životně důležitého ovoce technologie samotné.

Přesto různé rozporuplné fáze liberálních myšlenkových pochodů nikdy úplně nevymřou; a mnoho těch samých antitechnologů ve 180stupňové otočce oproti automatizační hysterii rovněž sebevědomě předpovídá technologickou stagnaci do budoucna. Radostně předpovídají ponurou budoucnost lidstva předpokládajíc, že technologie bude stagnovat a nebude pokračovat v pokroku a zrychlování. Toto je též technika pseudovědecké široce vychvalované protirůstové zpávy Římského klubu. Jak Passell, Roberts a Ross píší ve své kritice oné zprávy, „pokud by telefonní společnost byla omezena na užívání technologie z přelomu 19. a 20. století, bylo by třeba 20 milionů operátorů k obsloužení dnešního objemu hovorů.“ Nebo jak britský redaktor Norman Macrae vypozoroval, „extrapolace trendů z roku 1880 by ukazovala dnešní města zahrabaná pod koňským trusem.“ [4] Nebo dále:

Zatímco model týmu (Římského klubu) vyslovuje hypotézu exponenciálního růstu pro průmyslové a zemědělské potřeby, ustanovuje svévolné, neexponenciální omezení technického pokroku, který by mohl pojmout tyto potřeby…

Reverend Thomas Malthus došel ke stejnému závěru před dvěma stoletími bez pomoci počítačů… Malthus tvrdil, že lidé mají sklon se množit exponenciálně, zatímco zásobování jídlem roste přinejlepším konstantní měrou. Předpokládal, že hladomor a války pravidelně napraví rovnováhu…

Neexistuje ale žádné konkrétní kritérium mimo krátkozrakost, na kterém by šlo založit takovou spekulaci. Malthus neměl pravdu; objemy jídla se drží růstu populace. Ačkoliv to nikdo neví jistě, technický pokrok zatím nejeví žádné známky poklesu tempa. Nejlepší ekonometrické odhady naznačují, že doopravdy roste exponenciálně.[5]

Co potřebujeme, je větší ekonomický růst, ne menší; více a lepší technologii, a ne nemožný a absurdní pokus k odstavení technologie a návratu k primitivním kmenům. Vylepšené technologie a vyšší investice kapitálu povedou k vyšším životním standardům pro všechny a zaručí vyšší materiální zabezpečení, stejně jako kvalitu volného času k pěstění a užívání si „duchovní“ strany života. Je to cenná malá kultura či civilizace dostupná pro lidi, kteří musí pracovat dlouhé hodiny, aby si našetřili na decentní obživu. Opravdovým problémem je, že produktivní kapitálové investice jsou odčerpávány daněmi, omezeními a vládními smlouvami na neproduktivní a nehospodárné vládní výdaje, včetně vojenských a vesmírných marnotratných hrátek. Navíc cenný technický zdroj vědců a inženýrů je intenzivněji než kdy dříve odkláněn k vládě namísto k „civilní“ spotřebitelské produkci. Co potřebujeme, je, aby vláda šla z cesty, odstranila svého upíra zdanění a výdajů z ekonomiky a umožnila produktivním a technickým prostředkům znovu se plně uplatnit ke zvyšování blahobytu mas spotřebitelů. Potřebujeme růst, vyšší životní standardy a technické a kapitálové prostředky, které splňují potřeby a požadavky spotřebitelů; můžeme jich ale dosáhnout pouze tak, že odstraníme upíra etatismu a umožníme seberealizaci veškeré energii populace ve volnotržním hospodářství. Potřebujeme ekonomický a technologický růst, který se objevuje svobodně, jak ukázala Jane Jacobs, z volnotržního hospodářství, a ne z různých narušení a plýtvání uvalených na světové hospodářství liberálním nátlakem z 50. let dvacátého století. Potřebujeme, ve zkratce, opravdu svobodný trh, libertariánské hospodářství.

Zachování surovin

Jak jsme již zmínili, ti stejní liberálové, kteří tvrdí, že jsme vstoupili do věku „po vzácnosti“ a že již není důvod k ekonomickému růstu, jsou v první řadě těch, kteří si stěžují, že „kapitalistická chamtivost“ ničí naše vzácné přírodní zdroje. Například jasnovidci věštící úpadek a zkázu z řad Římského klubu, kteří jednoduše extrapolovali současné trendy ve využívání surovin, sebevědomě předpovídají vyčerpání zásadních zdrojů do čtyřiceti let. Ale sebevědomé a zcela chybné předpovědi vyčerpání surovin byly prováděny již nesčetněkrát po minulá staletí.

Co však tito jasnovidci přehlížejí, je zásadní role, kterou při zachovávání surovin hrají mechanismy volného trhu. Uvažujme například typický důl na měď. Jak to, že nebyla všechna měděná ruda již dávno vytěžena neúprosnou poptávkou naší průmyslové civilizace? Jak to, že horníci, jakmile našli a otevřeli žílu měděné rudy, ji okamžitě zcela nevytěžili? Proč s ní místo toho šetří a těží měď postupně rok po roce? Protože majitel dolu si například uvědomuje, že pokud letos ztrojnásobí produkci, může skutečně letos zvýšit svoje příjmy na trojnásobek, ale zároveň bude důl vyčerpávat, a tedy bude snižovat budoucí příjmy z dolu. Na trhu je tato ztráta budoucího příjmu okamžitě promítnuta do jeho peněžní hodnoty – ceny – dolu jako celku. Tato peněžní hodnota promítnutá do prodejní ceny dolu a poté do jednotlivých akcií dolu je založena na očekávaném budoucím příjmu, který důl vydělá produkcí mědi. Jakékoliv vyčerpávání dolu potom snižuje jeho hodnotu, a tedy i cenu jeho akcií. Každý majitel musí zvážit výhody okamžité těžby oproti ztrátě „kapitálové hodnoty“ dolu jako celku, tj. oproti ztrátě ceny jeho akcií.

Rozhodnutí majitelů dolů jsou určována jejich očekáváními o budoucí těžbě a poptávce po mědi, existujícími a očekávanými úrokovými mírami atp. Uvažujme například, že se očekává, že měď bude kvůli nové syntetické látce za pár let zastaralým materiálem. V takovém případě se budou majitelé dolů snažit vytěžit co nejvíce mědi nyní, kdy má větší hodnotu, a pro budoucnost, kdy bude mít menší hodnotu, jí ušetřit méně – čímž více prospívají spotřebitelům a ekonomice jako celku, když produkují měď nyní, kdy je žádanější. Ale naopak, pokud se očekává v budoucnosti nedostatek mědi, majitelé dolů budou nyní produkovat méně a počkají s těžbou na pozdější dobu, kdy budou ceny mědi vyšší – čímž opět prospívají společnosti, když těží měď ve chvíli, kdy je více požadovaná. Vidíme tedy, že tržní ekonomika obsahuje úžasný zabudovaný mechanismus, kdy rozhodnutí majitelů surovin o rozdělení současné a budoucí těžby neprospívá pouze jejich vlastnímu příjmu a bohatství, ale také masám spotřebitelů a ekonomice jako takové.

Ale na tomto tržním mechanismu je toho víc: Předpokládejme, že v budoucnosti je očekáván rostoucí nedostatek mědi. Výsledkem je, že mědi bude nyní více zadrženo a ušetřeno pro budoucí produkci. Cena mědi nyní vzroste. Růst ceny mědi bude mít několik „zachovávajících“ efektů. V první řadě je rostoucí cena mědi signálem jejím uživatelům, že měď je nyní vzácnější a dražší; lidé používající měď budou snižovat používání tohoto dražšího kovu. Budou používat méně mědi a místo toho ji budou nahrazovat levnějšími kovy nebo plasty; a měď bude o to více zachovávána a uložena pro ta užití, ve kterých za sebe nemá náhradu. Mimo to vyšší cena mědi bude stimulovat za a) touhu najít nové měděné doly a za b) hledání levnějších substitutů třeba pomocí technologického pokroku. Vyšší ceny mědi také podpoří kampaně za její ochranu a recyklaci. Cenový mechanismus volného trhu je přesně ten důvod, proč měď a další kovy již dávno nevymizely ze světa. Jak ve své kritice Římského klubu popisují Passell, Roberts a Ross:

Rezervy a potřeby přírodních zdrojů jsou v předpovědi využívání přírodních zdrojů vypočítány… za absence cen jako proměnné. Ve skutečném světě rostoucí ceny slouží jako signál k zachování vzácných surovin, poskytují motivaci využívat levnější zdroje místo nich, podporují výzkum jak šetřit surovinami a zvyšují ziskovost dalšího průzkumu nových ložisek surovin. [6]

Ve skutečnosti navzdory chmurným předpovědím zůstávají ceny surovin a přírodních zdrojů nízké a obecně vzhledem k ostatním cenám klesají. Pro liberální a marxistické intelektuály je to většinou znakem kapitalistického vykořisťování rozvojových zemí, které jsou často producenty surovin. Ale ve skutečnosti je to znakem něčeho úplně jiného: toho, že suroviny ve skutečnosti nejsou vzácnější, ale hojnější, proto jejich relativně nižší cena. Vývoj levných substitutů, např. plastů a syntetických vláken, udržel přírodní zdroje levné a hojné. A v následujících dekádách můžeme předpokládat, že moderní technologie vyvinou pozoruhodně levný zdroj energie – jadernou fúzi. Takový vývoj automaticky zajistí velkou hojnost surovin na práci, která bude potřebná.

Vývoj syntetických materiálů a levnější energie zdůrazňuje zásadní aspekt moderních technologií, který všichni zvěstovatelé zkázy přehlížejí: technologie a průmyslová produkce vytváří zdroje, které předtím jako skutečné zdroje vůbec neexistovaly. Například před vynalezením petrolejové lampy a především automobilů nebyla ropa zdrojem, ale nechtěným odpadem, obrovským, černým, tekutým „plevelem“. Byl to pouze rozvoj moderního průmyslu, který změnil ropu v užitečný zdroj. Moderní technologie také díky vylepšeným geologickým postupům a tržní motivaci nachází nové zdroje ropy rapidní měrou.

Předpovědi blížícího se vyčerpání zdrojů, jak jsme poznamenali, nejsou ničím novým. V roce 1908 svolal prezident Roosevelt konferenci guvernérů o přírodních zdrojích, kde varoval před jejich „blížícím se vyčerpáním“. Na stejné konferenci předpovídal ocelář Andrew Carnegie vyčerpání Iron Range poblíž hořejšího jezera do roku 1940, zatímco železniční magnát James J. Hill předpovídal vyčerpání většiny našich zásob dřeva do deseti let. Nejen to, Hill dokonce předpovídal brzké nedostatky produkce pšenice ve Spojených státech, v zemi, kde se neustále potýkáme s přebytky pšenice způsobené dotačním programem našim farmám. Současné předpovědi zkázy jsou postaveny na stejném základu: tragické podcenění možností moderní technologie a ignorování fungování tržní ekonomiky. [7]

Je pravda, že několik konkrétních přírodních zdrojů trpělo v minulosti i současnosti vyčerpáváním. Ale v každém jednotlivém případě nebyla důvodem „kapitalistická hamižnost“, ale právě naopak selhání vlády připustit soukromé vlastnictví těchto zdrojů – ve zkratce: selhání sledovat logiku vlastnických práv dostatečně daleko.

Jedním příkladem je dřevo. Na americkém Západě a v Kanadě je většina lesů v rukou nikoliv soukromých majitelů, ale federální (a provinční) vlády. Vláda potom pronajímá jejich užívání soukromým těžařským společnostem. Zkráceně: soukromé vlastnictví je dovolenou pouze u využívání zdroje, ale nikoliv u lesa, tj. zdroje samotného. V takovéto situaci nevlastní soukromé společnosti kapitálovou hodnotu lesa, a proto se nemusí strachovat o jeho vyčerpávání. Těžařská společnost nemá žádnou ekonomickou motivaci zachovat tento zdroj, znovu vysazovat stromy atp. Její jedinou motivací je porazit co nejrychleji co nejvíce stromů, protože udržování kapitálové hodnoty lesa nemá pro společnost žádnou hodnotu. V Evropě, kde je soukromé vlastnictví lesů mnohem obvyklejší, je jen málo stížností na ničení zásob dřeva. Jelikož tam, kde je dovoleno soukromé vlastnictví lesa, je přínosem pro jeho majitele zachovávat a obnovovat růst stromů, zatímco těží dřevo, aby zabránil vyčerpání kapitálové hodnoty lesa. [8]

Ve Spojených státech je tedy hlavním viníkem Forest Service ministerstva zemědělství, která vlastní lesy a pronajímá roční práva na těžbu, což vede k devastaci stromů. Oproti tomu soukromé lesy, jako jsou ty vlastněné velkými těžařskými společnostmi jako Georgia-Pacific a U.S. Plywood, vědecky kácí a znovu vysazují svoje stromy tak, aby si udržely svoji budoucí nabídku. [9]

Dalším nešťastným důsledkem neschopnosti americké vlády povolit soukromé vlastnictví u přírodních zdrojů bylo zničení západních plání na konci devatenáctého století. Každý divák „westernů“ je obeznámen s tajuplností „otevřeného prostranství“ a často násilnými „válkami“ mezi chovateli dobytka a ovcí nad vymezeným územím jejich rančů. „Otevřené prostranství“ bylo selháním federální vlády aplikovat princip homesteadingu na změněné podmínky suššího klimatu západně od Mississippi. Na východě ve vlhčím prostředí bylo garantovaných 160 akrů pro farmáře dostatečnou jednotkou k farmaření. Ale v sušším klimatu na západě nemohla být žádná úspěšná farma s dobytkem založena na pouhých 160 akrech. Jenže federální vláda odmítla rozšířit velikost půdy k zabrání, aby mohly vzniknout větší ranče. Odtud tedy „otevřené prostranství“ na kterém se mohli soukromí chovatelé dobytka a ovcí nekontrolovaně potulovat. Ale to znamenalo, že pastviny, samotnou půdu, nikdo nevlastnil; bylo proto v ekonomickém zájmu každého farmáře užívat tuto půdu a nechat dobytek spást trávu, jinak ji použije nějaký jiný farmář. Výsledkem tohoto tragicky krátkozrakého odmítání zavést soukromé vlastnictví pastvin samotných bylo přílišné spásání trávy, zničení pastvin kvůli spásání trávy příliš brzo zjara a neobnovování zničených pastvin – kdokoliv by se pokusil o obnovu, by se mohl jen bezmocně dívat, jak jeho trávu spásá dobytek jiného farmáře. Proto došlo k přílišnému vyčerpávání pastvin a ke vzniknu „Dust Bowl“. Proto také docházelo k nelegálním pokusům četných farmářů a majitelů dobytka vzít právo do vlastních rukou a oplocením půdu přeměnit na soukromé vlastnictví – a proto také často docházelo k následným válkám o prostor.

Profesor Samuel P. Hays ve své zprávě o hnutí za zachování [surovin] v Americe píše o problému prostoru:

Většina západního obchodu s dobytkem závisela na píci z „otevřeného“ prostranství, vlastněného federální vládou, které ale mohl každý používat … Kongres nikdy neposkytl legislativu regulující pastvu nebo legislativu, která by dovolovala farmářů získat další půdu. Chovatelé dobytka a ovcí se toulali po veřejném pozemku … Chovatelé dobytka ohrazovali půdu drátem, aby získali její výhradní užívání, ale konkurenti dráty přestříhávali. Farmáři se uchylovali k hrubé síle a násilí a „řešili“ svoje spory o pastviny tak, že pozabíjeli konkurenční dobytek nebo rovnou zavraždili konkurenta … Absence nejzákladnějších institucí vlastnického práva vytvořila zmatek, hořkost a zkázu.

Veřejný prostor se v této hrůze rychle zhoršoval. Nabídka píce, která byla původně hojná a bohatá, byla vystavena silným tlakům v důsledku zvýšené spotřeby … veřejný prostor byla obsazen více zvířaty, než mohl uživit.  Jelikož každý majitel dobytka se obával, že ostatní ho předhoní ve spásání píce, vydával se na pastviny brzy v roce, a tak nedovoloval mladé trávě dospět a znovu se vysemenit pro příští rok. Za takových podmínek kvalita i kvantita dostupné píce výrazně klesala; vitální trvalky uvolnily prostor jednoletkám a jednoletky plevelu. [10]

Hays dochází k závěru, že veřejný prostor mohl být díky tomuto procesu oproti svým panenským podmínkám ze dvou třetin vyčerpán.

Existuje životné důležitá oblast, u níž absence soukromého vlastnictví zdrojů způsobovala a způsobuje nejen vyčerpávání zdrojů, ale i kompletní selhání vytvořit obrovské potenciální zdroje. Tímto potenciálně enormním zdrojem je oceán. Oceány jsou mezinárodní veřejné prostory, tj. žádná osoba, společnost, dokonce ani vláda nemá povolená vlastnická práva u oceánu. V důsledku toho zůstávají oceány ve stejně primitivním stavu, ve kterém byla půda v dobách před civilizací před počátkem zemědělství. Způsob produkce primitivních lidí bylo „lovení a sběračství“: lovení divoké zvěře a sbírání ovoce, bobulí, ořechů, semínek a divoce rostoucí zeleniny. Primitivní lidé pracovali pasivně uvnitř svého prostředí, místo toho, aby se ho snažili změnit. Žili pouze z plodů země, aniž by se ji snažili přetvořit. Výsledkem toho byla neproduktivní půda a pouze relativně málo členů kmene dokázalo žít na existenční úrovni. Bylo to pouze s rozvojem zemědělství, s obděláváním půdy a přeměnou země pomocí farmaření díky čemu mohla produktivita a životní úroveň poskočit dopředu. A jen díky zemědělství mohla vzniknout civilizace. Ale aby mohlo dojít k rozvoji zemědělství, musela existovat vlastnická práva – nejprve k polím a obilí a později k půdě samotné.

Ohledně oceánu jsme nicméně stále v primitivní a neproduktivní éře lovení a sběračství. Kdokoliv může chytat ryby v oceánu nebo z něj sbírat zdroje, ale pouze za pochodu tak jako lovci a sběrači. Nikdo nemůže v oceánu farmařit, nikdo se nemůže zapojit do vododělství. Tímto způsobem jsme ochuzeni o spotřebu ohromného množství ryb a minerálních zdrojů moří. Například pokud by se někdo snažil farmařit na moři a zvýšit produktivitu rybolovu užitím hnojiv, okamžitě by přišel o plody své práce, protože by nemohl zabránit ostatním rybářům v chytání těchto ryb. A tak se nikdo nesnaží používat hnojivo u oceánů tak, jako je používáno u půdy. Navíc neexistují žádné ekonomické incentivy – ve skutečnosti existují antiincentivy – zabývat se technickým výzkumem způsobů, jak zlepšit produktivitu rybářských oblastí nebo těžení nerostů z oceánů. Takové incentivy budou existovat pouze, když budou u částí oceánů existovat vlastnická práva tak, jako existují u půdy. I nyní existuje jednoduchá, ale efektivní metoda, která by se mohla používat u zvyšování produktivity rybolovu: části oceánů by mohly být elektronicky ohrazeny a díky tomuto hrazení by mohly být ryby oddělovány podle velikosti. Zabráněním tomu, aby velké ryby jedly ty malé, by mohla efektivita rybolovu enormně vzrůst. A pokud by u částí oceánů bylo umožněno soukromé vlastnictví, rozkvět vododělství by vytvořil a znásobil oceánské zdroje četnými způsoby, které teď nedokážeme ani předpovídat.

Národní vlády se marně snažily vypořádat s problémem ztenčování množství ryb uvalováním neracionálních a neekonomických omezení na celkový objem úlovku nebo na délku lovné sezóny. V případě lososa, tuňáka a halibuta byly technologické metody stále primitivní a neproduktivní kvůli tomu, že nadměrně zkracovaly lovnou sezónu a snižovaly tak kvalitu úlovku. Na druhou stranu po zbytek roku stimulovaly nadprodukci a nevyužívání ryb. A samozřejmě taková vládní omezení nedělají vůbec nic pro to, aby stimulovala růst vododělství. Jak píšou profesoři North a Miller:

Rybáři jsou chudí, protože jsou [vládní regulací] nuceni používat neefektivní vybavení a rybařit pouze po malou část roku a také proto, že je jich příliš mnoho. Spotřebitel platí za lososa mnohem větší cenu, než jaká by byla třeba, pokud by byly používány efektivní metody rybolovu. Navzdory stále rostoucím regulacím není stále přežití lososa zajištěno.

Kořen tohoto problému leží v současném ne-vlastnickém uspořádání. Není v zájmu žádného jednotlivého rybáře zabývat se zachováním rodu lososů. Právě naopak: v jeho zájmu je chytit během sezóny co nejvíce ryb. [11]

Oproti tomu North a Miller poukazují, že soukromé vlastnictví oceánů, u kterého by majitelé používali méně nákladné a efektivnější technologie a zároveň zachovávali samotný zdroj, je nyní uskutečnitelnější než kdy jindy: „Vynález moderních elektronických zařízení učinil střežení velkých vodních ploch relativně levné a snadné.“ [12]

Rostoucí mezinárodní konflikty o části oceánu jen dále podtrhují důležitost soukromých vlastnických práv v této zásadní oblasti. S tím jak Spojené státy a další národy prosazují svoji suverenitu dvě stě mil od pobřeží, soukromé společnosti a vlády se hašteří o určité plochy oceánu a traulery, rybářské sítě, ropné vrty a kopači nerostů soupeří o stejné části, vlastnická práva se stávají více a zjevněji důležitá. Jak píše Francis Christy:

Uhlí se těží v šachtách pod povrchem moře, ropa se těží z věží připoutaných ke dnu, nerosty mohou být také těženy z povrchu oceánského dna … neplovoucí zvířata jsou lovena ze dna, na kterém mohou ležet telefonní kabely, zvířata žijící na dně jsou chytána do pastí, zvířata ze středních hloubek jsou lovena háky nebo traulery, které sem tam překáží ponorkám, druhy žijící na hladině jsou loveny sítěmi a harpunami a samotný povrch oceánu je používán pro lodní dopravu stejně tak jako plavidly, které slouží k získávání surovin. [13]

Tento rostoucí konflikt vede Christyho k přepovědi, že „moře jsou v tranzitivní fázi. Přesouvají se ze stavu, kdy vlastnická práva takřka neexistují, ke stavu, kdy dojde k vytvoření nebo umožnění nějakého druhu vlastnických práv.“ Nakonec Christy uzavírá: „jak budou mořské zdroje získávat na hodnotě, dojde k vymezení výhradních vlastnických práv.“ [14]

Znečištění

Dobrá: I kdybychom připustili, že úplné soukromé vlastnictví zdrojů společně s volným trhem by zachovaly a vytvářely zdroje a dělaly to daleko lépe než vládní regulace, co s problémem znečištění? Netrpěli bychom zvýšeným znečištěním kvůli nekontrolované „kapitalistické chamtivosti“?

Existuje v prvé řadě tento strohý empirický fakt: Vládní vlastnictví, či dokonce socialismus, se neukázaly být řešením problému znečištění. Dokonce i ti nejsnílkovitější zastánci vládního plánování připouští, že otrávení Bajkalského jezera v Sovětském svazu je monumentem lehkomyslného průmyslového znečištění cenného přírodního zdroje. Ale problém je daleko hlubší než toto. Všimněme si například dvou stěžejních oblastí, ve kterých se znečištění stalo podstatným problémem: vzduch a vodní cesty, konkrétně řeky. To jsou přesně ale dvě z životně důležitých oblastí ve společnosti, ve kterých nebylo soukromému vlastnictví umožněno fungovat.

Nejprve řeky. Řeky, a oceány také, jsou obvykle vlastněny vládou; soukromé vlastnictví, přinejmenším úplné soukromé vlastnictví, nebylo u vody nikdy povoleno. V podstatě tedy vláda vlastní řeky. Ale vládní vlastnictví není pravým vlastnictvím, jelikož vládní představitelé mohou sice kontrolovat zdroj, nemohou však sami sklízet jeho kapitálovou hodnotu na trhu. Vládní představitelé nemohou řeky prodat nebo prodat jejich akcie. Tím pádem nemají žádný ekonomický podnět k zachovávání čistoty a hodnoty řek. Řeky jsou tedy v ekonomickém smyslu „nevlastněny“; tudíž vládní představitelé dovolili jejich poškozování a znečišťování. Kdokoliv mohl do vody vyhodit znečišťující smetí a odpady. Zvažme ale, co by se stalo, pokud by soukromé firmy mohly vlastnit řeky a jezera. Pokud by soukromá firma vlastnila jezero Erie, například, pak kdokoliv, kdo by vyhazoval odpad do jezera, by byl ihned zažalován u soudu za agresi proti soukromému vlastnictví a byl by soudy nucen platit náhrady za škodu a upustit od jakékoliv další agrese. Takže jedině právo na soukromé vlastnictví zajistí konec znečišťování – poškozování zdrojů. Jen proto, že jsou řeky nevlastněny, neexistuje vlastník, který by povstal a bránil svůj drahocenný zdroj před útokem. Pokud by, naproti tomu, každý vyhazoval odpadky a znečišťující látky do jezera, které je soukromě vlastněno (jako tomu je u mnoha menších jezer), nemohl by tak činit příliš dlouho – jeho vlastník by přispěchal jezero bránit. [15] Profesor Dolan píše:

Pokud by General Motors vlastnily řeku Mississippi, můžete si být jisti, že na továrny a obce znečišťující řeku podél jejího břehu by dopadla tvrdá obvinění a voda v řece by byla udržována čistá, aby maximalizovala výnosy od firem, které ji chtějí využívat k pití, rekreaci a komerčního rybaření. [16]

Pokud vláda jako vlastník dovolila znečištění řek, můžeme také říct, že vláda byla hlavním znečišťovatelem, speciálně pak v její roli správce obecní kanalizace. Již dnes existují levné chemické toalety, které dokáží spálit odpad, aniž by znečišťovaly vzduch, půdu nebo vodu. Ale kdo bude investovat do chemických toalet, když se vláda zbaví odpadu zadarmo?

Tento příklad poukazuje na problém podobný brzdění vodních technologií za nepřítomnosti soukromého vlastnictví: pokud vláda jako vlastník řek dovolí znečištění vody, potom se průmyslová technologie stane – a stala – technologií znečišťující vodu. Pokud je výrobním procesům povoleno znečišťovat řeky bez kontroly majitelů řek, potom právě takovou produkční technologii budeme mít.

Pokud problém znečištění vody může být vyřešen vlastnickými právy k vodě, jak je na tom znečištění vzduchu? Jak vůbec mohou libertariáni přijít s řešením tohoto bolestného problému? Jistě nemůže existovat soukromé vlastnictví ke vzduchu? Ale odpověď je: ano, může. Již jsme viděli, jak mohou být vlastněny radiové a televizní frekvence. Stejně tak by mohly být vlastněny koridory letadel. Například komerční letecké koridory by mohly být soukromě vlastněny; není potřeba mít Civil Aeronautics Board, aby rozděloval a omezoval cesty mezi různými městy. Ale v případě znečištění vzduchu se ani tak nezabýváme soukromým vlastnictvím ke vzduchu, ale ochranou soukromého vlastnictví u plic, polí a ovocných sadů. Zásadní skutečností u znečištění vzduchu je to, že znečišťovatel vysílá nechtěné a nezvané škodliviny – od kouře přes jaderné záření po oxidy síry – skrz vzduch do plic nevinných obětí stejně tak jako na jejich hmotný majetek. Veškeré takové vyzařování, které zraňuje osoby nebo ničí majetek, je agresí proti soukromému vlastnictví obětí. Znečištění vzduchu je koneckonců stejná agrese jako podpálení něčího majetku, nebo dokonce jeho samotného. Znečišťování vzduchu, které poškozuje ostatní, je prostě a jednoduše agrese. Hlavní funkcí vlády – soudů a policie – je zabraňování agresi. Jenže místo toho vláda v tomto úkolu selhává a ještě tragičtěji selhává při vykonávání obrany proti znečištění vzduchu.

Je důležité si uvědomit, že toto selhání nebylo pouze otázkou ignorace, prostého zpoždění mezi rozpoznáním nového technologického problému a vypořádáním se s ním. Zatímco některé moderní škodliviny mohou být známy pouze čerstvě, kouř z továren a mnoho jeho negativních dopadů je známých od průmyslové revoluce. Známých do takové míry, že americké soudy učinily během devatenáctého století záměrné rozhodnutí povolit porušování vlastnických práv průmyslovým kouřem. Aby tak učinily, musely soudy systematicky měnit a oslabovat obranu soukromého vlastnictví zabudovanou do anglosaského common law. Před polovinou devatenáctého století bylo znečištění vzduchu považováno za přečin, nepřístojnost, vůči které se oběti mohly bránit požadováním náhrady škody a zabráněním dalšímu porušování vlastnických práv. Ale během devatenáctého století soudy systematicky měnily nedbalostní zákony a zákon o narušování [majetku] tak, aby povolily jakékoliv znečišťování vzduchu, které nebylo nezvykle větší než prováděla podobná výrobní firma. Takové znečištění, které nebylo intenzivnější než běžná praxe ostatních znečišťovatelů.

Jak se začaly objevovat továrny a vypouštět kouř, kterým ruinovaly ovocné sady sousedních farmářů, farmáři dávali tyto továrny k soudu a žádali o náhradu škody a zabránění dalšího narušování jejich majetku. Ale soudci prakticky odpovídali: „Omlouváme se. My víme, že průmyslový kouř (tj. znečištění vzduchu) narušuje a je v rozporu s vašimi vlastnickými právy. Ale existuje něco důležitějšího, než jsou pouhá vlastnická práva, a tím je veřejné politika nazvaná „veřejný zájem“. A veřejný zájem říká, že průmysl je dobrá věc, průmyslový pokrok je dobrá věc, a proto musí být vaše pouhá vlastnická práva přebita obecným blahobytem.“ A nyní my všichni platíme hořkou cenu za toto porušování soukromého vlastnictví ve formě onemocnění plic a nespočtu dalších neduhů. A to vše pro „veřejný zájem“. [17]

To, že tento princip v této době vedl soudce, můžeme vidět na rozhodnutí soudu Ohia v případu Antonik vs. Chamberlain (1947). Obyvatelé příměstské části poblíž města Akron žalovali obžalované za provozování soukromého letiště. Důkazním materiálem bylo narušení majetku skrz nadměrný hluk. Soud odmítl obžalobu a deklaroval:

Při posuzování tohoto případu nesmíme brát v úvahu pouze konflikt zájmů majitelů letiště a majitelů pozemků v okolí, ale musíme také uvážit veřejnou politiku generace, ve které žijeme. Musíme uvážit, že zřízení letiště… je ve velkém zájmu veřejnosti, a pokud je toto letiště zrušeno nebo pokud je zabráněno jeho vzniknutí, následkem nebude pouze velká újma majitelů pozemku letiště, ale může také dojít k významným ztrátám na aktivách celé komunity. [18]

Aby zaštítila zločiny soudců, legislatura (federální i státní) zasáhla a upevnila agresi tím, že zakázala ve sporech o znečištění vzduchu hromadnou žalobu („class action“). Je zřejmé, že pokud továrna znečišťuje ovzduší města, ve kterém žijí desetitisíce obětí, je nepraktické, aby každý z nich sám žaloval továrnu o vlastní náhradu škody (ačkoliv soudní příkaz může být efektivně použit i každou malou obětí). Common law tudíž uznává platnost hromadné žaloby, při níž několik obětí může žalovat agresora nejen vlastním jménem, ale jménem celé třídy podobných obětí. Ale legislativa systematicky zakázala takové hromadné žaloby u případů znečištění. Z tohoto důvodu může oběť úspěšně žalovat znečišťovatele, který mu způsobil škodu, v individuálním procesu. Ale oběti je zákonem zakázáno jednat proti masovému znečišťovateli, který poškozuje velké množství lidí v dané oblasti. Jak píše Frank Bubb: „Je to, jako kdyby vám vláda řekla, že vás (snad) bude chránit proti zloději, který okrade jen vás, ale nebude vás chránit proti zloději, který okrade každého ve vaší čtvrti.“ [19]

Hluk je také formou znečištění vzduchu. Hluk je vlastně tvorba zvukových vln, které procházejí vzduchem a narušují cizí majetek a cizí osoby. Teprve nedávno začali lékaři zkoumat škodlivé účinky hluku na lidskou fyziologii. Libertariánský právní systém by opět povolil hromadné žaloby a náhradu škody u případů nadměrného a škodlivého hluku, žaloby proti „hlukovému znečištění“.

Lék proti znečištění vzduchu je tedy křišťálově čistý a nemá nic společného s multimiliardovými vládními programy, které však na náklady daňových poplatníků ani skutečné problémy neřeší. Nápravou je jednoduše, aby se soudy vrátily ke svojí funkci ochránce jedinců a jejich vlastnických práv před jejich narušováním, a tedy aby zakázaly vypouštět do ovzduší škodliviny. Ale co obhájci průmyslového pokroku, kteří jsou pro znečištění? A co se zvýšenými náklady, které by museli nést zákazníci? A co s naší současnou technologií vypouštějící znečištění?

Argument, že takovýto soudní zákaz znečištění by zvýšil náklady průmyslové produkce, je stejně zavrženíhodný jako argument používaný před občanskou válkou, že zrušení otroctví zvýší náklady pěstování bavlny, a proto je zrušení otroctví, ačkoliv morálně správné, „nepraktické“. Protože to znamená, že znečišťovatelé jsou momentálně schopni uvalit všechny tyto vysoké náklady znečištění na ty, jejichž plíce a vlastnická práva byla beztrestně porušena.

Dále tento argument nákladů a technologie přehlíží podstatnou skutečnost, že pokud může znečišťování vzduchu beztrestně pokračovat, nikdo stále nemá motivaci vyvíjet technologie, které nebudou znečišťovat. Právě naopak, motivace je, tak jako byla již sto let, na opačné straně. Předpokládejme například, že v době, kdy vyjely první automobily a náklaďáky, soudy rozhodly následovně:

Normálně bychom byli proti tomu, aby kamiony jezdily po trávnících cizích lidí, jelikož jde o narušení soukromého vlastnictví, a trvali bychom na tom, aby jezdili po silnicích bez ohledu na dopravní situaci. Ale kamiony jsou životně důležité pro veřejné blaho, pročež jsme se usnesli, že kamiony budou mít povoleno jezdit po každém trávníku, po kterém si umanou, za předpokladu, že věří, že by to ulevilo jejich dopravním problémům.

Pokud by soudy rozhodly takovýmto způsobem, měli bychom dnes dopravní systém, ve kterém jsou trávníky systematicky znesvěcovány kamiony. Jakýkoliv pokus ukončit tento stav by byl odsouzen ve jménu potřeb moderní dopravy! Pointou je, že přesně tímto způsobem soudy rozhodly o znečištění vzduchu – o znečištění, které je pro nás mnohem škodlivější než ježdění po trávě. Tímto způsobem daly vlády od samého počátku zelenou znečišťujícím technologiím. Není potom divu, že právě takový druh technologie dnes máme. Jedinou nápravou je donutit znečišťovatele, aby skončili se svým porušováním soukromého vlastnictví, a tak přesměrovali technologie k neznečišťujícím, či dokonce antiznečišťujícím.

Již dnes během našeho nezbytně primitivního období v antiznečišťujících technologiích byly vynalezeny techniky, jak bojovat s běžným a hlukovým znečištěním vzduchu. Na hlučné přístroje mohou být nainstalovány tlumiče, které vysílají zvuk přesně v proticyklických vlnách oproti těmto strojům, a tak ruší jejich trýznivý hluk. Vzdušný odpad může být i dnes zachycen v komínu a poté recyklován tak, aby vytvořil produkty použitelné v průmyslu. Takto může být zachycena a recyklována významná škodlivina, oxid siřičitý, a z ní následně vytvořena ekonomicky cenná kyselina sírová. [20] Vysoce znečišťující zážehový motor by buď musel být „vyléčen“ novým zařízením, nebo zcela nahrazen takovým neznečišťujícím motorem, jako je třeba dieselový, plynový, parní nebo elektrický. A jak poukazuje designér libertariánských systémů Robert Poole Jr., náklady in