14. Válka a zahraniční politika

Izolacionismus, vpravo i vlevo

Termín izolacionismus vzniknul za účelem očernění odpůrců vstupu Ameriky do druhé světové války. Protože toto slovo bylo často – v rámci házení do jednoho pytle – používáno jako označení příznivců nacistů, slovo „isolacionistický“ nabralo „pravicový“, stejně tak jako celkově negativní nádech. „Isolacionisté“ byli považováni, když už ne za zastánce nacistů, alespoň za hlupáky neznalé světa kolem sebe, na rozdíl od inteligentních, světových a obětavých „internacionalistů“, kteří souhlasili s americkými křižáckými výpravami kolem světa. V posledním desetiletí byly pochopitelně protiválečné síly považovány za „levicové“ a intervencionisté od Lyndona Johnsona po Jimmyho Cartera včetně jejich následovníků se neustále snažili přišít nálepku „isolacionistů“ nebo alespoň „neoisolacionistů“ na dnešní levici.

Vpravo, nebo vlevo? Během druhé světové války byli její oponenti trpce pomlouváni jako „levičáci“, stejně tak jako dnes, ačkoliv mezi nimi byli i libertariáni a zastánci laissez-faire kapitalismu. Vlastně i hlavní centrum opozice vůči americké válce se Španělskem a s filipínskými rebely na přelomu století bylo u laissez-faire liberálů, lidí jako sociolog a ekonom William Graham Sumner a bostonský obchodník Edward Atkinson, kteří založili „Anti-imperialistickou ligu“. Navíc Atkinson a Sumner byli bezvýhradnými zastánci velké tradice klasických anglických liberálů 18. a 19. století, stejně tak jako laissez-faire „extrémisté“ jako Richard Cobden a John Bright z „manchesterské školy“. Cobden a Bright se ujali vedení v rázném odporu vůči každé britské válce a zahraniční politické intervenci své doby a za tuto oběť byl Cobden znám nikoliv jako „isolacionista“, ale jako „mezinárodní muž“. [1] Až do pošpiňující kampaně pozdních třicátých let byli odpůrci válek považováni za opravdové „internacionalisty“ – lidi, kteří byli proti rozpínavosti národních států a podporovali mír, volný obchod, volnou migraci a mírumilovnou kulturní výměnu mezi národy po celém světě. Zahraniční intervence je „internacionální“ jen v tom smyslu, v jakém je i válka internacionální: násilí, ať už ve formě hrozby použití síly nebo skutečné vojenské akce, bude vždy přesahovat hranice mezi jedním a druhým národem.

„Isolacionismus“ je slovo s pravicovým přízvukem, „neutralismus“ a „svobodná koexistence“ zní levicově. Ale jejich základ je stejný: odpor vůči válce a politickým intervencím mezi státy. Taková byla pozice protiválečných proudů po dvě staletí, ať už šlo o klasické liberály 18. a 19. století, „levičáky“ první světové války a studené války nebo „pravičáky“ druhé světové války. Jen ve velmi malém množství případů proklamovali tito anti-intervencionisté doslovnou „izolaci“: na čem měli obvykle zájem, bylo zdržení se politické intervence do věcí jiných zemí, ve spojení s ekonomickým a kulturním internacionalismem ve smyslu mírumilovné svobody obchodu, investic a směn mezi občany všech zemí. A takový je i smysl libertariánské pozice.

Omezování vlády

Libertariáni zastávají zrušení všech států na všech místech a poskytování služeb, které jsou nyní špatně zajišťovány vládami (policie, soudy apod.), volným trhem. Libertariáni vidí svobodu jako přirozené lidské právo a prosazují ji nejen pro Američany, ale pro všechny lidi na světě. Ve zcela libertariánském světě by tedy neexistovaly žádné státy s žádnými vládami a monopoly na násilí nad žádným územím. Ale protože žijeme ve světě národních států a protože tento systém v nejbližší budoucnosti asi sotva zmizí, jaký je postoj libertariánů vůči zahraniční politice v současném, státy zasaženém světě?

Ve chvíli, kdy není k dispozici možnost státy zrušit, si libertariáni přejí omezit oblast státní moci ve všech ohledech a jak nejvíce je to možné. Už jsme si ukázali, jak by mohl tento princip „odstátnění“ fungovat v různých důležitých „domácích“ otázkách, kdy bylo cílem potlačit roli státu a umožnit plnohodnotný průběh dobrovolným, spontánním snahám svobodných lidí pomocí mírumilovné spolupráce ve volno-tržní ekonomice. V mezinárodních otázkách je cíl stejný: zabránit státu v zasahování do záležitostí jiných vlád a jiných zemí. Politický „isolacionismus“ a mírumilovná koexistence – nezasahování do života v jiných zemích – je tedy libertariánská analogie k laissez-faire agitaci na domácí scéně. Myšlenka spočívá v omezení vlády v zahraničních zásazích, tak jako se snažíme omezit vládu doma. Isolacionismus neboli mírumilovné soužití je mezinárodní odraz omezování vlády v domácích otázkách.

Abychom byli konkrétnější, celý povrch Země je nyní rozdělen mezi různé státy a každá oblast je ovládaná centrální vládou s monopolem na násilí v daném místě. Ve vztazích mezi státy je tedy libertariánským cílem zabránit každému takovému státu, aby rozšiřoval své násilí na další země, tak aby tyranie každého státu byla alespoň omezena na jeho rajon. Libertariána totiž zajímá maximální možné omezení rozsahu státní agrese proti všem soukromým osobám. Jediný způsob, jak toho v mezinárodních otázkách dosáhnout, je, aby všichni lidé ze všech zemí vyvíjeli tlak na své státy, aby omezily své aktivity pouze na území, která ovládají, neútočily na ostatní státy a nepoužívaly agresi vůči jejich občanům. Neboli cílem libertariána je omezit invazi jakéhokoliv státu vůči osobám nebo majetku na co nejmenší možnou míru. A toto znamená absolutní zákaz války. Lidé v každém státě by měli bránit „svým“ jednotlivým státům ve vzájemných útocích, nebo pokud by takový konflikt měl přesto nastat, z něho vycouvat tak rychle, jak to bude fyzicky možné.

Představme si na chvíli, že máme svět se dvěma hypotetickými zeměmi: Graustark a Belgravia. Každá z nich je samostatným státem. Co se stane, když vláda Graustarku obsadí území Belgravie? Z libertariánského hlediska nastanou dvě nepravosti. Jednak graustarská armáda začala vraždit nevinné belgravské civilisty, tedy osoby, které se nepodílely na žádných zločinech, které belgravská vláda mohla spáchat. Válka je tedy masovou vraždou; a takové obrovské potlačení práva na život a sebevlastnictví tolika osob není pro libertariána pouze obyčejným zločinem, ale tím nejhorším možným zločinem. Dále, jelikož všechny státy si získávají finance pomocí krádeže násilným zdaněním, jakákoliv mobilizace a vyslání vojenských jednotek nevyhnutelně přináší zvýšení daňového násilí v Graustarku. Z obou těchto důvodů – protože mezistátní války jsou vždy spojeny jak s masovou vraždou, tak s daňovým násilím o větší intenzitě – je libertarián proti válce, tečka.

Výše uvedené naplatilo vždy. Během středověku byly války mnohem méně významné. Před nástupem moderních zbraní byly vojenské možnosti tak omezené, že státy mohly – a většinou tak činily – omezit i své útočné násilí pouze na armády nepřátelských států. Je pravda, že se zvýšilo daňové násilí, ale aspoň nedocházelo k masovým vraždám nevinných. Nejen že byla palebná síla zbraní dostatečně nízká, aby mohlo být násilí cíleno pouze na nepřátelské armády, ale v před-moderní době dokonce neexistoval žádný centralizovaný národní stát, který by jednal jménem všech obyvatel daného území. Když jedna skupina králů nebo baronů začala válčit s jinou, nikdo si z toho nevyvozoval, že každý na daném území musí být oddaný jedné ze stran. Dále, místo aby se armády skládaly z velkého množství naverbovaných otroků sloužících svým pánům, byly malými skupinami najatých žoldáků. Často se běžní obyvatelé bavili tím, že se dívali na bitvy z valů v bezpečné vzdálenosti, a válka se považovala za něco jako sportovní utkání. Až s nástupem centralizovaných států a moderních zbraní hromadného ničení se vyhlazování civilistů a zabíjení lidí naverbovaných do armád staly nedílnou součástí mezistátních válek.

Představme si na chvíli, že i přes veškerý libertariánský odpor začala válka. Je jasné, že libertariánská pozice by měla být taková, že dokud válka trvá, míra zabíjení nevinných civilistů musí být snížena, jak je to jen možné. Staromódní mezinárodní právo mělo dva výborné nástroje, jak tohoto cíle dosáhnout: „válečné zákony“ a „zákony neutrality“ neboli „práva neutrálních stran“. Zákony neutrality byly navrženy tak, aby byla jakákoliv válka držena v rámci hranic zúčastněných států a aniž by došlo k útokům na neválčící státy, a už vůbec ne k agresi vůči jejich obyvatelům. Odtud pramení důležitost starých a dnes téměř zapomenutých amerických principů jako „svoboda moří“ nebo omezení práv válčících států v blokádách nestranného obchodu s lidmi v nepřátelském státě. Zkrátka, libertarián se snaží donutit neutrální státy, aby v jakémkoliv mezinárodním konfliktu neutrálními zůstaly, a donutit válčící státy, aby plně respektovaly práva nezúčastněných občanů. „Válečné zákony“ pak byly vytvořeny, aby v maximální možné míře omezily zásahy válčících států do práv civilistů v jednotlivých zemích. Jak napsal expert na právo F. J. P. Veale:

Základním principem tohoto kodexu bylo, aby bylo násilí mezi civilizovanými lidmi omezeno pouze na skutečně zúčastněné ozbrojené síly… Malovalo dělicí čáru mezi vojáky a civilisty tak, že bojování bylo v popisu práce vojáka, a proto museli být nevojáci všech válečných operací ušetřeni. [2]

Pozměněná forma tohoto principu, konkrétně zákaz bombardování jakýchkoliv měst mimo válečnou frontu, fungovala během válek v západní Evropě v posledních několika stoletích, až do doby, kdy Velká Británie zahájila strategické bombardování civilistů během druhé světové války. Dnes už je tento koncept samozřejmě dávno zapomenutý, protože vyhlazování civilistů je samotnou podstatou moderních válek.

Abychom se vrátili k našim hypotetickým zemím Graustark a Belgravia, představme si, že Graustark napadl Belgravii a že třetí stát, Walldavia, nyní do této války vstoupí, aby chránil Belgravii před „graustarskou agresí“. Je takový počin správný? Zde již vidíme zárodek moderní zhoubné teorie „kolektivní bezpečnosti“ – představy, že jakmile jeden stát „zaútočí“ na jiný, je morální povinností ostatních států světa spojit se dohromady a bránit ten stát, který je za „oběť“.

Tento koncept kolektivní bezpečnosti proti „násilí“ má několik fatálních nedostatků. Jedním je, že jakmile se Walldavia nebo jakýkoliv jiný stát vloží do této šarvátky, sama se podílí na rozšiřování a stupňování rozsahu agrese, protože (1) neprávem vraždí masy graustarských občanů a (2) zvyšuje daňovou zátěž walldavských civilistů. Navíc, v dnešní době, kdy jsou státy a jejich příslušníci dobře identifikovatelní, Walldavia (3) vystavuje své občany hrozbě odvety graustarskými bombardéry a raketami. Tím pádem walldavská vláda vstupem do války ohrožuje holé životy a majetek walldavských občanů, které by teoreticky měla chránit. Nakonec, (4) verbování-zotročení walldavských občanů pravděpodobně nabere na intenzitě.

Kdyby měl být tento koncept „kolektivní bezpečnosti“ aplikován ve světovém měřítku, kdy by všechny „Walldavie“ spěchaly se vstupem do konfliktu na každém území a podporovaly je, každá vesnická šarvátka by časem eskalovala do celosvětové vřavy.

Existuje i další důležitý nedostatek tohoto konceptu kolektivní bezpečnosti. Myšlenka vstupu do války s cílem zabránit „agresi“ je evidentně analogie k agresi jednoho jednotlivce vůči jinému. Někdo viděl Smithe, jak mlátí Jonese – tedy chová k němu agresi. Opodál stojící policisté přiběhnou na Jonesovu obranu – vedou „policejní zásah“ s cílem zastavit agresi. Přesně tento mýtus byl následován, když například prezident Truman naléhal na nazývání amerického vstupu do korejské války „policejním zásahem“, kolektivní snahou OSN o odpuzení „agrese“.

Ovšem slovo „agrese“ dává smysl pouze na úrovni jednotlivců Smithe a Jonese, stejně tak jako samotný pojem „policejní zásah“. Tyto pojmy nemají absolutně žádný smysl na mezistátní úrovni. Za prvé jsme viděli, že státy vstupující do války se samy stávají agresory vůči nevinným civilistům – vlastně se z nich stávají masoví vrazi. Opravdová analogie k jednání jednotlivců by byla tato: Smith zmlátí Jonese, policie přiběhne Jonesovi na pomoc a během pokusu o dopadení Smithe policie vybombarduje celou čtvrť a zavraždí tisíce lidí nebo začne kulometem pálit do davu nevinných lidí. Toto je mnohem přesnější analogie, protože představuje to, co válčící státy dělají, přičemž ve dvacátém století to dělají v kolosálním měřítku. Jakákoliv policejní složka, která se takto chová, se sama o sobě stává kriminálním agresorem, často mnohem horším než Smith, který původně konflikt začal.

Ale existuje ještě jeden nepřekonatelný problém s analogií s agresí jednotlivce. Když Smith zmlátí Jonese nebo ukradne jeho majetek, můžeme identifikovat Smithe jakožto agresora vůči lidským nebo majetkovým právům své oběti. Ale jakmile graustarský stát vnikne na území belgravského státu, je nemožné použít „agresi“ jakožto analogii. Pro libertariána nemá žádná vláda spravedlivý nárok na jakýkoliv majetek, ani právo „suverenity“ v jakékoliv teritoriální oblasti. Nárok belgravského státu na své území je tedy naprosto odlišný od Jonesova nároku na svůj majetek (ačkoliv i ten se může na základě vyšetřování ukázat jako nelegitimní důsledek krádeže). Žádný stát nemá legitimní majetek, protože všechno jeho území je výsledkem nějakého druhu agrese a násilného dobývání. Proto je invaze graustarského státu vždy bitvou mezi dvěma skupinami zlodějů a agresorů a jediný problém je, že nevinní civilisté na obou stranách jsou pošlapáváni.

Vedle této obecné námitky vůči státům lze říci, že takzvaný „stát-agresor“ má často smysluplný nárok vůči své „oběti“: tedy smysluplný v kontextu systému národních států. Předpokládejme, že Graustark překročil belgravské hranice, protože Belgravie o století dříve napadla Graustark a přisvojila si jeho severovýchodní provincie. Obvyatelé těchto provincií jsou kulturně, etnicky a jazykově graustarští. Graustark nyní podnikne invazi s cílem se konečně sjednotit s ostatními graustarčany. V této situaci by se mimochodem libertarián, byť stále odsuzujíc oba státy za vedení války a zabíjení civilistů, musel přiklonit na stranu Graustarku jakožto strany, která má právoplatnější, nebo alespoň méně neprávoplatný, nárok. Řekněme to takto: Kdyby se čirou náhodou mohly dvě země vrátit k před-modernímu způsobu vedení války, kde (a) zbraně jsou takového druhu, aby žádní civilisté netrpěli ztráty na životech nebo majetku, (b) armády jsou dobrovolné a bez verbování a (c) financování je prováděné dobrovolnými metodami namísto daněmi, libertarián by mohl – v našem kontextu – stranit Graustarku.

Ze všech nedávných válek se žádná neblížila uspokojení těchto kritérií „spravedlivé války“ tak dokonale – i když ne zcela úplně – jako indická válka ke konci roku 1971 s cílem osvobodit Bangladéš. Pákistánská vláda vznikla jako nechutné dědictví imperiální Británie na indickém subkontinentu. Konkrétně měl pákistánský národ formu imperiální vlády Paňdžábů ze západního Pákistánu nad početnějšími a produktivnějšími Bengálci z východu (a také nad Paštúny ze severozápadní hranice). Bengálci dlouho snili o nezávislosti na svých imperiálních utlačovatelích – na začátku roku 1971 byla důsledkem bengálského volebního vítězství pozastavena činnost parlamentu a od té doby paňdžábské jednotky systematicky zabíjely civilní bengálské obyvatelstvo. Vstup Indie do konfliktu pomohl populárním bengálským obranným složkám Mukhti Bahini. Přestože daně a verbování byly stále přítomny, indická armáda nepoužila své zbraně proti bengálským civilistům a naopak jsme byli svědky skutečné revolucionářské války bengálské veřejnosti proti okupujícímu paňdžábskému státu. Pouze paňdžábští vojáci byli na druhém konci indické palby.

Tento příklad ukazuje další charakteristiku války: že revoluční partyzánská válka může být mnohem konzistentnější s libertariánskými principy než jakákoliv mezistátní válka. Díky samotné podstatě jejich aktivit partyzáni chrání civilní obyvatelstvo před státním drancováním, a tím pádem partyzáni nemůžou – díky tomu, že obývají stejné území jako nepřátelský stát – použít jaderné zbraně nebo jiné zbraně hromadného ničení. A dále, jelikož partyzáni spoléhají na vítězství postavené na podpoře a pomoci civilního obyvatelstva, musí v rámci své základní strategie ušetřit civilisty poškození a zaměřit své aktivity výhradně proti státnímu aparátu a jeho ozbrojeným složkám. Proto nás partyzánská válka vrací k starodávnému a šlechetnému zaměřování se pouze na nepřítele a ušetřování nevinných civilistů. A partyzáni, v rámci svého honu za nadšenou podporou ze strany civilistů, se často zdržují verbování a danění a spoléhají na dobrovolnou podporu při shánění lidské síly i materiálu.

Libertariánské kvality partyzánské války se dají spojit pouze s revolucí. Pokud jde o protirevoluční síly státu, situace je poněkud odlišná. Zatímco stát nemůže dlouhodobě „vyhlazovat“ své poddané, spoléhá nevyhnutelně zejména na masový teror: zabíjení, terorizování a hromadné zatýkání mas civilistů. Protože partyzáni, pokud chtějí být úspěšní, musí být podporováni většinovou populací, stát – aby mohl vést svou válku – se musí soustředit na zničení této populace nebo musí nahnat masy civilistů do koncentračních táborů, aby je oddělil od jejich partyzánských spojenců. Tato taktika byla použita španělským generálem „Řezníkem“ Weylerem proti kubánským rebelům v 90. letech 19. století, pokračovaly v ní americké jednotky na Filipínách a Britové v búrských válkách a používá se dodnes, například v nešťastné politice „strategické vesničky“ v Jižním Vietnamu.

Libertariánská zahraniční politika tedy není pacifistická politika. Netvrdíme, jako pacifisté, že žádný člověk nemá právo použít sílu v sebeobraně vůči násilnému útoku. Co tvrdíme, je, že nikdo nemá právo verbovat, danit ani vraždit ostatní, ani používat násilí vůči ostatním při sebeobraně. Protože všechny státy existují a spočívají na agresi vůči svým poddaným a na obsazování jejich teritorií a protože mezistátní války vedou k zabíjení nevinných civilistů, jsou takové války nespravedlivé – ačkoliv některé mohou být více nespravedlivé než jiné. Partyzánská válka proti státu má alespoň potenciál k naplnění libertariánských kritérií tím, že zaměřuje partyzánskou sílu proti státním představitelům a armádám a používá dobrovolné metody pro zajištění lidské síly a financí pro svůj boj.

Americká zahraniční politika

Viděli jsme, že libertariáni považují za svou hlavní odpovědnost zaměřit pozornost na vlezlost a agresivitu jejich vlastních států. Libertariáni země Graustark se musí zaměřit na omezení a redukci graustarského státu, walldavští libertariáni se zase musí snažit dostat do latě walldavský stát a tak dále. V mezinárodních otázkách se musí libertariáni všech zemí snažit tlačit na své vlády, aby se vyhýbaly válkám a zahraničním intervencím a aby se stáhly z jakékoliv války, jíž se již účastní. I kdyby k tomu nebyl žádný další důvod, libertariáni ve Spojených státech musí koncentrovat svoji pozornost na imperialistické a válečné aktivity své vlády.

Ale existují ještě další důvody, aby se zdejší libertariáni koncentrovali na invaze a zahraniční intervence Spojených států. Protože empiricky, pokud vezmeme dvacáté století jako celek, válčila nejvíc, byla nejvíc intervencionistická a nejvíc imperialistická právě vláda Spojených států. Takové tvrzení Američany asi musí šokovat, vzhledem k tomu, že jsme byli po desetiletí předmětem intenzivní propagandy Establishmentu s důrazem na neustálou svatost, mírumilovné cíle a oddanost spravedlnosti americké vlády v mezinárodních otázkách.

Expanzionistický impuls amerického státu se začal ujímat v pozdním devatenáctém století, kdy se neohroženě pustil do války na cizím území, a to ve válce Ameriky proti Španělsku, během dominování Kubě, obsazení Portorika a Filipín a brutálního potlačení filipínského boje za nezávislost. Imperialistická expanze Spojených států se plně rozvinula během první světové války, kdy vstup do války na příkaz prezidenta Woodrowa Wilsona válku a masové zabíjení prodloužil a nevědomky přiživil příšernou destrukci, která přímo vedla k bolševickému vítězství v Rusku a nacistickému vítězství v Německu. Právě Wilson byl hlavním vynálezcem toho moralistického pláště, pod kterým se skrývala americká politika intervence a dominance – politika, kde je snahou vytvarovat každou zemi podle americké představy, tedy potlačit radikální nebo marxistické režimy na straně jedné a starobylé monarchistické vlády na straně druhé. Byl to Woodrow Wilson, který měl zafixovat hlavní znaky americké zahraniční politiky po zbytek tohoto století. Skoro každý další prezident se považoval za wilsonovce a následoval jeho politiky. Nebylo náhodou, že jak Herbert Hoover, tak Franklin D. Roosevelt – kteří byli považováni za takové protiklady – hráli důležité role v první americké globální křížové výpravě – první světové válce – a že se oba vraceli ke svým zkušenostem s intervencemi a plánováním první světové války jakožto k vodítkům pro jejich budoucí zahraniční i domácí politiku. A jednou z prvních věcí, kterou udělal Richard Nixon jako prezident, bylo pověšení portrétu Woodrowa Wilsona nad svůj stůl.

Ve jménu „národní suverenity“ a „kolektivní bezpečnosti“ před agresí sledovala neustále americká vláda cíl a politiku světové dominance a násilného potlačování jakéhokoliv odporu ke statu quo kdekoliv na světě. Ve jménu všudypřítomného boje proti „agresi“  - a ve jménu světového „policajta“ – se sama stala velkým a nezastavitelným agresorem.

Kdokoliv, kdo je zaražen takovým popisem americké politiky, by si měl jednoduše zkusit uvědomit, jaká je typická americká reakce na jakoukoliv domácí nebo zahraniční krizi kdekoliv na světě, dokonce i na vzdálených místech, která nemohou ani při nejlepší fantazii být považována za přímé, nebo dokonce nepřímé hrozby vůči životům a bezpečnosti amerického lidu. Stačí, aby se válečný diktátor nějakého Absurdistánu dostal do ohrožení – možná kvůli tomu, že jeho poddaní už jsou unavení z toho, jak je on a jeho kolegové okrádají – a Spojené státy hned mají chmurné obavy a novinové články novinářů spřátelených s ministerstvem zahraničí nebo obrany začnou šířit panické informace o tom, co všechno by se mohlo stát se stabilitou Absurdistánu a jeho okolí, kdyby daný diktátor byl sesazen. A to všechno jen kvůli tomu, že je shodou náhod „proamerický“ nebo „prozápadní“, neboli je „náš“ a ne „jejich“. Válečná a ekonomická pomoc v hodnotě miliónů, nebo dokonce miliard dolarů je rychle poslána, aby pomohla absurdistánským polním maršálům. Když je „náš“ diktátor zachráněn, oddychneme si a gratulujeme si za záchranu „našeho“ státu. Pokračující a stupňující se utlačování amerického daňového poplatníka a absurdistánských občanů samozřejmě nejsou uvažovány. A kdyby se stalo, že absurdistánský diktátor padne, hysterie se na nějakou dobu rozšíří americkým tiskem i oficiálními prohlášeními. Ale později, s odstupem času, se zdá, že Američané stále žijí své životy stejně dobře jako dříve, i když „ztratili“ Absurdistán – nejspíš se jim žije i lépe, pokud výsledkem je, že musí platit o několik miliard méně, které jsou jim odebrány a použity na zahraniční pomoc a udržení absurdistánského státu.

Pokud tedy rozumíme a očekáváme, že Spojené státy se budou vždy snažit ovládat jakoukoliv krizi kdekoliv na světě, je jasné, že se jedná o nepřehlédnutelný důkaz, že Amerika je velkou  intervencionistickou a imperialistickou silou. Je pouze jedno místo, kam se Spojené státy zatím nesnaží dostat, a to Sovětský svaz a další komunistické země – ale samozřejmě se o to pokoušely dříve. Woodrow Wilson, spolu s Británií a Francií, se několik let snažil zničit bolševismus už od jeho kolébky, když poslal americké a spojenecké jednotky do Ruska, aby pomohly carským („bílým“) silám v jejich snaze o porážku „rudých“. Po druhé světové válce se Spojené státy pokusily udělat maximum pro vyhnání Sovětů z východní Evropy a podařilo se jim je vyhnat z Ázerbájdžánu na severozápadě Íránu. Pomohly také Britům při porážce komunistického režimu v Řecku. Spojené státy dělaly, co mohly, při snaze udržet Čankajškovu diktátorskou vládu v Číně, kdy přesunuly množství Čankajškových jednotek na sever, aby mohly okupovat Mandžusko, když se Rusové stáhli po druhé světové válce, a stále se snaží zabránit Číňanům, aby mohli vstoupit na své ostrovy Ťin-men a Ma-cu. Poté, co v podstatě dosadily na Kubu diktátora Batistu, Spojené státy se velmi snažily svrhnout Castrův komunistický režim, a to pomocí všech prostředků od invaze do Zátoky Sviní zosnované CIA po mafiánské pokusy o atentát na Castra.

Jednoznačně nejvíc traumatizující z nedávných amerických válek – z pohledu Američanů s jejich postojem vůči zahraniční politice – byla válka ve Vietnamu. Americká imperialistická válka ve Vietnamu byla skutečně učebnicovým příkladem všeho, co bylo tragicky špatně na americké zahraniční politice tohoto století. Americká intervence nezačala, jak se mnoho lidí domnívá, na popud Kennedyho, Eisenhowera, nebo dokonce Trumana. Začala už ve chvíli, kdy americká vláda pod vedením Franklina Roosevelta dne 26. listopadu 1941 udělila Japonsku šibeniční a urážlivé ultimátum, aby stáhlo své ozbrojené síly z Číny a Indočíny, tedy z místa, které se později stalo Vietnamem. Toto americké ultimátum vydláždilo cestu událostem v Pearl Harbor. Jak byly Spojené státy zapojeny do války v Pacifiku s cílem vyhnat Japonsko z asijské pevniny, pomáhaly spolu s OSS (předchůdcem CIA) Ho Či Minovému komunistickému národnímu odporu proti Japonsku. Po druhé světové válce byli komunisté z Viet Minh vůdci celého severního Vietnamu. Pak ale Francie, dříve imperiální vládce Vietnamu, porušila svoji dohodu s Ho Či Minem a zmasakrovala vietminhské ozbrojené síly. Při tomto počinu se Francie těšila pomoci Británie a Spojených států.

Když Francouzi prohráli se znovuvytvořeným partyzánským hnutím Viet Minh pod vedením Ho Či Mina, Spojené státy podpořily Ženevskou dohodu 1954, podle které měl být Vietnam znovu sjednocen jakožto jeden stát, protože bylo obecně uznáváno, že poválečné okupační divize na severu i jihu byly jen arbitrární a pouze z důvodu pohodlnosti. Ale Spojené státy, které zrovna podfukem dokázaly vyhnat Viet Minh z jižní části Vietnamu, pokračovaly porušením Ženevské dohody a nahrazením svého a francouzského poskoka císaře Bao Daie svým vlastním – Ngo Dinh Diemem a jeho rodinou, kteří byli novými diktátorskými vládci Jižního Vietnamu. Když se Diem ukázal jako ostuda, CIA zosnovala převrat s úmyslem spáchat na Diema atentát a nahradit ho jiným diktátorem. Aby mohly Spojené státy potlačit Viet Cong, komunisty vedené národní hnutí odporu na jihu, spustily obrovskou devastaci Jižního i Severního Vietnamu – bombardovaly a vraždily milióny Vietnamců a nahnaly půl miliónu amerických vojáků do vietnamských močálů a džunglí.

Během tragického vietnamského konfliktu Spojené státy udržovaly rozšířené přesvědčení, že se jednalo o válku ve smyslu „agrese“ komunistického Severního Vietnamu proti přátelskému a „prozápadnímu“ (ať už ten pojem znamená cokoliv) Jižnímu Vietnamu, která si vyžadovala naši pomoc. Ve skutečnosti tato válka byla předem prohraným, ale nekonečným pokusem imperialistických Spojených států potlačit přání většiny vietnamské populace a udržet neoblíbené spřátelené diktátory u moci nad jižní části země – a to i pomocí genocidy, bude-li to nutné.

Američané nejsou zvyklí používat termín „imperialismus“ ve spojení s činy americké vlády, ale toto slovo je velmi trefné. Ve svém nejširším významu může imperialismus být definován jako agrese státu A vůči lidem v zemi B, následována násilným udržováním této přeshraniční vlády. V našem příkladu výše by byla vláda graustarského státu nad původní severovýchodní Belgrávií příkladem takového imperialismu. Ale imperialismus nemusí mít formu přímé vlády nad cizím obyvatelstvem. Ve dvacátém století čím dál více nahrazovala nepřímá forma „neoimperialismu“ její starší přímý typ. Je více rafinovaná a méně viditelná, ovšem neméně efektivní formou imperialismu. V této situaci imperialistický stát vládne cizí populaci pomocí toho, že prakticky kontroluje místní spřátelené vládce. Tato verze moderního západního imperialismu byla trefně definována libertariánským historikem Leonardem Liggiem:

Imperialistická moc západních zemí… uvalila na národy po celém světě dvojitý systém vykořisťování – imperialismus – pomocí kterého moc západních vlád udržuje u moci místní vládnoucí třídu výměnou za možnost přidat západní vykořisťování k již probíhajícímu vykořisťování místními státy. [3]

Tento pohled na Ameriku jakožto dlouhodobou imperialistickou světovou velmoc se mezi historiky v posledních letech ujal následkem zajímavé akademické činnosti významné skupiny revizionistických historiků nové levice, inspirované profesorem Williamem Applemanem Williamsem. Ovšem tento pohled sdíleli také konzervativní, jakož i klasicky liberální „isolacionisté“ během druhé světové války a v prvních chvílích studené války. [4]

Isolacionistická kritika

Poslední antiintervencionistický a antiimperialistický impuls od konzervativních a klasických liberálních isolacionistů přišel během korejské války. Konzervativec George Morgenstern, hlavní sloupkař Chicago Tribune a autor první revizionistické knihy o Pearl Harbor, zveřejnil článek v pravicovém washingtonském týdenníku Human Events, ve kterém byly zaznamenány hrůzostrašné údaje o imperialistických činech americké vlády od španělsko-americké války až po Koreu. Morgenstern si všimnul, že „povýšený nesmysl“, kterým prezident McKinley ospravedlňoval válku proti Španělsku, byl „známý všem, kdo se později hlásili k evangelickým racionalizacím toho, jak Wilson intervenoval do evropské války, jak Roosevelt sliboval milénium…, jak Eisenhower opatroval křižácké výpravy po Evropě, které se nějak nepovedly, nebo jak Truman, Stevenson, Paul Douglas a New York Times svědčili o svatosti války v Koreji.“ [5]

V docela známé řeči krátce po americké porážce v Severní Koreji Číňany ke konci 50. let 20. století volal konzervativní isolacionista Joseph P. Kennedy po stažení Spojených států z Koreje. Kennedy hlásal: „Přirozeně jsem byl proti komunismu, ale řekl jsem, že pokud určité části Evropy nebo Asie chtějí komunismus, nebo dokonce chtějí, aby na ně komunismus byl uvalen, nemůžeme tomu zabránit.“ Výsledek studené války, tedy Trumanovy doktríny, a Marshallova plánu, tvrdil Kennedy, byla pohroma – selhání při snaze nakoupit si přátele a hrozba války v Evropě a Asii. Kennedy varoval, že:

… polovina tohoto světa se nikdy nepodřídí diktátu té druhé poloviny… Co je nám do toho, podporovat francouzskou koloniální politiku v Indočíně nebo snažit se dosáhnout demokratických konceptů pana I Sung-mana v Koreji? Měli bychom nyní poslat námořní pěchotu do tibetských hor, aby udržela Dalajlámu na svém trůnu?

Ekonomicky vzato, dodal Kennedy, jsme se zatěžovali zbytečným dluhem, který byl následkem politiky studené války. Když budeme pokračovat v oslabování naší ekonomiky „okázalým utrácením za cizí národy nebo cizí války, koledujeme si o vyvolání dalšího roku 1932 a o zničení přesně toho systému, který se snažíme zachránit.“

Kennedy dospěl k závěru, že jediná racionální alternativa pro Ameriku je vyhodit do koše zahraniční politiku studené války jako celek: „vypadnout z Koreje“ a z Berlína i Evropy. Spojené státy by nikdy nemohly přemoct ruské armády, kdyby se rozhodly pochodovat napříč Evropou, a kdyby se Evropa měla takto stát komunistickou, komunismus „by se mohl sám rozpadnout a přestat existovat jako unifikovaná síla… Čím více lidem bude muset vládnout, tím více se budou muset ti vládnoucí umět zalíbit těm ovládaným. Čím více národů je s komunismem spojeno, tím větší jsou možnosti odporu.“ A zde – v době, kdy chladní válečníci předpovídali světový komunistický monolit jakožto něco věčného a nevyhnutelného – Joseph Kennedy citoval maršála Tita, jak poukazoval na cestu pozdějšího rozpadu komunistického světa: a proto „Mao v Číně pravděpodobně nebude přebírat rozkazy od Stalina…“

Kennedy si uvědomil, že „tato politika bude samozřejmě kritizována jako politika appeasementu. [Ale…] je politikou appeasementu to, že se někdo stáhne z nefungujícího podniku? … Když je správné a v našem zájmu nedělat žádné závazky, které by ohrožovaly naší bezpečnost, a nazývá se to appeasement, pak pro něj hlasuji.“ Kennedy uzavřel, že „návrhy, které předkládám, [by] uchránily americké životy s americkými cíli, a neplýtvaly s nimi v mrazivých korejských horách ani na zbídačených pláních Západního Německa.“ [6]

Jedním z nejráznějších a nejsilnějších útoků na americkou zahraniční politiku, který vzešel z korejské války, byl odveden veteránem, klasickým liberálem a novinářem Garetem Garrettem. Garrett začal svůj pamflet, The Rise of Empire (1952) prohlášením: „Překročili jsme hranici, která leží mezi republikou a říší.“ Garrett explicitně propojil svou práci se svým dalším pozoruhodným pamfletem z 30. let, The Revolution Wars, který odsuzoval nástup vládní etatické tyranie v republikánském provedení během New Dealu. Opět tak viděl „revoluci uvnitř provedení“ původní ústavní republiky. Garrett například volal po tom, aby Truman intervenoval v Koreji, aniž by deklaroval válku nebo si „usurpoval“ pravomoci Kongresu.

Ve svém pamfletu Garrett nastínil kritéria a rukopisy typické říše. Prvním je dominance výkonné moci reflektovaná v prezidentově neautorizované intervenci v Koreji. Druhým je podřízení domácí politiky zahraniční politice, třetím je „povyšování militaristického smýšlení“, čtvrtým je „systém satelitních spojenců“ a pátým je „komplex vychloubání a strachu“ – vychloubání nekonečné národní moci v kombinaci s pokračujícím strachem z nepřítele, „barbara“, a z nespolehlivosti satelitních spojenců. Garrett zjistil, že každé z uvedených kritérií je ve Spojených státech do detailu splněno.

Když objevil, že Spojené státy vykazují všechny příznaky říše, Garrett dodal, že Spojené státy, stejně jako všechny předchozí říše, se cítí být „vězněm dějin“, protože za strachem leží „kolektivní bezpečnost“ a hra údajně nevyhnutelné americké role na světové scéně. Garrett zakončil takto:

Teď je řada na nás.
Řada při čem?
Řada při přebírání odpovědnosti za morální vedení světa.
Řada při udržování vyrovnaných sil se všemi zlými silami – v Evropě, v Asii, v Africe, v Atlantiku i Pacifiku, vzduchem i mořem – přičemž dnes je touto zlou silou ruský barbar.
Řada při udržování světového míru.
Řada při zachraňování civilizace.
Řada při službě lidstvu.
Ovšem takový jazyk patří říším. Římská říše nikdy nepochybovala, že je obráncem civilizace. Její dobré úmysly byly mír, právo a pořádek. Španělská říše přidala ještě spasení. Britská říše přidala ušlechtilý mýtus břemene bílého muže. My jsme přidali svobodu a demokracii. Přesto, ať přidáváme cokoliv, jazyk je stále stejný. Je to jazyk moci. [7]

Válka jako zdraví státu

Mnoha libertariánům se nechce diskutovat o zahraniční politice a radši soustředí svoji energii buď na základní otázky libertariánské teorie, nebo na taková „domácí“ témata jako svobodný trh či privatizace pošty nebo komunálních služeb. Přesto je útok na válku a válečnou zahraniční politiku pro libertariány velmi důležitý. Jsou k tomu dva hlavní důvody. Z jednoho už se stalo klišé, ale je platný i tak: nadřazenost snahy zabránit nukleárnímu vyhlazování. Ke všem původním argumentům, morálním i ekonomickým, proti intervencionistické zahraniční politice nyní přibyla okamžitá a neustálá hrozba zničení světa. Kdyby byl svět zničen, všechny ostatní problémy a všechny ty -ismy – socialismus, kapitalismus, liberalismus nebo libertarianismus – by neměly absolutně žádný význam. Proto ta nadřazená důležitost mírumilovné zahraniční politiky a ukončení jaderné hrozby.

Druhým důvodem je to, že – kromě nukleární hrozby – válka, slovy libertariána Randolpha Bourneho, „je zdravím státu.“ Při příležitosti války vždy docházelo k velkému – a obvykle trvalému – zrychlení a zintenzivnění státní moci nad společností. Válka je dobrý důvod pro mobilizaci všech sil a zdrojů dané země ve jménu vlastenecké rétoriky, pod záštitou a diktátem státního aparátu. Je to právě válka, při čem se stát opravdu cítí ve své kůži: bobtná jeho moc, jeho velikost, jeho pýcha, to vše při absolutní dominanci nad ekonomikou a společností. Z lidí se stane stádo snažící se pozabíjet své údajné nepřátele, vyhlazující a potlačující jakoukoliv opozici vůči oficiálním válečným operacím, s radostí zrazující pravdu údajného veřejného zájmu. Společnost se stane ozbrojeným táborem, s hodnotami a morálkou – jak to jednou řekl libertarián Albert Jay Nock – „armády za pochodu“.

Je obzvlášť ironické, že válka vždy umožňuje státu spotřebovávat energii svých občanů pod praporem ochrany země před nějakou vnější bestiální hrozbou. Protože klíčový mýtus, pomocí kterého může stát válku takto vysávat, je právě ta kachna, že válka je ochrana poddaných státem. Skutečnost je ale přesně opačná. Protože jestli je válka zdravím státu, je také jeho největším nebezpečím. Stát může „zemřít“ pouze porážkou ve válce nebo revolucí. Ve válce proto stát zoufale mobilizuje své poddané, aby za něj bojovali proti jinému státu, pod záminkou, že on jim tak poskytuje ochranu. [8]

V historii Spojených států byla válka hlavní příležitostí pro většinou trvalé rozšíření moci, jakou stát drží nad společností. Během války s Velkou Británií roku 1812, jak jsme naznačili výše, poprvé došlo k nástupu moderního inflačního bankovnictví částečných rezerv ve velkém měřítku, stejně tak jako ochranných cel, vnitřního zdanění na federální úrovni nebo trvalé armády a námořnictva. A válečná inflace měla za přímý následek obnovení centrální banky, Second Bank of the United States. V podstatě všechny tyto etatické politiky a instituce pokračovaly i po skončení války. Občanská válka a její systém prakticky jedné strany vedly k trvalému zahájení neomerkantilistické politiky velkého státu a dotování zájmů velkých korporací pomocí ochranných cel, obrovským pozemkovým a jiným dotacím pro železnice, spotřební dani na federální úrovni a federálně ovládanému bankovnímu systému. Také přinesly první verbování do armády a daň z příjmu, čímž vytvořily nebezpečný precedent do budoucna. První světová válka přinesla rozhodný a osudný obrat od relativně svobodné laissez-faire ekonomiky k současnému systému korporátně-státních monopolů doma a permanentní celosvětové intervence v zahraničí. Kolektivistická ekonomická mobilizace během války, vedená předsedou Komise pro válečný průmysl (War Industries Board) Bernardem Baruchem, naplnila počínající sen velkých byznysmenů a progresivních intelektuálů o kartelizované a monopolizované ekonomice řízené federální vládou během příjemné spolupráce s vedením velkých korporací. A byl to právě tento válečný kolektivismus, který živil a povzbuzoval celonárodní hnutí pracujících, které na sebe ochotně vzalo roli pravé ruky v této nové korporátně-státní ekonomice. Dále, tento dočasný kolektivismus sloužil jako trvalý zdroj inspirace pro šéfy velkých firem a korporatistických politiků a model trvalé mírové ekonomiky, kterou chtěli ve Spojených státech nastolit. Ministr obchodu a pozdější prezident Herbert C. Hoover – jako nějaký car – pomáhal přivést tuto trvalou monopolizovanou etatickou ekonomiku na svět. Tato vize byla naplněna resuscitací válečných úřadů, a dokonce válečného personálu, New Dealem Franklina D. Roosevelta. [9] První světová válka také přinesla permanentní wilsoniánskou celosvětovou intervenci v zahraničí, upevnění nově založeného Federálního rezervního systému a trvalou daň z příjmu, velké federální rozpočty, masivní korupci a úzké spojení mezi ekonomickým boomem, válečnými zakázkami a půjčkami západním vládám.

Druhá světová válka přinesla kulminaci a naplnění všech těchto trendů: Franklin D. Roosevelt konečně v americkém životě upevnil ten opojný slib wilsoniánského domácího i zahraničního programu: trvalé partnerství velké vlády, velkých korporací a velkých odborů, pokračující a rozpínajíc