2. Vlastnictví a směna

Axiom neútočení

LIBERTARIÁNSKÉ KRÉDO spočívá v jednom jediném ústředním axiomu: žádný člověk ani skupina lidí nesmí útočit na jiného člověka ani jeho majetek. Toto můžeme nazývat „axiomem neútočení“ (the nonaggression axiom). „Útočení“ definujeme jako prvotní použití fyzického násilí nebo jeho hrozby vůči jinému člověku nebo jeho majetku. „Útočení“ je proto synonymem „invaze“ nebo „agrese“.

Pokud nikdo nesmí útočit na ostatní, neboli pokud každý člověk má absolutní právo na to, aby na něj ostatní neútočili, tak to automaticky znamená, že libertariáni jsou přesvědčenými zastánci tzv. „občanských práv“: svobody slova, tisku, shromažďování, nebo i dopouštění se takových „zločinů bez obětí“, jako je pornografie, sexuální úchylky a prostituce (které libertariáni vůbec nepovažují za zločiny, protože zločin definují jako násilný útok proti jiné osobě nebo jejímu majetku). Dále potom povinnou vojenskou službu, ať v době míru nebo války, považují za formu otroctví v obrovském měřítku. A jelikož války, a zejména moderní války, se vyznačují masivním pobíjením civilistů, libertariáni považují takové konflikty za masovou vraždu, a jako takové za naprosto nelegitimní.

Na ideologickém spektru, tak jak je v dnešní době většinově chápáno, jsou takové zásady považovány za „levicové“. Na druhou stranu, jelikož libertariáni se staví proti útokům na soukromé vlastnictví, stejně rozhodně odmítají všechny druhy státních zásahů do vlastnických práv a volného trhu ve formě regulací, kontrol, dotací nebo zákazů. Pokud každý člověk má právo na svůj vlastní majetek a nikdo mu ho nesmí vyplenit, tak z toho vyplývá, že má právo tento majetek darovat (třeba ve formě dědictví) nebo ho vyměnit za majetek jiných lidí (princip svobodných kontraktů a volného trhu), aniž by kdokoliv jiný mu v tom směl bránit. Libertariáni podporují ničím neomezené právo vlastnit a směňovat soukromý majetek neboli kapitalistický systém „laissez-faire“.

Opět podle současné terminologie se tedy libertariánské postoje k majetku a ekonomice nacházejí na „extrémní pravici“ politického spektra. Ovšem libertariáni vůbec nepovažují za rozpor, že v některých otázkách se ocitají na „pravici“ a v jiných zase na „levici“. Přesně naopak: libertariáni považují svoji pozici jako jedinou, která je vnitřně konzistetntní – konzistentní co do svobody každého jednoho člověka. Jak mohou levicoví politici bojovat proti násilí válek a povinné vojenské služby a současně podporovat agresi spočívající ve zdaňování a státní regulaci? Jak mohou pravicoví politici halasně troubit, že podporují soukromé vlastnictví a svobodu podnikání a přitom současně podporují válčení, povinnou vojenskou službu a zákaz všemožných aktivit proto, že je považují za nemorální? A jak mohou „pravičáci“ tvrdit, že podporují svobodný trh, a současně jim přijde v pořádku podpora vojenského průmyslu se všemi svými obrovskými dotacemi, neefektivnostmi a dalšími druhy pokřivení volného trhu?

Libertariáni jsou proti jakékoliv agresi vůči člověku nebo jeho majetku, ať ze strany jiného jednotlivce nebo skupiny lidí. A jsou si vědomi, že během celé historie lidstva až do dnešních dnů platilo a platí, že existuje jeden ústřední dominantní agresor vůči těmto právům: stát. Narozdíl od jiných myslitelů na levici, pravici či středu, libertariáni odmítají dát státu morální právo dopouštět se činů, které jsou většinou lidí u kohokoliv jiného považovány za nemorální či nelegální. Krátce řečeno, libertariáni aplikují všeobecné morální zákony na všechny lidi stejně a neuznávají žádné výjimky. Pokud se ale podíváme na stát v celé jeho nahotě, tak zjistíme, že je mu dovoleno, ba dokonce je to často považováno za výhodu, se dopouštět činů, které i nelibertariáni považují za opovrženíhodné zločiny. Státy se běžně dopouštějí masových vražd, kterým říkají „válka“ nebo někdy také „potlačení nepokojů podvratné činnosti“; státy vrhají své občany do otroctví svých armád a říkají tomu „branná povinnost“; státy celou svoji existenci zakládají na krádeži pod pohrůžkou násilí, kterou nazývají „daně“. Libertariáni jsou přesvědčeni, že na podstatě těchto zločinů nic nemění případná majoritní podpora společnosti. Bez ohledu na veřejné mínění, válka je masovou vraždou, branná povinnost je otroctvím, daně jsou loupeží. Libertarián je zkrátka dítětem z pověstné pohádky vykřikujícím, že král je nahý.

Aby král nebyl úplně nahý, poskytují mu pseudo-šaty intelektuálové. V minulých staletích intelektuálové informovali veřejnost, že stát a státní vůdci odvozují svou moc z Boží vůle, a to, co se jejich nevzdělaným a naivním myslím může zdát jako despotismus, masové vraždení a loupež v grandiózním měřítku, jsou ve skutečnosti nevyzpytatelné cesty Páně. V poslední době, kdy odvolávání se na Boží vůli ztratilo svou argumentační sílu, „královi dvorní intelektuálové“ přišli s novou strategií: informují veřejnost o tom, že stát pracuje pro „obecné dobro“ a „veřejné blaho“, státní daňové příjmy a výdaje drží ekonomiku nad vodou díky jakémusi tajemnému „multiplikačnímu efektu“ a v každém případě existuje celá škála služeb, které patří mezi „veřejné statky“ a které by lidé jednající v soukromém sektoru na bázi dobrovolnosti nebyli s to vykonávat. Libertarián toto všechno popírá. Libertariáni tyto argumenty považují za výmluvy, jejichž jediným účelem je zmanipulovat veřejnost tak, aby přijala státní moc, a jsou přesvědčeni, že jakoukoliv službu, kterou v současné době vykonává stát, může daleko efektivněji a daleko morálněji vykonávat soukromý sektor na bázi dobrovolné a vzájemně výhodné spolupráce.

V oblasti vzdělání proto libertarián jako svoje hlavní poslání vidí demystifikaci a odsvátnění státu v očích jeho nešťastných poddaných. Jeho úkolem je opakovaně a detailně vysvětlovat, že nejen král, ale i „demokratický“ stát je nahý; že všechny vlády světa žijí na úkor veřejnosti; a že taková vláda je všechno, jen ne objektivně nezbytná. Libertarián poukazuje na to, že již samotná existence daní a státu nutně rozděluje společnost na třídu vládnoucích vykořisťovatelů a ovládaných vykořisťovaných. Ukazuje, že úkolem dvorních intelektuálů podporujících stát vždy bylo vytvářet mystický obraz státu, aby přesvědčili veřejnost o nutnosti jeho existence, za což na oplátku získávají podíl na moci a část kořisti vybrané z ošálené veřejnosti.

Vezměme si například instituci daní, kterou příznivci státu považují za jakýmsi způsobem dobrovolnou. Nechť každý, kdo údajné dobrovolnosti daní věří, si zkusí daně neplatit a pak sledovat, co se bude dít. Pokud se skutečně zamyslíme nad daněmi, zjistíme, že ze všech lidí a institucí ve společnosti je stát jediným subjektem, který své příjmy získává násilím. Kdokoliv jiný může svého majetku nabýt jedním z pouze dvou způsobů: buď jej obdrží darem (šachový klub, charita), nebo jej získá v dobrovolné směně za jiný majetek. Pokud by se kdokoliv jiný kromě státu pokoušel „danit“, bylo by to považováno za násilný čin a loupež. Ovšem závoj obestírající mystiku panovníka myšlení lidí tak zamlžil, že pouze libertariáni nazývají daně tím, čím jsou: legalizovanou a organizovanou loupeží v ohromném měřítku.

Vlastnická práva

Pokud je ústředním axiomem libertariánského přesvědčení princip neútočení na jiného člověka a jeho majetek, jak se k tomuto axiomu dospěje? Jaké je jeho opodstatnění? Zde se současní i minulí libertariáni značně rozcházejí. Existují zhruba tři základní typy opodstatnění libertariánského axiomu, které odpovídají třem druhům etické filozofie: pohled emotivní, utilitariánský a pohled zastánců přirozených práv. Zastánci emotivního přístupu podporují svobodu a zásadu neútočení čistě ze svého subjektivního, emotivního hlediska. Jejich silné emoce sice mohou být dobrým důvodem pro jejich vlastní politicko-filozofické přesvědčení, stěží ale přesvědčí někoho jiného. Sami se vylučují z racionální debaty, a proto je úspěch jejich milované doktríny prakticky vyloučen.

Utilitariáni pozorují, jaké má svoboda dopady na společnost ve srovnání s alternativními systémy, a docházejí k závěru, že svoboda vede k všeobecně přijímaným cílům: k harmonii, míru, prosperitě atd. Nikdo samozřejmě nezpochybňuje, že k posouzení kladů a záporů jednotlivých politických systémů je potřebné studovat i jejich dopady na společnost. Nicméně přijetím utilitariánské etiky se člověk dostane do mnoha problémů. Za prvé utilitariánství předpokládá, že máme možnost provést různá opatření a rozhodneme se pro takové opatření, jehož důsledky považujeme za příznivé. Ale pokud je možné uplatnit hodnotový soud na důsledky opatření X, proč bychom nemohli takový hodnotový soud uplatnit i na ono samotné opatření X? Cožpak není možné, aby se o samotném činu, bez ohledu na jeho důsledky, dalo říci, zda je dobrý či špatný?

Dalším problémem utilitariánů je to, že málokdy přijmou jeden univerzální a konzistentní princip, podle kterého posuzují všechny různorodé konkrétní situace reálného světa. Utilitariáni si vyberou nějaký princip, který poté v nejlepším případě používají jako vágní vodítko, jako jakousi tendenci, od které se ovšem mohou kdykoliv odchýlit. Právě to byl hlavní problém anglických radikálů z 19. století, kteří sice přejali myšlenku laissez-faire od liberálů z 18. století, ale jako její filozofický základ nahradili údajně „mystický“ koncept přirozených práv údajně „vědeckým“ utilitariánstvím. Proto laissez-faire liberálové 19. století používali samotný koncept laissez-faire jen jako jakousi vágní tendenci, ale ne jako pevně daný a neměnný standard, a tudíž čím dál více fatálně zrazovali libertariánské krédo. Možná je kruté říci, že utilitariánovi se nedá věřit, že se vždy a v jakékoliv konkrétní reálné situaci bude držet libertariánského kréda, ale tak to prostě je. Významným příkladem z naší doby je profesor Milton Friedman, který podobně jako jeho předchůdci z doby klasického liberalismu sice v zásadě vyznává svobodné trhy a v obecné rovině dává přednost svobodě před státními zásahy, ale v praxi z tohoto pravidla připouští celou řadu škodlivých výjimek. Mezi výjimky, které ono pravidlo téměř kompletně popírají, patří zejména oblasti policejní a vojenské ochrany, vzdělávání, daní, sociálního zabezpečení, externalit, antimonopolních zákonů a peněz a bankovnictví.

Uveďme si extrémní příklad. Představme si společnost, která fanaticky považuje všechny rusovlasé lidi za ďáblovy posluhovače, a proto každý člověk se zrzavými vlasy má být v takové společnosti popraven. Předpokládejme též, že v každé generaci existuje jen malý počet rusovlasých lidí – tak malý, že je statisticky zanedbatelný. Libertarián-utilitarián potom může uvažovat takto: „vražda jednotlivých rusovlasých lidí je sice odsouzeníhodná, ale poprav je jen velmi nízký počet; drtivá většina společnosti nemá rudé vlasy a z veřejných poprav rusovlasých mají obrovský psychologický užitek. Společenské náklady jsou zanedbatelné, zatímco společenský, psychologický zisk zbytku společnosti je gigantický: proto je správné popravovat rusovlasé lidi.“ Naproti tomu libertarián – vyznavač přirozených práv – má na srdci spravedlnost všech a každého úkonu, z takové situace bude naprosto zděšen a jasně a jednoznačně se postaví na odpor takovým popravám, neboť se jedná o ničím neospravedlnitelné vraždy a agresi vůči neagresivním lidem. Důsledkem vyplývajícím z nevykonání těchto vražd je odepření značného psychického potěšení velké většině společnosti, což ale libertariána, skutečného „absolutistického“ libertariána, ani v nejmenším neobměkčí. Libertarián vyznávající přirozená práva je plně oddán spravedlnosti a logické konzistenci. Ochotně se přiznává k „doktrinářství“; vůbec se nestydí za to, že je zarputilým následovníkem svých vlastních doktrín.

Podívejme se nyní na koncept přirozených práv, který v té či oné formě tvořil a tvoří základ libertariánského kréda podle většiny žijících i minulých libertariánů. „Přirozená práva“ jsou základním kamenem politické filozofie, která je zase součástí vyšší struktury „přirozeného práva“. Teorie přirozeného práva vychází z poznání, že žijeme ve světě, kde se nachází více než jeden – ve skutečnosti obrovské množství – subjektů, a že každý subjekt má konkrétní a jedinečné vlastnosti, svou jedinečnou charakteristickou povahu, „přirozenost“. Tuto povahu lze zkoumat lidským rozumem pomocí smyslů vnímání a mentálních schopností. Měď má svou charakteristickou podstatu a určitým způsobem se „chová", což platí i pro železo, sůl atd. Proto i člověk jako živočisný druh má svou charakteristickou povahu, kterou lze podrobně specifikovat. A zrovnatak i svět kolem něj a způsoby vzájemné interakce. Pokud to trochu přeženeme se stručností, tak se dá říci, že aktivita každého organického i anorganického subjektu závisí na jeho vlastní povaze a na povaze všech ostatních subjektů, se kterými přijde do kontaktu. Abychom byli konkrétnější: zatímco chování rostlin a minimálně nižších živočišných druhů plně závisí na jejich živočišné přirozenosti, případně na jejich „instinktech“, povaha člověka je taková, že každý jednotlivý člověk jedná – stanovuje si své cíle a vybírá si prostředky, kterými těchto cílů dosáhne. Člověk nemá žádné vrozené pudy, a proto musí rozumem poznat okolní svět i sám sebe, musí si vybrat hodnoty, kterým věří, pochopit, co je příčinou a co důsledkem, a poté účelově jednat tak, aby přežil a svůj život si ulehčil. Lidé mohou přemýšlet, cítit, hodnotit a jednat jen jako jednotlivci, a proto je pro přežití a prosperitu každého člověka nezbytně nutné, aby měl možnost se svobodně učit, vybírat si, rozvíjet své dovednosti a jednat na základě svých hodnot a podle svých znalostí. Právě taková je lidská přirozenost. Násilím do tohoto procesu zasahovat, a tak jej ochromovat, je v přímém protikladu s tím, co je dle lidské přirozenosti nezbytné pro prosperitu i holé přižití člověka. Násilné vměšování se do procesu učení a do svobody volby je proto „nehumánní“; popírá to přirozený zákon lidských potřeb.

Zastáncům individualismu je často vyčítáno, že jsou „atomisté“ – prý tvrdí, že každý jednotlivec žije v jakémsi vakuu a myslí a jedná osamoceně a bez jakékoliv spojitosti s ostatními lidmi ve společnosti. To je ale velké nepochopení individualismu: „atomisty“ je minimum zastánců individualismu, pokud vůbec nějaký. Naopak je naprosto zjevné, že jednotliví lidé se od sebe navzájem učí, spolupracují spolu a navzájem se ovlivňují; a že i tato kooperace je zásadní pro přežití člověka. Ale pointou zde je, že nakonec vždy tu volbu, které vlivy přijmout a které odmítnout, či které přijmout dříve a které později, provádí jednotlivec. Libertarián vítá tento proces dobrovolné směny a spolupráce mezi svobodně jednajícími jednotlivci; to, co odmítá, je používání násilí k zasahování do této dobrovolné spolupráce. Přinutit někoho silou k chování odlišnému od toho, co on sám chce, se libertariánovi příčí.

Ke zkoumání konceptu přirozených práv jakožto opodstatnění libertariánského přesvědčení se jako nejvhodnější jeví rozdělit jej na části a začít se základním axiomem „práva na vlastnění sebe sama“ (right to self-ownership). Z toho titulu, že je lidskou bytostí, dává právo na vlastnění sebe sama každému člověku absolutní právo „vlastnit“ svoje tělo neboli ovládat své tělo bez vystavení útočnému násilí. Jelikož k přežití a ke šťastnému životu je pro každého jednotlivce nezbytné přemýšlet, učit se, zaujímat stanoviska a vybírat si cíle i prostředky k nim vedoucí, právo na sebevlastnění dává člověku právo tyto činnosti vykonávat, aniž by v nich byl omezen agresí někoho jiného.

Podívejme se, co by znamenalo popření práva na sebevlastnění. V takovém případě jsou jen dvě možnosti: 1) buď určitá společenská třída A je nadřazená třídě B a vlastní ji, nebo 2) každý člověk vlastní alikvótní část každého ze všech ostatních lidí. Z první možnosti vyplývá, že pouze třída A si zaslouží právo být lidmi, třída B je v podřazeném postavení, skládá se z podlidí a žádná taková práva si nezaslouží. Ale jelikož i třída B se ve skutečnosti skládá z lidí, tak tato možnost popírá sama sebe v tom, že nepřiznává lidská práva jedné třídě lidí. Později uvidíme, že umožnit třídě A vlastnit třídu B znamená, že třída A je vykořisťovatelem, neboli že žije jako parazit na úkor třídy B. Ovšem právě toto parazitování je v rozporu se základní ekonomickou podmínkou života: vyrábět a směňovat.

Podle druhé možnosti, kterou můžeme nazvat „participační komunalismus“ nebo „komunismus“, patří každému člověku poměrná část všech ostatních lidí. Pokud jsou na světě dvě miliardy lidí, tak potom každý člověk vlastní jednu dvoumiliardtinu každého člověka na světě. Hned na začátku můžeme říct, že tento ideál se opírá o zjevnou absurditu: člověk může vlastnit část všech ostatních lidí, ale nemůže vlastnit sám sebe. Za druhé si můžeme představit praktickou funkčnost takového světa: světa, kde nikdo nemůže nic udělat, dokud nedostane souhlas, lépe řečeno příkaz od každého člověka na zeměkouli. Snad je zřejmé, že v takovém „komunistickém“ světě by nikdo nemohl dělat vůbec nic a lidská rasa by rychle vymřela. A pokud ve světě, kde člověk nevlastní sám sebe, ale vlastní ho všichni ostatní lidé, lidská rasa rychle vymře, tak i jakýkoliv krok tím směrem znamená popření přirozeného zákona o tom, co je dobré pro člověka a jeho život.

A nakonec je potřeba říci, že tento participační komunismus ani nelze zavést do praxe. Není fyzicky možné, aby si každý člověk vedl poznámky na všechny ostatní lidi na světě, aby mohl vykonávat svoje vlastnické právo o tomto člověku. V praxi je proto univerzální a rovnostářský princip vlastnění všech lidí kromě sebe sama utopický a nemožný a kontrola fungování tohoto systému, a tedy vlastnictví ostatních lidí, by musela připadnout nějaké užší specializované skupině lidí, která by se tím pádem stala vládnoucí třídou. Proto se každý pokus o komunismus v praxi stane vládou jedné třídy nad druhou a jsme zpátky u možnosti číslo jedna.

Libertarián proto tyto systémy odmítá a jako svůj primární axiom přijímá univerzální princip vlastnění sebe sama, což je právo, které má každý člověk právě z toho titulu, že je člověkem. Složitějším úkolem je určit teorii, která stanovuje vlastnická práva k ostatním fyzickým věcem tohoto světa. Je snazší určit situaci, kdy někdo útočí na vlastnická práva na něčí tělo: když člověk A napadne člověka B, tak porušuje jeho vlastnická práva na své tělo. Ale u fyzických objektů je to složitější. Pokud například vidíme, že člověk X sebere hodinky člověku Y, nemůžeme automaticky předpokládat, že X útočí na majetek člověka Y. Nemohl být původním, „správným“ vlastníkem oněch hodinek právě X, který se tak pouze zpátky zmocnil svého legitimního majetku? Abychom na to odpověděli, musíme mít teorii spravedlivého vlastnictví. Teorii, která nám řekne, zda legitimním majitelem hodinek je X, Y, nebo dokonce někdo úplně jiný.

Někteří libertariáni tento problém [legitimity vlastnictví] řeší pomocí návrhu, aby byl právoplatným majitelem ten, kdo je jím zrovna teď podle současných státních zákonů. Zatím jsme se sice ještě neponořili příliš hluboko do studia povahy státu, ale i tak by zde měla být naprosto zřejmá jistá anomálie: je skutečně podivné mít skupinu lidí v naprosté opozici ke všem funkcím státu, kteří současně navrhují, aby stát definoval a do života aplikoval koncept vlastnictví, který je základním stavebním kamenem celého společenského pořádku. Odstartovat nový libertariánský svět tím, že potvrdíme současně platné majetkové nároky, navrhují zejména utilitariánští zastánci laissez-faire. Chtějí majetkové nároky a vlastnická práva v takové podobě, jak je definoval přesně ten stát, proti kterému brojí jakožto chronickému agresorovi.

Situaci půjde lépe pochopit pomocí tohoto hypotetického příkladu. Řekněme, že libertariánská agitace a tlak dostal společnost do takového bodu, kde jsou všichni představitelé státu a všech jeho odnoží připraveni abdikovat. Ale na rozloučenou připraví jednu mazanou lest. Těsně předtím, než celá vláda státu New York abdikuje, schválí jeden poslední zákon, podle kterého vlastnictví celého území státu New York připadá rodině Rockefellerových. Vláda státu Massachusetts udělá to samé pro rodinu Kennedyových, a tak dále v každém státě. Vláda by pak abdikovala, zrušila veškeré daně a státní regulace, ale vítězní libertariáni by pak čelili dilematu. Mají uznat tyto nové vlastnické nároky jako legitimní soukromé vlastnictví? Ti libertariáni, kteří nemají žádnou teorii spravedlivých vlastnických práv, a pokud by byli konzistentní se svým přesvědčením přijímat současné majetkové nároky tak, jak jsou definované současným státním uspořádáním, by museli přijmout tento nový společenský řád, ve kterém by padesát kmotrů vybíralo jednostranně vynucené daně, kterým by říkali „nájemné“. Pointou zde je, že pouze libertariáni vyznávající přirozená práva, libertariáni mající teorii spravedlivých vlastnických práv nezávislých na jakémkoliv státním dekretu, si mohou dovolit odmítnout toto rozparcelování celého území do rukou těchto nových vládců a označit takové vlastnické nároky za nelegitimní a neplatné. Vynikající liberál z 19. století Lord Acton jasně viděl, že přirozené právo je jediným fundamentem pro trvalou kritiku státem vydaných zákonů a dekretů. [1] Nyní se budeme zabývat tím, jak konkrétně přirozené právo řeší otázku vlastnických práv.

Již jsme stanovili, že každý člověk má právo na vlastnění sebe sama, že má vlastnická práva ke svému tělu a své osobě. Ale lidé nejsou vznášející se přízraky; nejsou schopni se sami uživit, ke svému přežití potřebují fyzické předměty okolního světa. Například musejí mít prostor, na kterém stojí. Ke svému přežití rovněž potřebují transformovat předměty poskytnuté přírodou do „spotřebitelských statků“, což jsou předměty přímo vhodné pro okamžité využití a spotřebu. Je třeba vypěstovat jídlo a pak jej sníst. Je třeba těžit nerostné suroviny, přemenit je v kapitálové statky a ty potom využít k výrobě užitečných spotřebitelských statků atd. Neboli člověk musí být schopen vlastnit nejen sám sebe, ale rovněž ovládat a využívat i fyzické předměty ze svého okolí. Jakým způsobem tedy určit majetkové nároky na tyto předměty?

Vezměme si v našem prvním příkladě sochaře, který z hlíny a dalších materiálů vytváří umělecké dílo, a pro tuto chvíli zatím ignorujme problém původního vlastnictví oné hlíny a jeho nástrojů. Otázka potom zní: kdo vlastní toto umělecké dílo, které náš sochař vytvořil? Patří tento výtvor sochaři, ne ve smyslu, že by stvořil hmotu, ale že přeměnil hmotu, kterou mu dala příroda, v dílo podle jeho vkusu a schopností? Tak jak jsme zatím náš příklad popsali, tak je jistě jen málo lidí, kteří by vlastnictví sochy nepřipsali našemu sochaři. Jelikož každý člověk vlastní své tělo a jelikož ke svému přežití potřebuje předměty z okolního světa, tak samozřejmě je vlastníkem i produktů své práce, která je jen výrazem jeho vlastní osobnosti. Slovy vynikajícího majetkového teoretika Johna Lockeho sochař „spojil svou práci“ s hlínou (he „mixed his labor“ with the clay) a tím vyrazil své razítko na tuto surovinu. A tento výrobek, který vznikl přeměněním hlíny jeho prací, je ztělesněním nápadů a vizí sochaře. John Locke to popisuje takto:

...každý člověk vlastní sám sebe, svou osobnost. Nikdo jiný kromě něj samotného k jeho osobnosti nemá žádná práva. Lze tvrdit, že práce vykonaná jeho tělem a rukama patří po právu jemu. Pokud tedy přemění cokoliv ze stavu, v jakém to poskytla příroda, spojuje s tím svou práci, přidává to ke své osobnosti a stává se to tedy jeho majetkem. Jelikož on tuto věc přeměnil v něco jiného, než to původně bylo přírodou poskytnuto, svou prací k této věci přidal něco, co nadále vylučuje práva ostatních lidí k této věci. Protože jeho práce nepochybně patří jemu samotnému, tak i objekty, se kterými svou práci spojí, nemohou patřit nikomu jinému než právě jemu. [2]

Tak jako v případě vlastnictví lidských těl, i zde máme tři logické možnosti: 1) buď má k výtvoru vlastnická práva ten, kdo jej „stvořil“ či přeměnil z původního stavu na něco jiného; nebo 2) jiní lidé či skupina lidí má práva na tento výtvor neboli mají právo jej získat násilím bez souhlasu původního tvůrce; či 3) každý člověk na světě má nárok na poměrnou část vlastnických nároků na tuto sochu – „komunální“ řešení. A opět jen málokdo by považoval konfiskaci sochařovy tvorby za něco jiného než monstrózní nespravedlnost, ať už by mu ji zabavoval jedinec, skupina lidí nebo někdo jménem lidí celého světa. Jakým právem by tak činili? Jakým právem si přivlastňují výsledek sochařovy kreativní energie? Na tomto jednoduchém příkladě se většina lidí shodne, že sochař má vlastnická práva k věci, se kterou spojil svou práci a svou osobnost. (A stejně jako v případě komunálního vlastnictví osob i zde platí, že komunální vlastnictví fyzických předmětů by v praxi bylo zredukováno na konfiskaci sochařovy tvorby několika málo oligarchy jménem veřejnosti.)

Hlavní pointou zde ovšem je to, že příklad se sochařem je kvalitativně identický se všemi ostatními případy „produkce“. Člověk nebo lidé, kteří hlínu původně vytěžili a pak ji sochaři prodali, možná nejsou tak „tvořiví“ jako náš sochař, ale i oni jsou „producenty“, i oni spojili své nápady a své technologické know-how s půdou, kterou nám poskytla příroda, a transformovali ji v něco užitečnějšího. I oni jsou „výrobci“, i oni spojili svou práci s materiály nalezenými volně v přírodě a přeměnili je v užitečnější výrobky a služby. I tito lidé mají nárok na to vlastnit své výrobky. Kde tedy tento proces začíná? Opět se podívejme, co na to říká John Locke:

Ten, kdo se živí žaludy, které našel pod duby, nebo jablky, která sesbíral na jabloních, si je zjevně přivlastnil. Nikdo nemůže popřít, že užitek z nich vyplývající patří jemu. Já se ptám: v jakém okamžiku se staly jeho majetkem? Když je strávil? Nebo když je snědl? Když je uvařil? Když si je přinesl domů? Nebo v okamžiku, kdy je sesbíral ze země či ze stromů? Je to prosté: nemůže to být nikdy jindy než v okamžiku, kdy je poprvé sesbíral. Jeho práce činí ten rozdíl mezi jeho soukromým vlastnictvím a vlastnictvím všech. Svou prací k těm plodům přidal něco navíc k tomu, co původně poskytla příroda, matka všeho a všech, a tak se to stalo jeho majetkem. Ale co námitka, že na tyto žaludy a jablka neměl žádné právo, jelikož k tomu nedostal svolení od každého člověka na zemi? Je tedy možné tento čin považovat za loupež, jelikož si přivlastnil něco, co doposud patřilo všemu lidu? Pokud by skutečně takový souhlas byl nezbytný, lidstvo by vymřelo, aniž by využilo toho nesmírného bohatství, které mu daroval Bůh. A proto tráva, jíž žere můj kůň, trávník, jenž seká můj sluha, a ruda, jíž jsem vytěžil na místě, ke kterému mám stejná práva jako ostatní lidé, se stávají mým majetkem bez nutnosti souhlasu kohokoliv jiného. Díky mé vlastní práci, kterou jsem vložil do všech těchto věcí a kterou jsem je vyjal z původního přírodou daného stavu, ve kterém patřily všem, se staly mým soukromým majetkem.

Pokud by k přivlastnění něčeho, co původně patřilo všem, mělo být nezbytné získat souhlas každého původně společného vlastníka, děti či sluhové by si nemohli uříznout pro sebe kus masa poskytnutého otcem či pánem, aniž by ten nejdřív každému přesně neurčil jeho podíl. Voda tekoucí z pramene patří všem, ale těžko někdo zpochybní, že kdo si jí natočí džbán, tomu patří. Jeho práce tuto vodu vyjmula z rukou přírody, kde patřila všem... A tím se stala jeho vlastní.

A proto zákon rozumu přisuzuje vlastnictví bizona tomu indiánovi, jenž jej zabil. Každému patří ty věci, kterým věnoval svou práci, pokud předtím patřily všem rovným dílem. Ve společnosti civilizovaných lidí platí tento prastarý zákon přírody o původu majetku, jenž původně patřil všem, a podle nějž každý, kdo chytí rybu v oceánu, jenž v celé své obrovitosti patří celému lidstvu, ji získává do svého vlastnictví, jelikož vynaložil pracné úsilí, které ji odejímá z původního stavu, v jakém ji zanechala příroda. [3]

Pokud každý člověk vlastní své tělo a tím pádem i svou práci, z čehož vyplývá, že vlastní i veškeré předměty, jež „vytvořil“ či vyňal z původního přírodou poskytnutého stavu, kdy byly nevyužité a nikomu nepatřily, jak je to s poslední velkou otázkou: právem vlastnit či ovládat samotnou půdu? Jinými slovy, pokud máte právo vlastnit všechny žaludy či borůvky, které sesbíráte, nebo sklizeň obilí či broskví, kdo má vlastnická práva k půdě, na které tyto věci vyrostly? Na tomto místě se s libertariány, s nimiž jinak sdílejí názory, rozcházejí Henry George a jeho následovníci, kteří tvrdí, že jednotlivci nemají právo vlastnit půdu, tu samou půdu, na které dochází k těmto činnostem. Georgisté tvrdí, že každý člověk sice má vlastnit statky, které vytvoří, ale jelikož půdu stvořil Bůh či příroda, žádný jednotlivec nemá právo si přisvojit vlastnictví té půdy. Nicméně pokud má být půda využívána jako vzácný zdroj nějakým efektivním způsobem, je nutné, aby ji vlastnil či ovládal někdo, ať jednotlivec nebo skupina lidí. A i zde máme naše tři možnosti: buď půda patří tomu, kdo ji poprvé obhospodařil, nebo patří skupině jiných lidí, nebo patří světu jako celku, kde každý jednotlivec vlastní poměrnou část každého akru půdy. George je zastáncem poslední možnosti, která ale neřeší jeho morální dilema: pokud má půda patřit Bohu nebo přírodě, proč by mělo být společné vlastnictví půdy všemi lidmi na světě morálnější, než kdyby byla vlastněna jednotlivci? V praxi je samozřejmě nemožné efektivně vykonávat vlastnická práva k jedné čtyřmiliardtině (pokud jsou na Zemi čtyři miliardy lidí) každého kusu půdy na Zemi. V praxi by samozřejmě půdu ovládala a vlastnila malá skupina oligarchů a ne celý svět.

Ale vedle těchto problémů v argumentaci georgistů je obhajoba vlastnictví půdy z pohledu zastánců přirozeného práva stejná jako v případě původního vlastnictví jakéhokoliv majetku. Jak jsme již viděli, nikdo ve skutečnosti „nevytváří“ hmotu, ale pouze ji svou prací přeměňuje ze stavu poskytnutého přírodou do stavu odpovídajícímu jeho nápadům a vkusu. Ale přesně toto se děje v momentě, kdy objevitel nové země převádí původně nikým nevlastněnou půdu do svého vlastnictví. Stejně jako někdo přeměňuje železnou rudu v ocel pomocí své práce a know-how, stejně jako někdo jiný těží samotnou železnou rudu, tak někdo další přeměňuje původně neosídlenou půdu tím, že ji oplotí, zkultivuje, obhospodaří a něco na ní postaví. I novousedlík (homesteader) přeměnil svou prací a osobností charakter země, jež byla původně neobydlená ve stavu, v jakém ji poskytla příroda. Tento novousedlík je stejně tak legitimním majitelem pozemku, jako je sochař majitelem své sochy. I on je „výrobcem“.

Dále potom pokud je půda darem Božím či darem přírody, stejným darem jsou i lidská nadání, zdraví a krása. A stejně jako tyto charakteristiky jsou dány konkrétním lidem a ne „společnosti“, to samé platí i pro půdu a přírodní zdroje. Všechny tyto zdroje byly dány konkrétním lidem a ne „společnosti“, což je jen abstraktní koncept a ve skutečnosti neexistuje. Neexistuje žádná samostatná entita jménem „společnost“, existují jen vzájemně se ovlivňující jednotlivci. Tvrdit, že půdu či jakýkoliv jiný majetek má vlastnit „společnost“, nutně ve skutečnosti znamená, že ji má vlastnit omezená skupina oligarchů (v praxi státní úředníci), a to pomocí jejího násilného vyvlastnění z rukou lidí, kteří tento produkt původně přivedli na svět.

Navíc nikdo nemůže udělat vůbec nic, aniž by k tomu potřeboval určitý prostor, minimálně na stání. Nikdo nemůže nic stvořit jen pomocí své práce, potřebuje k tomu půdu a přírodní zdroje.

Když člověk přišel na svět, měl k dispozici jen své vlastní tělo a okolní svět – půdu a přírodou poskytnuté zdroje. Člověk je vzal a svou prací, intelektem a energií je přeměnil na statky, které jsou pro člověka užitečnější. Proto pokud jednotlivec nemůže vlastnit půdu, nemůže ani plně vlastnit plody své práce. Farmář nemůže vlastnit své obilí, pokud nevlastní i půdu, na které ho vypěstoval. Jakmile neoddělitelně spojí svou práci s půdou, nelze mu odebrat vlastnictví jednoho, aniž by mu bylo odebráno vlastnictví i toho druhého.

Navíc pokud producent nesmí vlastnit ovoce své práce, kdo tedy smí? Je obtížné pochopit, proč by pákistánský novorozenec měl mít morální nárok na vlastnictví kusu země v Iowě, který právě někdo přeměnil na obilné pole. A samozřejmě i obráceně s novorozencem z Iowy a pákistánskou farmou. Půdu v původním stavu nevlastní a nepoužívá nikdo. Goergisté a ostatní komunalisté sice mohou tvrdit, že ji vlastní lidstvo celého světa, ale pokud ji zatím nikdo nepoužil, tak ji v reálném smyslu slova skutečně nikdo nevlastní a neovládá. Průkopníci, novousedlíci, první uživatelé a ti, kteří půdu prvně přemění na něco jiného, jsou tím člověkem, kdo tuto původně bezcennou věc přinesli světu ke společenskému užívání. Je skutečně obtížné vidět morálku v tom, mu vlastnictví tohoto pozemku odebrat a dát ho člověku, který se k němu nepřiblížil na méně než tisíce mil a který dost možná ani neví o existenci pozemku, k němuž má údajně mít vlastnická práva.

Morální aspekt tohoto problému z perspektivy zastánců přirozeného práva je jasně vidět na případu vlastnictví zvířat. Ekonomicky patří zvířata do „půdy“, jelikož patří mezi původní zdroje poskytnuté přírodou. Popře snad někdo, že kůň patří tomu člověku, kdo jej první chytne a ochočí? Liší se to nějak od případu nasbíraných žaludů a borůvek? Ale přece i v případě půdy se neděje nic jiného než to, že někdo najde kus „divoké“ země a „ochočí“ si ji ke svému prospěchu, aby mu přinášela užitek. Spojení jeho práce s půdou mu dává stejný majetkový nárok jako v případě zvířat. Jak prohlásil Locke: „Člověk vlastní tolik půdy, kolik ji je schopen obdělat, zasít na ní, zkultivovat ji a využít její produkce. Svou prací pozemek vyjímá z všeobecného vlastnictví.“ [4]

Libertariánskou teorii vlastnictví skvěle shrnuli dva francouzští laissez-faire ekonomové z devatenáctého století:

Když si člověk přivlastňuje práva k okolním věcem, je to tím, že je aktivní, inteligentní a svobodný. Svou aktivitou se člověk roztahuje po okolní přírodě; svým intelektem si ji podmaňuje a řídí ji; a pomocí svobody nastavuje mezi sebe a přírodu vztah příčiny a následku a přivlastňuje si ji...

Existuje vůbec v nějaké civilizované zemi hrouda hlíny nebo list stromu, který na sobě nenese stopy lidské činnosti? Ve městech jsme obklopeni lidskými výtvory; chodíme a jezdíme po rovných chodnících a silnicích. Díky člověku se z bažin staly suché oblasti vhodné k životu, neboť člověk ze vzdálených kopců vytěžil kámen, kterým je pokryl. Žijeme v domech a byl to člověk, jenž vytěžil kámen z lomů a ze dřeva vyrobil prkna, díky lidským znalostem se tyto materiály vhodně skombinovaly a z kamene a dřeva se stal dům. A i na venkově je lidská činnost dobře patrná; lidé obhospodařují půdu a celé generace lidí ji kypří a hnojí. Díky lidské práci jsou řeky zkroceny přehradami a tam, kde voda předtím roznášela zkázu, dnes přináší život a úrodu. Všude okolo nás můžeme vidět, jak silná ruka formuje hmotu a odhodlaná inteligence ji přeměňuje za účelem uspokojení potřeb té samé bytosti. Příroda uznává svého pána a člověk cítí, že je v přírodě doma. Člověk si přírodu přivlastnil, stala se jeho vlastní, jeho majetkem. Toto vlastnictví je legitmní, představuje právo stejně svaté jako právo na svobodné využívání svých schopností. Patří jemu, neboť celá pochází z něj a není ničím jiným než vyjádřením jeho vlastní existence. Před působením člověka se jednalo o pouhou hmotu, neboť bohatství vhodné pro směnu vzniklo až s ním, hmota byla přeměněna na užitečné statky výrobou, úpravami, těžbou či jen přepravou. Od obrazu namalovaného mistrem, kde samotná hmota hraje tu nejmenší roli, k vědru vody, které člověk nabere v řece a donese ke spotřebiteli, veškeré bohatství získává svou hodnotu jen díky povědomí o jeho vlastnostech, které jsou součástí lidské aktivity, inteligence a síly. Výrobce zanechal ve svém výrobku kus sama sebe, čímž se ona věc stala užitečnou, na což lze nahlížet jako na projekci lidských schopností do externí přírody. Jakožto svobodná bytost vlastní člověk sám sebe. Příčinou neboli produktivní sílou je on sám, a tudíž i důsledkem neboli tím vyrobeným bohatstvím je on sám. Je snad někdo, kdo by popíral jeho vlastnická práva, jež jasně nesou pečeť jeho osobnosti?

A proto se musíme vrátit zpět ke člověku, tvůrci veškerého bohatství... Svou prací člověk otiskává svou osobnost do externí hmoty. Svou prací kultivuje půdu a neobydlenou pustinu mění v přivlastněné pole; svou prací mění divoký prales v pročištěný les. Svou prací, lépe řečeno prací značného počtu lidí, mění semínka na konopí, konopí na textilní vlákno, vlákno na látku, látku na oblečení. Svou prací přeměňuje beztvarý pyrit vytěžený v lomu na elegantní bronzovou sochu, jež zkrášluje nějaké veřejné místo a celým národům zprostředkovává myšlenku umělcovu.

Majetek vzniknuvší z lidské práce se stává jedním z práv člověka. Je neporušitelné, pokud nezasahuje do jiných práv. Stejně jako člověk sám je vlastnické právo soukromé a individuální, jelikož má své kořeny v práci jednotlivce, a pokud na jeho vzniku spolupracovalo více lidí, poslední vlastník si za hodnotu vytvořenou svou prací koupil práci všech lidí, kteří ho předcházeli: tak to většinou bývá u výrobků. Když majetek přechází na jiného člověka, ať koupí či dědictvím, jeho povaha se nezměnila. Stále se jedná o plod lidské svobody vyjádřené prací a současný vlastník na něj má právo jakožto výrobce, jenž se jej zmocnil poprávu. [5]

Podrobně jsme rozebrali práva jednotlivců, ale co „práva společnosti“ jako celku? Nestojí náhodou nad právy pouhých jednotlivců? Libertarián je nicméně individualista. Věří, že jednou z nejhorších chyb ve společenských vědách je považovat „společnost“ za samostatnou existující entitu. Někdy bývá „společnost“ považována za jednotku s téměř božskými rysy a vlastními nadřazenými právy, jindy zase za zlo, na které lze svalit všechny problémy světa. Individualisté nicméně tvrdí, že ve skutečnosti existují, přemýšlejí, vybírají si a jednají pouze jednotliví lidé a že „společnost“ jako samostatná jednotka neexistuje a je to jen termín označující skupinu vzájemně se ovlivňujících lidí. Zacházet se společností jako s jednotkou, která sama přemýšlí a jedná, znemožňuje pochopit, co se doopravdy děje. Pokud se v nějaké malé společnosti deset lidí domluví a společně okradou jiné tři lidi, zcela evidentně se jedná o akt skupiny jednotlivců vůči jiné skupině jednotlivců. Pokud by se dotyční zloději hájili tím, že vystupovali jakožto „společnost“ a jednali v „jejím“ zájmu, každý soud by se jim vysmál a zřejmě i samotným zlodějům by tento argument přišel trapný. Ale stačí zvýšit jejich počet a najednou takováto argumentace přestává být směšná a veřejnost ji bez dalších otázek přijímá.

Klam používání kolektivního podstatného jména jako „národ“ (v tomto smyslu podobný termínu „společnost“) skvěle vystihl historik Parker T. Moon:

Když někdo vysloví krátké slovíčko Francie, člověku se vybaví Francie jakožto jednotka. Když ... řekneme, že „Francie vyslala své vojsko dobýt Tunisko“, tak této jednotce přisuzujeme i osobnost. Slova zakrývají skutečnost a dělají z mezinárodních vztahů úchvatnou dramatickou hru, v níž jako herci vystupují personifikované státy, přičemž příliš snadno zapomínáme, že skutečnými herci v tomto divadle jsou lidé z masa a kostí... Kdybychom neměli slova jako Francie..., tak bychom tuto tuniskou výpravu popsali mnohem realističtěji: „Několik málo ze třiceti osmi milionů Francouzů poslalo třicet tisíc jiných Francouzů, aby dobyli Tunisko.“ Pokud to podáme takto, ihned vyvstane logická otázka, nebo spíše řada otázek. Kdo jsou ti „několik málo“? Proč poslali třicet tisíc lidí do Tuniska? A proč tito lidé poslechli? Impéria nevytvářejí „národy“ ale lidé. My se musíme zabývat tím najít tyto konkrétní lidi, kteří mají vlastní zájem na imperialismu, ale jichž je v každém národu menšina, a pak studovat důvody, které vedou většinu lidí k tomu tento imperialismus financovat a chodit do válek, ke kterým imperialismus nezbytně vede. [6]

Pohled individualistů na „společnost“ je krásně shrnut v této větě: „Společnost“ jsou všichni lidé kromě tebe. Naše analýza se dá aplikovat na všechny případy, kde vystupuje „společnost“ jako samostatná entita. Nejen v případech, kde vystupuje jako superhrdina se superprávy, ale i v případech, kde je superzlosynem, na nějž lze všechno svést. Vezměme si častou situaci, kdy se za nějaký zločin klade vina ne samotnému zločinci ale „společnosti“. Řekněme, že Smith okrade či zavraždí Jonese. „Staromódní“ pohled na věc nám říká, že za zločin může sám Smith. Podle moderního pohledu je viníkem „společnost“, což na první pohled vypadá jako sofistikovaný a humanitární postoj, ale jen do okamžiku, kdy se na problém podíváme jako individualisté. Pak nám dojde, že podle tohoto pohledu je viníkem každý kromě Smithe, samozřejmě včetně samotného Jonese. Když to postavíme takto, tak snad každému dojde absurdita takového postoje. Ovšem použití kouzelného slovíčka „společnost“ celou situaci pořádně zamlžuje. Sociolog Arnold W. Green říká: „Pokud za zločin může společnost a ne zločinci, tak je možné ze spáchání zločinů vinit jen ty, kteří je nepáchaj&ia