4. Problémy

Podívejme se v rychlosti na palčivé a neřešené problémy dnešní společnosti a schválně jestli najdeme nějaký společný jmenovatel, který se všemi problémy táhne jako červená nit.

Vysoké daně. Vysoké a neustále rostoucí daně vadí prakticky všem a mrzačí produktivitu, motivaci pracovat, šetřit a ochromují veškerou svobodnou lidskou činnost. Proti daním na federální úrovni se lidé čím dál více bouří. Vzniklo a vzkvétá hnutí odporu proti těmto daním, má svou organizaci, vydává vlastní časopis a lidé v něm organizovaní odmítají platit daň, kterou považují za predátorskou a odporující Ústavě. Na státní a municipální úrovni vznikla vlna odporu proti represivní majetkové dani. 1,2 milionu kalifornských voličů podepsalo v roce 1978 petici za schválení Jarvis-Gannovy iniciativy, která drasticky snížila daně z nemovitostí o dvě třetiny na jedno procento a uvalila strop na hodnotu nemovitosti, ze které se daň počítá. Ke zvýšení sazby z 1% je podle této iniciativy potřeba souhlas dvou třetin všech registrovaných voličů v Kalifornii. A aby nedošlo k tomu, že tento výpadek stát prostě nahradí nějakou jinou daní, tak je nutné získat dvoutřetinový souhlas státních zákonodárců při zvýšení jakékoliv jiné daně.

Na podzim roku 1977 se mnoho tisíc majitelů nemovitostí z Cook County ve státě Illinois angažovalo v daňové vzpouře proti dani z nemovitostí, která obrovsky vzrostla kvůli vyššímu ocenění nemovitostí.

Nemusíme zdůrazňovat, že na uvalování daní, ať už z příjmu, majetkových nebo jakýchkoliv jiných, má monopol stát. Nikdo jiný, ani jednotlivec ani organizace, nemá priviliegium vybírat daně neboli získávat svůj příjem násilím.

Rozpočtová krize států a obcí. Po celých USA mají státy a obce obrovské potíže s placením úroků a jistiny na svých obřích veřejných dluzích. New York City bylo prvním městem, které nesplatilo část svých závazků a tedy částečně zbankrotovalo. Taková rozpočtová krize je prostě a jednoduše důsledkem toho, že státy a města utrácejí příliš mnoho. Vysávají z nás už tak vysoké daně, ale utrácejí ještě víc. A znovu: kolik města a státy utrácejí, závisí jen a pouze na nich samotných, vinit lze opět jedině je samé.

Vietnam a další zahraniční intervence. Válka ve Vietnamu byla pro americkou zahraniční politiku totální katastrofou. Amerikou podporovaná vietnamská vláda konečně zkolabovala v roce 1975 poté, co byl zmasakrován nespočet lidí, zdevastována vietnamská země a utraceny obrovské peníze za vedení války. Tento vietnamský debakl poprávu vyzdvihl do popředí otázku smyslu americké zahraniční politiky a i díky němu Kongres zastavil vojenskou intervenci v Angole. Na zahraniční politiku má samozřejmě rovněž exkluzivní monopol federální vláda. Válku vedly naše ozbrojené síly, které jsou opět monopolem té samé vlády. Z toho vyplývá, že vláda je zodpovědná za veškeré problémy spojené s válkou a zahraniční politikou a za všechny aspekty z nich vyplývající.

Kriminalita v ulicích. Tento typ kriminality se dle definice odehrává v ulicích. Ulice prakticky bez výjimky vlastní státy a města, která tedy mají monopol na vlastnictví ulic. Policie, která nás má před tímto typem zločinu chránit, je monopolem patřícím státu. Soudy, které mají tyto zločince odsoudit a trestat, jsou rovněž monopolem patřícím státu. Stát má tedy pod palcem každý aspekt problému kriminality v ulicích. Stejně jako u Vietnamu, selhání při řešení i tohoto problému musíme tedy plně připsat státu.

Dopravní zácpy. I tento problém se celý odehrává na ulicích patřících státu.

Vojensko-průmyslový komplex. Tento komplex je plně výtvorem federální vlády. Právě vláda utrácí nekonečné miliardy dolarů za vraždící technologie, právě vláda rozdává státní zakázky, právě vláda šíří neskutečnou neefektivitu rozdáváním záruk, které platí jakékoliv náklady plus zisk, právě vláda staví továrny na vojenskou techniku a buď je pronajímá, nebo rovnou rozdává dodavatelům. Za vojenskými zakázkami samozřejmě stojí i zástupy lobbistů, ale toto plýtvání a tato privilegia má moc udělovat jen stát.

Doprava. Projevem krize v dopravě jsou nejen zacpané silnice, ale i chátrající vlaky a železnice, předražené aerolinky, zácpy na letištích ve špičkách a metro (např. v New York City), které je neustále v deficitu a viditelně směřuje ke kolapsu. Železnic se v 19. století postavilo příliš mnoho kvůli štědrým dotacím (federálním, státním i městským) a ze všech odvětví jsou tím nejdéle a nejvíce regulovaným. Z aerolinek vytvořila kartel Civic Aeronautics Board a stát je vydatně dotuje, přihrává jim poštovní zakázky a letiště prakticky zadarmo. Letiště pro komerční lety patří většinou místním samosprávám. New Yorkské metro patří státu již celá desetiletí.

Znečištění řek. Řeky vlastně nepatří nikomu, respektive jakožto veřejný majetek jsou pod správou státu. Suverénně největším jejich znečišťovatelem jsou čističky vody ve vlastnictví měst. Stát je zase jednou jak největším znečišťovatelem tak ledabylým „majitelem“, který se o svůj majetek nestará.

Nedostatek tekoucí vody. Některé části země trpí chronickým nedostatkem tekoucí vody, jiné občasným, jako například New York City. A je to právě stát, který (1) vlastní řeky, ze kterých pochází většina pitné vody, a (2) který je prakticky jediným dodavatelem vody, neboť vlastní a provozuje vodojemy a potrubí.

Znečištění vzduchu. Je to opět stát, který „vlastní“ vzduch. Dále potom jsou to státem provozované soudy, které cíleně a vědomě selhávají při ochraně vlastnických práv k našim vlastním tělům a k našim pozemkům a nechá průmysl, aby beztrestně znečišťoval. A nakonec znečištění z velké části pochází právě ze státem vlastněných továren.

Výpadky proudu. Po celé zemi vytvořila státní a městká zastupitelstva monopoly na poskytování elektrické energie a plynu a tyto monopoly byly potom svěřeny soukromým firmám, které jsou regulovány a jejich ceny nastavuje stát tak, aby přinášely permanentní a fixní zisk. Je to opět stát, kdo tu uděluje monopol a reguluje.

Telefonní služby. Čím dál horší telefonní služby opět pocházejí od firmy, která dostala monopol od státu a jejíž ceny stát reguluje tak, aby dosáhla zisku. Stejně jako v případě energetických firem nikdo nesmí monopolní telefonní firmě konkurovat.

Poštovní služby. Pošta se po celou svou existenci potýká s masivními deficity a zejména ve srovnání se soukromým sektorem vynikne, jak neustále rostou jejich ceny a současně se zhoršuje poskytovaná kvalita. Většina společnosti, která používá první třídu, je nucena dotovat firmy, které používají druhou a třetí třídu. Pošta je dalším příkladem státního monopolu, jímž je už od 19. století. Kdykoliv státní poště někdo konkuroval, byť třeba nelegálně, nabízel lepší kvalitu za nižší ceny.

Televize. Programy, které vysílají televize a rádia, jsou nemastné, neslané a jejich zprávy jsou jednostranné a překroucené. Frekvence pro vysílání jsou znárodněné a licenci je užívat uděluje federální vláda jako dáreček a kdykoliv se někdo znelíbí Federální komisi pro komunikace, tak jim ji zase může odebrat a také to dělá. Jak může v takových podmínkách existovat skutečná svoboda projevu?

Sociální zabezpečení. Dávky socálního zabezpečení jsou samozřejmě výsostným územím státu, většinou na úrovni státu a municipalit.

Městské bydlení. Spolu s dopravou jedno z nejviditelnějších selhání. A přitom je jen málo odvětví, která jsou více provázána se státem. Územní plánování předkládá mnoho omezení do využití pozemků. Daně z nemovitostí ochromují výstavbu a kvůli nim mnoho lidí své domy musí opouštět. Stavební zákony omezují výstavbu domů a zdražují ji. Ve jménu městké revitalizace se dotují developeři, bourají se byty a obchody, snižuje se nabídka s bydlením. Jako vedlejší produkt se stupňuje rasová diskriminace. Kvůli státním půjčkám došlo k překotnému stavebnímu boomu na okrajích měst. Kvůli regulovanému nájemnému je nedostatek bytů a malá nabídka bydlení.

Stávky odborů. Odbory získaly moc totálně paralyzovat ekonomiku, ale tuto moc jim poskytl stát v podobě velkého množství různých privilegií, zejména různých odborářských imunit. Obzláště Wagner Act z roku 1935, který stále platí a který přikazuje zaměstnavatelům vyjednávat s odbory, pokud získají většinu hlasů „vyjednávající jednotky“, což je termín, jehož přesný význam si stát může vykládat libovolně.

Školství. Školství kdysi bylo v mínění Američanů uctívané a brané jako posvátné, podobně jako institut mateřství nebo státní vlajka. V poslední době se ale ze všech stran politického spektra ozývá kritika státního školství. Ani jeho zastánci již netvrdí, že státní školy něco doopravdy naučí. V poslední době jsme dokonce byli svědky extrémních případů, kdy došlo k násilným reakcím vůči státním školám, a to v geograficky tak rozptýlených oblastech, jako je jižní Boston a Kanawha County v Západní Virginii. Státní školy jsou samozřejmě ve vlastnictví států a municipalit a koordinuje je stát na federální úrovni. Státním školám pomáhá povinná školní docházka, která nutí děti chodit do školy buď přímo státní nebo soukromé s autorizací od státu. I vyšší vzdělávání je do čím dál větší míry v rukou státu, neboť univerzity jsou buď přímo státní, nebo dostávají od státu různé granty, dotace a zakázky.

Inflace a stagflace. Spojené státy, stejně jako zbytek světa, již mnoho let trpí chronickou a zrychlující inflací, kterou doprovází vysoká nezaměstnanost a méně i více závážné recese („stagflace“). Vysvětlení těchto nemilých jevů poskytneme níže, zde nám postačí jen konstatovat, že hlavní příčinnou je neustálá expanze peněžní zásoby, na kterou má monopol federální vláda (každý, komu se zachce konkurovat státu ve vydávání peněz, půjde do vězení za falšování peněz). Značná část celkové zásoby peněz je ve formě bankovních účtů, přičemž banky samotné jsou pod naprostou kontrolou federální vlády a Federal Reserve System.

Watergate. V neposlední řadě tu je pro Američany traumatický zážitek zvaný „Watergate“. Aféra Watergate přinesla naprosté odsvěcení prezidentského úřadu a i dříve nedotknutelných institucí, jakými byly CIA a FBI. Narušení soukromého majetku, metody policejního státu, lhaní veřejnosti, korupce a systematické dopouštění se zločinů ze strany prezidenta, jenž byl předtím vnímán jako všemocný, vedlo k jeho dříve nemyslitelnému odvolání. Američané získali nedůvěru vůči všem politikům a všem státním úředníkům, a to z dobrého důvodu. Establishment později lamentoval nad touto všudypřítomnou nedůvěrou, ale už se jim nikdy nepodařilo vrátit naivní důvěru veřejnosti z dob před Watergate. Levicová historička Cecelia Kenyon kdysi kritizovala anti-federalisty (zastánce Článků Konfederace a odpůrce Ústavy) a označovala je za „Muže bez důvěry“ ve státní instituce. Člověka napadne, že kdyby ten článek psala v době po Watergate, asi by nebyla tak naivní [27].

Watergate je samozřejmě totálně a absolutně jevem státním. Prezident je nejvyšším představitelem federální vlády, nechvalně proslulí „instalatéři“ byli jeho nástrojem, CIA a FBI jsou rovněž státní agentury. Aféra Watergate zničila důvěru ve stát, celkem pochopitelně.

Když se tedy rozhlédneme a podíváme se na hlavní problémové oblasti, oblasti, kde se střídá krize a selhání, nalezneme v každé jedné z nich „červenou nit“, která je všechny sjednocuje: nit státu. V každém jednom případě stát buď danou oblast přímo celou provozuje nebo alespoň velmi výrazně ovlivňuje. John Kenneth Galbraith ve své slavné knize Zámožná společnost správně rozpoznal, že stát je ohniskem společenských problémů, ale z nějakého důvodu dospěl k podivnému závěru, že proto musíme do něj ze soukromého sektoru nasypat ještě více prostředků. Úplně přitom ignoroval fakt, že v tomto století, a zejména potom v posledních dekádách, role státu na federální, státní i municipální úrovni obrovsky vzrostla jak v absolutních číslech tak jako procento celkové společnosti. Galbraith si bohužel nepoložil následující otázku: nemohlo by to být tak, že přímo ve státu je neoddělitelně zabudovaný nějaký mechanismus, který vytváří tato drastická selhání, která vidíme všude kolem sebe? V této knize prozkoumáme některé hlavní problémy, kterými se stát vyznačuje, jejich dopad na svobodu v této zemi, podíváme se, z čeho tyto problémy pramení, a navrhneme řešení, které předkládá nové libertariánství.

[27] Cecelia M. Kenyon, „Men of Little Faith: The Anti-Federalists on the Nature of Representative Government,“ William and Mary Quarterly (January 1955), str. 3–43.