5. Nevolnictví

Jestli existuje něco, proti čemu musí libertarián být v totální opozici, je to nevolnictví – vynucená práce – akt, který popírá to nejzákladnější právo na vlastnictví sebe sama. „Svoboda“ a „otroctví“ se považují za pravé opaky. Libertarián je proto totálním odpůrcem otroctví [28]. Někdo může namítnout, že se jedná jen o akademickou otázku. Skutečně? Vždyť co jiného je otroctví než (a) nutit druhého k práci, kterou po něm chce otrokář, a (b) platit jej tak nuzně, aby sotva přežil, nebo aspoň výrazně méně, než kolik by otrok dobrovolně přijal. Krátce řečeno, nucená práce za mzdu nižší než mzdy na svobodném trhu.

A proto se můžeme ptát: skutečně v dnešní Americe neexistuje „otroctví“ a nevolnictví? Dodržuje se opravdu Třináctý dodatek k Ústavě, podle nějž je nevolnictví zakázané? [29]

Branná povinnost

Branná povinnost je naprosto do očí bijícím příkladem nevolnictví. V osmnácti letech se musí každý člověk zaregistrovat u ozbrojených složek, musí u sebe neustále mít vojenskou knížku a kdykoliv se federální vládě zachce, tak jej může sebrat a povolat do armády. V armádě již jeho tělo a mysl nepatří jemu. Podléhá diktátu vlády, která ho může donutit zabíjet jiné lidi a vystavit svůj vlastní život riziku zabití. Co jiného už je nevolnictvím, když ne branná povinnost?

Branná povinnost se často obhajuje pomocí utilitariánských argumentů. Stát často argumentuje takto: kdo nás bude chránit proti útoku zvenčí, pokud nebudeme mít schopnost donutit brance narukovat? Tento argument může libertarián vyvrátit několika způsoby. Zaprvé, pokud vy, já a náš společný soused potřebujeme ochranu, nemáme žádné morální právo vzít pistoli nebo bajonet a donutit někoho jiného nám tu ochranu poskytnout. Tento akt povolávání branců k naší ochraně je úplně stejným druhem neobhajitelné agrese – únosu a dost možná i vraždy – jako ta, vůči které se chceme bránit. Pokud dodáme, že branci svá těla a životy dluží v nezbytných situacích „společnosti“ či „své zemi“, musíme se ptát: kdo je tato „společnost“ nebo „země“, která se používá jako talisman k ospravedlnění zotročení? Odpověď je jednoduchá: jsou to všichni lidé žijící na daném území kromě samotných branců. „Společnost“ a „země“ jsou v tomto případě jen abstraktní pojmy, které mají zastřít, že určití konkrétní lidé k prosazení svých zájmů používají násilí.

Zadruhé, i když přijmeme utilitariánskou logiku, proč by mělo být nutné brance odvádět donucením? Na svobodném trhu nikdo nikoho k ničemu nenutí, a přesto lidé na základě dobrovolné směny nakupují a prodávají všechny možné druhy zboží a služeb, i ty nejnezbytnější pro přežití. Na trhu lze pořídit jídlo, ošacení, bydlení, zdravotní péči atd. Proč by tam nešlo pořídit i služby obrany? Denodenně si lze najmout lidi na vykonávání nebezpečných služeb, jako jsou hasiči na lesní požáry, strážci, testovací piloti, ale i policisté a soukromá ochranka. Proč by nešlo si úplně stejně najmout i vojáky?

Nebo se na to podívejme jinak. Stát najímá bezpočet tisíců lidí na všemožné služby, od řidičů nákladních aut přes vědce až po písaře. Jak je možné, že k najmutí žádné z těchto profesí není potřeba donucení? Proč zde nepanuje žádný „nedostatek“ lidí, k jehož odstranění je potřeba násilná branná povinnost? Když půjdeme ještě dále, jak je možné, že branná povinnost neexistuje u důstojníků, a přesto jich není nedostatek? Ke vstupu do ozbrojených složek nikdo nemusí nutit generály ani admirály. Odpověď na tuto otázku je jednoduchá: nepanuje nedostatek písařů, protože stát jim platí tržní mzdy. Není nedostatek generálů, protože jsou královsky placeni ve formě platů, zaměstnaneckých požitků a důchodů. Naproti tomu existuje nedostatek vojínů, protože jejich platy jsou, nebo alespoň donedávna byly, směšně nízké. Dlouhé roky byly platy vojínů poloviční oproti tomu, co si mohli vydělat v civilním životě, a to i po započtení jídla, oblečení a ubytování zdarma. Lze se tedy divit, že byl chronický nedostatek řadových vojáků? Vždy bylo každému jasné, že přemluvit někoho k vykonávání nebezpečné práce lze vyšším platem. Stát ale platil půlku toho, co si mohli vydělat v bezpečném civilním životě [30].

Rovněž tu máme ostudu v podobě branné povinnosti doktorů, podle níž lze doktory odvést do armády ještě v mnohem vyšším věku než kohokoliv jiného. Je správné trestat lékaře za volbu medicíny jako jejich povolání? Jakým způsobem lze morálně ospravedlnit uvalení tak tíživého břemene na osoby vykonávající tak životně důležité povolání? Lze právě takto vyléčit nedostatek lékařů – tím, že jim bude sděleno, že pokud si vyberou profesi lékaře, budou muset narukovat a navíc ještě v pokročilém věku? Opět platí, že armáda může jednoduše naplnit stavy svých lékařů tak, že jim nabídne tržní mzdu plus přirážku za nebezpečnou práci. Když chce stát najmout jaderné fyziky nebo vládní strategické poradce, najde vždy dost peněz na velkorysé platy. Jsou snad lékaři podřadnou formou lidské existence?

Armáda

Zatímco branná povinnost je naprosto okatě druhem nevolnictví, existuje ještě jedna forma, která není tak zjevná, a tím pádem je obtížnější si jí všimnout: samotná struktura armády. V jakém jiném povolání existují tvrdé tresty včetně vězení a někdy i popravy za „dezerci“ neboli za výpověď z toho zaměstnání? Když dá někdo výpověď z General Motors, zastřelí ho za úsvitu?

Může se namítnout, že vojáci a důstojníci se dobrovolně zavázali sloužit po nějakou dobu, a proto mají povinnost tuto dobu odsloužit. Ale celý tento koncept „doba služby“ je právě součást problému. Předpokládejme, že u firmy ARAMCO technik podepíše pracovní smlouvu, podle které má pracovat tři roky v Saudské Arábii. Po několika měsících zjistí, že takový život není pro něj a dá výpověď. Takové jednání může být považováno za nemorální, ale je právně vynutitelné ho tam držet? Krátce řečeno, má být pod hrozbou použití státního monopolního arzenálu zbraní donucen v Saudské Arábii odpracovat zbytek doby? Pokud ano, jednalo by se o vynucenou práci a zotročení. I když je pravda, že učinil slib pracovat, ve svobodné společnosti i nadále patří jeho tělo jemu samému. V libertariánské teorii i praxi takovou osobu lze kritizovat z morálního hlediska, lze jej umístit na černý seznam všech ostatních ropných firem, je možné jej donutit, aby vrátil veškeré případné platby předem, které od firmy obdržel, ale nelze z něj na dobu tří let udělat otroka firmy ARAMCO.

Pokud takové pravidlo platí pro ARAMCO nebo jakékoliv jiné zaměstnání v civilním životě, proč by nemělo platit v armádě? Pokud se člověk upíše na sedm let a pak dá výpověď, měl by být volný. Ztratí veškeré nároky na důchod, lze ho kritizovat z morálního hlediska, lze jej umístit na černý seznam pro podobná zaměstnání, ale nelze jej jakožto výlučného vlastníka sama sebe zotročit proti své vůli.

Někdo může namítnout, že ozbrojené síly jsou obzvláště důležitým povoláním, jehož povaha oproti jiným vyžaduje takovéto sankce. I když dáme stranou důležitost povolání jako je medicína, zemědělství a doprava, které takové donucovací prostředky nepotřebují, podívejme se na obdobné bezpečnostní povolání v civilním životě: na policii. Policie zcela jistě vykonává stejně, a dost možná více, nepostradatelnou službu jako armáda. A přesto každý rok do policie lidé vstupují a zase z ní odcházejí, a přitom nedochází k žádnému pokusu si donucením zavázat služby policistů po nějakou dobu. Vedle zrušení branné povinnosti libertarián tedy rovněž požaduje konec celého konceptu „minimální doby služby“ a otroctví, které z něj vyplývá. Nechť je armáda provozována na obdobném principu jako policie, hasiči, soukromá ochranka atp. – bez hrůzy a morálního zločinu nevolnictví.

O armádě jakožto instituci, a to i kdyby byla dobrovolná, je ale nutné říct ještě jednu věc. Američané téměř kompletně zapomněli na jeden z nejvznešenějších a nejsilnějších prvků původního amerického dědictví: odhodlaná opozice vůči celé instituci stálé armády. Vláda, která má neustále k dispozici stálou armádu, bude vždy v pokušení ji využít, a to útočným, vměšujícím se a bojechtivým způsobem. Zahraniční politikou se budeme zabývat níže, ale již teď můžeme vyslovit, že stálá armáda představuje stálé pokušení státu zvýšit svůj vliv, komandovat jiné lidi i jiné země a dominovat vnitřnímu životu země. Původní snahou jeffersonského hnutí – z velké části libertariánského faktoru v americkém politickém životě – bylo stálou armádu a námořnictvo nemít vůbec. Původním americkým principem bylo, že pokud bude země napadena, lidé přispěchají na pomoc a útočníka společně odrazí. Stálá armáda proto povede jen k problémům a k růstu moci státu. Patrick Henry ve svém ostrém a prorockém útoku na Ústavu při příležitosti Virginijského schvalujícího shromáždění varoval před existencí stálé armády: „Kongres svou pravomocí zdaňovat, sestavit armádu a svou schopností kontrolovat milice má v jedné ruce meč a v druhé peněženku: budeme bez obou v bezpečí?“ [31]

Jakákoliv stálá armádá proto představuje hrozbu svobodě. Její monopol na donucovací zbraně, její moderní tendence vytvářet a dále podporovat „vojensko-průmyslový komplex“, který ji zásobuje, a v neposlední řadě, jak podotýká Patrick Henry, pravomoc uvalovat daně za účelem jejího financování představuje věčnou hrozbu neustálého rozpínání a uzurpování moci. Libertarián samozřejmě odsuzuje jakoukoliv instituci financovanou z daní, ale armáda představuje jedinečné nebezpečí díky tomu, že buduje a do jedněch rukou koncentruje obrovskou sílu moderních zbraní.

Zákony omezující stávky

Čtvrtého října 1971 se prezident Nixon odvolal na zákon Taft-Hartley Act a pomocí soudního nařízení dosáhl přerušení stávky přístavních dělníků po dobu 80ti dní; byl to již devátý případ, kdy federální vláda použila tento zákon u stávky přístavních dělníků. O několik měsíců dříve šel do vězení šéf školských odborů města New York City za to, že se postavil na odpor zákonu, který zakazuje státním zaměstnancům stávkovat. Pro společnost těžce zkoušenou dopady stávek to bylo samozřejmě výhodné, ale přesto je nutné konstatovat, že takové „řešení“ je prostě a jednoduše vynucená práce; zaměstnanci byli donuceni jít proti své vůli zpátky do práce. Ve společnosti zakládající si na tom, že nevolnictví je nepřípustné, nelze nijak omluvit soudní zákaz stávek nebo věznění těch, kteří se takovému zákazu protiví. Pro otrokáře je otroctví vždycky výhodné.

Je nicméně pravdou, že stávka je specifickým způsobem, jak přestat pracovat. Stávkující nedají jednoduše výpověď; přestanou sice pracovat, ale tvrdí, že nějakým metafyzikálním způsobem jim zaměstnání stále „patří“, mají na něj nárok a až se neshody vyřeší, zase se do něj vrátí. Ale řešením jak tohoto protimluvu tak i rušivého vlivu stávkujících odborů na ekonomiku nejsou zákony zakazující stávky; řešením je odstranit zákony na federální, státní a místní úrovni, které odborům přisuzují speciální privilegia. Jak z hlediska libertariánského principu tak z hlediska zdravě fungující ekonomiky je potřeba pouze odstranit tato speciální privilegia.

Tato privilegia jsou zakotvena ve federálních zákonech, zejména ve Wagner-Taft-Hartley Act původně z roku 1935 a Norris-LaGuardia Act z roku 1931. Ten druhý zakazuje soudům vydávat opatření v případě hrozícího násilí odborářů, ten první přikazuje zaměstnavatelům vyjednávat „v dobré víře“ s jakýmikoliv odbory, které získají hlasy nadpoloviční většiny pracovní jednotky, což je svévolně definovaný termín federální vládou, a rovněž zakazuje zaměstnavatelům diskriminaci odborových předáků. Odbory získaly svou moc až po schválení Wagnerova zákona a jeho předchůdce NIRA v roce 1933. Právě tehdy se odbory rozrostly z původních 5 % na pozdějších 20 % pracovní síly. Státní a místní zákony navíc často neumožňují žalovat odbory a omezují možnost zaměstnavatelů najímat stávkokazy, policie často dostává instrukce nevystupovat proti násilnému jednání stávkujících proti stávkokazům. Odebrání těchto zvláštních privilegií a imunit bude mít za následek výrazné omezení odborů a jejich vlivu na americkou ekonomiku.

Pro současný trend rostoucího státu je typické, že když v důsledku obecného rozhořčení nad chováním odborů došlo v roce 1947 ke schválení zákonu Taft-Hartley Act, tak stát žádné z těchto privilegií nezrušil. Místo toho vydal opatření, která omezují moc odborářů, kterou ale předtím stát sám vytvořil. Když k tomu má stát možnost, tak jeho přirozenou tendencí je svou moc zvyšovat, ne snižovat. A tak máme prazvláštní situaci, kdy stát nejdříve vytvoří odbory a potom hledá způsoby, jak omezit jejich moc. To je obdobný případ jako americké programy na pomoc farmářům, kdy jedna ruka ministerstva zemědělství platí farmáře, aby omezili svou produkci, a současně druhá ruka stejného ministerstva je platí, aby produkci zvýšili. Z pohledu spotřebitelů a daňových poplatníků je takové jednání samozřejmě iracionální, ale z pohledu dotovaných farmářů a rovněž bujícího státního aparátu naopak vysoce racionální. A stejně tak i v případě na první pohled protichůdných opatření regulace odborů: stát vytvořením odborů nejdříve zvýší svou moc regulovat pracovní vztahy a poté si z odborů vytvoří podřízeného partnera, který si je dobře vědom, od koho pochází jeho moc.

Daňový systém

V jistém smyslu je celý systém daní druhem nevolnictví. Vezměme si například daň z příjmu. Vysoká úroveň daně z příjmu znamená, že značnou část roku – několik měsíců – pracujeme zadarmo na strýčka Sama a až potom si můžeme dopřát plody své práce. Vždyť podstatou otroctví je mimojiné právě vynucená práce za nízký či žádný plat. Ale daň z příjmu znamená, že dřeme a vyděláváme peníze, jejichž značnou část si stát násilím vezme a utratí, jak sám uzná za vhodné. O co tu jde jiného než o vynucenou práci zadarmo?

Srážková povaha daně z příjmu je ještě okatějším případem nevolnictví. Neohrožená Vivien Kellemsová, majitelka továrny v Connecticutu, před lety argumentovala, že zaměstnavatel je nucen vynakládat značné prostředky na administrativu při odvádění daní svých zaměstnanců do státních rozpočtů, které mu ale nikdo nezaplatí. Jakým morálním právem lze obhájit, že jsou zaměstnavatelé nuceni vystupovat jako neplacení vybírači daní?

Srážková povaha daně je samozřejmě základním pilířem federálního systému daně z příjmu. Pokud by se stát musel obejít bez tohoto stabilního a relativně bezbolestného procesu strhávání daní přímo u zaměstnavatele a pokud by daně vybíral jednorázovou částkou jednou za rok, tak by si mohl jen nechat zdát o tom, že by vybral tolik co dnes. Jen málo lidí si dnes pamatuje, že srážková daň byla zavedena až během druhé světové války a měla být jen dočasným válečným opatřením. Ovšem stejně jako u mnoha jiných projevů státního despotismu se z dočasného nouzového opatření stala nedílná posvátná součást amerického systému.

Je příznačné, že když Vivien Kellemsová zažalovala stát a chtěla tím dokázat, že srážková daň odporuje Ústavě, tak se podstata případu vůbec neprojednávala. V roce 1948 se továrnice paní Kellemsová z Westportu v Connecticutu postavila na odpor srážkové dani a prohlásila, že svým zaměstnancům ji strhávat nebude. Požadovala od státu, aby ji zažaloval a soudy se tak musely zabývat tím, zda je srážková daň v souladu s Ústavou. Stát ji žalovat odmítl a místo toho ji zabavil peníze z jejího bankovního účtu. Paní Kellemsová poté zažalovala federální vládu a požadovala vrácení peněz. Když v roce 1951 konečně nastalo projednávání případu, tak porota přikázala státu peníze vrátit. Ale o tom, zda je samotná srážková daň v souladu s Ústavou, se nikdy nejednalo[32].

Aby toho nebylo málo, tak každý daňový poplatník je nucen si sám spočítat, kolik státu dluží, což je často úmorná činnost, za kterou mu nikdo nepoděkuje a samozřejmě nezaplatí. Ani zde nemůže státu předložit účet za náklady a dřinu utrpěné při počítání toho, kolik má zaplatit. Kromě toho je zákon přikazující každému spočítat si své daně v jasném rozporu s Pátým dodatkem k Ústavě, podle kterého stát nesmí nikoho nutit svědčit proti sobě. Soudy, které v méně citlivých případech často horlivě chrání práva garantovaná Pátým dodatkem, v tomto případě, kdy jde o samotnou existenci přebujelého aparátu federální vlády, neudělaly nic. Odbourání buď daně z příjmu, její srážkové povahy, nebo požadavku na svědčení proti sobě by znamenalo radikální omezení moci státu na relativně nízkou úroveň, která v zemi panovala před dvacátým stoletím.

Daně z prodeje a spotřební daně jsou rovněž příklady vynucené neplacené práce, neboť obchodník je nucen daň vybírat a posílat státu.

Vysoké náklady na vybírání daní mají další nešťastný efekt, který zřejmě státní úředníci nezamýšleli. Tyto náklady představují nepoměrně větší zátěž pro malé firmy než pro ty velké. Zatímco velké firmy tyto náklady rozloží, pro malé firmy jsou často likvidační. Velcí zaměstnavatelé proto rádi a vesele zaplatí tuto daň, protože vědí, že je chrání proti konkurenci menších firem.

Soudy

Vynucená práce prostupuje celou naší právní a soudní strukturou. Tak například velká část uctívaného soudního procesu závisí na vynuceném svědectví. Jelikož axiomatickým předpokladem libertariánství je zákaz donucovacích prostředků vůči komukoliv vyjma usvědčených zločinců, tak i vynucené svědectví je nutné zrušit. Je pravda, že v posledních letech soudy začaly přiznávat ochranu podle Pátého dodatku, která chrání obviněného před nutností svědčit sám proti sobě a obstarat tak důkazní materiál sloužící k jeho odsouzení. Zákonodárci ovšem tento princip neustále oslabují vydáváním zákonů o imunitě, podle kterých lze získat imunitu proti stíhání za podmínky, že dotyčný bude svědčit proti svým údajným spolupachatelům, a které navíc nutí svědky tuto nabídku přijmout a svědčit. Ovšem nutit někoho svědčit z jakéhokoliv důvodu je vynucenou prací a je to nikoliv nepodobné únosu, jelikož člověk je nucen se dostavit k soudu a vykonat práci svědectví. Problémem nejsou jen nedávné zákony o imunitě, problémem je celý koncept vynuceného svědectví, včetně praxe předvolávání svědků trestného činu a donucení poskytnout svědectví. V případě svědků není žádných pochyb o tom, že žádný trestný čin nespáchali, a proto nutit je svědčit je ještě hůře obhajitelné, než nutit svědčit obžalované. Na tento problém doposud nikdo nepoukázal – až teď.

Vlastně celá praxe povinného předvolávání k soudu by měla být zrušena. Ani člověk obžalovaný ze zločinu či přestupku by neměl být nucen se dostavit k soudu, neboť zatím ještě nebyl odsouzen. Pokud skutečně má platit vynikající a libertariánský princip presumpce neviny existující v anglosaském právu, pak soudy nemají právo nutit žalovanou stranu se dostavit k soudu. Pamatujme, že jedinou výjimkou Třináctého dodatku zakazujícího nevolnictví je „trest za zločin, z jehož spáchání byla osoba řádně usvědčena“; ovšem žalovaná strana zatím ještě usvědčena nebyla. Soud by tedy měl mít maximálně pravomoc obžalovaného uvědomit o tom, že bude souzen, a pozvat jej nebo jeho právníka, aby se dostavili k soudu. Pokud se rozhodnou stání se nezúčastnit, proběhne soud in abstentia. V takovém případě se ale obžalovaný samozřejmě vzdává možnosti poskytnout svůj pohled na věc.

Třináctý dodatek i libertariánské krédo považují odsouzené zločince za výjimku z tohoto pravidla. Libertariáni jsou přesvědčeni, že člověk ztrácí svá práva v tom rozsahu, v jakém porušil stejná práva jiného člověka, a proto je přípustné usvědčeného zločince zbavit svobody a donutit jej k práci v tomto rozsahu. V libertariánském světě je ovšem účel uvěznění a trestu odlišný. Nebude existovat žádný „státní zástupce“, který obžalovává ve jménu jakési neexistující „společnosti“ a pak zločince trestá ve jménu „společnosti“. V takovém světě prokurátor reprezentuje vždy konkrétní individuální obět a trest slouží k odškodnění oné oběti. Hlavním účelem trestu je tedy donutit zločince odškodnit svou oběť. Takový model převládal v koloniální Americe. Pokud někdo okradl farmáře, tak ho nezavřeli, ale takový zločinec se stal farmářovým nevolníkem a byl donucen pracovat na jeho pozemku, dokud svůj dluh nesplatil. Dokonce i ve středověku bylo hlavním smyslem trestu odškodnění oběti. Až postupem času rostla moc Státu – králů a šlechticů – a ti čím dál více zasahovali do procesu odškodnění, konfiskovali čím dál větší část majetku zločince sami pro sebe a pro chudáka oběť nakonec nezbylo skoro nic. A jak postupně přecházel důraz z odškodnění směrem k potrestání za abstraktní zločiny „proti Státu“, tresty byly čím dál přísnější.

Profesor Schafer píše: „Současně s monopolizací institutu trestu v rukou státu docházelo postupně k odstranění práv poškozených z trestního práva.“ Kriminolog William Tallack z přelomu století poznamenal: „Tak jak rostla moc chamtivých a násilnických feudálních šlechticů a církevních hodnostářů, tak byla postupně porušována práva poškozených a nakonec si je tito hodnostáři přivlastnili celá. Docházelo potom ke dvojí odplatě: nejdříve si přivlastnili veškerý majetek pachatele místo aby jej přisoudili jeho oběti a pak pachatele uvrhli do žaláře, mučili jej, upálili či pověsili. Původní oběť zločinu ovšem totálně ignorovali."[33]

Libertarián sice není proti vězení jako takovému, ale je odpůrcem určitých praktik, které jsou běžné v dnešním soudnictví a trestním právu. Jednou z nich je dlouhé vazební vězení pro člověka, který čeká na svůj soud. Ústavou dané právo na bezokladný soudní proces tam není náhodou, ale slouží jako minimalizace doby nevolnictví před odsouzením z trestného činu. S výjimkou případu, kdy pravděpodobného pachatele dopadnou u mrtvoly s ještě kouřící pistolí v ruce a kdy je tedy značná pravděpodobnost viny, je dokonce nepřípustné jakékoliv věznění před usvědčením, natož před soudním procesem. A i v případech, kdy někoho chytí s rukama od krve, je potřeba provést reformu justice tak, aby nedocházelo ke zneužívání: pro policii a ostatní orgány činné v trestním řízení musí platit stejné zákony, jako pro ostatní lidi. Jak budeme anlyzovat v dalším textu, pokud trestní právo má platit pro každého stejně, tak výjimky z tohoto pravidla pro určité státní orgány jim dává licenci se ustavičně dopouštět agrese. Policista, který zločince chytne, a soudní a vězeňští pracovníci, kteří jej před soudem a před usvědčením uvězní, by měli podléhat stejnému univerzálnímu zákonu. Zkrátka pokud se dopustí chyby a uvězní někoho, kdo se později ukáže jako nevinný, tak tito policisté, soudci  a vězeňští dozorci musejí podléhat stejnému trestu jako někdo, kdo unese a uvězní nevinného člověka. Imunita vycházející z výkonu jejich povolání nesmí být omlouvou stejně, jako nebyla omluvou v případě poručíka Calleyho, který spáchal krutosti na civilním obyvatelstvu v osadě My Lai během války ve Vietnamu.[34]

Institut propuštění na kauci je polovičatým pokusem o řešení problému s uvězněním před odsouzením, ale je evidentní, že tato praxe diskriminuje chudé. Tato diskriminace přetrvává, i když se rozšířilo podnikání, kdy firma za poplatek kauci u soudu uloží, a tak na ni dosáhne mnohem více lidí. Neobstojí argument, že soudy jsou zavalené a proto není možné garantovat bezokladný proces; neefektivita  neoddělitelně spjatá se státními soudy je naopak vynikajícím argumentem pro jejich zrušení.

Výše kauce navíc záleží na libovůli soudce, který tak má příliš velikou moc nad uvězněním lidí před odsouzením, kterou lze velmi špatně kontrolovat. To je obzvláště nebezpečné v případech pohrdání soudem, protože soudci mají téměř neomezenou moc někoho uvrhnout do vězení, zatímco vystupují jako žalobce, soudce a porota v jedné osobě, kdy obžalují, „usvědčí“ a odsoudí pachatele, aniž by podléhali jinak běžným pravidlům o získávání důkazů a soudního procesu a v rozporu s jedním ze základních právních pravidel nebýt soudcem ve svém vlastním případě.

A nakonec je tu další aspekt soudnictví, kterého si málokdo všímá a to včetně libertariánů: povinnost sloužit v soudní porotě. Mezi povinnou službou v porotě a brannou povinností je malý rozdíl v principu, i když samozřejmě obrovský rozdíl v míře. Oba jsou formou zotročení, oba nutí lidi vykonávat práci pro Stát a podle libovůle Státu. A oba jsou formou práce za otrocké platy. Stejně jako nedostatek řadových vojáků je způsoben platy pod úrovní tržních mezd, tak i v případě porotců a jejich směšných platů by se nikdo dobrovolně do poroty nepřihlásil, i kdyby to bylo možné. A navíc nejen že jsou porotci nuceni chodit k soudu a sloužit v porotě, ale někdy je drží i několik týdnů zavřené a bez možnosti číst noviny. Jak se to liší od nevolnictví pro nevinné?

Lze namítnout, že služba v porotě je velmi důležitou součástí organizace občanského života a že zajišťuje spravedlivý soud, který by od samotného soudce obžalovaný nezískal, zejména pokud přihlédneme k tomu, že soudce je zaměstnancem Státu a je tedy zaujatý ve prospěch žalobce. To je naprostá pravda, ale právě proto, že tato služba je tak důležitá, je nezbytně nutné, aby porotci svou práci vykonávali dobrovolně a rádi. Cožpak jsme zapomněli, že svobodný pracovník je šťastnější a výkonnější než otrok? Zrušení otročení v porotě by mělo být na programu každé libertariánské platformy. Soudci nejsou vybíráni proti své vůli, právníci protistrany rovněž ne a ani porotci by neměli být.

Asi není jen pouhá shoda okolností, že všude ve Spojených státech jsou z povinnosti sloužit v porotě vyňati právníci. Jelikož zákony téměř vždy sestavují právníci, nejedná se o zjevný příklad zvláštních výsad pro určitou třídu?

Vězení pro duševně choré

Jedním z nejhanebnějších příkladů nevolnictví v naší společnosti je široce rozšířená praxe povinné léčby duševně chorých. V minulosti se toto věznění nevinných celkem upřímně vydávalo za opatření proti duševně chorým, šlo o to je odstranit ze společnosti. Liberalismus dvacátého století byl na první pohled humánnější, ale ve skutečnosti mnohem záludnější: nyní lékaři a psychiatři tyto nebohé lidi vězní „pro jejich vlastní dobro“. Díky rétorice o lidumilství je tato praxe nyní snazší a mimo jiné umožnila lidem se jednoduše zbavit svých příbuzných, aniž by je trápilo černé svědomí.

V posledních deseti letech vede libertariánský psychiatr a psychoanalytik dr. Thomas S. Szasz osamocený boj proti věznění duševně chorých. Nejdříve to byla zdánlivě beznadějná snaha, ale v poslední době mu naslouchá čím dál více kolegů psychiatrů. Dr. Szasz napsal mnoho knih a článků, kde systematicky útočí na tuto praxi. Tvrdí například, že věznění pacientů je závažným porušením lékařské etiky. Místo služby pacientovi zde lékař prokazuje službu jiným lidem – rodině, státu – a jedná proti zájmu a totálně tyranizuje člověka, kterému má pomoci. Kromě toho je mnohem pravděpodobnější, že věznění a povinná „terapie“ spíš než vyléčí, tak údajnou duševní nemoc ještě zhorší a prodlouží. Szasz upozorňuje, že až příliš často je tato praxe způsobem, jak se lidé můžou zbavit svých příbuzných, spíš než opravdovou pomocí pacientovi.

Věznění duševně chorých se často obhajuje tak, že nemocný může být „nebezpečný sobě i svému okolí“. Prvním zásadním problémem v takovéto argumentaci je ten, že policie nebo jiné složky prosazující zákon vstupují do hry ne tehdy, když dojde k agresivnímu činu, ale když někdo jiný usoudí, že k agresi někdy v budoucnu možná může dojít. Ovšem takový přístup otevírá Pandořinu skříňku ničím neomezené tyranie. Že je možné či pravděpodobné, že spáchá zločin – to lze dnes říct prakticky o komkoliv, a proto podle takovéto logiky lze legitimně umístit za mříže kohokoliv – ne jako trest za spáchaný zločin, ale protože se někdo domnívá, že by zločin spáchat mohl. Tento princip by nejen obhájil uvěznění, ale i uvěznění na věky věků kohokoliv podezřelého. Ale jedním ze zásadních pilířů libertariánského kréda je přesvědčení, že každý jednotlivec má svou svobodnou vůli a svobodnou volbu, že u žádného člověka není nevyhnutelné, že spáchá zločin, ať říkají statistiky nebo odborníci cokoliv, a v každém případě že je nemorální věznit někoho, kdo je pouze předpokládaným a nikoliv skutečným zločincem, a že takové věznění je naopak samo projevem invaze a tudíž zločinné.

Nedávno se někdo zeptal dr. Szasze: „Nemyslíte, že společnost má právo a současně povinnost se postarat o ty, o kterých se dá předpokládat, že jsou nebezpeční ostatním a sami sobě?“ Szasz nabídl tuto přesvědčivou odpověď:

Podle mého názoru je celá myšlenka pomoci někomu tím, že jej uvězním a páchám na něm příšerné věci, založena na náboženském konceptu podobně jako „záchrana“ čarodějnic mučením a upalováním. Co se týče „nebezpečný sám sobě“, tak jsem stejného názoru jako John Stuart Mill, a sice že tělo a duše člověka patří jemu samému, ne státu. A navíc, že každý člověk má „právo“ se svým tělem zacházet, jak chce – pokud neubližuje někomu jinému či nezasahuje do jeho práv.

Co se týče „nebezpečný pro ostatní“, tak většina psychiatrů zabývajících se duševně chorými pacienty přiznává, že to je naprosté fantazírování. Dokonce existují statistické studie, podle kterých mentálně postižení dodržují zákony daleko více než normální populace.

A právník Bruce Ennis, který se zabývá občanskými svobodami, dodává:

Ze statistik víme, že 85% jednou trestaných lidí spáchá zločin znovu a že u obyvatelů ghett a u teenagerů je mnohem vyšší pravděpodobnost, že spáchají zločin, než je průměr. Z nedávných studií rovněž víme, že u mentálně postižených je pravděpodobnost zločinu menší než průměr. Takže jestli nám opravdu leží na srdci nebezpečí pro ostatní lidi, tak proč nezavřeme za mříže nejdřív všechny již dříve trestané, potom všechny obyvatele ghett a potom všechny chlapce v pubertálním věku? ... Otázka, kterou pokládá doktor Szasz, je: pokud člověk neporušil žádný zákon, kde bere společnost právo jej zavřít?[35]

Lidi uvězněné proti své vůli můžeme rozdělit na dvě skupiny: ty, kteří nespáchali žádný zločin, a ty, kteří jej spáchali. U těch prvních libertariáni volají po jejich bezpodmínečném a okamžitém propuštění na svobodu. Ale co u těch druhých? Co s lidmi, kteří kvůli prohlášení za nepříčetné údajně unikli z „brutality“ vězení a místo toho od státu dostávají lékařskou péči? I zde doktor Szasz přišel s ráznou a devastující kritikou despocie ve jménu „humanitariánství“. Za prvé je groteskní uvěznění ve státním ústavu pro duševně choré považovat za nějakým způsobem „humánnější“ než obdobné uvěznění v klasickém vězení. Naopak – v blázinci je despocie zřízenců ještě krutější a vězni mají ještě menší možnosti hájit svá práva, jelikož člověk označený za „duševně chorého“ je považován za „nečlověka“ a nikdo jej již nebere vážně. Doktor Szasz z legrace řekl: „V blázinci se zblázní každý!“

Hlavně ale musíme zpochybnit celou tu myšlenku, podle které vůbec lze někoho vyjmout z působnosti objektivního práva. Tato praxe mnohem spíše takového člověka poškodí, než mu pomůže. Předpokládejme například, že dva muži A a B spáchají totožnou loupež a že standardním trestem za takovou loupež je pět let ve vězení. Předpokládejme, že člověka B prohlásí za duševně chorého a ten se „vyhne“ vězení a místo toho půjde do státního ústavu pro duševně nemocné. Liberálové se soustředí na možnost, že člověka B může státní psychiatr po dvou letech označit za „vyléčeného“ či „rehabilitovaného“ a propustit jej. Ale co když jej psychiatr za vyléčeného neoznačí nikdy či jen za velmi dlouhou dobu? V takovém případě člověk B za pouhou krádež čelí nepředstavitelné hrůze doživotního vězení v blázinci. Proto tento „liberální“ koncept neurčitého trestu – odsouzení člověka k délce trestu ne objektivně odpovídající zločinu, který udělal, ale závislé na subjektivním posouzení státu jeho psychiky či míry jeho spolupráce – představuje nelidskou tyranii v její nejkrutější podobě. Je to navíc takový druh tyranie, který nutí vězně podvádět a snažit se oklamat státního psychiatra, kterého správně považuje za svého nepřítele, že je již „vyléčen“, a může tudíž být propuštěn. Nazývat takovýto proces „terapií“ či „rehabilitací“ je směšnou karikaturou těchto pojmů. Je mnohem zásadovější a rovněž i humánnější s každým vězněm zacházet podle toho, co objektivně provedl.

[28] Existuje jedna výjimka: trest pro zločince, kteří se sami dopustili agrese vůči někomu jinému či jej zotročili. Trest za takové jednání v libertariánském systému představuje minimálně nucenou práci za účelem odškodnění oběti.
[29] Je významné, že i v samotném Třináctém dodatku představuje jedinou výjimku právě potrestání zločinců ve smyslu předchozí poznámky: „Ve Spojených státech a všech místech podléhajících jejich jurisdikci se zakazuje otroctví i nevolnictví, kromě trestu za zločin, z jehož spáchání byla osoba řádně usvědčena.“
[30] Cf. James C. Miller III, ed., Why the Draft? (Baltimore: Penguin Books, 1968).
[31] Arthur A. Ekirch, Jr., The Civilian and the Military (New York: Oxford University Press, 1956), strana 28. Výstižný útok jeffersonského teoretika na americkou exekutivu jakožto vrchního velitele vojsk čtěte v John Taylor of Caroline, An Inquiry into the Principles and Policy of the Government of the United States (1814, rep. New Haven: Yale University Press, 1950), strana 175 a dále. O významném vlivu anglických teoretiků na americkou revoluci a jejich odporu vůči stálé armádě čtěte v Bernard Bailyn, The Ideological Origins of the American Revolution (Cambridge: Harvard University Press, 1967), strany 61–64. Rovněž viz Don Higgenbotham, The War of American  Independence (New York: Macmillan, 1971), strany 14–16.
[32] O případu paní Kellemsové čtěte v knize od ní samotné: Toil, Taxes and Trouble (Dřina, daně a problémy), New York: E. P.
Dutton, 1952.
[33] Stephen Schafer, Restitution to Victims of Crime (Chicago: Quadrangle Books, 1960), strany 7–8; William Tallack, Reparation to the Injured and the Rights of the Victims of Crime to Compensation (London, 1900), strany 11–12.
[34] Zábavnou kritiku imunity, kterou mají orgány činné v trestním řízení, čtěte v H. L. Mencken, “The Nature of Liberty,” Prejudices: A Selection (New York: Vintage Books, 1958), strana 138–43.
[35]   Citováno v Maggie Scarf, “Dr. Thomas Szasz...,” New York Times Magazine (3. října 1971), strany 42, 45. Viz rovněž Thomas S. Szasz, Law, Liberty, and Psychiatry (New York: Macmillan, 1963).