6. Osobní svobody

Svoboda slova

Samozřejmě existuje mnoho oblastí osobní svobody, které nelze začlenit do kategorie „nevolnictví“. Svoboda slova a tisku byla dlouhou dobu střežena těmi, co se vymezují jako civilní libertariáni – civilní znamená, že ekonomická svoboda a práva k soukromému majetku jsou v rovnici vynechány. Jenže jak jsem již ukázal, „svobodu slova“ nelze zastávat absolutně, není-li brána jako součást obecných vlastnických práv jednotlivce (s důrazem na zahrnutí majetkového práva k vlastnímu tělu). Proto člověk, který zakřičí „hoří“ v zaplněném divadle, nemá sebemenší právo tak činit, neboť je takové jednání aktem agrese proti smluvním majetkovým právům vlastníka divadla a návštěvníků představení.

Vyjma případů, kdy se jedná o zásah do soukromého majetku, svobodu slova bude hájit až do extrému každý libertarián. Svoboda vyslovit, vytisknout a prodat jakýkoli jazykový projev se stává absolutním právem, a to nezávisle na tom, jaké oblasti se dotýká. V tomto ohledu mají civilní libertariáni obecně dobrou minulost. Nedávno zesnulý soudce Hugo Black byl obzvláště význačný hájením svobody slova před vládními omezeními, přičemž odkazoval na První dodatek Ústavy.

Existují však oblasti, ve kterých jsou bohužel i ti nejvášnivější civilní libertariáni vágní. Co například takové „podněcování k výtržnostem“, kdy je řečník obžalován za zburcování davu, který následně tropí výtržnosti a páchá nejrůznější činy a zločiny proti lidem a jejich majetku? Dle mého názoru je možné považovat „podněcování“ za zločin jedině v případě, kdy je člověku upřena svobodná vůle a svobodná volba. Civilní libertariáni předpokládají, že pokud A přikáže B a C: „Ty a ty jděte a rozbíjejte výlohy!“, tito lidé jsou pak bezmocně předurčení k tomu, aby šli a jednali protiprávně. Ale libertarián, který věří ve svobodnou vůli, musí trvat na tom, že ačkoliv může být pro A nemorální či nešťastné, aby ostatní naváděl k násilí, jeho konání je pevně usazené v říši agitace, a proto by neměl čelit trestnímu stíhání. Samozřejmě jestliže se A výtržností osobně zúčastní, stává se výtržníkem a stejně jako ostatní se vystavuje postihu. Navíc, jestliže je A hlavou zločineckého spolku a jako součást zločinu přikáže svým nohsledům: „Ty a ty jděte a přepadněte tu a tu banku“, pak se samozřejmě A, na základě zákona o spolupachatelství, stává sám účastníkem, případně přímo vůdcem kriminální organizace.

Jestliže by agitace nikdy neměla být zločinem, pak by nemělo být zločinem ani „spolčování se za účelem agitace“, protože v kontrastu s neblahým vývojem konspiračního práva, spolčování se (tj. dohodnutí se) s úmyslem něco učinit by nikdy nemělo být o nic víc protiprávní než samotný čin. (Jak jinak může být vlastně „spolčování“ definováno, než jako dohoda dvou a více osob, že udělají něco, co se vám, jakožto tomu, kdo tento termín definuje, příčí?) [36]

Další svízelnou oblastí práva jsou urážky a pomluvy. Obecně se považuje za legitimní omezit svobodu slova, jestliže daný projev lživě nebo zlomyslně poškozuje dobré jméno druhého člověka. Zákony postihující urážky a pomluvy zkrátka tvrdí, že člověk má „majetkové právo“ na vlastní reputaci. Jenže nikdo nemůže svou reputaci „vlastnit“, neboť se jedná čistě o funkci subjektivních pocitů a názorů ostatních lidí. A protože nikdo nemůže opravdu „vlastnit“ mysl a názory jiného člověka, jednoznačně z toho vyplývá, že nikdo nemůže mít majetkové právo na své „dobré jméno“. Reputace člověka neustále kolísá, a to v souladu s úsudky a názory zbytku společnosti. Právě proto nemůže být slovní útok považován za narušení vlastnických práv, a tudíž by neměl být předmětem omezení ani právního postihu.

Je samozřejmě nemorální vznášet falešná obvinění na druhého člověka, ale znovu připomínám, že morální a legální jsou pro libertariána dvě zcela odlišné kategorie. Krom toho, z pragmatického hlediska, kdyby neexistovaly zákony o urážkách a pomluvách, lidé by byli daleko méně ochotni obviněním nepodloženým přesvědčivými důkazy uvěřit. V dnešní době, pokud je někdo obviněn ze špatnosti nebo špatného skutku, většina lidí tomu věří, protože přece kdyby to obvinění bylo falešné, tak „proč ho nezažaluje za pomluvu?“ Zákony o pomluvách pochopitelně tímto způsobem diskriminují chudé, neboť nemajetná osoba je asi těžko připravena vést nákladný soudní spor, na rozdíl od člověka, který penězi oplývá. Bohatí lidé teď navíc mohou tyto zákony používat jako klacek na chudinu a bránit jim ve zveřejňování naprosto pravdivých obvinění a výpovědí pod pohrůžkou, že budou své chudší nepřátele žalovat za pomluvu. Člověk s omezenými zdroji je tedy v současném systému paradoxně mnohem náchylnější k tomu, aby trpěl pomluvami – a měl svůj vlastní projev omezen – než by tomu bylo ve světě, kde by neexistovaly zákony proti klevetám a očerňování.

V posledních letech byly zákony proti pomluvám naštěstí výrazně oslabeny, takže nyní může člověk vznést ostrou a štiplavou kritiku vůči veřejným činitelům a lidem, kteří jsou pod drobnohledem veřejnosti, aniž by měl strach z toho, že bude muset podstoupit nákladné právní tahanice nebo bude předmětem soudního postihu.

Dalším jednáním, které by mělo být úplně osvobozeno od jakýchkoliv omezení, je bojkot. Podstatou bojkotu je, že jedna nebo více osob využijí své právo na svobodný projev k tomu, aby z jakéhokoliv důvodu – vážného nebo malicherného – vyzvali ostatní, aby přestali kupovat výrobek někoho jiného. Zorganizuje-li například skupinka lidí kampaň – z libovolného důvodu – ve které vyzve zákazníky k tomu, aby přestali kupovat pivo XYZ, opět se jedná čistě o pouhou agitaci, a navíc agitaci naprosto legitimního činu – nekupovat určitou značku piva. Úspěšný bojkot sice může mít neblahé následky pro výrobce piva XYZ, jenže znovu opakuji, že toto jednání se nachází ryze v říši svobody slova a právům k soukromému majetku. Pivovar XYZ pokouší štěstí se svobodnou volbou zákazníků a ti mají nárok poslechnout nebo se nechat strhnout kýmkoli, koho si vyberou. Přesto náš zákoník práce pošlapuje právo odborových svazů organizovat bojkoty proti firmám. Bankovní zákony rovněž zapovídají šířit zvěsti o insolvenci banky – což je jednoznačná ukázka toho, jak vláda poskytuje bankám zvláštní privilegia tím, že staví mimo zákon svobodné projevy, které jsou v rozporu s jejich zájmy.

Obzvláště ožehavou oblastí je vše, co se týká protestů a demonstrací. Ze svobody slova samozřejmě vyplývá také svoboda shromažďování – svoboda sejít se a společně s ostatními vyjádřit svůj názor. Celá situace je však mnohem složitější, pokud se akce koná na ulici. Je zřejmé, že protest není legitimní v případě, že je zorganizován tak – jak tomu bývá – aby bylo zabráněno vstupu do soukromé budovy nebo továrny (picketing), nebo pokud protestující vyhrožují násilím tomu, kdo překročí vyznačenou čáru (picket line). Evidentní je také to, že takzvaný „protest v sedě“ (sit-in) je nelegitimním narušením soukromého majetku. Avšak ani „mírumilovný protest“ nemusí být dočista legitimní, jelikož je součástí rozsáhlejšího problému: Kdo rozhoduje o způsobu užívání ulic? Tento problém pramení ze skutečnosti, že téměř veškeré ulice jsou vlastněny (místní) vládou. Jenže vláda, jelikož není soukromým vlastníkem, postrádá jakékoliv kritérium, na základě kterého by alokovala užívání ulic, takže jakékoliv její rozhodnutí bude arbitrární.

Představte si, pro ilustraci, že Sdružení přátel Wisterie má v úmyslu uspořádat demonstraci a průvod na veřejném prostranství na podporu Wisterie. Policie tuto demonstraci zakáže s odůvodněním, že by ucpala silnice a narušila dopravu. Civilní libertariáni budou automaticky protestovat s tvrzením, že svoboda projevu wisteriánských demonstrantů je neoprávněně potlačena. Argument policie může být však také naprosto legitimní: hrozí zacpání ulic a je odpovědností vlády, aby zabezpečila plynulou dopravu. Na čí stranu se přiklonit? Jakkoli se vláda rozhodne, jedna skupina daňových poplatníků bude rozhodnutím dotčena. Jestliže vláda demonstraci umožní, řidiči a chodci budou poškozeni; v opačném případě utrpí škodu přátelé Wisterie. V každém případě samotná skutečnost, že vláda stojí před nějakým rozhodnutím, vytváří nevyhnutelný konflikt ohledně toho, kteří daňoví poplatníci mohou použít státní majetek a kteří nemohou.

Pouze samotný fakt, že stát vlastní a spravuje silnice, činí tento problém neřešitelný a zamlžuje jeho opravdové řešení. Pointou je, že ať už danou věc vlastní kdokoli, je to právě on, kdo rozhodne, jak s ní bude naloženo. Majitel tiskárny rozhodne o tom, co bude vytištěno. A majitel ulice určí, jakým způsobem bude alokovat její užití. Stručně řečeno, kdyby byly ulice vlastněny soukromě a přátelé Wisterie projevili zájem uspořádat demonstraci na Páté avenue, bylo by na majiteli Páté avenue, aby se rozhodl, zda jim ulici pronajme, nebo ji ponechá volnou, aby umožnil plynulou dopravu. V čistě libertariánském světě, kde jsou všechny silnice soukromé, různí majitelé v jakoukoli chvíli rozhodnou, zda ulici k demonstraci pronajmou, komu ji pronajmou a jakou cenu budou požadovat. Pak by tedy bylo zřejmé, že tato pře není vůbec otázkou „svobody projevu“ nebo „svobody shromažďování“, nýbrž otázkou majetkových práv: právem skupiny lidí požádat o pronájem ulice a právem majitele ulice tuto nabídku přijmout či odmítnout.

Svoboda rozhlasu a televize

Existuje jedna důležitá oblast amerického života, kde je účinná svoboda projevu neslučitelná se současným systémem. Mám na mysli celé odvětví rozhlasu a televize. Této oblasti se významně dotkl veledůležitý Zákon o rozhlasu z roku 1927, kterým federální vláda znárodnila rádiové vlny. Tím se de facto prohlásila za vlastníka veškerých rozhlasových a televizních kanálů. Pak si dovolila udělovat licence, dle vlastní libovůle a choutek, různým soukromým stanicím, aby mohly na těchto kanálech vysílat. Na jednu stranu, jelikož dostávají stanice tyto licence zdarma, nemusejí platit za užívání vzácných rádiových vln, což by musely činit na volném trhu. A tak jsou tyto stanice příjemci ohromné dotace, kterou si horlivě snaží udržet. Na druhou stranu si však federální vláda, jakožto poskytovatel licencí, prosazovala právo a pravomoc trvale a dopodrobna stanice regulovat. Tím pádem každému provozovateli stanice visí na krku hrozba neprodloužení nebo dokonce odejmutí licence. V důsledku toho není představa o svobodě projevu v rozhlasovém a televizním vysílání ničím jiným než výsměchem. Každá stanice je tíživě regulována, nucena modelovat své vysílání podle diktátu Federální komise pro sdělovací prostředky (FCC). Takže každá stanice musí mít „vyvážené“ vysílání, určité procento vysílacího času věnovat „veřejné službě“, každému kandidátovi na politickou funkci a každému politickému směru přidělit rovnoměrný časový úsek na vyjádření názorů, cenzurovat „kontroverzní“ texty v písničkách, které hraje, atd. Po mnoho let neměla žádná stanice povoleno odvysílat jakýkoliv názor redakce; nyní musí být každý takový názor doprovázen „patřičnými“ protiargumenty.

Jelikož se každá stanice musí poohlížet za svá záda na FCC, existence svobodného projevu ve vysílání je pouhým klamem. Je snad překvapením, že názor televizní stanice na kontroverzní témata, pokud je vůbec vyjádřen, má tendenci projevovat přízeň „establishmentu“?

Veřejnost se s tímto stavem smířila pouze díky tomu, že panuje již od počátku masového komerčního vysílání. Co by si však lidé pomysleli, kdyby byly například veškeré noviny licencovány, licence prodlužovány rozhodnutím Federální komise tisku a noviny přicházely o své licence, pokud by se opovážely vyjádřit „neobjektivní“ názor redakce nebo by neposkytly dostatečný prostor veřejné službě? Nebylo by to snad nepřípustnou, ne-li protiústavní, destrukcí práva na svobodu tisku? Nebo si představte, že by veškerá vydavatelství knih musela mít licenci a jejich licence by nebyly prodlouženy, pokud by seznam vydaných knih odporoval Federální knižní komisi? To, co bychom považovali za nepřípustné a totalitní v oblasti vydávání knih a novin, považujeme za samozřejmé pro média, která jsou nyní nejoblíbenějšími nástroji vyjadřování a vzdělávání: rozhlas a televize. Principy jsou však v obou případech naprosto totožné.

Zde také vidíme jednu z osudových trhlin v myšlence „demokratického socialismu“, tj. myšlence, že by vláda měla vlastnit veškeré zdroje a výrobní prostředky, a přesto zachovat svobodu slova a tisku pro své občany. Abstraktní ústava garantující „svobodu tisku“ je v socialistické společnosti bezvýznamná. Problém spočívá v tom, že pokud vláda vlastní všechen inkoust, všechen papír, tiskárny atd., pak sama vláda – jako vlastník – musí rozhodnout, jak alokovat inkoust a papír a co se na papír vytiskne. Stejně jako v případě, kdy vláda jakožto majitel silnic musí určit, k čemu budou použity, tak i v případě, že socialistická vláda vlastní noviny, musí ona sama určit, jak alokovat novinový papír a veškeré ostatní zdroje, které spadají do oblasti projevu a tisku: zasedací síně, stroje, kamiony atd. Jakákoli vláda může provolávat svou oddanost svobodě tisku, ale přesto přidělovat veškerý novinový prostor pouze svým obhájcům a příznivcům. Svobodný tisk je pak znovu pouhým klamem; krom toho, proč by měla socialistická vláda přidělovat významný podíl svých vzácných zdrojů antisocialistům? Problém dosažení skutečné svobody tisku se pak stává neřešitelným.

Řešení pro rozhlas a televize? Prosté: zacházet s těmito prostředky naprosto stejným způsobem, jako je zacházeno s vydavateli knih a novin. Jak pro libertariána, tak i pro člověka věřícího v americkou Ústavu by měla vláda úplně upustit od jakéhokoliv působení nebo zásahu do sdělovacích prostředků. Stručně řečeno, federální vláda by měla privatizovat rádiové vlny a předat nebo odprodat jednotlivé kanály do soukromých rukou. Budou-li soukromé stanice opravdu vlastnit své kanály, stanou se doopravdy svobodnými a nezávislými, budou moci vysílat pořady, které si přejí produkovat nebo o kterých jsou přesvědčeny, že jejich posluchači chtějí poslouchat, a budou se moci vyjadřovat tak, jak uznají za vhodné, aniž by se obávaly odplaty ze strany vlády. Budou rovněž moci prodat či pronajmout své vlny, komukoliv budou chtít, a tím pádem nebudou uživatelé kanálů nadále uměle dotováni.

Mimoto, pokud se televizní kanály stanou svobodnými, soukromě vlastněnými a nezávislými, mediální magnáti ztratí možnost lobbovat u FCC, aby vyřadila ze hry zdatnou konkurenci v podobě placených kanálů. Pouze proto, že FCC postavila placené kanály mimo zákon, nezískaly tyto kanály pevné postavení na trhu. „Bezplatná televize“ samozřejmě není opravdu „bezplatná“; vysílání je hrazeno z kapes inzerentů a divák platí tak, že náklady na reklamu jsou zahrnuty v ceně výrobku, který kupuje. Někdo by se mohl zeptat, jaký je rozdíl mezi tím, jestli zákazník platí nepřímo skrze inzerované výrobky nebo přímo za každý předplacený kanál. Rozdíl je ten, že se nejedná o stejné zákazníky pro stejné produkty. Televizní inzerent se například vždy zajímá o to, aby (a) získal co nejširší diváckou základnu a (b) aby získal ty diváky, kteří budou nejvíce vnímat jeho sdělení. Proto budou programy uzpůsobeny podle nejnižšího společného jmenovatele v publiku a mířeny budou především na diváky, kteří budou nejvíce vnímat sdělení, to znamená na diváky, kteří nečtou noviny ani časopisy, takže sdělení inzerenta neduplikuje to, na co již mohli narazit zde. Výsledkem toho mají bezplatné kanály tendenci postrádat fantazii, být nemastné a jednotvárné. Povolení placených kanálů by vedlo k tomu, že by si každý z nich snažil najít svůj vlastní trh a rozvinulo by se mnoho specializovaných trhů pro specializovaná publika – stejně jako se rozvinuly vysoce lukrativní specializované trhy v oblasti vydávání knih a časopisů. Kvalita programů by byla vyšší a nabídka pořadů daleko rozmanitější. Hrozba potenciální konkurence ze strany placených kanálů musí být vskutku ohromná, když televizní společnosti vydrží léta lobbovat za to, aby byl jejich vznik potlačen. Na opravdu volném trhu by samozřejmě obě formy televize, stejně jako kabelová televize a další formy, jejichž vznik ani nedokážeme předvídat, mohly na trh vstoupit, a tak by i učinily.

Běžným argumentem proti soukromému vlastnictví televizních kanálů je, že tyto kanály jsou „vzácné“, a proto by měly být vlastněny a přidělovány vládou. Pro ekonoma je takový argument směšný; všechny zdroje jsou vzácné, ve skutečnosti všechno, co má na trhu cenu, má tuto cenu právě kvůli tomu, že je to vzácné. Musíme zaplatit určitý obnos za bochník chleba, za boty, za šaty, jelikož všechny tyto věci jsou vzácné. Kdyby nebyly vzácné, ale namísto toho jich bylo požehnané množství jako vzduchu, byly by zdarma a nikdo by nemusel mít obavu o jejich produkci a alokaci. Co se týče tisku, inkoust je vzácný, papír je vzácný, tiskařské stroje a kamiony jsou vzácné atd. Čím vzácnější jsou, tím vyšší cena se na ně vztahuje, a opačně. Krom toho, a opět z pragmatického pohledu, je k dispozici daleko více televizních kanálů, než kolik jich je používáno. Dávné rozhodnutí FCC donutit stanice používat VKV namísto UKV vytvořilo daleko více vzácnosti, než bylo nutné.

Další rozšířenou námitkou proti soukromému vlastnictví rozhlasu a televize je domněnka, že by si soukromé stanice navzájem rušily vysílání a takto rozšířené rušení by prakticky zabránilo tomu, aby bylo možné jakýkoliv program naladit. Jenže to je tak absurdní argument pro znárodnění rádiových vln, jako by bylo tvrzení, že jelikož mohou lidé projíždět svými auty přes pozemky ostatních lidí, tak všechna auta – nebo půda – musí být znárodněna. V obou případech spočívá řešení v tom, aby soudy vymezily hranice mezi jednotlivými majetky tak pečlivě, aby jakékoli narušení majetkových práv jiného člověka bylo jednoznačné a viník mohl být postaven před soud. V případě vlastnictví pozemků je tento proces dostatečně průhledný. Vtip je v tom, že soudy mohou podobnou metodiku vymezení vlastnických práv aplikovat i v dalších oblastech – ať už se jedná o rádiové vlny, vodní plochy nebo naleziště ropy. V případě rádiových vln je úkolem stanovit technologickou jednotku – tj. místo přenosu, vlnovou délku a technologickou šířku čistého kanálu – a poté alokovat vlastnická práva na jednotlivé technologické jednotky. Bude-li například rozhlasové stanici WXYZ přiděleno právo vysílat na frekvenci 1500 kHz plus minus určitý počet kHz v okruhu 200 mil od Detroitu, pak jakákoliv stanice, která by následně začala vysílat svůj program v okolí Detroitu na této vlnové délce, bude čelit soudnímu stíhání za narušení vlastnických práv. Pokud by se soudy věnovaly svému úkolu vymezit a hájit majetková práva, nebyl by důvod očekávat ustavičné narušování práv v této oblasti, stejně jako v jakékoliv jiné.

Mnoho lidí věří, že přesně z tohoto důvodu byly rádiové vlny znárodněny; že před Zákonem o rozhlasu z roku 1927 si jednotlivé stanice navzájem rušily své signály a převládal chaos, až byla federální vláda nakonec nucena vkročit, aby nastolila pořádek a učinila rozhlasové vysílání provozuschopným. To je však historická legenda, nikoli skutečnost. Ve skutečnosti tomu bylo přesně naopak. Neboť kdykoli došlo na stejném kanálu k rušení, poškozená strana postavila agresora před soud a soudy začaly vnášet místo chaosu pořádek tím, že velmi úspěšně aplikovaly teorii majetkových práv, která byla součástí zvykového práva – ta se v mnoha ohledech podobá libertariánské teorii – na nově vzniklou technologickou oblast. Stručně řečeno, soudy přiřazovaly vlastnická práva rádiových vln jejich prvotním osvojitelům (homesteaders). Až když federální vláda spatřila pravděpodobnost nového rozšíření soukromého majetku, tak vtrhla na scénu a znárodnila rádiové vlny, k čemuž použila údajný chaos jako záminku.

Abych situaci vykreslil o trochu více, rádiové spojení bylo na samém počátku dvacátého století téměř výhradně prostředkem námořní komunikace – pro zprávy typu loď-loď nebo loď-pevnina. Úřad pro námořnictvo měl v úmyslu regulovat rozhlas jako prostředek pro zabezpečení námořní bezpečnosti a původní federální regulace, zákon vydaný roku 1912, pouze vyžadovala, aby byla každá rozhlasová stanice licencována Ministerstvem obchodu. Žádná pravomoc regulovat nebo rozhodovat o prodloužení licence nebyla v tomto zákoně zakotvena, přesto se ministr obchodu Herbert Hoover na počátku dvacátých let, kdy začínalo veřejné vysílání, pokoušel rozhlasové stanice regulovat. Soudní rozhodnutí v letech 1923 a 1926 však popřela pravomoc vlády regulovat licence, neprodlužovat je, nebo dokonce rozhodovat o tom, na jakých vlnových délkách by měly stanice vysílat.[37] Přibližně ve stejnou dobu soudy vypracovávaly pravidla pro prvotní přivlastnění vlastnických práv k rádiovým vlnám. Nejproslulejší je případ Tribune Co. v. Oak Leaves Broadcasting Station (Obvodní soud v Cook County, Illinois, 1926). V tomto procesu dospěl soud ke stanovisku, že provozovatel existující stanice má právoplatné vlastnické právo, které nabyl předchozím používáním.[38] To postačilo k tomu, aby soud zakázal nové stanici používat takovou radiovou frekvenci, která by rušila signál zavedené stanice. Pořádek byl tedy z chaosu nastolen přiřazením vlastnických práv. Přesně tento vývoj vláda svým vměšováním překazila.

Již zmíněné soudní rozhodnutí z roku 1926, které zamítlo pravomoc vlády regulovat nebo neprodlužovat licence a které nutilo Ministerstvo obchodu vydávat licence každému na požádání, přineslo obrovský rozmach rozhlasového průmyslu. Během následujících devíti měsíců bylo založeno více než dvě stě nových stanic. Reakcí Kongresu bylo přijetí provizorního opatření v červenci 1926, kterým zamezil jakýmkoli vlastnickým právům k radiovým frekvencím, a rozhodl o tom, že veškeré licence budou limitované na 90 dnů. V únoru 1927 přijal Kongres zákon, kterým založil Federální rozhlasovou komisi (FRC). Ta znárodnila rádiové vlny a měla pravomoci podobné těm, jaké má současná FCC. Na to, že cílem dobře informovaných politiků nebylo předejít chaosu, nýbrž zabránit soukromému vlastnictví rádiových vln jako řešení možného chaosu, poukazuje právní historik H. P. Warner. Ten tvrdí, že: „Zákonodárci a lidé pověření administrací sdělovacích prostředků vyjádřili silnou obavu…, že účinným vládním regulacím může být permanentně zabráněno připadnutím vlastnických práv k licencím nebo přístupovým prostředkům, a tudíž mohou být natrvalo založeny výsady v hodnotě milionů dolarů.“[39] Čistým výsledkem však bylo to, že výsady ve srovnatelné hodnotě stejně nakonec vznikly, jenomže zásluhou štědrosti FRC a později FCC vznikly monopolisticky a nikoli skrze konkurenční homesteading.

Z bezpočtu přímých narušení svobody slova, které prostřednictvím svých licenčních pravomocí napáchaly FRC a FCC, budou dvě ukázky bohatě dostačující. Jedna událost je z roku 1931, kdy FRC odmítla prodloužit licenci panu Bakerovi, který provozoval rozhlasovou stanici v Iowě. Jako odůvodnění komise uvedla:

Komise nechová žádné zvláštní sympatie pro Lékařskou asociaci ani ostatní subjekty, které pan Baker nemá v oblibě. Může být veřejně prospěšné, pokud je ve vysílání poukazováno na jejich domnělé prohřešky, je-li tak činěno vhodným způsobem. Tento záznam však odhaluje, že pan Baker nepostupuje ušlechtilou cestou. Ukazuje, že nepřetržitě a nevyzpytatelně provozuje svůj koníček, šíří vzduchem své spásné nápady a dává najevo oblibu a odpor k určitým osobám a věcem. Přenášení všech těchto věcí na posluchače není dozajista vhodným použitím vysílací licence. Mnoho jeho proslovů je vulgárních, ne-li přímo obscénních. Bezesporu nejsou povznášející ani zábavné.[40]

Dokážete si představit ten humbuk, kdyby federální vláda nechala vydavatele novin nebo knih padnout na podobných základech?

Nedávným činem FCC byla hrozba neprodloužení licence rozhlasové stanici KTRG v Honolulu, hlavní stanici na Havaji. KTRG přibližně dva roky vysílala několik hodin denně libertariánské pořady. Nakonec se FCC na sklonku sedmdesátých let rozhodla zahájit dlouhá slyšení směřující k neprodloužení licence. Hrozba vysokých nákladů donutila majitele vysílání nadobro ukončit.

Sex

V posledních letech naštěstí začali liberálové docházet k závěru, že „jakýkoli dobrovolný akt mezi dvěma (nebo více) dospělými osobami“ by měl být legální. Bohužel zatím toto kritérium nerozšířili na obchod a směnu, protože kdyby tak učinili, byli by na hranici toho stát se plnohodnotnými libertariány. V zájmu libertariána je totiž legalizace veškerých myslitelných, vzájemně dobrovolných vztahů mezi dospělými jedinci. Liberálové rovněž začali volat po zrušení „zločinů bez oběti“, což by bylo skvělé, kdyby definovali „oběť“ mnohem přesněji, a sice jako oběť útočného násilí.

Jelikož sex patří jednoznačně mezi soukromé aspekty života, je obzvláště nemyslitelné, aby se vláda opovážila regulovat a zákonem omezovat sexuální chování. Přesto je to jednou z oblíbených kratochvil státu. Násilné činy jako znásilnění by samozřejmě měly být klasifikovány jako zločiny úplně stejně jako jakékoli jiné násilné činy vůči lidem.

Kupodivu, zatímco dobrovolné sexuální aktivity jsou často postaveny mimo zákon a účastníci trestně stíháni, s lidmi obžalovanými ze znásilnění zacházejí úřady obvykle daleko lépe než s pachateli ostatních forem fyzického napadení. V mnoha případech bývá oběť znásilnění prakticky považována za viníka ze strany úřadů vymáhajících právo – přístup, který téměř nikdy nezaujímají vůči obětem ostatních zločinů. Očividně byl v praxi uveden dvojí metr, což je nepřípustné. Jak uvedla Národní rada Americké unie občanských svobod v březnu 1977:

S oběťmi sexuálního napadení by nemělo být zacházeno odlišně od obětí ostatních zločinů. Oběti sexuálního napadení se ze strany právních úřadů a zdravotnických zařízení setkávají se skepticismem a jsou ponižovány. Způsob tohoto zacházení se různí, od oficiální nedůvěry a necitelnosti až ke krutosti a drsným zkoumáním životního stylu a motivace oběti. Takovéto zbavení se odpovědnosti ze strany institucí, které by měly pomáhat a chránit oběti zločinu, může pouze přitížit trauma z jejich původního zážitku.

Dvojí metr, který zavedla vláda, lze napravit vyjmutím znásilnění ze zvláštní kategorie zákonné a soudní úpravy a jeho zahrnutím pod obecný zákon trestající fyzické napadení. Ať už se pro soudcovy instrukce porotě nebo pro přípustnost důkazů používá jakýkoli standard, měl by být podobným způsobem aplikován na veškeré tyto případy.

Mají-li být pracovní a osobní práva neomezená, pak by měla požívat svobodu rovněž prostituce. Prostituce je dobrovolné poskytnutí služby a vláda nemá právo prodej takové služby omezovat nebo zakazovat. Je nutné poznamenat, že mnoho chmurných aspektů pouličního prodeje bylo způsobeno tím, že byly nevěstince postaveny mimo zákon. Jako dlouhodobě provozované veřejné domy provozované bordelmamami, které horlivě usilovaly o to, aby si mezi zákazníky vypěstovaly dobré jméno, nevěstince si dříve konkurovaly snahou poskytovat kvalitní služby a vybudovat si svoji „obchodní značku“. Zákaz vykřičených domů vyhnal prostituci na „černý trh“, přinášející pochybné podmínky, s veškerým nebezpečím a obecným poklesem kvality, což je vždy následek jakéhokoli zákazu. Nedávno měla policie v New Yorku snahu učinit rázná opatření proti prostituci pod záminkou, že se již nejedná o obchod „bez oběti“, jelikož mnoho prostitutek páchá zločiny na svých zákaznících. Postavit obchod mimo zákon kvůli tomu, že může přilákat zločince, by však stejnou logikou ospravedlňovalo rovněž prohibici alkoholu, jelikož v barech dochází k mnoha potyčkám. Odpovědí není postavit dobrovolné a naprosto spořádané aktivity mimo zákon, nýbrž apelovat na policii, aby dohlédla na to, že skutečné zločiny nebudou páchány. Mělo by být patrné, že z obhajoby svobody vykonávat prostituci ani v nejmenším nevyplývá, že libertariáni obhajují prostituci jako takovou. Stručně řečeno, kdyby obzvláště puritánská vláda zakázala veškerou kosmetiku, libertarián by požadoval úplnou legalizaci kosmetiky, aniž by tím vyjadřoval podporu – ani odpor k – používání samotné kosmetiky. Naopak, na základě své osobní etiky nebo estetiky by poté, co se stane znovu legální, klidně mohl agitovat proti používání kosmetiky; jeho snahou je vždy raději přesvědčit nežli donutit.

Jestliže by sexuální chování nemělo být regulováno, pak by pochopitelně mělo zůstat bez omezení také plánované rodičovství. Je však nechvalným znakem naší společnosti, že bylo zřídkakdy učiněno legálním, když lidé – v tomto případě liberálové – povstali, aby agitovali za to, aby bylo plánované rodičovství povinné. Je samozřejmě pravdou, že pokud má můj soused dítě, tak mě to může pozitivně nebo negativně ovlivnit. Jenže téměř vše, co člověk dělá, může ovlivnit jiného člověka nebo i více lidí. Pro libertariána to však stěží ospravedlňuje použití násilí, které může být použito výhradně k potlačení samotného násilí. Neexistuje osobnější právo ani vzácnější svoboda, než je pro ženu rozhodnutí, zda mít, či nemít dítě, a je krajně totalitní, pokud ji chce jakákoli vláda toto právo upřít. Krom toho, jestliže má rodina více dětí, než je schopna bezstarostně uživit, největší břímě nese ona sama; z čehož plyne téměř univerzální výsledek, že touha zachovat si ceněný růst životní úrovně vyvolá dobrovolné snížení počtu dětí, které budou rodiny mít.

To nás přivádí k daleko složitější otázce potratu. Libertarián nemůže „katolickou“ kritiku potratů, i kdyby byla zamítnuta jako neplatná, úplně vypustit z hlavy. Jádrem této kritiky je totiž to – byť ve skutečnosti v žádném případě není „katolická“ v teologickém smyslu – že potrat ničí lidský život a je tím pádem vraždou a nemůže být tolerován. Víc než to, pokud je potrat skutečně vraždou, pak katolík – ani jiná osoba, která sdílí tento názor – nemůže jen tak krčit rameny a říkat, že by „katolický“ pohled neměl být uvalován na nekatolíky. Vražda není vyjádřením náboženského vyznání; žádné sektě, ve jménu „svobody vyznání“, nemůže a nemělo by projít spáchání vraždy s obhajobou, že jí to přikazuje její víra. Životně důležitou otázkou tedy je: Měl by být potrat považován za vraždu?

Většina diskusí uvízne na malichernosti typu, kdy začíná lidský život, kdy nebo pokud může být plod považován za živý atd. To vše je ale opravdu irelevantní v otázce legálnosti (znovu připomínám, ne nezbytně morálnosti) potratu. Katolický odpůrce potratů například prohlašuje, že jediné, co chce, je to, aby plod požíval stejná práva jako ostatní lidské bytosti – tj. právo nebýt zavražděn. Jenomže je zde ještě jedna věc a tu je důležité brát v úvahu. Jestliže bychom měli plodu přiřknout stejná práva jako lidem, pak bychom si měli položit otázku: Který člověk má právo přežívat, nevyžádaně, jako nežádoucí parazit v těle jiného člověka? Toto je jádrem celé otázky: absolutní právo každé osoby, a tudíž každé ženy, na vlastnictví svého těla. To, co matka podstupující potrat dělá, je, že si nechává z vlastního těla odstranit nežádoucí entitu: Pokud plod zemře, není to vyvrácením toho, že žádná bytost nemá právo přežívat, nevyžádaně, jako parazit v těle nebo na těle jiného člověka.

Obvyklá odpověď, že matka buď původně plod chtěla, nebo byla alespoň odpovědná za jeho uložení v jejím těle, je opět naprosto mimo. Dokonce i v tom nejsilnějším případě, kdy matka původně dítě chtěla, má i přesto jakožto vlastník svého těla právo změnit svou preferenci a plod odstranit.

Hazard

Neexistuje mnoho zákonů, které by byly tak absurdní a nespravedlivé jako zákony proti hazardu. V první řadě, tento zákon, v nejširším smyslu, je očividně nevymahatelný. Pokud by každá sázka uzavřená v tichosti mezi Jimem a Jackem na fotbalový zápas, volební výsledek nebo prakticky cokoliv jiného byla nelegální, bylo by k vynucování takového zákona zapotřebí obrovské, mnohamilionové gestapo, aby každého špehovalo a vyčmuchalo každou sázku. Další početná špionážní složka by byla nutná ke špehování špehů, aby bylo zaručeno, že nebyli podplaceni. Konzervativci na takovou argumentaci – namířenou proti zákonům zakazujícím různé sexuální praktiky, pornografii, drogy atd. – s oblibou namítají, že ani zákaz vražd není plně vymahatelný a že to není důvod k jeho zrušení. Jenže jejich argument přehlíží klíčovou věc: drtivá většina veřejnosti, dělajíc instinktivní libertariánské rozlišení, odsuzuje vraždy a chová k nim takový odpor, že se do takového jednání nezapojuje; proto je zákaz široce vymahatelný. Drtivá většina lidí však nemá podobné mínění o hazardu, proto lidi takový zákon od této činnosti neodradí a stává se – správně – nevymahatelným.

Jelikož jsou zákony proti tichým sázkám očividně nevymahatelné, úřady se raději koncentrují na mnohem viditelnější formy hazardu a své aktivity omezují směrem k nim: k ruletám, bookmakerům, loteriím – zkrátka k oblastem, kde se hazard stal docela pravidelnou činností. Jenže v tom případě tu máme podivný morální rozsudek, se kterým se nelze ztotožnit: ruleta, dostihové sázky atd. jsou nějakým způsobem morálně špatné a policie proti nim musí rázně zakročit, zatímco tiché sázky jsou morálně v pořádku a není potřeba se jimi obtěžovat.

V New Yorku se v posledních letech vyvinula zvláštní forma imbecility: až do nedávné doby bylo veškeré sázení na dostihy ilegální s výjimkou sázek, které byly uzavřené na dostihové dráze. Proč by měly být sázky na závodišti v Aqueductu nebo Belmontu naprosto morální a legitimní, zatímco sázky na stejný závod uzavřené u místního bookmakera hříšné a nezákonné, je za hranicí zdravého rozumu. Pokud ovšem nevezmeme v úvahu to, že zákon nutí sázkaře plnit kufry provozovatelů dostihů. Nedávno se vyklubala nová vráska. Město New York se samo zapojilo do sázkového průmyslu a sázení na koně v sázkových kancelářích vlastněných městem je naprosto správné a v pořádku, kdežto sázení u konkurujících soukromých bookmakerů je nadále hříšné a protizákonné. Smyslem systému je očividně udělit závodním tratím zvláštní privilegium a pak také městským sázkovým provozovnám. Mnoho států rovněž začíná financovat své neustále se rozpínající výdaje skrze loterie, které jsou tak zahaleny rouškou morality a ctihodnosti.

Častým argumentem pro zákaz hazardu je, že pokud bude chudému dělníkovi povoleno hrát, nerozvážně rozhýří svou týdenní výplatu a nechá svou rodinu napospas osudu. Kromě skutečnosti, že nyní může svou mzdu prohrát při sázkách s přáteli, tento paternalistický a diktátorský argument je docela zvláštní. Dokazuje totiž příliš mnoho: Jestliže musíme zakázat hazard, protože by v něm mohly davy lidí utopit velkou část svého živobytí, tak proč bychom neměli zakázat mnoho dalších položek masové spotřeby? Koneckonců, jestliže je dělník odhodlán prohýřit svou výplatu, má k tomu mnoho příležitostí: může nerozvážně utratit příliš mnoho za televizi, hi-fi věž, alkohol, baseballovou výbavu a nespočet dalších věcí. Logika bránit člověku v hazardu pro jeho dobro nebo dobro jeho rodiny vede přímo k oné totalitní kleci. Kleci, ve které Tatíček Vláda říká člověku, co přesně má dělat, jak utratit své peníze, kolik vitamínů musí přijmout a nutí ho řídit se podle diktátu Státu.

Drogy

Argumenty pro ilegalizaci jakéhokoli výrobku nebo aktivity se v podstatě omezují na tytéž dvě věci, se kterými jsme se již setkali při ospravedlňování povinného zavírání duševně nemocných: buď je to pro danou osobu škodlivé, nebo bude následně páchat zločiny proti ostatním lidem. Je zvláštní, že obecné – a oprávněné – zděšení z drog vedlo masovou veřejnost k iracionálnímu entuziasmu pro jejich ilegalizaci. Argument proti zákazu narkotik a halucinogenních látek je daleko slabší než ten proti prohibici, což byl experiment, který snad příšerná éra dvacátých let navždy zdiskreditovala. Přestože jsou narkotika bezesporu škodlivější než alkohol, alkohol může být také škodlivý. Zákaz něčeho, co může být pro uživatele škodlivé, vede logickou cestou opět k oné totalitní kleci, kde lidé nemohou jíst sladkosti a jsou nuceni jíst jogurt „pro jejich vlastní dobro“. Co se však týče druhého argumentu, který se odvolává na škodlivost pro ostatní, požití alkoholu vede mnohem častěji ke zločinům, dopravním nehodám atd. než narkotika, která z uživatele udělají nadpřirozeně mírumilovného a pasivního člověka. Samozřejmě existuje velmi silné pouto mezi závislostí a zločinem, jenže tato vazba je pravým opakem jakéhokoli argumentu pro prohibici. Narkomany totiž vede ke krádežím vysoká cena jejich dávek, kterou způsobuje samotná ilegalita drog! Kdyby byla narkotika legální, jejich nabídka by prudce vzrostla, vysoké náklady spojené s černým trhem a úplatky policistů by se vytratily a cena drog by byla nízká natolik, že by k většině zločinů páchaných narkomany nedocházelo.

Samozřejmě se nejedná o argument ve prospěch prohibice alkoholu; znovu opakuji, že postavit mimo zákon něco, co by mohlo vést ke zločinu, je nelegitimním a násilným útokem na osobní práva a práva majetková. Útokem, který by, opakuji, daleko více ospravedlňoval okamžité uvěznění veškerých mladistvých mužů. Pouze skutečné spáchání zločinu by mělo být ilegální a cestou pro boj se zločiny páchanými pod vlivem alkoholu je zaměřit se na samotné zločiny, nikoli zakazovat alkohol. A to by bylo navíc prospěšné i tím, že by došlo ke snížení počtu zločinů, které nebyly spáchány pod vlivem alkoholu.

Paternalismus v této oblasti nepochází pouze ze strany pravice; je zvláštní, že zatímco liberálové obecně podporují legalizaci marihuany a někteří i heroinu, zdá se, že prahnou po zákazu cigaret, a to na základě toho, že kouření často způsobuje rakovinu. Liberálové již dokázali prostřednictvím regulace televizního vysílání prosadit zákaz reklamy na tabákové výrobky na televizních obrazovkách – čímž zasadili tvrdý úder svobodě slova, kterou by podle předpokladů měli ctít.

Znovu opakuji: Každý člověk má právo si vybrat. Proti cigaretám si propagujte, jak chcete, nechte však na každém jednotlivci, ať si svobodně vede svůj život. To bychom mohli rovnou zakázat všechno, co potenciálně může vést k rakovině – včetně těsných bot, špatně sedících zubních protéz, nadměrného vystavení se slunečnímu záření, stejně jako nadměrné konzumace zmrzliny, vajec a másla, které mohou vést k srdečním chorobám. A nebude-li možné tyto zákazy vynutit, logika nám opět velí zavřít všechny lidi do klecí, kde dostanou přiměřenou dávku sluníčka, správnou dietu, dobře padnoucí obuv a tak dále.

Korupce

Na podzim roku 1971 směřovala Knappova komise pozornost veřejnosti na problémy s rozšířenou policejní korupcí v New Yorku. Uprostřed jednotlivých dramatických případů existuje riziko přehlédnutí toho, co je očividně ústředním problémem, problémem, kterého si byla komise naprosto vědoma. Prakticky v každém případu korupce byli policisté zapojeni do pravidelně fungujícího byznysu, který vláda svým nařízením prohlásila za ilegální. Přesto ohromná skupina lidí, tím, že tyto statky a služby poptávala, dala najevo, že nesouhlasí s tím, aby tyto aktivity spadaly pod stejnou kategorii jako vražda, krádež a přepadení. Vskutku, v prakticky žádném případě nesouvisela „koupě“ policistů s těmito ohavnými zločiny. Téměř ve všech případech byli policisté motivováni k tomu, aby se dívali jiným směrem, zatímco se odehrávaly legitimní, dobrovolné transakce.

Zvykové právo provádí velmi důležité rozlišení mezi zločiny, které jsou malum in se, a zločiny, které jsou pouze malum prohibitum. Malum in se je jednáním, které většina lidí instinktivně považuje za trestuhodný zločin, který je třeba potrestat. To se přibližně shoduje s libertariánskou definicí zločinu jako útok na člověka či jeho majetek: napadení, krádež a vražda. Ostatní zločiny jsou aktivitami, které přeměnilo v zločin vládní nařízení: přesně v této mnohem široce tolerované oblasti dochází k policejní korupci.

Stručně řečeno, policejní korupce se vyskytuje v těch oblastech, kde podnikatelé poskytují dobrovolné služby svým zákazníkům, ale vláda rozhodla o tom, že jsou tyto služby ilegální: prodej drog, prostituce, hazard. Tam, kde je kupříkladu zakázán hazard, dává zákon do rukou policistů, kterým je svěřen dohled nad hazardem, moc prodávat výsadu provozování hazardních her. Zkrátka, je to jako kdyby měla policie pravomoc vydávat zvláštní licence k provozování těchto aktivit a pak tyto neoficiální, zato důležité licence prodávala za libovolnou cenu, jakou černý trh snese. Jeden policista vypověděl, že kdyby byly zákony do puntíku vynucovány, ani na jediném staveništi v New Yorku by nemohli dělníci pokračovat v práci. Tak spletitá je síť triviálních a nemožných regulací, do které vláda stavební firmy zamotala. Stručně řečeno, ať už vědomě či nikoliv, vláda postupuje následovně: nejprve zakáže určitou aktivitu – drogy, hazard, stavbu nebo cokoli jiného – a pak vládní policie prodává rádoby podnikatelům výsadu vstoupit do odvětví nebo v něm setrvat.

Přinejlepším jsou důsledkem tohoto jednání zvýšené náklady a omezený rozsah dané aktivity, než by tomu bylo na volném trhu. Účinky jsou však ještě mnohem zhoubnější. Často policista neprodává pouhé povolení k činnosti, nýbrž monopolní výsadu. V tom případě neuplácí gambler policii pouze kvůli tomu, aby mohl pokračovat ve své činnosti, ale aby se zbavil konkurentů, kteří by měli zájem v odvětví podnikat. Zákazníci jsou pak osedláni privilegovanými monopolisty a je jim znemožněno plně si užít výhody konkurence. Není proto divu, že když byla Prohibice počátkem třicátých let konečně zrušena, hlavními oponenty jejího zrušení, spolu s fundamentalistickými a prohibicionistickými skupinami, byli organizovaní pašeráci, kteří požívali