8. Blahobyt a stát blahobytu
Kde se vzala sociální krize?
Skoro každý, bez ohledu na ideologii, souhlasí, že s rozpínajícím se nekontrolovatelným sociálním systémem v USA – systémem, ve kterém čím dál více lidí žije jako pasivní paraziti na činnosti ostatních – je něco hodně v nepořádku. Pár čísel a jejich porovnání poslouží jako ukázka rozměrů tohoto problému: V roce 1934, uprostřed největší ekonomické deprese v amerických dějinách, na samém dně našeho ekonomického života, byly celkové sociální výdaje vlády 5,8 miliard dolarů, z čehož 2,5 miliardy připadalo na přímé platby (sociální dávky). V roce 1976, po čtyřech dekádách největšího ekonomického rozmachu v amerických dějinách, v době, kdy jsme dosáhli stavu, ve kterém jsme měli nejvyšší životní úroveň v historii lidstva a zároveň relativně nízkou míru nezaměstnanosti, vládní sociální výdaje dosáhly celkových 331,4 miliard dolarů, z toho 48,9 miliard byly přímé sociální dávky. Stručně řečeno, celkové sociální výdaje vzrostly o neskutečných 5 614 % během těchto čtyřech desetiletí; přímé dávky vzrostly o 1 856 %. Jinak řečeno, sociální výdaje v období let 1934-1976 průměrně rostly o 133,7 % ročně, zatímco přímá podpora ročně vzrostla o 44,2 %. (Pozn. překl.: Autor spočítal průměrný roční růst na základě modelu jednoduchého úrokování. Lepší by asi bylo použít složené úrokování, pak by tato dvě čísla byla 10,1 % a 7,3 %, což je stále velmi vysoké roční tempo.)
Když se dále zaměříme na přímou podporu, zjistíme, že výdaje se moc nezměnily během let 1934-1950 a nastartovaly raketový růst během boomu po druhé světové válce. V období 1950-1976 se sociální podpora zvýšila o neuvěřitelných 84,4 % ročně.
Část těchto obrovských zvýšení může být určitě připsána inflaci, která ředila hodnotu a kupní sílu dolaru. Když očistíme všechna naše čísla o inflaci tím, že je převedeme na „konstantní dolary roku 1958“ (jinými slovy tak, aby každý dolar měl zhruba stejnou kupní sílu, jako měl skutečný dolar v roce 1958), potom se tato čísla změní následujícím způsobem: V roce 1934 byly celkové sociální výdaje 13,7 miliard dolarů a přímá podpora 5,9 miliard. V roce 1976 byly celkové sociální výdaje 247,7 miliard dolarů, zatímco přímá podpora činila 36,5 miliard dolarů.
I když očistíme částky o inflaci, dostaneme růst sociálních výdajů vlády o 1 798 % za těchto 42 let, neboli 42,8 % ročně (alternativně 7,3 % - pozn. překl.), zatímco přímé sociální dávky vzrostly celkem o 519 %, neboli 12,4 % ročně (alternativně 4,4 % - pozn. překl.). Když se navíc podíváme na přímé dávky za roky 1950 a 1976 očištěné o inflaci, zjistíme, že během intervencionistických poválečných let vzrostly o 1 077 %, neboli 41,4 % ročně (alternativně 9,9 % - pozn. překl.).
Pokud dále očistíme čísla o populační růst (celková americká populace byla 126 miliónů lidí v roce 1934 a 215 miliónů v roce 1976), stále dostaneme téměř desetinásobné zvýšení v celkových sociálních výdajích (ze 108 na 1 152 konstantních dolarů roku 1958 na jednoho obyvatele) a více než trojnásobný růst přímé sociální podpory (ze 47 dolarů na hlavu v roce 1934 na 170 dolarů v roce 1976).
Pár dalších porovnání: během let 1955 až 1976 – neboli během období velké prosperity – se celkové množství lidí na podpoře zpětinásobilo z 2,2 na 11,2 miliónů. Mezi roky 1952 a 1970 vzrostl počet dětí do 18ti let věku o 42 %, ovšem počet těch, které byly závislé na sociálních dávkách, vzrostl o 400 %. Ačkoliv se celková velikost populace nezměnila, počet příjemců sociální pomoci v New Yorku skočil z 330 000 v roce 1960 na 1,2 miliónu v roce 1971. Sociální krizi tu tedy evidentně máme. [1]
Krize je ještě větší, pokud do sociálních plateb zahrneme veškerou sociální pomoc chudým. Takto se federální pomoc chudým téměř ztrojnásobila v období 1960 až 1969 skokem z 9,5 miliard na 27,7 miliard dolarů. Státní a lokální sociální výdaje vystřelily z 3,3 miliard v roce 1935 na 46 miliard, což je růst o 1 300 %! Celkové sociální výdaje roku 1969, které zahrnují federální, státní i lokální úroveň, v součtu dávají neuvěřitelných 73,7 miliard dolarů.
Většina lidí si život na sociálních dávkách představuje jako něco, co je zcela oddělené od jednání lidí, kteří na nich žijí - jako přírodní pohromu (např. přívalovou vlnu nebo sopečnou erupci), která nastane bez ohledu na jejich vůli. Obvyklá teze zní, že „chudoba“ je důvodem, proč jednotlivci nebo rodiny žijí na sociálních dávkách. Ale ať už si za kritérium pro definici chudoby zvolíme cokoliv, nedá se popřít, že na základě jakékoliv stanovené úrovně příjmů docházelo od 30. let 20. století k postupnému poklesu počtu rodin, které žily pod danou „hranicí chudoby“. Tedy, rozsah chudoby těžko může být důvodem, proč došlo k tomu obrovskému nárůstu klientely sociálního systému.
Řešení naší záhady se objasní ve chvíli, kdy si uvědomíme, že počet příjemců sociální pomoci je tím, čemu se v ekonomii říká „rostoucí nabídková funkce“. Jinými slovy, když motivace k čerpání sociální pomoci vzroste, fronty na sociálních úřadech se prodlouží; podobný závěr platí, když překážky čerpání pomoci poklesnou. Je paradoxní, že v ostatních oblastech ekonomiky s tímto pozorováním všichni souhlasí. Předpokládejme například, že někdo (zda to bude stát nebo praštěný milionář, zde není důležité) nabídne 10 000 dolarů navíc každému, kdo bude pracovat v továrně na boty. Je jasné, že se nabídka dychtivých pracovníků v obuvnickém odvětví zněkolikanásobí. To samé se stane, když budou menší překážky, například když stát slíbí, že osvobodí každého pracovníka v obuvnickém odvětví od placení daně z příjmu. Když začneme stejnou analýzu aplikovat na klientelu sociálního systému stejně jako na všechny ostatní oblasti ekonomického života, naše záhada bude najednou průhledná jako křišťál.
Co jsou tedy ty důležité motivace/překážky spojené s žitím na sociálních dávkách a jak se v průběhu času měnily? Na první pohled je jedním z velmi důležitých faktorů vztah mezi příjmem plynoucím ze sociálního systému v porovnání s příjmem, který se dá vydělat užitečnou prací. V rámci jednoduchosti předpokládejme, že „průměrná“ mzda (tedy velmi zhruba mzda, na kterou dosáhne „průměrný“ pracovník) v nějakém místě je 7 000 dolarů ročně. Dále předpokládejme, že příjem ze sociálních dávek činí 3 000 dolarů ročně. To znamená, že průměrný čistý výnos plynoucí z práce je (před zdaněním) 4 000 dolarů ročně. Nyní řekněme, že sociální dávky vzrostou na 5 000 dolarů (nebo, alternativně, že průměrná mzda klesne na 5 000 dolarů). Rozdíl mezi mzdami – čistý výnos plynoucí z práce – byl tímto snížen na polovinu, ze 4 000 dolarů na 2 000 dolarů ročně. Je jasné, že výsledkem bude ohromný nárůst uchazečů o sociální dávky (který poroste ještě více, když zahrneme skutečnost, že pracovníci pobírající 7 000 dolarů budou muset platit vyšší daně, aby tím živili nabobtnalou klientelu sociálního systému, která daně v podstatě neplatí). Dá se tedy očekávat, že když se sociální dávky budou zvyšovat rychleji než průměrné mzdy – což se samozřejmě děje – čím dál více lidí se vrhne po sociálních dávkách. Tento jev bude o to silnější, když si uvědomíme, že samozřejmě ne každý vydělává „průměrně“; budou to právě ti „hraniční“ pracovníci vydělávající méně než průměr, kteří se postaví do fronty. V kontextu našeho příkladu: když sociální dávky vzrostou na 5 000 dolarů ročně, co můžeme očekávat, že se stane s pracovníky, kteří vydělávají 4 000, 5 000, nebo i 6 000 dolarů? Ten člověk, který vydělává 5 000 dolarů ročně a který předtím vydělával o 2 000 dolarů více než člověk na dávkách, nyní zjistí, že tento rozdíl byl stlačen na nulu a že nevydělává více – vydělává dokonce méně – než klient sociálního systému státem udržovaný v pasivitě. Je snad pro někoho překvapující, když se tento člověk také napojí na zlatou žílu sociálního systému?
Konkrétně během období mezi roky 1952 a 1970, kdy se počet uchazečů o sociální dávky zpětinásobil z 2 na 10 miliónů, se průměrný měsíční příjem rodiny na dávkách více než zdvojnásobil z 82 na 187 dolarů, což je nárůst o téměř 130 % v době, kdy spotřebitelské ceny vzrostly jen o 50 %. Dále, v roce 1968 porovnala newyorská Citizens Budget Commission deset amerických států, které měly nejrychlejší nárůst v počtu uchazečů o sociální dávky, s deseti státy, které zažívaly nejrychlejší ekonomický růst. Komise zjistila, že průměrná výše sociálních dávek v deseti nejrychleji rostoucích státech byla dvakrát tak vysoká jako v deseti nejpomaleji rostoucích státech. (Měsíční sociální dávky na osobu byly v nejrychleji rostoucích státech průměrně 177 dolarů a v nejpomaleji rostoucích státech činily jen 88 dolarů.) [2]
Další příklad vlivu vysokých sociálních dávek a jejich vztahu k výši mezd za práci ukázala McCone Commission prozkoumáním okolností wattských nepokojů v roce 1965. Komise zjistila, že příjem ze zaměstnání odměňované minimální mzdou byl 220 dolarů měsíčně, z čehož ještě musely být kryty náklady související s prací jako např. pracovní oděv a doprava. Naproti tomu, průměrná rodina na sociálních dávkách v této oblasti dostávala 177 až 238 dolarů měsíčně, z čehož nemusela dávat na stranu žádné peníze na krytí pracovních výdajů. [3]
Kde se vzala sociální krize?
Důležitou roli v bobtnání závislosti na sociálním systému je také čím dál menší výskyt překážek, které stojí v cestě čerpání sociální pomoci. Hlavní takovou překážkou vždy bylo stigma, které člověk jdoucí si pro sociální dávky cítil – pocit parazitování a žití na úkor produkce ostatních místo přispívání k produkci. Toto stigma bylo sociálně odstraněno rozšiřováním hodnot moderního liberalismu. Dále, státní úřady a samotní sociální pracovníci se zlatým podnosem v ruce vítali uchazeče, a dokonce radili lidem, aby se na sociálních úřadech přihlásili co nejdříve. „Klasický“ přístup sociálního pracovníka byl pomoci lidem, aby si pomohli sami, aby si získali a udrželi nezávislost a aby se postavili na vlastní nohy. Cílem sociálních pracovníků při kontaktu s klienty sociálního systému bylo pomoci jim, aby mohli přestat žít na dávkách tak rychle, jak to bude možné. Ale dnešní sociální pracovníci mají opačný cíl: dostat co nejvíce lidí na sociální dávky, popularizovat a proklamovat jejich „práva“. Výsledkem bylo neustálé snižování podmínek pro nárok na dávky, odstraňování administrativních překážek, stejně tak jako předpokladů ohledně bydliště, práce, nebo dokonce příjmu. Každý, kdo byť jen náznakem navrhne, aby příjemci sociální pomoci byli nuceni přijmout práci a přestat přijímat dávky, je považován za zpátečnického morálního vyděděnce. A díky eliminaci toho starého stigmatu dnes lidé mají tendenci se čím dál více a rychleji přiklánět k sociálnímu státu, místo aby se od něj odkláněli. Irving Kristol trefně napsal o „explozi sociálního státu“ v roce 1960 toto:
Tato „exploze“ byla vytvořena – zčásti úmyslně a z větší části neúmyslně – vládními představiteli a státními zaměstnanci, kteří se řídili státními politikami zaštítěnými „Válkou proti chudobě“. A tyto politiky byly prosazovány a uzákoňovány často těmi samými lidmi, kteří byli později vyjevení „explozí sociálního státu“. Není překvapivé, že jim dlouho trvalo, než pochopili, že problém, který se pokoušeli řešit, byl ve skutečnosti tím problémem, který způsobovali.
Zde jsou důvody „exploze sociálního státu“ 60. let 20. století:
- Počet chudých lidí s nárokem na sociální pomoc vždy stoupne, pokud dojde ke zvýšení oficiální hranice definující „chudobu“ a „potřebu“. Válka proti chudobě tyto definující hranice zvýšila, díky čemuž nárůst počtu lidí s „nárokem“ na podporu přišel automaticky.
- Počet lidí s nárokem na podporu, kteří o ni skutečně požádají, vždy poroste, pokud se bude podpora zvyšovat – což se dělo v 60. letech. Když dávky (a všechny přidružené výhody, např. Medicaid (americký program pro poskytování zdravotní péče chudým, pozn. překl.) a potravinové lístky) konkurují nízkým mzdám, hodně chudých lidí logicky upřednostní dávky. V dnešním New Yorku, tak jako v mnoha dalších velkých městech, sociální dávky nízkým mzdám nejen konkurují, ale dokonce je převyšují.
- Neochota lidí s nárokem na podporu se o ni přihlásit, která je založena buď na hrdosti, lhostejnosti nebo strachu – se bude vždy vytrácet, pokud budou probíhat organizované kampaně zaměřené na to, aby se tito lidé o podporu přihlásili. Taková kampaň byla úspěšně spuštěna v 60. letech (a) několika komunitními organizacemi sponzorovanými Office of Economic Opportunity (Úřadem pro ekonomické příležitosti), (b) Welfare Rights Movement (Hnutím pro sociální práva) a (c) samotnou profesí sociálního pracovníka, která nyní byla tvořena vysokoškoláky, kteří považovali za svou morální povinnost pomoci lidem přihlásit se o sociální dávky – místo toho, jak to bylo kdysi, aby jim pomohli žití na dávkách ukončit. Navíc zde byla i spolupráce soudů, které pomohly odstranit řadu různých právních překážek (např. požadavky týkající se trvalého bydliště)…
Z nějakého důvodu skutečnost, že více chudých lidí je na dávkách a přijímá štědřejší výhody, evidentně neučinila tuto zemi lepším místem k životu – dokonce ani pro chudé příjemce podpory, jejichž životní úroveň se nejeví jako znatelně lepší než v době, kdy byli bez podpory. Zdá se, že něco selhalo; liberální a soucitná sociální politika přinesla mnoho neočekávaných a špatných důsledků. [4]
Duch profese sociálního pracovníka býval velmi odlišný – a libertariánský. Existovaly dva základní principy: (a) veškerá pomoc a sociální dávky by měly být dobrovolné a pocházející od soukromých organizací namísto násilné ruky státu, (b) cílem pomoci by mělo být učinění jejího příjemce nezávislým a produktivním tak rychle, jak to bude možné. Samozřejmě, z logiky věci, (b) plyne z (a), protože žádné soukromé organizaci by nikdy nebylo dovoleno čerpat prakticky neomezené množství peněz vysávané z dlouhodobě trpícího daňového poplatníka. Jelikož soukromé zdroje jsou striktně omezené, není zde místo pro žádné představy o sociálních „právech“ ve smyslu neomezeného a trvalého nároku na výtvory jiných lidí. Další důsledek omezenosti zdrojů je ten, že si sociální pracovníci uvědomují, že zde není místo ani pro pomoc simulantům, kteří odmítli pracovat nebo kteří použili pomoc jako ilegální přivýdělek, což nás vede opět ke stejnému konceptu rozlišování chudých, kteří si pomoc „zaslouží“ a „nezaslouží“. Díky tomu agentura Charity Organisation Society (spolek pro organizaci charity) z volno-tržní Anglie 19. století zahrnula do skupiny lidí, kteří na podporu neměli nárok, ty, kteří ji nepotřebovali, podvodníky a také každého, „jehož situace je způsobena lehkomyslností nebo nehospodárností a u kterého neexistuje naděje na to, aby byl učiněn nezávislým na… dobročinnosti v budoucnu.“ [5]
Anglický laissez-faire liberalismus, přestože vcelku akceptoval státní sociální systém založený na „právech chudých“, naléhal na to, aby existoval silný odrazující efekt: nejen nastavit striktní podmínky nároku na pomoc, ale také učinit podmínky v chudobinci dostatečně nepříjemné na to, aby bylo zajištěno, že pomoc v chudobinci bude odstrašující představa a nikoliv atraktivní příležitost. Chudým, kteří si pomoc „nezaslouží“, tedy těm odpovědným za svůj osud, mohl být systém pomoci znepřístupněn pouze tak, že „byl učiněn co nejméně pohodlným, tedy spoléháním na pracovní test (jako obecné pravidlo).“ [6]
Jelikož silný odstrašující prostředek je mnohem lepší než vřelé přivítání a proklamování „práv“ příjemců pomoci, libertariánská pozice je taková, že volá po totálním zrušení státního sociálního systému a po spolehnutí se na soukromou charitativní činnost založenou, jak to ostatně musí nevyhnutelně být, na pomáhání těm chudým, kteří si to „zaslouží“, na co nejrychlejší cestě k nezávislosti. Koneckonců, až do Velké hospodářské krize 30. let ve Spojených státech existoval jen velmi malý, pokud vůbec nějaký, sociální systém, a přesto – v době mnohem nižší všeobecné životní úrovně – lidé neumírali na ulicích. Velmi úspěšným soukromým charitativním programem dneška je ten, který organizuje Mormonská církev se třemi miliony členů. Tento úžasný národ, pronásledovaný chudobou a perzekucemi, emigroval do státu Utah a okolí v 19. století a díky hospodárnosti a tvrdé práci zvýšil svoji všeobecnou úroveň prosperity a bohatství. Velmi málo mormonů je na sociálních dávkách; mormoni jsou učeni být nezávislými, soběstačnými a vyhýbají se státní podpoře v nezaměstnanosti. Mormoni jsou zarytí věřící, a mají tím pádem v sobě úspěšně zakořeněny tyto obdivuhodné hodnoty. Dále, Mormonská církev provozuje rozsáhlý soukromý plán sociální pomoci pro své členy, založený opět na principu pomoci svým členům co nejrychleji k nezávislosti.
Vezměte například následující principy „Plánu sociální pomoci“ Mormonské církve. „Už od svého založení v roce 1830 Církev vedla své členy k zajištění a udržení své materiální nezávislosti, k hospodárnosti a k podpoře odvětví, která vytvářejí pracovní místa. Vždy byla připravena pomoci v nouzi svým věrným členům.“ V roce 1936 Mormonská církev vytvořila „Církevní plán sociální pomoci… - systém, ve kterém bude vypořádáno s pasivitou, ve kterém budou zla spojená s podporou v nezaměstnanosti odstraněna a ve kterém bude mezi členy znovu obnovena nezávislost, činnost, hospodárnost a sebeúcta. Práce bude brána jako vůdčí princip života jejích členů.“ [7] Mormonští sociální pracovníci tohoto programu mají instrukce, aby jednali tímto způsobem: „V rámci věrnosti tomuto principu musí sociální pracovníci upřímně učit a vést členy Církve k soběstačnosti v takové míře, jaká je v jejich silách. Žádný opravdový svatý posledních dní nebude dobrovolně ze svých břemen odsouvat břímě své samostatnosti v době, kdy je fyzicky schopný. Dokud bude moci, bude si díky inspiraci Všemocného a díky svým činům sám obstarávat všechny nezbytnosti.“ [8] Prvotní cíle tohoto sociálního programu jsou: „(1) Umístit do placeného zaměstnání každého, kdo je schopen práce. (2) Tak, jak jen to bude možné, poskytnout zaměstnání uvnitř Programu sociální pomoci všem, kteří nemohou být umístěni do placeného zaměstnání. (3) Nashromáždit prostředky, díky kterým budou poskytnuty nezbytnosti chudým, za které Církev přejme odpovědnost.“ [9] V rámci možností je tento program vykonáván v malých, decentralizovaných skupinách běžných lidí: „Rodiny, sousedé, kvóra, předsedové a další organizační složky Církve mohou usoudit, že by bylo moudré a přínosné zformovat malé skupiny pro další rozšíření vzájemné pomoci. Takové skupiny mohou sít a sklízet obilí, zpracovávat jídlo, uchovávat jídlo, oblečení a palivo a provozovat další projekty s všestranným přínosem.“ [10]
Konkrétně mají mormonští biskupové a kněžská kvóra nakázáno, aby vedli bratry v řádu k pomoci sobě samým: „V rámci své světské působnosti se biskup dívá na každou osobu v nouzi, která je zároveň fyzicky schopná, pouze jako na dočasný problém, o který se stará do doby, než si člověk je schopen pomoci sám. Kněžské kvórum se musí dívat na svého člena v nouzi jako na dlouho trvající problém, dokud nejsou naplněny nejen jeho světské, ale i duchovní potřeby. Konkrétní příklad – biskup nabídne pomoc v době, kdy umělec nebo řemeslník nemá práci, ale má své potřeby; kněžské kvórum mu pomůže při nástupu do nového zaměstnání a pokusí se dohlédnout na to, aby se stal zcela soběstačným a zároveň aktivním ve svých církevních povinnostech.“ Konkrétní aktivity zaměřené na pomoc nuzným členům, které jsou nakázány kvóru, zahrnují: „(1) Umisťování členů kvóra a jejich rodinných příslušníků do trvalého zaměstnání. V některých případech, díky výměnným školním kurzům, učením a dalšími, kvóra mohou pomoci svým členům získat kvalifikaci na lepší práci. (2) Pomoc členům a jejich rodinám založit si svoji vlastní firmu…“ [11]
Hlavní cíl Mormonské církve je najít pracovní místa pro své nuzné členy. Díky tomuto „je v rámci Programu sociální pomoci nalezení vhodné práce hlavní odpovědností členů kněžských kvór. Oni, stejně tak jako členové Pomocného týmu, by měli neustále věnovat pozornost novým nabídkám pracovních příležitostí. Když bude každý člen skupiny předsedající radě pro sociální pomoc provádět svou práci v tomto ohledu dobře, většina nezaměstnaných na úrovni skupiny nebo předsednictva bude umístěna do placených zaměstnání.“ [12] Ostatní členové, kteří najdou výdělek na volné noze, mohou od Církve získat malou půjčku a kněžské kvórum tohoto člena se může zaručit za její splacení ze svých prostředků. Těm mormonům, kteří nemohou být umístěni do zaměstnání a nejsou schopni začít podnikat, „má být přidělena, pokud to bude možné, produktivní práce na majetku Církve…“ Církev naléhá na to, aby příjemce pomoci v co největší míře pracoval: „Nařizuje se, aby lidé žijící z prostředků programu pracovali do té míry, jakou jim dovoluje jejich schopnost, a tím získali zásluhu za to, co se jim dostává… Práce jednotlivce na projektech sociální pomoci by měla být vnímána jako dočasná a nikoliv trvalá záležitost. Měla by nicméně pokračovat po celou dobu, po kterou je tomuto člověku poskytována pomoc prostřednictvím sociálního programu. Díky tomu bude docházet i k duchovní pomoci, zatímco jsou uspokojovány světské potřeby. Pocity ostychu tím budou odstraněny…“ [13] Když všechny ostatní postupy selžou, biskup může nakázat příjemcům pomoci, aby pomáhali jiným členům, kteří potřebují něčí pomoc, s tím, že tito jiní členové za poskytnuté služby Církvi zaplatí podle aktuálních běžných hodinových sazeb. Obecně se dá říci, že na oplátku za přijatou pomoc je od příjemců očekáváno, že do církevního sociálního programu přispějí, čím mohou – buď penězi, naturáliemi nebo prací. [14]
V souladu s tímto propracovaným systémem soukromé charity na základě pomoci k nezávislosti Mormonská církev silně odrazuje své členy od přijímání pomoci od státu. „Je požadováno, aby církevní představitelé v každé lokalitě zdůraznili důležitost toho, že každý jednotlivec, každá rodina a každá církevní komunita se mají stát soběstačnými a nezávislými na státní pomoci.“ A také: „Vyhledávat a pobírat přímou státní pomoc příliš často vede k prokletí pasivity a přináší další neduhy státní podpory v nezaměstnanosti. Ničí lidskou nezávislost, pracovitost, hospodárnost a sebeúctu.“ [15]
Pro soukromý, dobrovolný, racionální a individualistický program sociální pomoci neexistuje lepší model než ten od Mormonské církve. Zrušme státní sociální systém, a budeme tak moci očekávat, že se po celé zemi začnou objevovat podobné programy racionální vzájemné pomoci.
Inspirující příklad Mormonské církve nám ukazuje, že největší vliv na to, kolik lidí jde žít na státních sociálních dávkách, mají spíš jejich kulturní a morální hodnoty než úroveň jejich příjmů. Dalším příkladem je skupina albánských Američanů v New Yorku.
Albánští Američané jsou velmi chudou skupinou lidí a v New Yorku jsou téměř bez rozdílu všichni chudými obyvateli chudinských čtvrtí. Statistiky jsou neúplné, ale je nesporné, že jejich průměrný příjem je nižší než ten, který mají v médiích omílaní černoši a Portorikánci. Přesto neexistuje jediný albánský Američan na dávkách. Proč? Kvůli jejich hrdosti a nezávislosti. Jak řekl jeden jejich vůdce: „Albánci nežebrají; a pro Albánce je přijímání státní pomoci stejné jako žebrání na ulici.“ [16]
Podobný případ tvoří skomírající, chudá, většinou polsko-americká a téměř výhradně katolická komunita Northside v Brooklynu v New Yorku. Přes ty nízké příjmy, plíseň a staré, rozpadající se obydlí v tomto místě a této komunitě s 15 000 členy v podstatě neexistuje příjemce sociální pomoci. Proč? Rudolph J. Stobierski, předseda Northside Community Development Council (northsideské rady pro rozvoj komunity), poskytnul odpověď: „Považují sociální pomoc za urážku.“ [17]
Vedle vlivu náboženství a etnických rozdílů v hodnotách ukazuje profesor Banfield ve své brilantní knize The Unheavenly City důležitost něčeho, co nazývá kulturou „vyšších vrstev“ nebo „nižších vrstev“, při ovlivňování hodnot svých příslušníků. Banfieldovy definice „vrstvy“ nejsou založeny striktně na úrovni příjmu nebo statusu, mají ovšem přesto tendenci docházet k podobnému dělení. Jeho definice vrstvy je založena na rozdílech v postoji vůči současnosti a budoucnosti: příslušníci vyšších a středních vrstev obvykle věnují pozornost budoucnosti, jsou pragmatičtí, racionální a disciplinovaní. Nižší vrstvy naopak mají sklony k vysoké orientaci na současnost, jsou rozmarní, požitkářští, bez cíle, a tím pádem nemají zájem souvisle bojovat o místo nebo kariéru. Lidé z první skupiny tedy obvykle mají vyšší příjmy a lepší místa a lidé z druhé skupiny jsou obvykle chudí, bez práce nebo na dávkách. Stručně řečeno, ekonomické úspěchy lidí jsou z dlouhodobého hlediska většinou výsledkem jejich vlastní vnitřní odpovědnosti, než aby byly určeny – jak liberálové často tvrdí – vnějšími okolnostmi. Banfield cituje poznatky Daniela Rosenblatta ohledně nezájmu o zdravotní péči díky „celkovému nedostatku zájmu o budoucnost“ mezi městskou chudinou:
Například, pravidelné kontroly automobilu zaměřené na odhalení tvořících se vad nejsou přítomny ve všeobecném hodnotovém systému městských chudých. Podobně, předměty v domácnosti jsou často opotřebeny a vyhozeny, než aby byly opraveny v raném stadiu opotřebení. Nákupy na splátky jsou využívány bez ohledu na délku splácení.
Tělo můžeme považovat jednoduše za další podobnou skupinu předmětů, které mohou být opotřebeny a neopraveny. Díky tomu se zubům nedostane zubní péče a později ani není moc velký zájem o umělý chrup, ať už se za něj platí nebo nikoliv. V obou případech jsou falešné zuby zřídkakdy využívány. Pravidelné korekční vyšetření očí je obvykle zanedbáváno, a to i u lidí, kteří nosí brýle, bez ohledu na to, o jaký typ zdravotního zařízení jde. Je to, jakoby střední vrstvy přemýšlely o svém tělu jako o stroji, který je třeba udržovat v perfektním provozu, ať už protetickými pomůckami, rehabilitací, kosmetickými zákroky nebo dlouhodobou léčbou, zatímco chudí přiřazují svému tělu omezenou dobu užitnosti: co nejvíc si ho užít v mládí a později s narůstajícím věkem jen tiše trpět. [18]
Banfield dále upozorňuje, že úmrtnost v nižších vrstvách je, a po generace byla, mnohem vyšší než u lidí z vyšších vrstev. Velká část tohoto rozdílu je způsobena nikoliv chudobou nebo nízkými příjmy jako takovými, jako spíš hodnotami a kulturou příslušníků nižších vrstev. Proto jsou jednou z hlavních příčin úmrtí v nižších vrstvách alkoholismus, závislost na drogách, vražda nebo pohlavně přenosné nemoci. Také úmrtnost při porodu vždy byla mnohem vyšší u nižších vrstev, a to obvykle dvakrát až třikrát vyšší než u vyšších vrstev. Že je to z důvodu kulturních hodnot a nikoliv díky nízkým příjmům, ukazuje Banfield na porovnání irských imigrantů a ruských židovských imigrantů na přelomu 19. a 20. století. Irští imigranti byli v té době obecně zaměřeni na přítomnost a měli postoje nižších vrstev, zatímco ruští židé, ačkoliv žili v přelidněných činžácích a měli pravděpodobně ještě nižší příjmy než Irové, byli neobyčejně zaměřeni na budoucnost, cílevědomí a obecně měli hodnoty a postoje vyšších vrstev. Průměrné očekávané dožití irského imigranta ve věku 10 let bylo na přelomu století jen 38 let, zatímco pro ruského židovského imigranta to bylo více než 50 let. Dále, ačkoliv v letech 1911-1916 byla podle studie sedmi měst úmrtnost při porodu více než třikrát větší u nižších příjmových vrstev než u vyšších, úmrtnost při porodu u židů byla velmi nízká. [19]
Stejně jako u nemocnosti nebo úmrtnosti je to i u nezaměstnanosti – která má očividně úzkou souvislost jak s chudobou, tak s kvalitou života. Banfield cituje zjištění profesora Michaela J. Piorea ohledně nevyhnutelné „nezaměstnatelnosti“ mnoha, nebo dokonce většiny, trvale nízko-příjmových nezaměstnaných. Piore objevil, že jejich nesnáze se netýkaly ani tak získání schopností nutných pro stabilní, dobře placená místa, jako spíš neschopnosti na těchto místech vydržet. Tito lidé mají sklony k vysoké absenci, odchodům z práce bez ohlášení, neloajálnosti a často i krádežím majetku zaměstnavatele. [20] Studie pracovního trhu v bostonských ghettech provedená v roce 1968 Peterem Doeringerem dále zjistila, že asi 70 % uchazečů o práci, kteří byli doporučeni centry zaměstnanosti ve svých čtvrtích, dostalo pracovní nabídku – ale více než polovina těchto nabídek byla odmítnuta a u těch, které byly přijaty, si jen asi 40 % nových pracovníků své místo ponechalo více než jeden měsíc. Doeringer uzavírá: „Velká část nezaměstnanosti v ghettech se zdá být důsledkem pracovní nestálosti, spíše než nedostatku pracovních míst.“ [21]
Nabízí se možnost porovnat popis tohoto častého odmítání stabilní práce nezaměstnanými z nízkých vrstev tvrdě odmítavého profesora Banfielda a popis vřelejšího levicového sociologa Alvina Gouldnera. Banfield: „Lidé, kteří jsou zvyklí na život na ulici a na žití na úkor žen pobírajících sociální dávky, jsou jen zřídkakdy ochotni přijmout nudnou rutinu ‚dobré‘ práce.“ [22] Gouldner, který připouští neúspěch sociálních pracovníků při pokusech odlákat tyto lidi „od života neodpovědnosti, požitkářství a bezstarostné agrese,“ prohlašuje, že oni považují předloženou nabídku za neatraktivní: „Vzdejte se nezávazného sexu, vzdejte se volného agresivního chování a divoké spontaneity… a vy nebo vaše děti možná budou připuštěni do světa třech jídel denně, střední školy, a možná dokonce i vysoké školy, do světa bankovních účtů, stabilní práce a respektu.“ [23] Je zajímavé, že Banfield i Gouldner, z obou konců ideologického spektra, se shodnou na základním způsobu fungování tohoto procesu bez ohledu na své odlišné hodnotové náhledy: že velká část trvalé nezaměstnanosti v nižších vrstvách, a tedy i chudoba, je dobrovolná ze strany samotných nezaměstnaných.
Gouldnerův postoj je typický pro dnešní liberály a levičáky: je ostudné se snažit vnucovat, jakkoliv nenásilně, „buržoazní“ a „středně-vrstevní“ hodnoty romanticky spontánní a „přirozené“ kultuře nižších vrstev. Možná, že ano, ale potom neočekávejme – a nevyžadujme – že ta stejná, tvrdě pracující buržoazie bude přinucena k podporování a sponzorování těchto velmi parazitických hodnot spojených s pasivitou a neodpovědností, které jsou očividně destrukční pro přežití jakékoliv společnosti. Pokud si lidé přejí být „spontánní“, ať si takoví jsou ve svém volném čase a pomocí svých zdrojů a ať si také nesou následky tohoto rozhodnutí a nepoužívají násilnou ruku státu, aby namísto nich přinutila ty tvrdě pracující a „nespontánní“ k nesení následků. Krátce řečeno, odstraňme sociální systém.
Pokud je hlavním problémem chudých lidí z nízkých vrstev nezodpovědné zaměřování se na přítomnost a pokud je k odlákání lidí ze závislosti na sociálním systému nutné přesvědčit je o „buržoazních“ hodnotách se zaměřením na budoucnost, potom by tyto hodnoty alespoň neměly být potlačovány, nýbrž propagovány v celé společnosti. Levicově-liberální postoje sociálních pracovníků přímo odrazují chudé prosazováním myšlenky, že sociální pomoc je „právo“ a nárok na výrobní kapacitu. Navíc ta snadná dostupnost sociální pomoci mezi své příjemce jednoznačně přináší zaměření na přítomnost, neochotu k práci a nezodpovědnost – čímž uzavírá začarovaný kruh chudoba-dávky. Jak píše Banfield, „pravděpodobně neexistuje lepší způsob, jak vytvořit vyznavače přítomnosti, než dát štědré sociální dávky každému.“ [24]
Konzervativci se ve svých útocích na sociální systém obecně zaměřovali na etické a morální problémy násilného odebírání peněz daňovým poplatníkům, které budou použity na podporu nečinných lidí, zatímco levicoví kritici se soustředili na demoralizaci „klientů“ sociálního systému spojenou s jejich závislostí na štědrosti státu a byrokracii. Ve skutečnosti jsou obě tyto kritiky správné; není mezi nimi žádný rozpor. Viděli jsme, že dobrovolné programy, jako ten praktikovaný Mormonskou církví, jsou v této oblasti velmi činné. A také je fakt, že dřívější kritikové podpory v nezaměstnanosti z tábora laissez-faire měli obavy z demoralizace úplně stejně, jako měli obavy z násilí páchaného na těch, kteří jsou silou nuceni sociální systém platit.
Proponent laissez-faire Thomas Mackay žijící v 19. století tedy prohlásil, že reforma sociálního systému „se skládá ze znovuvytvoření a získání schopnosti nezávislosti.“ Požadoval „nikoliv více filantropie, ale spíš více respektu k důstojnosti lidského života a více víry v jeho schopnost zajistit si svou spásu.“ A Mackay vyjádřil svůj názor na příčetnost zastánců štědřejšího sociálního systému, když je nazval „zprostředkovanými filantropy, kteří ve své bláznivé honbě za lacinou popularitou používají (daňové) platby vynucené od svých sousedů, aby znásobili počet překážek kladených před dav, který je plně připravený k tomu, aby spadl do pasti závislosti…“ [25] Mackay dodal, že „zákonné přiznání stavu chudoby“ pramenící ze sociálního systému „přináší do našich sociálních vztahů velmi nebezpečný a často demoralizující vliv. Jeho skutečná potřebnost nikdy nebyla dokázána. Tato potřebnost na první pohled vychází ze skutečnosti, že si sociální systém vytvořil závislou populaci.“ [26] Při dalším zkoumání týkajícím se závislosti Mackay odpozoroval, že „nejsmutnější část útrap chudých nevzniká z chudoby samotné, ale z pocitu závislosti, který musí logicky být přítomen při jakémkoliv poskytování veřejné pomoci. Tento pocit nelze odstranit, naopak je spíš ještě posilován liberálními politikami státní pomoci.“ [27]
Mackay došel k závěru, že „jediný způsob, jak může zákonodárce nebo úředník bojovat za snížení míry chudoby, je odstranění nebo snížení zákonných norem pro chudé. Není pochyb o tom, že země bude mít přesně tolik chudých, kolik jich bude ochotna platit. Odstraňme nebo snižme tyto normy…, a utvoří se nová aktivní uskupení, objeví se lidská přirozená tendence k nezávislosti, přirozené vazby mezilidských vztahů a přátelství a pod hlavičku toho všeho bych přidal ještě soukromou, nikoliv veřejnou, charitu …“ [28]
Charity Organisation Society, nejvýznamnější soukromá charitativní organizace v Anglii v 19. století, fungovala přesně na tomto principu vedení k pomoci sobě sama. Jak píše Mowat, její historik: „COS ztělesňovala myšlenku charity, která se snažila vyřešit problémy ve společnosti, odstranit chudobu a přinést šťastnou, soběstačnou komunitu. Věřila, že nejvážnějším aspektem chudoby byla degradace charakteru chudého muže nebo ženy. Nediskriminující charita nadělala víc škody než užitku, způsobovala pokles na morálce. Poctivá charita požadovala přátelství a rozmysl, přesně ten druh pomoci, který by obnovil lidskou sebeúctu a schopnost uživit sebe a svoji rodinu.“ [29]
Pravděpodobně jeden z nejsmutnějších důsledků sociálního systému je, že aktivně odrazuje svépomoc tím, že rozbíjí finanční motivaci spojenou s rehabilitací. Bylo odhadnuto, že v průměru každý dolar, který tělesně postižená osoba investuje do své rehabilitace, jí přináší zvýšení budoucích příjmů, jehož současná hodnota je 10 až 17 dolarů. Ovšem tato motivace je narušena skutečností, že při dokončení rehabilitace ztratí sociální dávky, invalidní důchod i kompenzaci od zaměstnavatele. Výsledek je, že většina tělesně postižených se rozhodne neinvestovat do své rehabilitace. [30] Dále, řada lidí už dnes chápe ničivé odrazující důsledky systému Social Security (americký systém státního sociálního pojištění, pozn. překl.), který – v ostrém kontrastu se všemi soukromými pojistnými fondy – přestane vyplácet plnění, pokud by si příjemce dovolil pracovat a vydělávat si po dosažení věku 62 let.
V dnešní době, když se lidé dívají skrz prsty na populační růst, velice málo jeho odpůrců se zaměřuje na další nehezký důsledek sociálního systému: Díky tomu, že rodiny na dávkách jsou placeny přímo úměrně počtu svých dětí, systém zajišťuje znatelnou dotaci na plození více dětí. Díky tomu ti, kteří jsou motivováni ke zplození více dětí, jsou přesně ti, kteří si to mohou nejméně dovolit; důsledkem pak může být jen zabřednutí do trvalé závislosti na sociálních dávkách a v podstatě vytvoření dalších a dalších generací potomků, kteří jsou na dávkách trvale závislí.
V posledních letech jsme byli svědky velkého množství volání po tom, aby stát zajistil školky, ve kterých bude postaráno o děti pracujících matek. Trh údajně selhal při zajišťování této velmi potřebné služby.
Ale protože posláním trhu je uspokojit nejnaléhavější potřeby spotřebitelů, otázka, na kterou bychom se měli ptát, je, proč máme pocit, že trh v tomto konkrétním případě selhal. Odpověď je, že stát svázal poskytovatele soukromých školek pavučinou tíživých a drahých zákonných restrikcí. V krátkosti: je sice naprosto legální dát své dítě ke známému nebo příbuznému bez ohledu na to, jak to vypadá v jeho bytě, nebo najmout souseda, který se postará o jedno nebo dvě děti. Ale jakmile by se tento známý nebo soused stal o trochu větší firmou, udeří stát se svojí pomstou. Stát bude obvykle naléhat, aby soukromé školky měly licenci, a odmítne jim tu licenci udělit, pokud nebudou ve školce v každý okamžik přítomny registrované zdravotní sestry, pokud nebudou v určité míře k dispozici dětská hřiště, a pokud tato hřiště nebudou mít určitou minimální velikost. Budou existovat všechna možná další absurdní a drahá omezení, která se stát neobtěžoval uvalit na kamarády, příbuzné a sousedy – nebo, když už jsme u toho, na matky samotné. Odstraňme tyto restrikce a trh se začne starat o uspokojení příslušné poptávky.
Už 13 let provozuje básník Ned O’Gorman úspěšnou, soukromně financovanou improvizovanou školku v Harlemu, ale hrozí mu nebezpečí, že bude nucen ukončit svou činnost díky byrokratickým omezením uvaleným newyorskou radnicí. Zatímco město uznává „oddání a efektivitu“ v O’Gormanově školce (jmenuje se The Storefront), vyhrožuje pokutami a případně násilným uzavřením, pokud nebude ve školce přítomen státem certifikovaný sociální pracovník, kdykoliv do školky přišlo pět a více dětí. Jak podrážděně poznamenává O’Gorman:
Proč, pro všechno na světě, bych měl být nucen najímat někoho s kusem papíru, na kterém je napsáno, že studoval sociální činnost a je kvalifikován provozovat školku? Jestli nejsem kvalifikován já po třinácti letech v Harlemu, kdo jiný by měl být? [31]
Příklad školek ukazuje důležitou pravdu o trhu: když to vypadá, že někde existuje nedostatek nabídky k uspokojení očividné poptávky, vždy hledejte příčinu problému u státu. Nechte trh na pokoji a nebudeme svědky nedostatku školek, stejně tak jako se nesetkáváme s nedostatkem motelů, praček, televizí nebo jakéhokoliv jiného běžného předmětu každodenního žití.
Překážky a dotace sociálního státu
Opravdu moderní sociální stát pomáhá chudým? Všeobecné přesvědčení, myšlenka, která se podílela na vzniku sociálního státu a jeho udržení, říká, že sociální stát přerozděluje příjmy a bohatství od bohatých k chudým: progresivní daňový systém bere peníze od bohatých, zatímco jsou peníze prostřednictvím řady sociálních a dalších služeb distribuovány k chudým. Ale dokonce i liberálové, velcí zastánci a propagátoři sociálního státu, si začínají uvědomovat, že každá část a každý aspekt této myšlenky jsou pouhým opečovávanými mýty. Vládní smlouvy, zejména ty týkající se armády, přihrávají daňové příjmy do kapes spřátelených korporací a dobře placených pracovníků v průmyslu. Zákony o minimální mzdě vytvářejí tragickou nezaměstnanost, zejména mezi nejchudšími, nejméně vzdělanými pracovníky s nejméně schopnostmi – na jihu USA, mezi náctiletými černochy v ghettech a mezi pracovně hendikepovanými. Protože minimální mzda samozřejmě negarantuje zaměstnání žádného pracovníka; pouze silou zákona zakazuje, aby se kdokoliv nechal najmout za mzdu, kterou by jeho zaměstnavatel byl ochoten zaplatit. Proto minimální mzda přináší nezaměstnanost. Ekonomové ukázali, že nárůsty feder&a