Chudoba vlastním zaviněním, 1848-1863

Bylo to patnáctileté období od roku 1848 do roku 1863, v němž Marx získal svou pověst chudého hladovějícího učence, a to svou neochotou vyjít ven a na živobytí si vydělat. Ztratil tři ze svých dětí, žil v nepopsatelné špíně a protloukal se s penězi od Engelse a s příjmem, který získával za své články (některé psal Engels pod jeho jménem) pro New York Daily Tribune Horace Greeleyho.

V roce 1861 se Marxova situace stala zoufalou. Občanská válka ve Spojených státech způsobila zkázu na Anglickém trhu s bavlnou, jelikož Jih uvalil embargo na svou bavlnu v naději (která se ukázala marnou), že Angličtí průmyslníci a dělníci přinutí svou vládu k oficiálnímu uznání Jižní nezávislosti. Peníze, kterými disponoval Engels, pocházely z přádelen jeho otce v Manchesteru, kde byl zaměstnán. Tento příjem se tudíž snížil a po tři roky nebyl Engels schopen poslat Marxovi příliš mnoho. Zároveň Tribune zrušil Marxův sloupek o Evropských záležitostech, aby získal více místa pro válečné zpravodajství. Tudíž dva hlavní zdroje Marxova příjmu vyschly a Karel se hluboce zadlužil.

Věci šly v té době tak špatně, že Karel Marx byl dotlačen až k ultimátnímu bodu zlomu: skutečně vyšel ven a začal si hledat práci! Ucházel se o místo u drážní kanceláře. Jeho snaha ovšem dopadla žalostně, jak přímo napsal svému Hanoverskému korespondentovi Dr. Kugelmannovi: „Nedostal jsem to místo kvůli svému špatnému rukopisu.“[69] Kdokoliv, kdo někdy viděl Marxův rukopis, najde pochopení jak pro drážní úředníky tak pro Dr. Kugelmanna.[70] A tak skončil jeho první a poslední pokus získat stálé zaměstnání. Není sporu o tom, že v té době žila Marxova rodina v tíživé chudobě. Ale životopisci a učebnice jen zřídka kdy zmiňují, že tato chudoba byla způsobena tím, že se Marx zkrátka neobtěžoval hledat si práci. „Nic lidského mi není cizí,“ citoval jednou Terence, autora her z doby Římské republiky, aby tak vyjádřil svůj příklon k radikálnímu humanismu. Nic lidského nebylo Marxovi cizí, krom stálého zaměstnání. V roce 1864 získal zančné jmění. Jednak přišly peníze od Engelse, plus dědictví po jeho matce plus velké dědictví po Wilhelmu Wolffovi. V roce 1865 byl znovu na mizině. Byla mu nabídnuta možnost psát každý měsíc sloupek o vývoji na finančním trhu. Odmítl tuto práci, aniž by se obtěžoval s vysvětlením.[71] Karl a Jenny Marxovi zkrátka nebyli schopni zacházet s penězi. Tři věci jim ulehčovali v ekonomických těžkostech tohoto životního období. Zaprvé Helena (Lenchen) Demuthová, Marxova hospodyně. Ta vyrůstala jako služebná u von Westphalenů, a Jennina matka jí poslala k Marxovým v roce 1846. Zůstala s rodinou až do Marxovi smrti v roce 1883. Jak dokazuje Paynova biografie, starala se o rodinné účty a snažila se udržet rodinu natolik solventní, jak jen to bylo možné. Také porodila Marxova nemanželského syna v roce 1851 – syna, kterého Marx nikdy nebyl ochoten uznat za svého ze strachu z rozruchu v Londýnských revolučních kruzích – další doposud ignorovaný fakt, který Paynova kniha vynesla na světlo.