Kriticky kritická kritika

Fritz Raddatz správně poznamenal, že Marxova doktorská dizertace o Epikúrovi a Démokritovi byla prací kritika. „Už v tomto ranném díle se Marx projevil jako „anti“- spisovatel, autor, který definuje svou pozici jako výsledek polemiky a kritiky. Veškerá jeho důležitější produkce má ve svém názvu nebo podtitulu slovo „kritika“; jeho méně důležité polemické spisy jsou pokusem vyvolat hádku nebo podniknout protiútok.“[93] Alvin Gloudner poznamenává totéž.[94] Podívejme se na tituly a podtituly jeho esejí a knih: „Příspěvek ke kritice Hegelovi filosofie zákona“ (1843), Svatá rodina, čili kritika kritické kritiky (1844), Příspěvek ke kritice politické ekonomie (1859), Kapitál: kritika politické ekonomie (1867), Kritika Gothajského programu (1875). Stejně jak to bylo s mnoha jinými aspekty počátku Marxismu, byl původcem této tradice Engels. On odstartoval tuto „kritickou“ mánii a to Shelling a zjevení: kritika posledního útoku reakce proti svobodné filosofii (1841),[95] a „O kritice Pruského tiskového zákona“ (1842).[96]

Marx byl od počátku až do konce nekompromisním kritikem druhých. Kritizoval všechno a každého krom sám sebe, a zvláště měl spadeno na lidi, kteří byli dříve jeho přáteli. Pouze Engels unikl tomuto hněvu, protože Engels mu vždy nabízel veřejnou úctu a velkoryse ho subvencoval desetiletí za desetiletím. Karel Marx byl zhýčkaným přemoudřelým spratkem, který nikdy nedokázal dospět; pouze jak stárnul, tak se stával ukřičenějším. Pokud získá kňoural moc, zpravidla se stává tyranem. Marxovi současníci ho popisovali jako potencionálního tyrana. Giuseppe Mazzini(1805-72), Italský revolucionář a Marxův rival v první Internacionále v šedesátých letech, jednou Marxe popsal jako „destruktivního ducha, jehož srdce je naplněno spíše nenávistí než láskou k lidstvu … mimořádně úskočný, vychytralý a zachmuřený. Marx je velmi žárlivý na svou autoritu stranického vůdce; proti svým politickým oponentům [v rámci strany] postupuje mstivě a nesmiřitelně; neodpočine si, dokud je nesrazí a nerozdrtí; jeho hlavní charakterovou vlastností jsou nespoutané ambice a touha po moci. Navzdory komunistickému egalitarianismu, k němuž se hlásí, je ve své straně absolutním vládcem; nesporně provádí všechno sám, ale také on jediný dává rozkazy a netoleruje žádnou opozici.“[99] Toto je skutečnou podstatou Marxismu, navzdory Marxovu tvrzení o opaku: systém byrokratické kontroly, který se skrze přísnou centralizaci snaží překonat nedostatek vůdcovy vševědoucnosti a všudypřítomnosti. Toto bylo charakteristickou vlastností systémů Lenina, Stalina, Maa a dalších komunistických diktátorů. Je to inherentní vlastnost komunistického systému.