Legenda žije dále

Nyní tedy můžeme vidět mýtus o Marxově chudobě v pravé perspektivě. Chudobou trpěl během patnácti let své pětašedesátileté kariéry a to z velké části díky své neochotě sehnat si jakoukoliv stálou práci. Jeho názory se formovaly v dřívějším období, než upadl do chudoby, a finální vyvrcholení jeho systému, Das Kapital, vydaný v roce 1867, byl dokončen v letech, kdy se těšil vysokým příjmům. Jeho vlastní život stojí jako důkaz neplatnosti jeho doktríny ekonomického determinismu. Filosof-ekonom revoluční třídy – „Rudý doktor ze Soho“, který strávil pouze šest let v jeho zchátralém sousedství – byl během posledních dvou dekád svého života jedním z nejbohatších Anglických občanů. Přesto ani na konci života nedokázal vyrovnat své dluhy.[92]

V jednom ohledu se věci od poloviny devatenáctého století příliš nezměnily. Stále můžete potkat daleko více těch, kteří se sami označují za Marxisty, na půdě buržoazních universit, než jich budete schopni nalézt v „proletářských“ továrních dílnách Detroitu nebo Chicaga. Dobře živený buržoazní intelektuál jeví daleko větší příklon k idejím Marxe a Engelse než dnešní průmyslový proletariát. Marxovy myšlenky se zrodily na universitě a jejím intelektuálním podzemí, rostly v době, kdy se úspěšně vyhýbal jakémukoliv stálému zaměstnání a svoje plody nakonec vydaly během let luxusního života, kdy byl velmi vzdálen prostředí vykořeněného proletariátu.

„Tragédie“ Marxova „chudoubou sužovaného“ života spočívá pouze v tom, že kdyby žil v druhé půli dvacátého století, mohl se vyhnout oněm patnácti hubeným rokům, které si sám způsobil. Dnes existuje mnoho daněmi živených nadací, které si vytkly za cíl podporovat podobné revoluční konspirátory v podobně velkorysém stylu, v němž si žil po většinu svého života.

Karel Marx se stal vzorem, jak intelektuálním tak finančním, pro současnou generaci subvencovaných buržoazních intelektuálů. Jako enkonom, který nedokázal šetrně hospodařit, jako revoluční organizátor, jehož organizace se do jedné rozpadly, jako sekulární prorok, jehož proroctví se nikdy nenaplnila, jako samostatný muž, který svůj život prožil na Engelsových penězích a zadlužen v zástavarnách a u lichvářů, jako mluvčí pracujících tříd, který v životě nestrávil hodinu manuální prací, jako vynálezce teorie o nevyhnutelné revoluci průmyslových dělníků, která se uskutečnila pouze v zaostalých zemědělských společnostech, jako muž, který předpověděl odplývání státu a jehož ideje posloužily k oživení dávného snu o celosvětové absolutní říši, život Karla Marxe může sloužit jako pomník selhání špatných idejí. Jediní, kteří jeho ideje stále berou vážně, jsou buržoazní intelektuálové, heretičtí kněží a diktátoři, kteří je chtějí využít pro upevnění doživotní moci – lidé, kterými Marx pohrdal nejvíce a tedy lidé, kteří jsou mu velmi podobní.

Na buržoazní podpoře trávil své dny kritikou ekonomické struktury, která mu umožnila jeho volný čas. Útočil na „buržoazní liberalismus,“ přestože to byl právě systém liberálního volnomyšlenkářství, který vytvořil onu intelektuální svobodu, bez níž by byl uvězněn a jeho knihy spáleny jako lekce pro ostatní. Kdyby mu buržoazní Londýn neposkytl útočiště, kde mohl pracovat – analogické s městy uprchlíků ze Starého zákona (35:6-32) – nikdy bychom se nedoslechli o tomto druhořadém materialistickém filosofovi a třetiřadém klasickém ekonomovi. Stručně řečeno, Marx se snažil jak mohl rozbořit samotné základy svojí vlastní existence. Po roce 1989 nezbylo z Marxismu už nic jiného krom jeho usilování o moc. Pokud bychom měli parafrázovat buržoazního intelektuála Lincolna Steffanse, komunisté viděli svou budoucnost zblízka a nefungovala.