Mojžíš Hess: Zapomenutý spoluzakladatel

Když jsem psal Marxovo náboženství revoluce, seznámil jsem se s hlavními pracemi těchto dvou zakladatelů jednoho z nejdůležitějších sekulárních náboženství moderní doby. Když jsem četl Od Hegela k Marxovi od Sidneyho Hooka, narazil jsem na existenci tajemné postavy, která obrátila Bedřicha Engelse na komunismus v roce 1842, Mojžíše Hesse (1812- 1875).[32] Ten byl synem úspěšného židovského obchodníka. Jako adolescent se chtěl připojit k otcovu obchodu, ale jeho otec trval na tom, že mladý muž musí zasvětit svůj život studiu tradičního Judaismu a Talmudu, což Mojžíš nenáviděl. Připojil se ke spolku dalších mladých židů, kteří rebelovali proti náboženství svých otců. Ztratil víru v Judaismus[33] asi jedno desetiletí před tím, než Engels ztratil svou víru v křesťanství.[34] Od roku 1836 byl Hess komunistou, jak se to odráží v jeho anonymě vydané knize Svatá historie lidstva.[35] Hessova druhá kniha, Evropská triarchye (1841) předpovídala, že spojením Francouzské revoluční politické teorie, Německé revoluční filosofie a Anglické sociální revoluce se podaří vytvořit novou společnost.

Engels četl druhou knihu a byl jí velmi ovlivněn.[36] Setkal se s Hessem v roce 1842. O sedm měsíců později popsal Hess toto setkání takto: „Hovořili jsme o současných otázkách. Engels byl revolucionářem až do morku kostí když se se mnou setkal a opouštěl mě jako vášnivý komunista.“[37] Tehdy se také Engels poprvé setkal s Marxem, ale v té době se ještě nesblížili.[38] Marx dosud nebyl přesvědčeným komunistou. Sidney Hook datuje Marxovo první vystoupení jakožto Marxisty – vykladače historického materialismu – s napsáním Německé ideologie(1845), nevydaného rukopisu, na kterém spolupracoval s Engelsem.[39] Části tohoto rukopisu se původně objevily v Hessových spisech.[40]

Marx četl Engelsovy eseje v roce 1843, které mu Engels zasílal jakožto redaktorovi druhých z oněch dvou krátce vydávaných radikálních novin. V roce 1844 se také Marx stal přesvědčeným komunistou, ačkoliv ještě ne ve „vědecké“ Marxistické verzi, která začala získávat svůj tvar až v roce 1845. Bylo to v roce 1844, kdy započala dlouhá spolupráce mezi Marxem a Engelsem. Hess byl jejím katalyzátorem.

V široce rozšířené notoricky pro-Marxistické biografii od Franze Mehringa je Hessův vliv upozadňován; Mehring dokonce píše: „Marx i Engels spolupracovali s Hessem při mnoha příležitostech během Bruselského období a jednu dobu to vypadalo, že Hess přijal jejich myšlenky.“[41] Vytváří se zde dojem, jako by oni byli Hessovi učitelé, ačkoliv tomu bylo přesně naopak. Toto Marxistické přepisování historie je pochopitelné, jelikož Marx s Engelsem se na Hesse prudce obořili v Komunistickém manifestu (v části „Opravdový socialismus“), navzdory faktu, že Hess přijal mnoho jejich názorů na politickou ekonomii.[42] Tento útok na bývalého přítele a učitele byl pro Marxe typický od samotného počátku. Jeho dřívější společníci byli varováni. životopisec Fritz Raddatz napsal: „Jedna ze scén Kolínského období, živě zobrazená Heinzem, je odhalující a děsivá. Šéfredaktor [Rheinische Zeitung] si se svými kolegy večer často zašel na skleničku vína a když začala být řada prázdných sklenic povážlivě dlouhá, Marx přehlédl celou společnost se zuřivým blýskavým pohledem aristokrata. Náhle ukázal prstem a doprovodil to slovy: „Já vás zničím.“[43] Hessovi zkrátka bylo splaceno tradiční Marxistickou mincí za jeho mimořádnou pomoc Marxovi v roce 1841.[44]

Hess zůstal zapomenutou historickou postavou, zesměšňovanou Marxem jako „komunistický rabín.“[45] Později se stal duchovním zakladatelem Sionismu. To, že jeden muž sloužil jako intelektuální otec obou těchto důležitých hnutí, je pozoruhodné; a ještě pozoruhodnější je fakt, že jeho jméno lze jen stěží najít v jakékoliv učebnici moderních Evropských dějin. A stejně tomu bylo i před sto lety. Když zakladatel politického Sionismu Theodor Herzl psal Židovský stát, tak o Hessovi neměl ani potuchy. Když mu později ukázali Hessovu knihu Řím a Jeruzalém(1862) prohlásil, že kdyby o ní věděl dříve, tak by se neobtěžoval se psaním Židovského státu, jelikož Hessova kniha plně předjímala jeho vlastní.[46]

Jeden fakt je obecně studenty ranného Marxismu opomíjen: ani Marx ani Engels a určitě ne Hess netrpěli jako mladíci žádnou hroznou chudobou. Všichni tři byli buržoazními intelektuály. Všichni tři měli komfortní, pokud ne přímo bohaté zázemí. Z těchto tří měl jediný Engels nějaký bližší kontakt s průmyslovým proletariátem, protože byl synem zaměstnavatele proletářů a pracoval jako vedoucí společnosti po většinu svého dospělého života. Nenáviděl se za to, ale skončil s tím až v pozdním středním věku.[47]

32) Sidney Hook, From Hegel to Marx: Studies in the Intellectual Development of Karl Marx (1950; Ann Arbor: University of Michigan Press, 1962), kapitola 6.
33) Shlomo Avineri, Moses Hess: Prophet of Communism and Zionism (New York: New York University Press, 1985), str. 10-11.
34) Wurmbrand, Marx and Satan, kapitola 3.
35) Avineri, Moses Hess, str. 13.
36) Marcus, Engels, Manchester, and the Working Class, str. 87.
37) Citováno Davidem McLellanem, Friderich Engels (New York: Viking, 1977), str. 21. Toto tvrzení bylo proneseno 19 června 1843, citováno v Hammen, Red’48ers, str. 39.
38) Terrell Carver, Engels (New York: Hill and Wang, 1981), str. 20.
39) Sidney Hook, Revolution, Reform, and Social Justice: Studies in the Theory and Practice of Marxism (1975; Oxford: Basil Blackwell, 1976), str. 58.
40) Hook, From Hegel to Marx, str. 186.
41) Mehring, Karl Marx, str. 112.
42) Hook, From Hegel to Marx, str. 186. Detaily Engelsova útoku na Hesse 23 října 1847 na schůzi výkonné rady Pařížské komunistické Ligy, viz Hammen, Red’48ers, str. 163-64.
43) Raddatz, Karl Marx, str. 35.
44) Hess napsal: „Zde je fenomén, který na mě učinil ohromný dojem, ačkoliv pracuji v tomtéž oboru. Stručně řečeno, připravte se na setkání s tím největším a možná i jediným skutečným filosofem, který je dnes na živu a který na sebe brzy strhne pozornost celého Německa kdekoliv se objeví, ať už v tisku nebo na řečnickém pódiu. Dr. Marx, jak se můj idol jmenuje, je stále celkem mladíkem (nanejvýš 24 let) a je to on, kdo zasadí středověkému náboženství a politice coup de grace; spojuje v sobě kousavý důvtip s hlubokým filosofickým myšlením. Představte si Rousseaua, Voltaira, Holbacha, Lessinga, Heineho a Hegela spojené v jedné osobě – a máte Dr. Marxe.“ Citováno Raddatzem, Karl Marx, str. 25-26; také Robertem Paynem, Marx (New York: Simon & Schuster, 1968), str. 82; a Avinerim, Moses Hess, str. 14-15.
45) Hammen, Red’48ers, str. 39.
46) Avineri, Moses Hess, str. 243-44.
47) Marxova dcera Eleanor popsala následující situaci: „Dvacet let byl Engels odsouzený k nucené práci obchodníka… Byla jsem ale s Engelsem, když dosáhl konce této nucené práce a viděla jsem, čím musel po celá ta léta procházet. Nikdy nezapomenu na to, jak triumfálně prohlásil: „Dnes naposledy!“ když si obouval boty v to ráno, kdy měl naposledy jít do své kanceláře. O několik hodin později jsme na něj čekali u brány. Viděli jsme ho, jak jde přes pole naproti domu, v němž žil. Točil svou holí ve vzduchu a zpíval a jeho tvář zářila nadšením. Pak jsme se sesedli ke stolu k oslavě, pili šampaňské a byli šťastní. Byla jsem tehdy příliš mladá, abych tomu porozuměla, a když na to myslím nyní, vhání mi to slzy do očí.“ Marx and Engels Through the Eyes of Their Contemporaries, str. 163. Jak dojemné!
Eleanor Marx-Avelingová spáchala sebevraždu v roce 1898. (Její sestra Laura zemřela stejným způsobem v roce 1911.) Stojí za povšimnutí, že Eleanořin majetek byl po její smrti oceněn na L1909, což bylo v roce 1898 malé jmění. Byly to hlavně honoráře za autorská práva k vydávání Marxových knih, která zdědila po svém otci. To vše po ní zdědil její zbankrotovaný komunistický manžel. Nebyla to špatná výhra pro bigamistu, který se rok před tím tajně a nelegálně oženil s 22 letou herečkou. (Payne, Marx, str. 525-31). Revoluce požírá své děti, ale nikoliv dostatečně rychle.