Nedostatek sebekritiky

Jak kritickým je „kritik?“ Při testování pravdivosti či nepravdivosti jakéhokoliv světového názoru, bychom se měli sami sebe zeptat: „Aplikují ti teoretikové, kteří přinášejí toto komplexní vysvětlení příčiny a následku, také na vlastní život a dílo?“ K tomu je ochoten jen málokterý moderní sociální teoretik. Allan Bloom komentoval tento opatrně ignorovaný problém: „Je zásluhou Nietzscheho, že si byl vědom, že filosofování je radikálně problematické v určitém kulturním a historickém zřízení. Rozpoznal hrozivé intelektuální i morální riziko. V samotném centru jeho myšlení byla otázka: „Jak je možné, že dělám to co dělám?“ Snažil se na vlastní myšlení aplikovat učení o kulturním relativismu, což prakticky nikdo jiný nedělá. Například Freud říká, že člověk je motivován touhou po sexu a moci, ale neaplikuje tyto motivy na vysvětlení své vlastní vědy nebo vědecké aktivity. Pokud by ovšem mohl být pravým vědcem, znamenalo by to, že je motivován touhou poznat pravdu, a tudíž by taková motivace byla možná i pro jiné lidi a jeho popis jejich motivů je v zásadě chybný. Nebo pokud byl on sám motivován touhou po sexu a moci, pak není vědcem a jeho věda je pouze jedním z možných prostředků k dosáhnutí těchto cílů. Tento rozpor jde skrz naskrz společenskými vědami. Dávají často popis věcí, který nemůže vysvětlit jednání samotných jejich představitelů.“[102]

Podívejme se na teorie Marxe a Engelse. Tito muži hlásali evangelium nevyhnutelné proletářské revoluce. Ale kým byli? Dvěma buržoazními spisovateli, kteří se stali revolučními socialisty někdy kolem pětadvaceti let svého věku. Oba byly syny úspěšných buržoazních otců a Engels díky svým schopnostem při řízení otcových textilek stále bohatnul. Lenina zdá se nikdy netrápilo, že neexistuje žádné konzistentní Marxistické vysvětlení faktu, že se sociálně-demokratické uvědomění nezrodilo mezi dělníky samo od sebe. „Toto uvědomění jim mohlo být přineseno pouze zvenčí. Dějiny všech zemí ukazují, že pracující třídy, ponechané výlučně svému vlastnímu úsilí, jsou schopné rozvinout pouze odborářské uvědomění. … Teorie socialismu ovšem vyrůstá z filosofických, historických a ekonomických teorií, které byly vytvořeny vzdělanými příslušníky majetných tříd, intelektuály. Sami zakladatelé moderního socialismu, Marx s Engelsem, patřili k buržoazní inteligenci.“[103] Na očividnou otázku: Proč? Zde neexistuje žádná očividná Marxistická odpověď.

Marx s Engelsem předpovídali úvodní úspěch této proletářské revoluce u národů, které přijali moderní industriální kapitalismus. A kde se odehrály jediné úspěšné komunistické revoluce? V zemích třetího světa u národů, které byly sotva v ranné fázi průmyslové revoluce. Kdo se stal jejich ideologickými rekruty? V první řadě intelektuálové v průmyslových zemích, kteří sami neovlivnili žádné proletáře, ale silně ovlivnili malou armádu dalších intelektuálů a aktivistů u málo rozvinutých zemědělských národů, kteří pak rekrutovali oddané rolnické následovníky.[104] Stručně řečeno nikde nebyly teorie Marxe a Engelse méně aplikovatelné či jejich proroctví nepřesnější než v samotném komunistickém hnutí. Kritický přístup pěstovaný Marxem nebyl dostatečně sebekritický. Marxisté aplikují komplexní Marxovi teorie pouze na nemarxistické teorie a společnosti. A tak tomu bylo už od samotného počátku Marxismu.