Nerozluční partneři

V roce 1844 navázali Marx s Engelsem přátelství, které pak trvalo po celý jejich život. Engels byl synem bohatého továrníka a sám nepřerušil kontakty se světem obchodu až do pozdních let svojí kariéry. Byl to muž vytříbených chutí, užívající si večery v opeře nebo na baletu, velký znalec dobrých koní a dobrého pití. Stěží tedy člověk, od kterého byste očekávali, že se stane spoluzakladatelem Marxistického revolučního myšlení. Vlastní Engelsova práce, Podmínky pracující třídy v Anglii 1844, měla na Marxe hluboký vliv; od roku 1845 se Marx věnoval ekonomii s daleko větším respektem, než ve svém ranném „filosofickém“ období.

Největší ironií, co se týče masivní pozornosti věnované Karlu Marxovi, je to, že Engels byl tím nepostradatelným partnerem v historii komunismu, nikoliv Marx.[21] Engels byl koncepčně před Marxem od samého počátku, ačkoliv byl o dva roky mladší. Zajímal se o ekonomické podmínky průmyslové civilizace před Marxem; jeho Podmínky pracující třídy v Anglii byly knihou, která v roce 1845 Marxe nasměrovala k teorii ekonomických základů revoluce. Existuje důvodné podezření, že na materialistické koncepci historie pracovali spolu, ačkoliv veškeré zásluhy jsou obvykle připisovány Marxovi.[22] Josef Schumpeter, poté, co složil povinnou intelektuální poklonu Marxově „hloubce porozumění a analytické síle,“ pak poznamenává, že „V té době byl Engels jistě lepším ekonomem než Marx.“[23] Engels byl spoluautorem Německé ideologie (1845-46) a Komunistického manifestu (1848). Sepsal mnoho novinových článků, které vycházely pod Marxovým jménem, aby mu pomohl vydělat nějaké peníze navíc.[24] Měl při psaní živoucí styl a schopnost stylizovat. Také uměl vydělat a udržet si peníze. Marx nevládl žádnou z těchto schopností. Alvin Gouldner se pokusil rehabilitovat Engelsovu pověst, ale podle mého názoru nezašel dostatečně daleko.[25] Engels si s rozmyslem užíval bohatství, které získal, zatímco Marx strávil mnoho let zadlužen u lichvářů a v zastavárnách. Engels financoval Marxe po celý jejich dlouhý vztah.[26] Přežil Marxe o více než desetiletí, dopisujíc si s mnoha revolucionáři po celé Evropě a chráníc oheň Marxismu před vyhasnutím. Redigoval a publikoval nová vydání Marxových knih a mnoho jeho nevydaných rukopisů. Argumenty v jeho knize Socialismus: od utopie k vědě[27] měly daleko větší dopad na příklon lidí ke komunismu než kdy měl Das Kapital. Nebyl pedantem. Nebyl antisemitou. Marx jím byl, a veškeré kličkování a mlžení současných Marxistických učenců o „skrytém významu“ jeho zvráceného eseje „O židovské otázce“ tento fakt nemůže zastřít.[28]

Engels neměl doktorát z filosofie, a ti, kteří ho mají, také mají zvýšenou tendenci ztotožnit se s Marxem než s Engelsem. Předstírají, že trpí s Marxem, který byl, stejně jako oni, těžce subvencovanou „obětí“ nenáviděného kapitalistického systému. Sdílejí s ním jeho odcizení. Mnoho z nich s ním sdílí také jeho literární styl, který by se dal nejlépe popsat jako Německá slovní konspirace doplněná o utrpení z hemeroidů (Pokřik! Úpění! Pobouření! Přísahy pomsty!)[29] Píší o Marxismu tlusté nečitelné knihy a připisují raději Marxovi než Engelsovi veškeré intelektuální výdobytky Marxismu. Přikládají daleko větší důležitost Marxově akademické dřině než Engelsovým originálním postřehům. V jednom smyslu ovšem toto může být oprávněné, protože Marxismus vždy byl hnutím, které za svůj úspěch vděčilo svému oslovení nespokojených intelektuálů a akademiků, kteří měli revoluční aspirace. Toto vysvětlení úspěchů Marxismu je zřídkakdy diskutováno mezi Marxisty a humanistickými akademiky. Marxismus nikdy nesjednotil dělníky, ale docela jistě sjednotil desítky tisíc dobře živených buržoazních akademiků, alespoň do té doby, dokud Marxistická revoluce opravdu nepřišla a nesmetla je do Gulagu nebo nějakého jeho místního ekvivalentu.

21) K tomuto závěru jsem nedospěl v roce 1968, kdy moje kniha o Marxovi vyšla poprvé, ačkoliv jsem už tehdy uznával, že Engels byl lepším literárním stylistou.
22) Neexistují důkazy v publikovaných i nepoblikovaných Marxových rukopisech z doby před vydáním Německé ideologie (1845), že by Marx uvažoval o takové koncepci historie. Engels byl spoluautorem Německé ideologie. Viz. Oscar J. Hammen, The Red’ 48ers: Karl Marx and Friedrich Engels (New York: Scribner’s, 1969), str. 116- 17.
23) Joseph A. Schumpeter, „Komunistický manifest v sociologii a ekonomii,“ Journal of Political Economy 57 (1949):200.
24) Nejlepším příkladem jsou články, které napsal Engels o revoluci 1848 v Německu pro New York Daily Tribune (1851-52) a které byly později shromážděny v knize Revoluce a Kontrarevoluce v Německu v roce 1848. Vlastním verzi vydanou Charlesem H. Kerrem & Company, bez data vydání, pod Marxovým jménem. Pravděpodobně byla vydaná na přelomu století. (Kerrovo vydání prvního dílu Kapitálu se objevilo v roce 1906.) Kniha obsahuje poznámku z roku 1896 od Marxovy dcery Eleanor Marx-Avelingové, která říká, že Marx dostával zaplaceno za jeden článek jednu Britskou libru. (str. 9). Ovšem nepřipouští to, co musela vědět, že tyto články psal ve skutečnosti Engels. V 11. dílu Sebraných spisů jsou již tyto články přetištěny pod Engelsovým jménem. Ovšem vydavatel diskrétně opoměl zmínit, že téměř padesát let bylo autorství těchto článků připisováno Marxovi. V roce 1848 navštívil Evropu zaměstnanec Tribunu Charles A. Dana (1819-97), aby se sešel s různými revolucionáři včetně Marxe. Dana se později stal hlavním redaktorem Tribunu. Po roce 1861, když ho Horace Greely z novin vyhodil, tak se stal náměstkem ministra války v Lincolnově administrativě. Dana a Greely byli ve 40. letech následovníky Charlese Fouriera a členy tajné společnosti Kolumbiánců (založené v New Yorku v roce 1795): David Tame, „Secret Societies in the Life of Karl Marx,“ Critique 25 (1987):95.
25) Alvin Gouldner, The Two Marxisms: Contradictions and Anomalities in the Development of Theory (New York: Seasbury Press, 1980), kapitola 9. 26) Edgar Longuet, Marxův vnuk, poznamenal v roce 1949: „Není pochyb, že bez Engelse by Marxova rodina zemřela hlady.“ Edgar Longuet, „Some Aspect of Karl Marx’s Family Life,“ v Marx and Engels Throught the Eyes of Their Contemporaries (Moscow: Progress Publishers, 1972), str. 172.
27) Výtah z Herr Eugen Dühring's Revolution in Science (1878)
28) Nethaniel Weyl, Karl Marx: Racist (New Rochelle, New York: Arlington House, 1979). Srovnej: Julius Carlebach, Karl Marx and the Radical Critique of Judaism (Londýn: Routledge and Kegan Paul, 1978). Fritz J. Raddatz, který je v tomto  ohledu typickým moderním marxistickým učencem, se snaží zamlouvat jasnou řeč tohoto eseje takovým způsobem: „Kontext nicméně ukazuje, že Marx používá slova „žid“ a „Judaismus“ v kvazi–nežidovském smyslu.“ Raddatz, Karl Marx: A Political Biography, (Boston: Little, Brown, 1978), str. 41. Antisemitské řeči obvykle intelektuálové na západě netolerují, ale Marx byl žid a navíc komunista, takže jeho antisemitismus je omlouván či zamlouván.
29) Dalším moderním vykladačem Marxismu, který je obdobně ovlivněný, je George Lichtheim, jehož těžkopádné knihy Marxism: An Historical and Critical Study (1961) a Origins of Socialism (1969), které vřele doporučoval Steven Marcus, „navzdory faktu, že polovinu z toho, co chce říct, pohřbívá v poznámkách pod čarou o nesnesitelné délce…“ Marcus, Engels, Manchester, and the Working Class (New York: Random House, 1974), str. 88.