Zběsilé čtení

Raddatz shrnul Marxovy poslední roky celkem dobře:

„Jak se poté ukázalo, posledních patnáct let svého života, po vydání prvního dílu, Marx jen málo, pokud vůbec, pracoval na dokončení Kapitálu. Informace podaná Engelsem v jeho předmluvách k druhému a třetímu dílu je celkem jednoznačná: rukopisy, který našel mezi Marxovými papíry, byly určitě sepsány v letech 1864 až 1867, jinými slovy před tím, než vyšel první díl. Navíc Marxovi nebránila v dokončení jeho knihy nemoc nebo slabost…. Dopisy ukazují, že Marx ve skutečnosti od své knihy utekl a hledal pro to výmluvy… Ponořil se do takových problémů, jako je chemismus dusíkatých hnojiv, zemědělství, fyzika a matematika. Jeho poznámkový blok z roku 1878 je plný tabulek a náčrtků, například atmosférických teplot, kreseb mořských mušlí a fosílií; celé stránky jsou pokryty chemickými vzorci; celé řádky jsou pak pečlivě vygumovány. Metodická práce s žádným konkrétním cílem. Toto mrhání časem prováděné s nesmírnou pečlivostí, byla metoda úniku; i v jeho dřívějších letech ho Engels varoval: „Dokud před sebou budeš mít nějakou nepřečtenou knihu, nikdy se k psaní nedostaneš.“[108] A tak se vždy našla nějaká vhodná nepřečtená kniha, která by uspokojila hlad tohoto gargantuovského polykače papíru – studie o diferenciálním počtu, Dánská teorie státu, Ruská gramatika. Marx okamžitě napsal pojednání o diferenciálním počtu a několik dalších matematických rukopisů; učil se Dánsky; učil se Rusky. Mezi jeho papíry nalezl Engels, který až příliš dobře znal tuto obrannou bariéru, kterou Marx kolem sebe vršil, „přes dva krychlové metry knih obsahujících pouze Ruské statistiky.“[109] V dopise ruskému překladateli Kapitálu si sám Marx libuje, jaké má štěstí, že vydání jeho knihy v Německu bylo zabráněno protisocialistickou legislativou, a že nové materiály z Ruska a ze Spojených států mu poskytly výmluvu, kterou hledal, aby mohl pokračovat ve svých výzkumech, místo aby knihu dokončil a publikoval.“[110]

Raddatz dále odhalil, že i tato výmluva byla chabá; Pruští cenzoři totiž zařadili Marxovy knihy do kategorie sociálně–demokratického nerevolučního komunismu (což dává představu o jejich inteligenci) a tudíž neexistovala žádná právní překážka jejich dovozu a vydávání.[111] Podle mého mínění toto nebyla Marxova krize středního věku, ale krize z nekonzistence jeho systému.

Pravou ironií je, že při sestavování své kritiky kapitalismu Marx explicitně přijal chybné intelektuální dědictví klasické ekonomie – pracovní teorii hodnoty. Podle ní je mírou veškeré ekonomické hodnoty lidská práce. Jednou z chyb, které plynou z pracovní teorie hodnoty, je idea, že aktivita je smysluplným ekonomickým substitutem produkce. Očividnost této chyby měla upozornit ekonomy na to, že s pracovní teorií hodnoty je něco fundamentálně špatně. A přece Marx žil podle pracovní teorie hodnoty během posledních šestnácti let svého života a horečnou intelektuální aktivitou nahradil smysluplnou intelektuální produkci. Raddatz rozpoznal útržkovitou povahu Marxova odkazu: „Fakt, že Marxovo životní dílo zůstalo nedokončeno a pouze v útržcích, nemůže tudíž být sveden na nějaké vnější okolnosti. Jelikož vše, mimo jeho velkých polemik a kratších buřičských spisů, zůstalo nedokončeno, vyvstává otázka, jestli to nebylo díky nějaké fundamentální tendenci.“[112] Marx donekonečna přepisoval části, které byly více než měsíc staré. Jeho zeť Paul Lafargue zaznamenal, že Marx nemohl přenést přes srdce vydání něčeho, co by nebylo perfektní. Přesto za sebou zanechal hory zápisků a promíchaného papíru.[113] A z této zmatené směsice byla rekonstruhována jeho akademická pověst!