Životní styl
Očividnou otázkou je: kolik peněz to bylo při jejich kupní síle? Dost. Statistická data z tohoto období nejsou příliš spolehlivá, ale můžeme se pokusit o použitelný odhad. Průzkum z února 1848, když vypukla revoluce, naznačuje, že průměrná mzda v Paříži byla okolo čtyř franků denně[65], či okolo 1 250 franků ročně (při práci šest dní v týdnu 52 týdnů v roce). Během přibližně jednoho roku v Paříži Marx utratil okolo 6 800 franků a 1 800 tolarů, šestinásobek průměrného ročního výdělku (a to nepočítáme 2 000 franků za Deutsche-Franzosische Jahrbucher.) a to nemusel pracovat 52 týdnů, aby si na to vydělal.
Jaké byly životní náklady v Paříži? Jeden průzkum z roku 1845 naznačuje, že minimální výdaje bezdětné rodiny v Paříži se pohybovaly okolo 750 franků ročně.[66] Marx měl v roce 1844 jen jedno dítě, čili i kdyby jeho výdaje byly dvojnásobné, mohl přežívat. Jeho příjem v tomto roce byl deset až jedenáckrát vyšší než minimální výdaje Pařížské rodiny. (Nezkoumal jsem otázku životních nákladů v Bruselu. Je nepravděpodobné, že by se nějak drasticky lišily. Tehdy existoval mezinárodní zlatý standard, volný pohyb lidí a rostoucí obchodní konkurence. Všechny tyto faktory by přispěly ke srovnání životních nákladů v hlavních městech.)
Zvažme tyto poměry ve srovnání s dnešními příjmy ve Spojených státech. Zaprvé si připomeňme, že v roce 1844 nebyly daně z příjmů. Daně byly celkem nízké, někde pod dvoucifernou úrovní. Pokud se rodina dnes dostane na úroveň chudoby okolo $8500 ročně v roce 1985[67] a jestliže předpokládáme, že průměrná chudá rodina toto všechno utratí, pak Marxova rodina utrácela ekvivalent $85 000 po zdanění (v dolarech roku 1985) či $125 000 před zdaněním. To by ho řadilo mezi horní dvě procenta. Pokud k útratám dnešní rodiny na hranici chudoby připočteme stravenky, bezplatné vzdělání, zdravotní služby a další moderní sociální benefity, pak je hranicí chudoby pro Americkou rodinu v roce 1985 o něco více než $10 000, což znamená, že by Marx ročně utrácel ekvivalent $100 000 po zdanění. Marx, stručně řečeno, nebyl hladovějícím proletářem. Podle jakéhokoliv standardu to byl v roce 1844 celkem bohatý muž.
Nakolik je mi známo, tak jsem prvním výzkumníkem, který pátral po těchto datech, aby srovnal Marxův příjem a životní úroveň. Jistě nejsem jedinou osobou dost bystrou na to, aby jí něco podobného mohlo napadnout. Zde ovšem trpíme kombinací lenosti části učenců zabývajících se Marxovým životem a prvkem důstojného mlčení: diskutovat o těchto věcech by mohlo vést k rozplynutí mýtu o Marxově chudobě. Také by to vzbudilo pochybnosti o jeho celoživotní sebestilizaci jako Prométheovské postavy Evropského proletariátu. Pouze pokud někdo konečně předloží důkaz, že skutečně v roce 1848 daroval 5 000 franků Belgickým dělníkům, můžeme mít rezervovaný soucit s „chudým“ Karlem.
Léta jeho vážných finančních potíží začínají rokem 1848, ale v té době již jeho filosofie dialektického materialismu a komunismu byla vykrystalizovaná. Krátce řečeno, jeho životní filosofie vznikala v době pozoruhodné prosperity. Stal se samozvaným „hlasem proletariátu“ ještě před tím, než utrpěl finančními těžkostmi, které si sám způsobil. Na rozdíl od proletariátu, nikdy po roce 1844 neměl stálé zaměstnání a jeho Pařížská práce trvala méně než rok.
Marx se v roce 1848 vrátil do Kolína a začal vydávat další noviny, Neue Rheinische Zeitung. V únoru dalšího roku se dostal před soud a byl obviněn z podvracení. V květnu publikoval plamenné „rudé vydání“ – doslova vytištěné rudým inkoustem – jelikož měl být tak jako tak vypovězen. Odešel do Francie, ale odtud byl vypovězen o tři měsíce později (v srpnu 1849). Poté odcestoval do Londýna, který se spolu se Švýcarskem stal domovem většiny radikálů uprchlých po revolucích 1848. Zde strávil větší část svého zbývajícího života.