Zvyky z mládí

Marxův životopisec (nebo přesněji hagiograf) Franz Mehring rozpoznal jeho problém dotáhnout cokoliv psaného do konečné podoby. „Pro Marxe bylo charakteristické, a zůstalo to tak až do konce jeho života, že jeho neukojitelný hlad po znalostech mu umožnil rychle proniknout do problému, zatímco jeho nemilosrdná sebekritika mu bránila být s ním hotový se stejnou rychlostí.“[114] Nemilosrdná sebekritika nikdy nebyla jednou z Marxových viditelných vlastností, ale jeho obrovská touha vyhnout se chybě v tištěné podobě byla rostoucím problémem pro Engelse, jak Marx stárnul. Nemohl ho dohnat k tomu, aby cokoliv dokončil.

Arnold Ruge, jeden z prvních Marxových radikálních společníků, žil na stejné Pařížské adrese během jednoho z Marxových početných exilů. Jednou o Marxovi napsal: „Je to podivný charakter s výrazným sklonem k bádání a sepisování, ale totálně nekompetentní jako novinář. Hodně čte; pracuje pod mimořádným tlakem a má talent pro kritiku, která se někdy zvrhne v arogantní a nezdvořilou dialektiku; nikdy nedokáže nic dokončit, vždy od rozdělané práce uteče mezi nekonečnou změť knih.“[116] O Marxovi lze říct, že byl věčným studentem, který se novou látku naučí rychle a povrchně, ale nevyhnutelně zabředne do detailů, když se ukáží být neslučitelné s jeho předpoklady a úvodními hypotézami, což nastane vždy. (Marx se později vypořádal i s Rugem, stejně jako se všemi svými bývalými kolegy s výjimkou Engelse. V této době se na čas stal placeným informátorem Rakouské policie a donášel na své revoluční společníky, z nichž jedním byl i Ruge. Za každou informaci dostával ekvivalent $25. Tenhle životopisný detail není z těch, které by se vyskytovaly v tuctech konvenčních knih o Marxovi, ačkoliv tento příběh je znám už od roku 1960. Rakouský kancléř Raabe tehdy předal Chruščovovi jako dar originál Marxova dopisu nalezeného v Rakouských policejních archivech. Chruščova to ovšem dvakrát nepotěšilo.)[117] Možná to byla nakonec opravdu sebekritika, co ho zničilo. Po celý svůj život nemilosrdně kritizoval vše okolo, takže možná ukritizoval po roce 1867 sám sebe do stavu intelektuální paralýzy. Mám ovšem podezření, že příliš arogantní, aby veřejné přiznal, že ekonomická analýza z prvního dílu Kapitálu je rozporná, a že jeho více než desetiletý zápas s ekonomií byl největší chybnou investicí jeho životních zdrojů. Dovolil tudíž publikování prvního dílu, ale odmítl dokončit další při vědomí toho, že by po jejich vydání viditelně vypluly na povrch všechny problémy a rozpory v jeho analýze, což se také stalo.