1. Proč psát tuto knihu?

Při psaní této knihy jsem se často ptal sám sebe: „Proč vůbec něco takového psát? Přijdu snad s nějakým neobvyklým pohledem a vysvětlením takového pohledu, že někdo s náklonem k socialismu po přečtení prohlásí „Ach! Teď už chápu!“? To asi těžko! Psaní nemusí vždy přilákat nové příznivce, je ovšem dobrým pomocníkem k uspořádání vlastních myšlenek a názorů, což je samo o sobě užitečné.

Často jsem se v životě podivoval nad tím, jak jsou lidé se silným názorem na společenské problémy přitahováni jedním ze dvou protipólů. Jsou zde ti, kdo jsou nakloněni svobodě – svobodě jedince žít v pokoji vlastní život. A pak zde jsou ti, kdo jsou nakloněni vládnutí – dovolující ostatním žít život pouze tak, jak tito lidé uznají za přijatelné. Zdá se také, že jakmile se někdo přikloní k jedné z těchto protikladných filosofií, je jí nakloněn po zbytek života.

Podle mé zkušenosti je vzácné, aby lidé po poznání nových důkazů či argumentů přešli z jednoho tábora do druhého. Proč je u některých jedinců například téměř jisté, že budou souhlasit s pasáží napsanou Miltonem Friedmanem a nesouhlasit s textem napsaným Johnem Kennethem Galbraithem, či naopak? Možná že jsou to geny, díky kterým jsme nakloněni jednomu pohledu a imunní vůči kritickým argumentům z druhé strany.

Proč tedy debatovat, je-li náš světonázor tak pevně předurčen? Domnívám se, že si v sobě neseme touhu přesvědčovat ostatní o správnosti vlastních názorů, bez ohledu na pravděpodobnost úspěchu takového počínání. Navíc určitý názor jednoho člověka není překážkou v existenci opačného názoru jiného člověka. K čemu tedy je, když přejde socialista k táboru liberálů či se z ateisty stane křesťan? Možná, že jediným přínosem je pouze dobrý pocit, který zažíváme při přesvědčení druhého člověka a potvrdíme si tak „správnost“ vlastního názoru.

Ať již je tomu jakkoli, události onoho večera mne vedly k hledání odpovědí na dlouho pokládané otázky a nakonec i k napsání této knihy. Kdyby nebylo kontroverzních výroků pronesených mými hosty, nikdy bych se do tak naplňující aktivity patrně nepustil. Rád bych tedy tímto mým hostům poděkoval, zejména pak mému blízkému příteli Donu De Francisco. [1]

[1] Pro ty, kdo se zajímají o kuchařské umění: hostina onoho večera zahrnovala grilovaná jehněčí žebírka na česneku a rozmarýnu, pečené papriky, brokolici, penne alla checca (těstoviny penne, čerstvá rajčata, bazalka, česnek), a několik lahví kalifornských, francouzských a italských vín.