11. Peníze - co je to?

Poněvadž se veškeré výroky onoho bujného večera do určité míry týkaly peněz, pojďme se podívat, čím vlastně peníze jsou. V dnešní době disponují vlády monopolem na peníze, tak tomu však vždy nebylo. Peníze vznikly jako prostředek pro usnadnění obchodu v době, kdy dělba práce nahradila soběstačnost a barter [1] začínal být nepraktický kvůli zvětšujícímu se objemu dostupného zboží a služeb.Jako peníze začaly být používané rozličné předměty, které byli prodejci ochotni přijímat za své zboží a u nichž bylo pravděpodobné, že je přijmou ve směně i další lidé. Mezi tyto prvotní formy peněz patřily mušle, tabák, sůl, koření a kovy.

Ve společnosti bez peněz by každý výrobce musel hledat druhého výrobce, který nabízí to, co první výrobce poptává, a poptává, co první výrobce nabízí. Jen při splnění těchto podmínek mohou lidé ve společnosti bez peněz obchodovat. Při použití peněz jako prostředku směny stačí, když daný výrobce pouze najde člověka, který od něj chce nakoupit. Čas, který je pomocí peněz ušetřen, může být věnován výrobě více zboží a služeb.

Pro ilustraci užitečnosti peněz mějme příklad, kde Jan chová slepice pro vejce a Pavel pěstuje obilí. Pokud chce Jan Pavlovo obilí, avšak Pavel nechce Janovy vejce, může Jan dát Pavlovi jiné zboží, například hřebíky. Pavel poté bude moci směnit hřebíky za mléko, pokud mlékař nebude chtít Pavlovo obilí. A konečně mlékař může hřebíky směnit za Janovy vejce. Možnost nepřímé směny umožňuje všem stranám uspokojit své preferované potřeby - v daném případě Jan obdrží obilí, Pavel dostane mléko a mlékař získá vejce.

V dobrovolné směně si každá strana cení více toho, co získala, než čeho se v rámci směny vzdala. Jinými slovy, když Pavel přijme za obilí hřebíky, cení si daného množství hřebíků více, než daného množství obilí. Obdobně Jan pokládá dané množství obilí za hodnotnější, než dané množství hřebíků.

Jan by také mohl Pavlovi místo hřebíků nabídnout dlužní úpis. Stejně jako předtím, Pavel netouží po vejcích, ale dlužní úpis přijme, protože ví, že za dlužní úpis může získat Pavlova vejce, která mají pro druhé lidi vysokou hodnotu. Pavel tedy použije Janův dlužní úpis ve směně s mlékařem. Dlužní úpis může být takto použit mnohokrát, až si jej nakonec někdo nechá proplatit tím, že zajde za Janem a vybere si stanovené množství vajec.

Míra ochoty přijmout Janův úpis závisí na Janově reputaci. Čím vyšší má Jan reputaci, tím spíše bude jeho úpis ve směně přijímán. Pokud Jan selže při vyplácení úpisu (zbankrotuje), jeho reputace se sníží a příště bude muset opět obchodovat pomocí přímé směny. Řekněme však, že Jan své závazky vždy plní a poctivě proplácí každý úpis, kdykoli je o to požádán. Postupně se jeho úpisy stanou tak spolehlivé, že pouze menšina držitelů žádá o proplacení. V takové situaci se Jan dostává do pokušení vypsat více úpisů, než kolik jich může výrobou vajec proplatit. Jan tak učiní a vypíše úpisy na čtyřikrát více vajec, než kolik jich skutečně má.

Takový systém nejprve budí zdání, že funguje jak má, protože každý, kdo chce, dostane svá vejce. Jan žije bohatým životem – ve skutečnosti čtyřikrát bohatším než dříve, protože od odstatních získává čtyřikrát více zboží. Jelikož si nyní Jan užívá život o tolik bohatší, než by mu umožňovaly jeho produkční schopnosti, musí zbytek společnosti žít naopak chudším životem, jelikož značnou část jejich produktivity odčerpává Jan.

Jak se Janovy dlužní úpisy stávají stále populárnější jako prostředek směny, stále méně lidí si je nechává od Jana proplatit. Jan tedy zvýší poměr úpisů vůči vejcím na rovnou stovku. Jan si nyní užívá velice opulentní životní styl, ačkoli k bohatství společnosti přispívá velice malým dílem. Společnost není s vyšším počtem obíhajících nevyplacených úpisů o nic bohatší, protože nikdo nekonzumuje ona vejce, kterými jsou úpisy nominálně kryty. I když si členové dané společnosti nakonec uvědomí, že Jan nemůže v žádném případě vyplatit všechny obíhající úpisy, budou stále přijímány ve směně s vírou, že je přijme i někdo další.

Jan nakonec přestane na úpisech užívat slovo „vejce“, aby tak postupně vystrnadil myšlenku, že jsou úpisy směnitelné za vejce - neboli aby zamezil „vaječné panice“, tedy náhlému požadavku všech držitelů o proplacení. Stejně jako u ostatních statků i u dlužních úpisů platí, že čím větší je nabízené množství, tím nižší je jejich tržní cena. Zatímco tedy před dávnou dobou pořídil člověk za jeden úpis s nominální hodnotou tuctu vajec celý galon mléka, v současné situaci za tento úpis pořídí pouze poloprázdnou sklenici mléka.

Nyní si asi říkáte: „Jan se chová stejně jako vláda.“ Ne tak docela. Jako vláda by se Jan choval, pouze kdyby zamezil ostatním ve vydávání vlastních dlužních úpisů a donutil celou společnost používat pouze vlastní dluhopisy. Na volném trhu by úpisy, jaké tvoří Jan, čelily stále silnější konkurenci a lidé by se jich začali zbavovat mnohem dříve, než by došlo k masivní inflaci popsané výše. Jak upadá důvěra v emitenta úpisů, chopí se příležitosti konkurence. Všichni konkurenti se pak snaží přesvědčit veřejnost o tom, že jejich úpisy jsou - na rozdíl od Janových úpisů - kryty hodnotnou komoditou, kterou vyplatí na požádání.

V současnosti není na světě vlády, která by emitovala peníze směnitelné za cokoli hodnotného. Americké dolary byly dříve dlužnímy úpisy směnitelnými za zlato. Jak však vláda tiskla stále více a více peněz bez adekvátního navýšení zlatých rezerv, přinutila nakonec sama sebe směnitelnost zrušit a vyhnout se tak panice lidí snažících se směnit dolary za zlato. Roku 1933 tak americká vláda prohlásila vlastnictví zlata americkými občany za protizákonné, čímž porušila svůj dřívější slib o směnitelnosti dolaru. Roku 1971 vláda rovněž odstoupila od slibu směnitelnosti ve vztahu k zahraničním institucím. Od té doby není americký dolar směnitelný vůbec za nic; jedná se o peníze ze zákona, které musí být americkými občany vždy přijmuty k vyrovnání jakéhokoli dluhu.

Jak jsme viděli, člověk emitující úpisy bez patřičného krytí žije z plodů práce ostatních lidí, aniž by sám přispíval k bohatství společnosti. Ve výše uvedeném příkladě je Jan černým pasažérem, užívajícím si bezpracný zisk. Vlády činí to samé. Vydávání peněz vynucených zákonem je jednoduše dalším způsobem odsávání bohatství, stejně jako daně či cla.

S tím, jak vlády vydávají stále větší množství zákonem vynucených peněz, snižuje se postupně hodnota každé peněžní jednotky, což poškozuje obzvláště lidi s úsporami – zejména pak seniory, kteří si celý život spořili na starobní odpočinek. Peníze, které si odkládali během celého života, se jim znehodnotí natolik, že si mnozí ani nemohou dovolit přestat ve stáří pracovat.

Svým ničivým dopadem na starší část populace je proces neustálého zvyšování zásoby vynucených peněz jednou z nejohavnějších forem zdanění.  Bez inflace peněžní zásoby by se cena zboží pod vlivem nových technologií a konkurence postupně snižovala; úspory by tak získávaly vyšší kupní sílu a plány na poklidný odpočinek by byly mnohem reálnější.

[1] Barter = přímá směna zboží/služby za zboží/službu. (pozn. překl.)

[2] Kontinentální kongres poprvé autorizoval tisk papírových peněz za účelem financování americké revoluce. Bez krytí zlatem či stříbrem se tento kontinentální dolar stal brzy téměř bezcenným. V angličtině je tak dodnes používá výraz „nestojí to ani za Continental“.