14. Zbytečný hon za ekonomickou rovností

U některých lidí se můžeme setkat s tvrzením, že trh sice vytváří velké bohatství, ovšem nerovnoměrnost rozdělení tohoto bohatství je nehumánní a nespravedlivá. Trh tak údajně společnosti škodí, a to zvyšováním majetkových rozdílů mezi lidmi. Dle myšlenkových pochodů zastánců tohoto názoru je zapotřebí intervence jedinců s humanitárním cítěním, čímž dosáhneme rovnějšího rozdělení bohatství. Rovnostáři sice vymýšlejí stále nové způsoby, jak vyrovnat majetkové rozdíly, jejich cíl je však vždy ze samé podstaty věci nedosažitelný. Pokusy o rovnoměrné rozdělení bohatství vždy vyústí ve snížení objemu bohatství, bez vlivu na jeho alokaci.

Podle Výroční zprávy o ekonomické svobodě Fraser Institutu z roku 2005 [1], porovnávající data ze 128 zemí (zahrnujících 93% celosvětové populace), bylo rozdělení společnosti dané země do jednotlivých příjmových kvintilů mezi roky 1998 a 2002 ve všech zemích téměř totožné, a to bez ohledu na úroveň ekonomické svobody. [2] Podle zprávy disponují země s vyšší úrovní svobody vyšším průměrným příjmem na hlavu než země s nižší úrovní svobody. Co je však totožné bez ohledu na průměrnou úroveň příjmu, je procentuální rozdělení bohatství mezi jednotlivé kvintily: na nejnižší kvintil připadlo 6 procent bohatství, na vyšší 11 procent, dále pak 15 procent, 21 procent a v nejvyšší příjmový kvintil disponoval 47 procenty bohatství.

Co nám tyto statistiky sdělují? Zdá se, že rozdělení bohatství do příjmových úrovní podléhá přirozenému trendu a příliš se neliší, ať již se vlády snaží či nesnaží úroveň bohatství vyrovnat. Ačkoli je však procentuální rozdělení do jednotlivých kvintilů všude podobné, absolutní dolarové hodnoty ve vyšších kvintilech jsou dramaticky vyšší u zemí s vyšší úrovní svobody.

Když seřadíme země do kvintilů podle jejich úrovně svobody (od nejméně svobodné po nejvíce svobodné), dostaneme průměrný roční příjem na hlavu zhruba v následujících hodnotách: $2 000, $5 000, $6 000, $14 000 a $25 000. Tato čísla nám dávají tušit, že lidé v nejchudším příjmovém kvintilu v nejsvobodnějších zemích vydělávají podstatně více než lidé v nejbohatším kvintilu nejméně svobodných zemí. Ti, kdo usilují o snížení příjmových rozdílů mezi chudými a bohatými pomocí omezování osobní svobody a nucených přesunů bohatství, rozdíly ve skutečnosti nezmenší; pouze sníží reálné příjmy všech členů společnosti, čímž nejvíce poškodí právě chudé. Jinými slovy, každý pokus o vynucení rovnosti vyústí ve zmenšení ekonomického koláče, nikoli však ve změnu relativní velikosti jednotlivých dílů. Bez ohledu na absolutní velikost koláče připadá v každé době pětině populace 6 procent koláče, přičemž další pětiny disponují 11 procenty, 15 procenty, 21 procenty a 47 procenty.

Relativní příjmová mezera mezi nejnižším a nejvyšším kvintilem bývá vždy okolo 40 procent, absolutní dolarová hodnota této mezery však bude záviset na prosperitě konkrétní země. Když slyšíme zprávy, že se mezera mezi nejnižším a nejvyšším kvintilem zvětšuje, jedná se o absolutní hodnotu. Je to prosté – když se prosperita dané země vyjádřená v dolarech zdvojnásobí a relativní příjmová mezera zůstane stejná, pak se dolarová mezera zdvojnásobí. Dolarová mezera mezi příjmovými úrovněmi se tak zvětšuje s růstem prosperity, ačkoli každá pětina populace získává pořád stejné procento celkového bohatství. Je také důležité zdůraznit, že studie zkoumající příjmovou nerovnost zaznamenávají pouhý statický pohled na ekonomiku dané země a nezmiňují příjmovou mobilitu. Příjmová mobilita, jak jsem zmínil dříve, potírá význam příjmových nerovností, a to bez ohledu na to, zda jsou tyto nerovnosti vyjádřeny v procentech či dolarech.

Ačkoli ekonomické studie z University of Michigan a amerického Ministerstva financí poukazují na vysokou příjmovou mobilitu americké populace do vyšších příjmových kvintilů, nejsem obeznámen s žádnou studií, která by porovnávala úroveň mobility s úrovní ekonomické svobody. Intuitivně se však přikláním k názoru, že vyšší úroveň ekonomické svobody koreluje s vyšší příjmovou mobilitou, protože větší svoboda ponechává jedinci větší část produktu vlastní práce. Svoboda odměňuje úsilí, a tím motivuje jedince k vyšší produktivitě a vyššímu příjmu.

[1] Erik Gartzke, James D. Gwartney a Robert A. Lawson, Economic Freedom of the World: 2005 Annual Report (Vancouver, B.C.: Fraser Institute, 2005); www.FraserInstitute.ca

[2] Index ekonomické svobody je založen na úrovni osobní volby, svobody účastnit se dobrovolné směny, ochrany života a majetku, práva ponechat si příjem a svobody vstoupit na trh a podnikat.