2. Výroky onoho večera

Nejzajímavější výroky, jež zazněly během onoho živého večera, zněly následovně:

„Nikdo by neměl mít právo vlastnit jachtu.“
„Odměny firemních manažerů jsou příliš vysoké.“
„Nikdo by neměl mít právo dědit bohatství.“

Ovšem ten úplně nejzajímavější výrok, který mne nakonec přiměl napsat tyto stránky, zněl takto:

„Není spravedlivé, že firmy mohou propustit své zaměstnance pouze za účelem zvýšení zisků.“

Jak jsem tak přemýšlel o vhodné odpovědi, uvědomil jsem si, že tento výrok se principiálně nelišil od všech ostatních. Některé výroky sice byly radikálnější než ostatní, jejich společným základem je však domněnka, že je něco nespravedlivé a že tuto nespravedlnost musíme napravit zavedením určitého nařízení.

Pokud v daných výrocích explicitně vyjádříme ona skrytá „je“ a „mělo by“, pak dostaneme následující:

„Je nespravedlivé, že někdo může vydělávat více než ostatní, takže bychom měli zakázat lidem tolik vydělávat.“
„Je nespravedlivé, že někdo může vlastnit jachtu, takže bychom měli takové vlastnictví zakázat.“
„Je nespravedlivé, že někdo může odkázat bohatství svému dědicovi, takže bychom měli znemožnit takové převody bohatství.“
„Je nespravedlivé, že zaměstnavatel může propustit zaměstnance pouze kvůli zvýšení zisku, takže bychom to měli zaměstnavatelům zakázat.“

Ono „my“ v každém z těchto případů je královské „my“ – to znamená Stát. Královské „my“ v takovém kontextu implikuje morální ospravedlnění použití síly k donucení ostatních, aby žili své životy tak, jak si to určité „já“ přeje. Představte si, jak znepokojivě by tyto výroky zněly, kdyby bylo namísto abstraktního „my“ dosazeno osobní „já“. Příklad:

„Odměny manažerů jsou příliš vysoké, takže budu osobně vyhrožovat uvězněním všem manažerům a vlastníkům firem, kteří se dohodnou na vyšší odměně, než jakou já považuji za rozumnou.“

„Uvězním každého, kdo koupí, postaví či prodá jachtu, kterou já považuji za příliš okázalou a luxusní.“

Každý státní zákaz implikuje uvěznění či usmrcení, je-li jeho vynucování dovedeno do důsledku. Ačkoli se vězení či smrt skrývají za každým z vyřčených výroků, jasných obrysů dostávají až po dosazení „já“ za „my“. Královské „my“ slouží k ospravedlnění činů, které by u „já“ byly považovány za zavrženíhodné.