21. Existuje pouze omezené množství pracovních míst?

Mnoho lidí věří, že na světě je pouze omezené množství pracovních míst - když tedy jeden člověk získá práci, druhý o ni přijde. Pokud by to byla pravda, musela by být současná zásoba pracovních míst v naší zemi na stejné úrovni, jako když zde poprvé zakotvili Otcové zakladatelé.

Pokud by každý jedinec byl soběstačný, tudíž by spotřebovával pouze tolik, co vyrobí, pak by myšlenka konečného počtu pracovních míst postrádala jakýkoli smysl. Soběstačného farmáře se nijak nedotkne, když si jiný člověk založí vlastní farmu či jiný druh obživy. Rozdíl mezi soběstačností a dělbou práce spočívá v tom, že v rámci dělby práce jedinec nespotřebuje svou produkci přímo, nýbrž ji za spotřební zboží smění s ostatními.

V roce 1976 žilo v Kalifornii 8 milionů zaměstnanců; dnes jich je 18 milionů. Odkud se všechna ta pracovní místa vzala? Přišel o ně někdo? Dnes často slycháme nářky nad tím, jak Mexičané berou Američanům práci. Ať již však pracují legálně či na černo, nikomu ve skutečnosti práci neberou. Myšlenka, že cizinci berou domácím práci, není ostatně nic nového pod sluncem. Nadávání na mexické imigranty je zrovna v módě; v minulosti to pro změnu byli Irové, Poláci, nebo Číňané. [1]

Patrně kvůli odlišnému vnímání v rámci malých a velkých skupin si málokdo stěžuje na imigranty, které zná osobně; nenáviděné většinou bývají anonymní masy. [2] Většina lidí přijímá myšlenku, že dva lidé si mohou být vzájemně nápomocní a díky spolupráci prosperovat více, než kdyby byli soběstační. Obdobně se dá jen těžko říci, proč by mělo milion lidí utrpět tím, když se k nim přidá další produktivní jedinec.

Odbory užívají klamného hesla „berou nám práci“ za podpory umělých pracovních omezení – instalatér například nesmí odstranit zeď, aby položil trubku, protože by tím údajně sebral práci zedníkovi. Historie je plná takových nesmyslných a umělých překážek výkonu práce.

Odborářská pracovní omezení snižují efektivitu výroby, čímž zvyšují cenu zboží a služeb. Vyšší ceny pak vedou ke snížení spotřebitelské poptávky po těchto statcích. Odborářské heslo „berou nám práci“ adresované nově zaváděným strojům bylo v historii často použito k podnícení demonstrací, zabíjení a ničení majetku. Stroje však, jelikož zefektivňují lidské pracovní úsilí, často napomohly snížit nákladnost výroby, čímž se zvedla poptávka po vyráběných produktech, a s tím i potřeba nových zaměstnanců v tom samém odvětví. V dnešní době většina lidí již nenadává na stroje, ale na využívání levné pracovní síly v chudších zemích. Jaký je však rozdíl, jestli se firma z Detroitu rozhodne montovat svá auta v Arkansasu či zcela mimo Spojené státy? Může se sice změnit typ zaměstnání pro určitý okruh lidí v Detroitu, celkové množství pracovních míst se však nezmění.

Když firma začne vyrábět zboží s nižšími náklady, může snížit prodejní cenu a přilákat tak více kupců. Zákazník ušetří peníze, které mu umožní koupit si něco navíc; něco, co si předtím nemohl dovolit. Toto „něco navíc“ musí být někým vyrobeno; vzniká tak nové pracovní místo.

Někteří lidé pějí chválu na „zázraky“ pocházející z pracovního práva Evropanů: každý si prý užívá více volného času a tráví méně hodin v práci. Někteří Evropané si uzákonili kratší pracovní týdny, šest týdnů dovolené ročně a mnoho svátečních dní. Údajně se tak vytváří více pracovních míst, a s tím se i zvyšuje prosperita; má-li každý pracovní místo, pak ekonomika roste, bez ohledu na to, kolik každý jedinec vyrobí. Je takové uvažování správné? Samozřejmě že ne! Když lidé nepracují, zboží se samo nevyrobí, a když se nevyrobí dostatek zboží, prosperita stagnuje.

Pracovně-právní regulace prováděná vládami na ochranu pracovních míst (chránící zaměstnance před ztrátou zaměstnání) má za následek neochotu firem najímat nové pracovníky a snižování konkurenceschopnosti v mezinárodním obchodním prostředí. Průměrný pracovní týden (po započítání dovolené) je ve Francii dlouhý 27 hodin, zatímco ve Spojených státech je to 35 hodin.

Kratší pracovní týdny nevytváří více pracovních míst a prosperity, jak se ve Francii domnívali při zavádění této regulace ve snaze snížit vysokou míru nezaměstnanosti. Pro ilustraci si představme, že pracovní úkon (činnost, jejímž cílem je vyrobit jednotku zboží) může být dokončen jedním člověkem během osmihodinového pracovního dne. Pokud zákon zakáže pracovat denně déle než jednu hodinu, pak je na dokončení stejného úkonu zapotřebí osm lidí. Ačkoli je nyní zaměstnáno osm lidí, dělí se ve skutečnosti o jedno pracovní místo. Zákon nedělá nic jiného, než že rozptyluje prosperitu jednoho pracovního místa mezi osm jedinců. Namísto sedmi lidí nezaměstnaných po osm hodin denně tak máme osm lidí nezaměstnaných po sedm hodin denně.

Myšlenka kratšího pracovního týdne za účelem zvýšení počtu pracovních míst a prosperity není ničím novým. Ekonomové John Maynard Keynes (1883-1946) či John Kenneth Galbraith (1908-2006) navrhovali tento nesmysl již před desítkami let. Představte si, že jste soběstačný farmář a jednoho dne k vám zavítá politik a začne vykládat, že musíte strávit méně času oráním, sázením a sklízením, abyste měli více jídla. Takového člověka byste asi odkázali do blázince.

Kratší pracovní týdny a regulace pracovního práva pouze snižují lidský produktivní potenciál. Je to právě produktivita, která zlepšuje životní podmínky, a státy zavádějící silnou regulaci pracovních vztahů budou zaostávat za státy s mírnějšími zákony. Jedinci, kteří přísné zákony obcházejí, naštěstí snižují jejich negativní dopad. Když stát omezuje možnost jedněch najímat a ochotu druhých pracovat, lidé z obou skupin si díky své vynalézavosti najdou způsob, jak spolu spolupracovat. Poměr času stráveného prací a odpočinkem je osobní preferencí; i když stát usiluje o nařízení tohoto poměru shora, lidé budou mít stále tendenci následovat své vlastní preference.

Lidé samozřejmě neobcházejí pouze pracovně-právní regulaci. Každá regulace, která omezuje produkci zboží a služeb, nabízí jedincům obdobnou motivaci zákon obcházet. Naštěstí pro tyto produktivní jedince existuje fenomén zvaný černý trh, kde se obchoduje se zbožím a službami, které bychom jinak nemohli získat. Itálie je dobrým příkladem země s rozvinutým černým trhem - jeho velikost je zde odhadována na 15 až 25 procent hrubého národního produktu (HNP) a daňové úniky jsou italským národním sportem. Šedá ekonomika celé Evropy pak bývá odhadována na 7 až 16 procent HNP. [3] Pokud by se každý poctivě řídil platnými zákony, pak by mnoho zemí bylo podstatně chudších, než dnes.

To samé platí i pro Spojené státy. Bez ohledu na stovky tisíc omezujících regulací nachází mnoho lidí způsob, jak nabízet zboží a služby, které jsou zákonem zakázány. Tito podnikatelé podstupují riziko pokuty či vězení; ovšem pouhý počet rozličných regulací a enormní množství jejich narušitelů značně snižuje pravděpodobnost chycení.

[1] Brian Frazelle, "The Truth about Immigrants: xenophobia Existed in Early America,", Houston Catholic Worker 19, no.7 (1999).

[2] Rita J. Simon, "Immigration and American Attitudes," Public Opinion 10, no.2 (July/August 1987): 47-50.

[3] National Center for Policy Analysis. http://www.ncpa.org/ba/ba278.html, Brief Analysis, no.278 (1998).