23. Krádež a prosperita

Majetek jednoho člověka se může k druhému člověku dostat buď dobrovolně, tj. obchodem, či nedobrovolně, tj. krádeží. Při dobrovolném převodu obě strany transakce bohatnou, protože každá strana hodnotí předmět získaný obchodem jako cennější, než předmět, kterého se v rámci transakce vzdává. Avšak tím nejdůležitějším předpokladem k uskutečnění obchodu je, že každá ze stran vyprodukovala dříve něco hodnotného.

Na pracovní úsilí (službu) člověka se vztahuje to samé. Práce může být poskytnuta dobrovolně, v rámci zaměstnání, či nedobrovolně, v rámci otroctví. Ochota jedince poskytnout druhé straně hodinu práce za X dolarů znamená, že si daný jedinec cení X dolarů více, než hodiny svého pracovního úsilí, zatímco zaměstnavatel si cení hodiny pracovního úsilí více, než svých X dolarů. Prosperita je ve svobodné společnosti sumou produkce zboží a služeb všech jedinců, plus přidaná hodnota plynoucí ze směny tohoto zboží a služeb na trhu.
Během nedobrovolného transferu majetku, tj. například při krádeži, jedna strana ztrácí a druhá strana získává. V takovém případě vzrostla prosperita společnosti pouze o hodnotu produkce oběti; zloděj prosperitu společnosti nezvyšuje. Společnost naopak přichází o potenciální hodnotu, která by mohla být vytvořena, kdyby byl zloděj produktivní. Společnost navíc bude nadále zažívat nižší prosperitu, dokud hrozba krádeže potrvá. Tato hrozba snižuje motivaci tvořit hodnoty; samotná produktivita je rovněž snížena, protože oběť musí věnovat část svého pracovního úsilí na zajištění obrany.

Zdanění má na produktivitu společnosti obdobný vliv jako krádež. Se zdaněním klesá prosperita společnosti o nevytvořené hodnoty, které by byly vznikly, kdyby se část populace nevěnovala vymáhání daní. Prosperita je rovněž snížena o potenciální produkt profesionálních daňových poradců a všech daňových poplatníků, kteří nyní musejí věnovat část svého času obraně svého majetku. Ještě dále je pak prosperita snížena o produkt jedinců, kteří jsou z vybraných daní dotováni, a na zajištění svého živobytí tak nemusí tito lidé tvořit nic hodnotného.

Pojďme se pro ilustraci vrátit k naší pětičlenné komunitě, kde každý vyrábí 20 jednotek zboží za určité časové období. Co se stane, když jeden člen komunity - říkejme mu Fred - přestane vyrábět a místo toho se rozhodne sebrat 20 procent (4 jednotky) produkce od každého zbývajícího člena? Na první pohled se zdá, že se výroba v dané skupině snížila ze 100 jednotek na 80 jednotek, tudíž každý, včetně Freda, spotřebovává 16 jednotek zboží. Fredův potenciální produkt však není jedinou ztrátou komunity. Každý z produktivních členů nyní musí vynaložit část svého času a energie na obranu před Fredovou krádeží. A když se brání, nemohou vyrábět, čímž se dále snižuje množství vyrobených jednotek. Namísto 20 jednotek tak má nyní produktivní člen dané komunity čas a energii na výrobu pouhých 15 jednotek. Prosperita dané komunity se tak celkem snížila na 60 jednotek, přičemž každý člen, včetně Freda, spotřebovává 12 jednotek zboží.

Tím však škoda napáchaná Fredem nekončí. Fred objevil, že dotováním určitých členů komunity si může získat dostatek podpory a zamezit tak revoltě – případně i zvýšit objem prostředků vybraných v budoucnosti. Pro ilustraci si představme, že se Fred rozhodne sdílet svůj lup s nejméně produktivními členy dané společnosti (nepočítáme-li přitom samotného Freda).

Před tím, než Fred přišel se svou „štědrou“ nabídkou, vyráběl každý ze čtyř produktivních jedinců 15 jednotek zboží a spotřebovával 12 jednotek, jelikož 3 jednotky každému zabavil Fred. Řekněme však, že je jeden ze členů pracovitější, a vyrobí tak více než ostatní. Fred dodrží svůj slib a věnuje jednu ze „svých“ jednotek každému ze tří zbývajících členů. Sdílením svého lupu s horšími výrobci motivuje některé členy stát se zahálčivými, přičemž získá jejich podporu v pokračujícím okrádání produktivnější části společnosti. Výsledkem je, že Fredovo konání ještě více sníží prosperitu dané komunity. Pokud by Fred jednoduše zničil či zkonzumoval svůj lup, pak by na tom společnost byla lépe, než když se jej rozhodl sdílet s vybranými členy společnosti. Fred tak nejprve snížil produktivitu ostatních členů tím, že je oloupil a poté dále snížil produktivitu těch, které obdaroval.

Stát, stejně jako Fred, by rovněž mohl páchat méně škody tím, že by se zdržel dotací vybraných skupin společnosti. Dotace snižují efektivitu konkurence a tržní motivace, přičemž odvádějí pracovní úsilí některých jedinců od produkce zboží a služeb, kterých si ostatní lidé váží, k produkci statků, které jsou druhými ceněny méně či vůbec. Dotování zemědělců s účelem omezit jejich produkci či podpora neproduktivních zaměstnanců; to jsou státní politiky, které se příčí zdravému rozumu. Dodnes si pamatuji, jak mi můj otec ve 30. letech vyprávěl o vládní politice zemědělských dotací, které byly vypláceny farmářům za likvidaci prasat. [1] Ačkoli byl můj otec jinak velikým obdivovatelem presidenta Franklina Roosevelta, tuto politiku nemohl pochopit; a já, ačkoli tehdy ještě jako malý kluk, jsem otcovo rozčarování nad tak zvláštní hospodářskou politikou plně sdílel.

[1] Chris Edwards, „The Government and the Great Depression“, Cato Institute Tax and Budget Bulletin, no. 25 (2005). V roce 1933, kdy hladověly miliony Američanů, nechala vláda na základě Agricultural Adjustment Act zaorat miliony akrů plodin, zabít šest milionů prasat a shnít kvanta ovoce.