25. Zasloužíme si své bohatství?

V roce 1971 vyšla kniha Johna Rawlse A Theory of Justice, která se okamžitě stala bestsellerem s více než čtyřmi sty tisíci prodanými výtisky – fenomenální úspěch u knihy zabývající se ekonomií, morálkou a filosofií. Následkem úspěchu této knihy, stejně jako jeho dalších publikací, je rovnostář John Rawls považován za nejvlivnějšího morálního teoretika dvacátého století. Ačkoli jsou jeho texty silně kritizovány, a to zejména ze strany libertariánů, většina lidí se shodne na tom, že Rawls oživil tehdy značně uvadající zájem o politickou a morální filosofii.

V díle A Theory of Justice Rawls argumentuje, že si člověk nezaslouží plody, které mu přináší jeho vrozený talent. Jedinci narození s přirozeně nadprůměrnými schopnostmi, praví autor, si nezaslouží finanční přínos plynoucí z těchto schopností, protože daní jedinci jsou takto obdařeni následkem „nahodilosti v distribuci přirozených vloh“. Co však Rawls přehlíží, je kauzalita: když budou lidé čelit riziku, že nesklidí plody svého úsilí, pak se nebudou namáhat svůj talent v prvé řadě vůbec rozvíjet. Ba co víc, pokud si člověk nezaslouží plody svého talentu, pak si je těžko zaslouží někdo jiný.

Pokud si Michael Jordan nezaslouží bohatství získané pomocí vrozeného talentu ve formě tělesné velikosti a atletického nadání, jak poté máme přistupovat ke všem jeho fanouškům, kteří získali bohatství (ve formě vyššího subjektivního užitku) při sledování Jordana hrajícího basketbal? Rawls opomíjí klíčový ekonomický princip – když jeden člověk na trhu bohatne, bohatne zákonitě i někdo další. Jordan nezískal své bohatství pouze tím, že by hrál basketbal; zbohatnul tím, že jej při hře chtěly sledovat miliony lidí, kterým tato činnost přináší potěšení. Když si koupíme lístek na sportovní událost či divadelní představení, vnímáme potěšení z této zkušenosti jako hodnotnější, než na kolik nás vstupenka vyšla. Bez ohledu na to, jaké štěstí měl v životě člověk vydělávající miliony, ke svému jmění se mohl dostat pouze pomocí poskytování užitku ostatním lidem, jehož hodnota je vyšší, než všechny dolary vydělané tímto šťastlivcem.

Bez ohledu na to, zda s lékem na rakovinu přijde člověk po šťastné náhodě či celoživotním výzkumu, uživatelé nově uvedeného léku budou mít tak jako tak stejně vysoký užitek z jeho dostupnosti. Odsuzování něčího úspěchu jen proto, že jej daný člověk dosáhl s pomocí šťastné náhody, je bezpředmětné a dětinské. Rawls se mýlí, když píše o svém „diferenčním principu“ [1]; nerovnost není ani spravedlivá, ani nespravedlivá – je prostě přirozená, a jako taková nemůže být předmětem úvah o spravedlnosti. Jak jsem již uvedl výše, jedinci se zvláštním talentem a nadprůměrnými schopnostmi jsou nejhodnotnějšími aktivy společnosti. Nerovnosti tohoto typu je tak třeba ochraňovat, nikoli potlačovat. Politika zaměřená na potlačování nerovností poškodí obě skupiny, nejvíce však jedince s menším nadáním.

Lidé usilující o největší finanční příjmy pro nejméně nadané skupiny dosáhnou svého cíle pouze tehdy, nechají-li všechny jedince spolupracovat na trhu, čímž všichni dostanou šanci dosáhnout mírovými prostředky svého nejvyššího možného příjmu. V rámci tohoto procesu vydělají méně nadaní na úspěchu více nadaných, protože obě skupiny dostanou tu nejlepší příležitost ke vzájemné spolupráci se společným cílem zbohatnutí.

[1] Rawls uvádí, že jedinec maximalizující vlastní užitek nacházející se za „závojem nevědomosti“ by zvolil následující dva principy spravedlnosti ve vztahu k rozdělení společnosti: 1) Princip rovné svobody: každý člověk má rovné právo na co nejextenzivnější svobody, které jsou přitom kompatibilní se stejnými svobodami ostatních. 2) Diferenční princip: Společenské a ekonomické nerovnosti by měly být rozděleny tak, že obě a) slouží k největšímu prospěchu těm, kdo jsou na tom nejhůř, a b) jsou spojeny s úřady a společenskými postaveními, které jsou dostupné za podmínek rovných příležitostí pro všechny.