26. Dědictví
„Nikdo by neměl mít právo zdědit bohatství,“ byl další z návrhů vyslovených během mé večeře pro hosty.
Základem motivace pro shromažďování bohatství je jistota, že toto bohatství budu moci v budoucnu využít dle svého přání; bez tohoto vědomí je zcela zbytečné o jakékoli příjmy usilovat. Jak bylo řečeno dříve, příjmy mohou být buď dobrovolně utraceny (přesunuty k jinému člověku), investovány (zapůjčeny jinému člověku), či odkázány (darovány jinému člověku). Když stát zasahuje do jedincovy preference odkázat své bohatství, tento jedinec bude mít snahu obejít či omezit dopad takového zásahu. K tomuto účelu jsou zakládány rozličné trusty či jiné finanční nástroje. Lidé budou mít samozřejmě také tendenci využívat i ilegálních prostředků.
Ačkoli je ve Spojených státech na děděné bohatství od určité výše uvalena daňová sazba ve výši zhruba 50 procent, jen málokdo ji skutečně platí; většina lidí vyvázne této „dani ze smrti“ pomocí právnických kliček. Podle IRS [americký daňový úřad, pozn. překl.] činí podíl dědických daní pouze 1,25 procenta z veškerých daňových příjmů. Ucpěte díry v daňovém zákoně a druhý den očekávejte nové – taková je povaha lidské tvořivosti, když je jí třeba k ochraně života a majetku. I kdyby skutečně bylo zakázáno odkazovat bohatství dědicům, je naivní předpokládat, že by tak toto bohatství automaticky končilo v rukou státu.
Když se stát zmocní rodinného dědictví, je toto bohatství jednoduše rozděleno mezi jiné jedince, než by si přál původní vlastník. Pokud si dědicové údajně nezaslouží zděděné bohatství, proč by si ho pak měli zasloužit lidé, kteří jej získají pomocí státu?
Jedinec, který bohatství vydělal, jej utratí, investuje, či rozdělí s větší rozvahou, než stát; a to proto, že tento člověk má osobní zájem na užití majetku získaného vlastními silami. Tímto osobním zájmem může být například starost o to, aby dar nezpůsobil více škody než užitku. Obdarování potomků vskutku může zhoršit kvalitu jejich života a vyvolat rodinné spory. Na trhu také za tímto účelem vznikaly a nadále budou vznikat rozličné trusty a programy sloužící ke zmírnění dárcovy starosti ohledně možných rizik a škod způsobených lehce nabytým bohatstvím. Dárce se rovněž může prostě rozhodnout věnovat část či celý svůj majetek osobám mimo rodinný kruh – což není nic až tak neobvyklého.
Lidé, kteří podporují vysoké dědické či darovací daně, někdy argumentují tím, že přílišná koncentrace rodinného bohatství může vést ke zneužívání moci. Rodina by v takovém případě zneužívala svou moc prostřednictvím vyvlastňování cizího majetku, konfiskace části přijmu či vedením války proti jiným mocným rodinám. Ano, takové praktiky jsou skutečně formou zneužívání moci. Proč se ovšem lidé obávající se potenciálního zneužití moci bohatými rodinami nezabývají aktuálním zneužíváním moci ze strany státu? Stát přitom disponuje mocí, o které by se i té nejbohatší rodině mohlo jen zdát.