29. Riziko stejných výsledků

Lidský úsudek je do značné míry ovlivněn přirozenými pravidelnostmi, které pozorujeme všude okolo nás. Ze zkušenosti odvozujeme existenci příčinných vztahů, na základě kterých můžeme předvídat výsledky našeho jednání. [1] Poznáváme, že naše činnost či nečinnost má důsledky, z nichž některé upřednostňujeme více a některé méně. Dobrý úsudek tak vede k požadovaným důsledkům, zatímco špatný úsudek vede k důsledkům nechtěným.

Učiní-li stát určitého člověka zodpovědného za špatný úsudek někoho jiného, vnáší tím chaos do lidského rozhodování, protože mezi jednáním a jeho důsledkem přestane platit zřejmá příčinná vazba. Když však stát o rovnost důsledků pro všechny neusiluje, podrobují lidé své budoucí jednání a jeho potenciální důsledky pečlivější rozvaze. Spoléhání se na vlastní osobu je lepším nástrojem než spoléhání se na stát, jelikož tím v sobě pěstujeme obezřetnost. Osobní svoboda negarantuje lepší úsudek, ale motivuje k jeho zlepšování pomocí přirozené zpětné vazby v podobě vyššího subjektivního užitku při „správném“ rozhodnutí a újmy při „špatném“ rozhodnutí.

Když lidé nesou odpovědnost za vlastní jednání, mají vyšší motivaci rozhodovat se „správně“, jelikož při chybném rozhodnutí přímo pocítí odpovídající újmu. Tímto mechanismem se intuitivně řídíme po celý život; lidová moudrost jej zná jako pořekadlo o „učení se z vlastních chyb“. Když stát zmenšuje újmu vyplývající z učiněných chyb, připravuje nás tak zároveň o cenné zkušenosti.

[1] Hans-Hermann Hoppe, Economic Science and the Austrian Method (Auburn, Ala.: Ludwig von Mises Institute, 1995).