30. Spontánní řád vs. vědomý plán

Tato vláda velice prospěla veškerému podnikání, když ustoupila podnikatelům z cesty.

Henry David Thoreau (1817-1862)

Dobrý řád je nastolen tehdy, když je věcem ponechán spontánní průběh.

Chuang-tzu (369-286 př.n.l.)

Někteří lidé věří, že ideálního společenského řádu dosáhneme pouze pomocí vědomého plánování, zatímco odpůrci této myšlenky poukazují na to, že společenský řád je důsledkem spontánního vývoje, ve kterém hrají svou nezastupitelnou roli přirozené tendence, které nemůžeme vědomě uchopit a předvídat. Složité organismy, tržní instituce, či jazyk – to jsou příklady spontánního řádu, které by žádný plánovač bez předchozí znalosti nenaplánoval, či spíše by si je ani neuměl představit. Charles Darwin použil ve svém díle The Origin of Species termín „přirozený výběr“ k označení fenoménu stojícího za rozvojem stále komplexnějších organismů. Adam Smith pak v díle The Wealth of Nations užil termínu „neviditelná ruka“, který představuje obdobnou metaforu pro jev, jemuž vděčíme za zvyšování bohatství ve společnosti, kde lidé jednají ve vlastním zájmu.

Zdá se, že přírodní mechanismy se řídí zákony kauzality, které člověka odměňují či trestají na základě jím zvoleného jednání. Tato přirozená zpětná vazba je ona „neviditelná ruka“, na základě které se mohou rozvíjet komplexní živé struktury a vysoce produktivní trhy. [1] Bez ohledu na zamýšlené cíle sociálních inženýrů se společnost bude ubírat směrem odpovídajícím zákonům kauzality, jimiž se řídí veškeré jednání členů dané společnosti. Zcela zřejmá zpětná vazba následující po zavedení všech velkých plánů z per sociálních inženýrů je varováním, že sociální inženýrství bude mít obdobný dopad i v budoucnu.

Slavní evoluční psychologové Leda Cosmides a John Tooby popisují příčinu toho, proč při nahrazení individuálního rozhodování rozhodováním centrálního plánovače dochází ke snížení společenského blahobytu:

Lidská mysl se v průběhu evoluce vyvíjela tak, aby byla schopna vyhodnotit vlastní blahobyt, k čemuž je vybavena dovedností sestavovat pole preferencí, které je pro každou mysl jedinečné a jehož detaily zůstávají často věcí podvědomí. Preferenční pole o n dimenzích, které obývá náš motivační systém, je příliš složité na to, abychom jej mohli jakkoli vyjádřit. To je jeden z důvodů, proč po nahrazení rozhodování založeném na subjektivním hodnocení za vzdálené institucionální rozhodování systematicky dochází ke snížení společenského blahobytu. V systému soukromé směny nemusí být preferenčí pole nikomu sdělována – jejich síla je plně využita pomocí následování jednoduchého pravidla, zabudovaného do lidské mysli: vždy volit alternativu s tou nejvyšší odměnou. [2]

Každým dnem se šest miliard mozků zabývá zpracováním informací o vnějším světě, z nichž každá vyvolává tisíce emocí. Pomocí těchto emocí zhodnocujeme okolní svět, rozhodujeme se a jednáme. Emoce jsou pro každého z nás jedinečné, a ačkoli mohou být vyjádřeny a popsány, přímá zkušenost nemůže být přenesena do mozku druhého člověka. Skupiny, země či firmy nezažívají emoce ani nečinní rozhodnutí – toho jsou vždy schopni pouze jedinci, kteří tyto instituce tvoří. [3] 

[1] Vyčerpávající rozbor toho, jak může systém přirozené zpětné vazby vytvořit biologickou komplexitu, podává Richard Dawkins ve svém mistrovském díle The Blind Watchmaker: Why The Evidence of Evolution Reveals a Universe Without Design (New York: W.W.Norton, 1986).

[2] Leda Cosmides and John Tooby, „Evolutionary Psychology, Moral Heuristics, and the Law,“ in Heuristics and the Law, Gerd Gigerenzer and Christoph Engel, eds. Dahlem Workshop Report 94 (Cambridge, Mass.: MIT Press, 2006).

[3] Metodologický individualismus je filosofickou metodou, která vysvětluje široké společenské souvislosti jako důsledek rozhodování jednotlivců. Viz Ludwig von Mises, Human Action (Auburn, Ala.: Ludwig von Mises Institute, 1998), kap. 2: „The Principle of Methodological Individualism,“ oddíl 4.