32. Životaschopnost národního státu
Jaká bude budoucnost dnešních národních států? Ekonomické zákony budou nadále sužovat centrální plánovače a snižovat schopnost států kontrolovat stále intenzivnější a komplexnější světový trh. Trnem v oku státu budou rovněž inovativní podnikatelé využívající moderní komunikační a logistické technologie. Státy s vyššími daněmi a přísnější tržní regulací budou přicházet o své nejproduktivnější občany a kapitál ve prospěch států s vhodnějším ekonomickým prostředím. [1] Podnikatelé operující v prostředí nižších daní a regulací získají konkurenční výhodu oproti podnikatelům, kteří čelí větším administrativním překážkám. Pracovní síla bude migrovat ze států s nepřátelským přístupem k podnikání do států, kde mají podnikatelé vhodnější podmínky k najímání zaměstnanců.
Státy se štědrým sociálním programem budou muset své výdaje financovat tiskem papírových peněz namísto daní, jelikož vysoké daně odrazují potenciální imigranty. Některé státy zajisté vyvinou úsilí zabránit emigraci domácích pracovníků a kapitálu; ovšem stejně jako u ostatních regulací, i zde si selský rozum najde způsob, jak ji obejít. Dnešní svět již není světem, kde jsou lidé loajální svému státu z pouhého patriotismu.
I ti nejoddanější socialisté a centrální plánovači nakonec ztratí většinu svého zápalu pro prosazování utopických myšlenek, a to když si uvědomí (ovšem bez bližšího pochopení proč tomu tak je), že svým jednáním pouze škodí lidem, kterým se snaží pomoci. Regulace nebude možné při jejich rostoucím množství dále vynucovat, s čímž se bude pojit i ztráta jakéhokoli stigma spojeného s jejich porušováním.
Bude síla vlivu demokratického státu na naše životy postupně upadat, obdobně jako v minulosti upadal vliv králů, císařů a papežů? Pravděpodobně ano. Následné pozůstatky států pak mohou být pouze nevýznamnými ostrůvky minulosti, kterým nikdo nebude věnovat pozornost. Úpadek národního státu může být navíc tak pozvolný, že v budoucnosti budou mít historici problém stanovit ono sváteční datum, kdy úpadek započal.
Životní úroveň se i v budoucnu bude vlivem vědy, trhu a lidské tvořivosti nadále zvyšovat, a to navzdory existenci států (samozřejmě za předpokladu, že nás některý z mnoha států všechny nevyhodí do povětří). Zatímco bude tento pokrok probíhat, mnoho lidí jej bude nadále připisovat státu. Tato domněnka však dříve či později vyhasne s tím, jak stále více a více lidí dosáhne poznání, že stát je ve skutečnosti největší překážkou dosažení míru a prosperity.
Většina lidí se dnes může bát světa bez států, takový svět však nebude světem bez lidí. Nejsou to totiž státy, které tvoří potřebné věci – to mohou jedině a pouze lidé. Učitelé učí, stavaři dláždí silnice, finančníci tvoří finanční trhy, právníci řeší spory, strážci poskytují ochranu a doktoři léčí; ti všichni jsou skutečnými lidmi. Tito lidé se nestávají o nic více inteligentními, pracovitými, ctnostnějšími, či tvořivějšími při práci pro stát. Množství důkazů svědčí spíše o tom, že pravý opak je pravdou.
Bertrand Russel příhodně končí svou esej „The Harm That Good Men Do“ následujícími slovy:
Rozum může být zdánlivě slabou zbraní, která ovšem působí nepřetržitě a v jednom proudu, zatímco síly nerozumu ničí chaoticky samy sebe. Každá orgie nerozumu tak nakonec posiluje argumenty zastánců rozumu a ukazuje, že právě oni jsou pravými přáteli svobody. [2]
[1] Molly Moore, “Old Money, New Money Flee France and Its Wealth Tax,” Washington Post Foreign Service, 16.července 2006. Dle vládní studie citované v uvedeném článku opustí každý den Francii minimálně jeden milionář, a to s cílem přesídlit do země, která je k bohatým lidem přívětivější.
[2] Bertrand Russell, “The Harm That Good Men Do,” 1926; plný text na http://www005.upp.so-net.ne.jp/russell/0393HGMD.HTM