9. Klamné vábení demokracie

Chudá je mysl, která uvažuje s davem pro jeho početní převahu: pravda nedbá názoru laiků či souhlasu většiny. Je větším požehnáním býti loajální pravdě navzdory názoru, než býti loajální názoru navzdory pravdě.

-Giordano Bruno (1548-1600)

Někteří čtenáři by mohli namítat, že určité výroky vyslovené během daného večera pocházely z říše snů a pro svou divokost nemohly ani být myšleny vážně. Jsou však tolik rozdílné oproti tomu, co každý den slyšíme z úst politiků, médií a zájmových skupin? Například myšlenka, že by nikomu nemělo být dovoleno vlastnit jachtu, se v principu nijak neliší od daně z luxusu zavedené roku 1990, která postihla právě vlastníky jachet. Společným principem je upření svobody nakládat s vlastními prostředky tak, jak uznají konkrétní jedinci za vhodné. Další vyslovená myšlenka, tj. že by zaměstnavatelům nemělo být dovoleno propustit zaměstnance za účelem dosažení vyššího zisku, stojí na stejném principu jako četné federální a státní regulace, které omezují svobodu podnikatelů spravovat své podniky dle vlastního uvážení.

Demokracie svou samotnou podstatou vybízí každého ke strkání nosu do cizích záležitostí. Téměř každý den se mě někdo ptá na názor ohledně toho, co bychom "my" (ono královské „my“) „měli udělat“ s tou či onou osobou, organizací či skupinou, ačkoli se mě a ani tazatele nic z toho osobně netýká. S čím bychom si měli dělat starosti, není ani tak odpověď, jako samotná otázka, která bývá pokládána tak často – samozřejmě s notnou dávkou pocitu samolibé demokratické odpovědnosti – že téměř každý aspekt lidského života je dnes pokládán za veřejnou záležitost.

V demokracii má každý z nás podíl na rozhodování o tom, jak mohou druzí žít svůj život; řídit své podnikání; koho mohou zaměstnat; jakou vyplácet mzdu; jakou účtovat cenu; co, kde, kdy a kolik mohou prodávat či nakupovat; co mohou vyučovat; co a kde mohou kouřit, pít a jíst; co si mohou na zahradě zasadit; jaké léky mohou užívat; jaký dům a kde si mohou postavit; co mohou tvrdit; jak a kde mohou praktikovat náboženství (a jaké náboženství to může být); kam mohou jít; kde mohou žít; jak mohou umřít; s kým a jak se mohou věnovat sexu; koho si mohou vzít a s kým se mohou stýkat. Toto vměšování se stále stupňuje, jak každým dnem přibývají příkazy typu „můžeš toto“ a „nesmíš tamto“.

Jen v roce 2004 přibylo v americkém Federálním registru neuvěřitelných 78 851 stránek nových regulací, návrhů na nové regulace a exekutivních nařízení. A co je ještě více k neuvěření: jedná se pouze o roční přírůstek, který nijak nevybočuje z průměru posledních deseti let. Objem federálních, státních a municipálních regulací dosáhl míry, kdy je doslova každý lidský čin podroben dohledu toho či onoho vládního úřadu.

Ačkoli je pravda, že velké množství z těchto regulací je zaváděno na popud pachatelů dobra, kteří nám upřímně chtějí vnutit své představy o morálce a spravedlnosti, stejně tak je i spousta nové regulace zaváděna vlivem tlaku zájmových skupin, které se snaží dosáhnout privilegií a ochrany před konkurencí. Odbory, zemědělci a další profesionální lobbisté disponují vyjímečnými schopnostmi protlačit své požadavky schvalovacím procesem. [1] V roce 2005 bylo ve městě Washington registrováno 34 785 lobbistů - dvakrát více než o pouhých pět let dříve. [2] Firmy a další instituce najímají tyto experty k tvorbě zákonů, úpravě regulace a obecné snaze dosáhnout zvláštních výhod, které jim umožní obejít, oslabit či zakázat konkurenci.

V duchu „spravedlivého obchodu“ bylo zavedeno již 8 757 cel a bezpočet různých kvót na dovoz do Spojených států. [3] Cla penalizují spotřebitele tím, že je nutí platit vyšší ceny za zahraniční i domácí zboží. Tyto vyšší ceny zaplacené domácímu výrobci mají stejný efekt jako dotace, které vláda také s oblibou používá na ochranu výrobců a zemědělců před zahraniční konkurencí. Jen samotné zemědělské dotace dosáhly v letech 1995 až 2006 výše 177 miliard dolarů. [4] Podle Farmer´s Weekly Report je výroba sojových bobů ze 70% dotována americkou vládou. A jak se dá očekávat, tato možná nezamýšlená, ale velice lukrativní pobídka, vedla k 25% nárůstu americké sojové produkce od roku 1998. Jak je vidět na rozsáhlém množství rozličných kvót, cel a dotací, získat si na míru šitou regulaci není v demokratické republice žádný problém, protože k tomu stačí přesvědčit pouze jednoho či dva politiky. Zajetý systém typu „já na bráchu, brácha na mě“ se pak v politických kuloárech již postará o zbytek.

Vzhledem k tomu, že se každý prezident, senátor či poslanec snaží zapsat do historie, se nemůžeme divit každoroční záplavě nových „zákonů“ (či spíše legislativních úprav). Téměř každá aktivita je dnes podrobena místní, státní či federální regulaci. Jen během legislativního roku 2006 bylo v Kalifornii sepsáno 4 929 nových zákonů (1 853 v Senátu a 3 076 ve Shromáždění); 1 172 jich bylo přijato a guvernér vetoval pouhých 262. V poslední den daného legislativního roku předseda Shromáždění hrdě prohlásil: „Myslím, že se uplynulý legislativní rok stane významným historickým milníkem.“

Regulace jsou patrně větším zásahem do svobody a prosperity než daně. Stejně jako zavedení nových daní, regulace odvádějí lidskou energii od produktivního jednání k neproduktivnímu jednání. Společnost tak ztrácí produktivní schopnost úředníků, kteří se věnují tvorbě a vynucování regulace, profesionálních konzultantů, kteří radí regulovaným subjektům, a v neposlední řadě je snížena produktivita i samotných regulovaných subjektů. Téměř každá větší americká společnost zaměstnává armádu právníků, účetních a konzultantů, kteří se věnují činnosti nekonečného zkoumání věčně se měnícího stohu regulací. Úkolem takového oddělení je rozpoznat, která regulace se týká dané firmy, přeložit danou regulaci do srozumitelného jazyka a doporučit vedení firmy adekvátní kroky.

Neustále rostoucí břímě regulace je však vyvažováno lidskou houževnatostí a vynalézavostí. Lidská povaha umožňuje nalézt inovativní způsoby, jak se vyhnout plnému dopadu úřednických příkazů. Někteří lidé nalézají mezery v zákonech, jiní se věnují aktivitám v „šedé zóně“, kde je možnost vynucování regulací nejasná, a další již působí naprosto mimo dosah regulatorní ruky Státu. Je však stále třeba pamatovat na to, že veškerá aktivita věnovaná na přizpůsobení či obcházení regulace představuje energii odkloněnou od produktivního jednání, s čímž se pojí odpovídající snížení produkce hodnotného zboží a služeb a zvýšení spotřebitelských cen.

Každý demokratický stát se nevyhnutelně a přirozeně přibližuje stavu „tragédie obecní pastviny“ [5], kdy každý občan usiluje o získání stále většího podílu na státních zdrojích. Protože jsou tyto prostředky v demokracii předmětem veřejného vlastnictví, má každý právo nárokovat si svůj podíl. Čistí příjemci (černí pasažéři) tak mají stejný nárok jako čistí plátci. Namísto ostrakizace se černým pasažérům dostává práva nárokovat si své dávky. Tyto dávky jsou obhajovány jako „práva“ (aktivní práva) a jsou kladeny na roveň přirozeným právům (pasivním či nezcizitelným právům). Aktivní právo je nárok na cizí život, zatímco podstatou přirozeného práva je nedotknutelnost života druhého člověka. Nárokování čistého příjmu z veřejných prostředků, jako je prosazování zdravotnictví zdarma, je tak popřením přirozeného práva, protože je činěn nárok na plody práce druhého člověka. [6] Slavný francouzský politický ekonom Frédéric Bastiat (1801-1850) trefně vystihl situaci, když popsal stát jako velkou fikci, pomocí níž se každý snaží žít na úkor všech ostatních.

Tímto nechci obviňovat jedince, kteří se rozhodli využít demokratický systém k získání privilegií a zdrojů. Snaha obstarávat si zdroje s co nejmenšími náklady je naprosto racionální. Demokratický systém jednoduše nabízí některým jedincům atraktivní cestu k získání zdrojů vyráběných ostatními, přičemž daní jedinci při tom vynaloží nulové či minimální náklady a nemusí ani vynaložit žádné úsilí na poskytnutí protiplnění. Bez silné ruky Státu za zády by se přitom tito jedinci odebírání zdrojů od ostatních patrně nevěnovali, jelikož by se jednalo o riskantní a nákladný projekt.

Když ve společnosti chybí možnost potrestat (či ostrakizovat) černé pasažéry, omezí nejproduktivnější členové společnosti své úsilí na úroveň průměru. [7] Platnost takového fenoménu demotivace je možno doložit mnoha přirozenými experimenty z bývalého Sovětského svazu. V rámci sovětské ekonomické politiky byla znárodněna veškerá zemědělská půda a zemědělci byli donuceni organizovat se do družstev. Sověti ovšem zároveň povolili soukromé vlastnictví u třech procent kolektivizované půdy, takže některé rodiny mohly pěstovat potraviny pro vlastní potřebu a přebytky prodávat. Odborné odhady uvádějí, že tato soukromě vlastněná půda vytvářela jednu třetinu veškeré zemědělské produkce v Sovětském svazu. [8] Tyto drobné pozemky tak zachránily mnoho Rusů od hladomoru. Není žádným velkým překvapením, že největší hladomor lidské historie zažila Čína následkem kolektivizace veškeré zemědělské půdy; dle statistik zemřelo v letech 1958-1962 minimálně třicet milionů lidí hladem. [9]

Období hladomorů následující po kolektivizaci zemědělství jsou příkladem „tragédie obecní pastviny“, kdy každý člověk získává stejný podíl na celkové produkci bez ohledu na vlastní produktivní příspěvek. Původní američtí kolonisté rovněž zakusili během prvních několika let v Americe tuto tragédii, když shromažďovali úrodu do společného vlastnictví. V roce 1623, když byla úroda nízká a hrozil hladomor, se kolonisté rozhodli zemědělskou půdu rozdělit na soukromé parcely; každá rodina tak získala, co si vypěstovala. Již toho samého roku byla výsledkem bohatá sklizeň a oslava, která se zapsala do historie jako Den díkuvzdání. [10]

[1] Nevládní organizace Center for Responsive Politics vykázala během roku 2006 příspěvky na federální politické kampaně ve výši 1,6 miliardy dolarů. Odbory vykázaly dalších 66 milionů, AARP 23,2 milionu, zemědělci 88,6 milionu.

[2] Jeffrey H. Birnbaum, „The Road to Riches Is Called K Street - Lobbying Firms Hire More, Pay More, Charge More to Influence Government,“ Washington Post, 22. června 2005.

[3] James Bovard, The Fair Trade Fraud, How Congress Pillages the Consumer and Decimates American Competitiveness (New York: St. Martin´s Press, 1991), str. 7.

[4] Environmental Working Group, 2006 Farm Subsidy. http://farm.ewg.org/farm/region.php?fips=00000.

[5] Garrett Hardin popularizoval koncept „obecné pastviny“ v článku vydaném v časopise Science roku 1968. Znalost daného konceptu však může být pozorována i u Aristotela, který pravil: „Protože tomu, co je společné velkému množství lidí, je věnována ta nejmenší péče. Každý dbá především na svůj vlastní zájem, málokdy však na zájem veřejný; a to pouze tehdy, je-li osobně dotčen“ (Politics, 1261, b34).

[6] Tím netvrdím, že přirozená práva existují; danému konceptu nepřikládám valného významu, ačkoli mnoho libertariánů na něm zakládá svou argumentaci ve prospěch svobody. Přirozená práva implikují privilegium, které jsou ostatní povinni respektovat. Osobně se domnívám, že život jedince je jeho vlastní odpovědností, stejně tak jako získání si respektu druhých k tomuto životu. Ideálním způsobem, jak si získat tento respekt je respektovat život a majetek druhých. Argumentace  „právem“ přichází na řadu obvykle tehdy, když nejsme schopni přesvědčit druhé rozumnými argumenty. Důraz na přirozená práva navíc otevírá cestu k požadavku obdobného respektu k jakýmkoli dalším domnělým právům.

[7] Viz Ernst Fehr a Simon Gachter, „Cooperation and Punishment in Public Goods Experiments,“ American Economic Review 90, no. 4 (2000): 980-94.

[8] C.A. Knox Lovell, „The Role of Private Subsidiary Farming during the Soviet Seven-Year Plan, 1959-65,“ Soviet Studies 20, no.1 (1968): 46-66.

[9] J.Becker, Hungry Ghosts: Mao`s Secret Famine (New York: Free Press, 1997).

[10] Gary Galles, „Property and the First Thanksgiving,“ 2004, http.//www.mises.org/story/1678; Benjamin Powell, „The Pilgrims´ Real Thansgiving Lesson,“ Charlotte Observer and The San Diego Union-Tribune, 25 November 2004.