12.2 Stát zasahuje

Jak je tedy patrné tak do roku 1870 v podstatě neexistovala až na drobné vyjímky (zločinné děti, workhousy a děti v textilních továrnách a dílnách) povinná školní docházka [1]. Postupně se však situace začala měnit a stát začal do školství stále více zasahovat. Zasahoval již i před rokem 1870. Již roku 1844 bylo rozhodnuto, že v textilních továrnách nebudou zaměstnávány děti do 8 let. A děti mezi 8 a 13 lety mohly pracovat maximálně 6,5 hodiny denně a musely zároveň 3 hodiny denně navštěvovat školu. Vznikl tak systém částečného úvazku zvaný half-time systém [2].

Rozhodnutí z roku 1842 zakázalo zaměstnávat v dolech chlapce, kteří měli méně jak 10 let věku. Ženám a dívkám byla tato práce zcela zakázána. Tento zákaz se netýkal práce na povrchu [3]. Výše bylo popsáno, že od roku 1833 existovaly granty. Roku 1867 "Workshop Regulation Act" zakázal zaměstnání dětí do 8 let v řemeslech a děti od 8 do 13 let mohly být zaměstnány jen na bázi half-time systému [4]. Následně přišel rozhodující "Elementary Education Act" z roku 1870, který měl doplnit stávající systém dobrovolných škol a dát každému dítěti místo ve škole. Zároveň nařizoval dobrovolným školám do 6 měsíců odstranit nedostatky na a v budovách škol. Pokud toto nebylo splněno, tak měly být zřízeny z daní placené nové školy [5]. Tam  kde školy nebyly anebo jich bylo málo, pak byly zvoleny školní rady, které měly zařídit veřejné školy. Tyto školní rady měly možnost donutit děti mezi 5 a 12 lety k návštěvě školy. Rodiče pak měli platit školné ve výši maximálně 9 pencí za týden (k částkám školného viz dále). Vzdělání však nebylo všude povinné [6]. Dle anglické wikipedie k roku 1873 žilo prý 40% populace Anglie a Walesu v oblastech s povinnou školní docházkou, školské rady děti totiž k návštěvě mohly, ale nemusely donutit [7].

Následovalo rozhodnutí z roku 1876, které si vytklo za cíl udělat návštěvu školy povinnou pro každé dítě do 10 let věku a za určitých okolností i do 13 let věku. K tomu byly vytvořeny nové lokální autority tzv. "School Attendance Committee", které pokryly i oblasti, kde doposud byly pouze dobrovolné školy. Ani to však progresivisty neuspokojilo a nový „Elementary Education Act“ z roku 1880 učinil návštěvu škol povinnou pro všechny děti (do 10 let věku). Roku 1893 byl věk pro povinnou školní docházku zvýšen na 11 let a roku 1899 na 12 let, ačkoliv v některých venkovských oblastech byl i poté považován za dostatečný věk 11 let [8]. Důležité také je, že do roku 1891 museli rodiče platit školné přímo, zpravidla chudí penci za týden a ještě k tomu museli dětem zajistit odpovídající oblek [9]. V ekonomické historii Londýna se uvádí školné ve výši 2 až 3 pence za týden a P. Horn pak uvádí 1 až 2 pence jako obvyklé školné [10]. Roku 1903 pak "Employment of Children Act" zakázal zaměstnávání dětí od 21 hodiny do 6 hodiny ranní a některá zaměstnání jim zakázal úplně [11]. 

Dobro vládců až na prvním místě

Jedním z důvodů pro přijetí "Elementary Education Actu" z roku 1870 bylo to, že bylo zjištěno, že Británie, kdysi dílna světa, začíná ztrácet. Za jeden z důvodů této ztráty bylo považován neadekvátní systém vzdělávání ve srovnání s mnoha rivaly v Evropě [12]. Na kontinentě byli v tu dobu zvláště úspěšní Prusové. Ti porazili Dány a Rakušany a chystali se zatočit s Francouzi. Jejich metody výuky se staly tudíž předmětem zájmu i jiných vladařů, a to i těch britských. Zatímco dříve se často učily děti různého věku společně (což připomíná poněkud školy v duchu unschoolingu), nyní se začaly dle pruského vzoru postupně učit v oddělených třídách a dokonce byla navržena i oddělená hřiště pro dívky a chlapce [13].

V době druhé Búrské války vláda došla k závěru, že je pro ni výhodné vzdělávat dívky v péči o děti, a že je potřeba zlepšit stav branců poskytováním školního jídla (toto se moc neujalo z důvodu obav ohledně rozkladu rodiny a její funkce a sám stav branců se zlepšoval především díky růstu bohatství společnosti, a tím i větší dostupnosti kvalitnějšího jídla) a lékařské péče. Nutné bylo více vyučovat děti dějepisu a zeměpisu. Také: "Vojenský dril, prvně představený ve školním učebním pláně v malém množství v roce 1871, byl také zahrnut na širších základech v době okolo druhé Búrské války.". V době této války inspektoři zdůrazňovali  souvislost mezi základním vzděláním a růstem Britské říše [14]. Objevovaly se také upravené učebnice zeměpisu a historie. Třeba "The Oxford and Cambridge English History" z roku 1906 hlásala: "Britská říše...je tak obrovská ve svém rozsahu...že pro ochranu britských zájmů, a...pro zachování úplné integrity říše samotné, britská armáda musela velmi často bojovat v mnoha válkách na jejích vlastních hranicích. Toto vedlo k její [myšleno říše, pozn. autora] postupné expanzi.". Jiná učebnice sdělovala dětem ohledně Indie, že: "Nad tímto nespočetným množstvím lidí Británie ustavila systém vlády, který rozprostřel požehnání míru, bezpečnosti a spravedlnosti přes celou délku a šířku země." [15]. Jak je patrné, tak příklad druhé Búrské války dobře ilustruje tvrzení, že válka je matkou státu.

Samozřejmě nelze vše jen hodit na vládu, jistě i mezi prostým lidem byla řada stoupenců šíření britského požehnání pomocí olova a bodáků. A třeba takové "Boys brigade" anebo Skautové měli také kvasi-militární nádech. Postupně narůstající angažmá ze strany státu však umožňovalo snadnější šíření pro vládu příznivých myšlenek. To dobře ilustrují oslavy tzv. dne říše "Empire Day". Nápad uspořádat takový den dostal počátkem 20. století politik dvanáctý hrabě z Meath, který se domníval, že mládí národa by mělo být prodchnuto pocitem oddanosti ke králi a říši. Pro prosazení tohoto záměru se obracel na lokální školní rady a byl docela úspěšný - do roku 1907 slavila tento den již více než půlka škol v Anglii a Walesu [16]. Ve více centralizovaném školství by měl šanci na úspěch ještě větší. Tento den měl také spíše podobu oslav, takže byl pro žáky asi příjemným oddychem od školy. To bylo pro takové akce dle mého názoru praktické, protože příjemný oddych se v hlavách dětí spojil s pro hraběte a vládu užitečnými věcmi.

Také budoucí učitelé byli podrobeni péči vlády a cílem vládního tréninkového programu bylo upevnění morálky a ustavení profesních standardů pro toto povolání. Mimo jiné si měli adepti na učitele osvojit i správné stanovisko k náboženství. V tomto případě šlo o stanovisko kladné (konformní) [17]. J. Tooley k tomu poznamenává: "Oficiální představa inspektorů o kvalitním vzdělávání původně znamenala takové vzdělávání, které kladlo nejvyšší důraz na duchovno a morálku. Byl to samozřejmě právě nedostatek morální a náboženské výchovy, pro nějž byly některé školy považovány za naprosto bezcenné [18]. Tato kapitola ovšem nechce tvrdit, že by neexistovali politici, úředníci, či jiní lidé, kteří nepodporovali zásahy státu do školství také z jiných - humánějších - důvodů.

Dopady zásahů státu na výuku

Začneme s granty, které byly některým školám vypláceny od roku 1833. Tyto granty byly od roku 1862 vypláceny školám podle toho, jak jejich žáci uspěli u ročních zkoušek před státními inspektory ve 3R - tj. čtení, psaní a počtech. Cílem grantů bylo zvýšit počty studentů. Těmto grantům se však školy snažily přizpůsobit. Jeden z inspektorů si posteskl, že přednostně se učilo to, co bylo požadováno u roční zkoušky a ostatní bylo zanedbáváno. Dále: "Individuální iniciativa byla potlačena ... a disciplína byla přísná." [19]. Mělo-li dítě vlastními slovy popsat u zkoušky nějaký obrázek, tak pro učitele bylo jednodušší dát dětem seznam atributů obrázku, které se děti měly naučit nazpaměť [20]. Problém pro školu a učitele nastal, když byly například děti z inspektora stresované tak, že si nedokázaly vzpomenout téměř na nic – pro příklad viz Horn, s. 16. O možnosti zneužití moci inspektory se nemusíme zmiňovat, na druhou stranu granty mohla škola odmítnout a velká část škol pracovala bez grantů (viz kapitola 12.1).
 
Další problém vytvořila povinná školní docházka a tento problém v podstatě přetrvává do dnes. Jedná se o růst agresivity. M. N. Rothbard k tomu píše, že řada důkazů svědčí o souvislosti mezi povinnou školní docházkou a rostoucím problémem kriminality mladistvých, a to hlavně u starších dětí. To dokládá i výzkumem z roku 1947, který se konal po zvýšení nejnižšího možného věku pro odchod ze vzdělávacího systému a po němž došlo k nárůstu kriminality [21]. Podobně tomu bylo i v roce 1870, kdy se dostaly do škol i děti ze slumů [22] a objevily se tak problémy s disciplínou. Těmto dětem se musela vštípit i „touha“ sedět. V některých školách v Londýně tyto děti nadávaly, lhaly a kradly [23]. I po několika letech byly znalosti získané výukou u takových dětí značně nízké [24]. Za takovýchto podmínek se učitelé začali často uchylovat k používání rákosky a bití. Někteří z  nich tak dělali i s chutí. Bití pak bylo dle historičky P. Horn někdy používáno i k vynucování sociální kontroly a "správného" chování i mimo školu. Bití pokračovalo i přes stávky proti bití na školách roku 1889 a 1911. Násilí plodí často násilí, a tak nepřekvapí, že někdy starší chlapci napadli fyzicky i učitele [25].
 
Dalším problémem bylo přizpůsobování celé výuky half-timerům, protože se předpokládalo, že by měli dosáhnout stejného standardu při ročních zkouškách stejně jako žáci chodící do školy na "plný úvazek". To se týkalo zejména míst s rozsáhlou textilní výrobou [26]. Dopad na rozsah výuky měl i požadavek  nařizující dobrovolným školám do 6 měsíců odstranit nedostatky na a v budovách škol, ten totiž školám zvýšil náklady a snížil zisk anebo omezil jejich finanční zdroje na další aktivity.

M. N. Rothbard se domníval, že: "Existuje stále více důkazů o tom, že obrovské množství současné výuky není vůbec pro budoucí zaměstnání nezbytné.". Ve své stati se věnoval především manuální práci, pro kterou je mnohdy praktičtější absolvovat místo maturity vyškolení u potencionálního zaměstnavatele [27]. Situace v Británii 19. století byla dosti podobná. Páteří systému výuky sice bylo čtení, psaní a počty, ale vyučovaly se i jiné předměty, z nichž některé byly dány působením státu ve školství - viz výše dějepis a zeměpis. Přičemž i tehdy byla pro některá zaměstnání výuka o takovém rozsahu zbytečná. V některých případech - třeba v zemědělství - nemělo dlouho velký význam ani čtení a psaní. Dost možná to byl i tento důvod, proč v některých odlehlých zemědělských oblastech byla gramotnost menší. Nebyla tam totiž tolik potřeba. Příklad zmiňovaný historičkou J. Newby ukazuje, že vyrábět sirky mohl kolem poloviny století i člověk, který nechodil nikdy do školy a kostela a nikdy neslyšel o Anglii a Londýně [28].

To že byl v některých případech rozsah a délka výuky spíše plýtváním vzácných výrobních faktorů naznačuje i výzkum z roku 1899 z Londýna, který odhalil, že 40% chlapců, kteří ukončili školu pracovalo jako poslíčci a nosiči, zatímco 14% jich začalo pracovat v obchodě jako příručí (shop boy) a 8% jako hoši (poskoci?) v kanceláři (office boy) a jako mladší úředníci (junior clerk). Dle censu z roku 1911 skoro třetina dívek ve věku 14 a 15 let pracovala jako služebná a přes třetinu jich pracovalo v textilních a oděvních továrnách [29]. Nebylo by lepší, kdyby peníze zůstali chudým na lepší stravu anebo lepší bydlení anebo podnikatelům na rozšíření produkce? Předběžně se zdá se, že ani kvalita studentů z veřejných škol pro další studium nebyla nějak skvělá. Tak například i přes stipendia, které platil některým středním školám veřejný sektor, přijímaly často střední školy málo žáků z veřejných základních škol. P. Horn uvádí případy, kdy dvě střední školy přijímaly 100% a 93% svých žáků z veřejných základních škol a zároveň dva jiné případy, kdy školy přijímaly jen 20% a 12% svých žáků z veřejných základních škol. O něco později, v roce 1907 školský výbor ("Board of Education") možná i proto požadoval, aby střední školy, které dostávají granty z veřejných prostředků, nabídly minimálně čtvrtinu svých míst žákům z veřejných základních škol [30]. Přesvědčivě si nevedly ani vládní programy na vzdělávání budoucích učitelů [31].

Problémy se statistikou a inspektory

Je zajímavé se zmínit o tom, co sloužilo jako podklad pro zlomové rozhodnutí z roku 1870. Za tímto rozhodnutím stál průmyslník a politik W. E. Forster, tehdy viceprezident vládního vzdělávacího oddělení (Education Departement). Ten se dle J. Tooley nejprve prakticky úplně vyhnul závěrům Newcastlské komise, na kterých po 3 roky pracovalo 15 lidí a raději šáhl po několika měsičním výzkumu z několika velkých průmyslových měst od 2 inspektorů. Tento průzkum například pro Liverpool zjistil, že z odhadovaných 80 tisíc dětí jich celých 20 tisíc nenavštěvuje vůbec žádnou školu a dalších 20 tisíc jich navštěvuje školy, kde nezískává vzdělání, které by k něčemu bylo (zde se opět nabízí srovnání s dámskými školami). Ovšem Newcastlská komise zjistila, že děti navštěvují školu v průměru 5,7 let. Zatímco W. E. Forster si nadefinoval: "...školní docházku jako návštěvu školy dětmi školního věku po dobu 8 let, jinými slovy tedy od 5 do 13 let věku." [32]. Definujme dobu nutnou k návštěvě školy 5 až 20 let a dojdeme k podobným závěrům pro dnešní ČR. Mimochodem akt z roku 1880 stanovil za základ povinnou docházku do 10 let věku dítěte a tato hodnota se nezvýšila na 13 let do konce 19. století. Tooley také upozorňuje, že: "Jestliže vzdělání není povinné, potom je využíváno jen tehdy, přináši-li těm, kdo se vzdělávají jistý prospěch. Proto bude stejný počet vyučovacích dnů v devatenáctém století, kdy školní docházka nebyla povinná, představovat větší rozsah poskytované výuky než dnes, kdy výuka povinná je." [33]. Jinými slovy zbytečnou výuku není možné považovat za ekvivalentní účelněji vynaložené výuce. J. Tooley také poukazuje na zaujatost inspektorů (citát viz výše). Navíc některým inspektorům i vadilo, že vzdělání umožnilo lidem číst různou "pobuřující“ literaturu [34]. Proto bylo zřejmě nutné výuku čtení doplnit i správným morálním postojem? V roce 1911 pak šéf inspektor popsal učitele základních škol jako nehodné dělat inspektory [35].