12.4 Negativní důsledky zákazu dětské práce

Jak bylo v kapitole 12.2. uvedeno, tak stát v Británii během 19. století přijal celou řadu rozhodnutí, které dětskou práci omezovaly, zakazovaly anebo jinak znemožňovaly (povinná školní docházka). Vedle důsledků na výuku měly tyto zásahy i ekonomické dopady. V knize „Power and Market“ uvádí M. N. Rothbard, že zákaz nebo omezení dětské práce (Child Labor Laws) je jasným příkladem restrikce, která má za cíl dosáhnout restriktivní ceny práce pro zbývající pracovníky. „Povinná nezaměstnanost, samozřejmě, redukuje celkovou nabídku práce a zvyšuje mzdy restriktivně, když propojenost trhu práce rozptyluje efekty skrze trh. Dítěti je nejen zakázáno pracovat, ale příjem rodin s dětmi je arbitrárně snížen vládou...“. Zákaz práce dětí nebo omezení této práce penalizuje rodiny s dětmi, protože čas, kdy je dítě závislé na rodičích se tím prodlužuje. Dále zákaz nebo omezení dětské práce:“...omezením nabídky práce snižuje produkci ekonomiky, a proto má tendenci snižovat životní standard kohokoli ve společnosti.“ Přičemž ovšem redukce pracující populace neznamená redukci konzumující populace. Rothbard upozorňuje, že stejné dopady jako zákaz nebo omezení dětské práce má povinná školní docházka [1].

Pokud porovnáme historické údaje uvedené v kapitole “Ekonomické přínosy dětské práce” (viz kapitola 12.3.) s tímto logickým vývodem, tak je poměrně obtížné tvrdit, že zákaz a omezení dětské práce a povinná školní docházka nezhoršily problém chudoby v tehdejší společnosti. Stěží by se mohl realizovat přesun do lepšího bydlení, stěží by se opouštělo životní minimum, stěží by se sirotci sami uživili atp. Bohužel v té době se zřejmě nikdo nezabýval zkoumáním dopadů zákazu dětské práce přímo v terénu. Je jasné, že pokud je zákaz dětské práce omezen jen na některá odvětví, tak děti budou vyhledávat druhé nejlepší možnosti práce na trhu. Existuje výzkum z novější doby, z pomalu se industrializujícího Bangladéše. Zde bylo zakázáno zaměstnávat děti do 14 let věku v oděvních závodech. Následkem toho:“...mnoho z nich skončilo na ulici coby prostituti a prostituky.“ [2]. To je možná extrémní příklad, ale dobře problém ilustruje.

Tím jsme však ještě neskončili. Výše bylo uvedeno, že rodiče za děti museli platit do roku 1891 školné. Zopakujeme, že v Londýně to bylo 2 až 3 pence za týden [3]. Jiný zdroj udává 1 penci týdně pro chudé a nutnost pořídit dítěti do školy vhodný oblek. A další zdroj obvyklé školné ve výši 1 až 2 pence [4]. To však znamenalo další byť menší ztráty pro rodinný rozpočet. Někdy mohla (ale nemusela) školská rada zaplatit za rodiče, kteří tak učinit nemohli. Za jednu penci se dal tehdy na ulici pořídit jeden plněný koláč k jídlu [5].
 
Další ztrátou byla skutečnost, že děti mnohdy pracovaly na pozicích, kde měly nad dospělými výhodu větší agility a toho, že byly malé. To se týkalo třeba práce se spřádacími stroji nebo kominické práce [6]. Rozhodnutí z roku 1844 zakázalo práci dětem v textilních továrnách, pokud měly méně jak 8 let (viz kapitola 12.2.). A rozhodnutí z roku 1864 pokutovalo každého, kdo zaměstnával dítě jako kominíka tehdy vysokou pokutou 10 liber [7]. Náhrada dětské práce znamenala, že podnikatelům vzrostly náklady a klesl zisk. To vedlo některé z nich do jiného podnikání (druhého nejlepšího) a jiné k omezení produkce. Výsledkem byl pokles produkce žádaných produktů a vzestup produkce méně žádaných produktů. Společnost byla o to chudší. Pokud byla tato práce nahrazena pouze prací dospělých pracovníků, tak mohlo dojít docela dobře i k růstu úrazovosti, protože tito pracovníci se na danou práci hodili z technologického hlediska méně.

Co zmírňovalo ekonomické důsledky zákazu dětské práce, omezení dětské práce a povinné školní docházky

Už v době industriální revoluce v letech 1770 až 1810 mohli lidé zlepšit svůj osud jako nikdy předtím [8]. V pozdější době na vrcholu vlády královny Viktorie se jednalo o: „...periodu bezprecedentní prosperity, když růst reálných mezd a standardu žití doprovodily trhy zaplavené zbožím pro domácnost.“ Během viktoriánské a edvardovské éry vzrostl průměrný věk ze  45 let ve 30. letech 19. století na 68 let v roce 1911 [9]. Zdá se, že za tento růst byla odpovědná lepší strava, bydlení, méně nebezpečí na pracovišti, lepší kontrola znečištění atp. [10]. Další věcí, která zmírňovala dopady státních zásahů, bylo obcházení restrikcí a nařízení. Běžná byla snaha neposílat děti do školy [11]. Oblíbené byly zvláště různé slavnosti a svátky na vesnici a malých městech, které sloužily jako záminka k tomu, aby děti do školy nešly. Někde ředitel školy kapituloval a vyhlašoval při takovýchto příležitostech půl denní volno [12].

Nešlo však jen o vyhýbání se škole, ale šlo i o to, aby děti mohly pracovat a přispět tak do rodinných rozpočtů: „Mnoho rodičů proto odolávalo pokusům omezit použití práce jejich dětí, a často dosti obcházeli restrikce, kde mohli.“ [13]. Děti se tak mohly věnovat výrobě krajek, pletení slámy nebo několik týdnů v roce chmelovým brigádám atp. [14]. V Londýně bylo záškoláctví běžné a dosáhlo roku 1900 hodnoty 20% (!) [15]. Někdy to byly i autority, které si uvědomily, že příjmy z dětské práce jsou pro rodinu důležité a příležitostně bylo dětem dovoleno opustit na trvalo školu. Jinde samotný ředitel školy sám obstarával práci na sobotu pro chlapce, kteří  během týdne poctivě chodili do výuky [16]. Obcházení restrikcí a nařízení státu ohledně vzdělávání dobře ilustruje i kapitola „Dětská práce“ v kapitole 12.3. T. May píše při jiné příležitosti, že ve viktoriánské Anglii byl často velký rozdíl mezi přijatým právem a jeho vynucováním [17].

Dalším zmírňujícím opatřením byla charita. Ta například rozdávala dětem jídlo [18]. Charita mohla někdy nabídnout dětem volná a dotovaná místa na školách, a tak se rodiče mohli vyhnout placení školného [19]. Menšina dětí z velkých měst mohla také získat bezplatné prázdniny na venkově nebo u moře [20]. Charita v tu dobu měla vůbec velký význam: „Dobrovolné filantropické aktivity v hlavním městě v ranných 60. letech obnášely mezi 5,5 a 7 milióny liber ročně.“ I když ne všechno z toho plynulo výhradně na zmírnění chudoby, tak tato částka převyšovala celkové výdaje veřejného chudinského práva (Poor Law) v celé Anglii a Walesu. Donace pokračovaly na vysoké úrovní (ca 5 miliónů liber ročně) i později [21]. A to i přes začínající úpadek návštěvnosti v kostelech [22].