12.5 Jak stát vytvářel chudobu

Ekonomické důsledky dalších státních zásahů a jejich vliv na chudobu a možnost zajištění vzdělávání

Výše jsme uvedli citace z M. N. Rothbarda, v kterých tento uváděl, že zákaz nebo omezení dětské práce a povinná školní docházka vedou k snížení životní úrovně ve společnosti. To má samozřejmě největší dopad právě na nejchudší vrstvy společnosti. V této části stručně nastíníme další státní zásahy, které měly v tehdejší Británii také svůj podíl na snížení životní úrovně společnosti. Nebude to však výčet vyčerpávající.

J. Tooley zmiňuje vliv vysokých daní na potraviny a tabák, které tvořily tehdy (30. léta 19. století) asi 60% tehdejších daní. V době 19. století neměli lidé informace o škodlivosti kouření, první domněnky pochází až z roku 1912 [1]. Existovaly také daně na alkohol. Mnoho rodin z pracující vrstvy vydávalo na alkohol třetinu až polovinu svých příjmů [2]. Pokud byla poptávka takové rodiny po alkoholu málo elastická, tak cena rostoucí daně, která snižuje rozsah nabídky alkoholu a vede k růstu jeho ceny, nutila tyto rodiny hledat úspory jinde. Nešlo jen o alkoholismus, protože pivo (případně i víno) bylo běžným populárním pitím k uhašení žízně. Dokonce dle J. Downse bylo pivo pravděpodobně bezpečnějším nápojem než voda, která v té době často způsobovala vražednou choleru. Dalším problémem byla cla. Clo na obilí bylo zrušeno až roku 1849. Cukr se mohl dovážet z kontinentu až po roce 1860 [3]. Dalším problémem byly licence. Zpočátku třeba podomní prodavač (hawker), který prodával oblečení, textil a jiné zboží musel mít licenci za 4 libry a pokud měl koně tak za 8 liber [4]. Z pozdější doby jsou připomínány licence na provoz hospod, jichž byl třeba v Londýně záměrně omezený počet [5]. M. N. Rothbard uvádí, že licence omezují počet pracujících a firem v licencovaných odvětvích. Poplatek za licenci představuje překážku pro vstup do podnikání pro ty, co mají malý vstupní kapitál. V některých případech licence omezuje absolutní počet firem v odvětvích. To vše vede k větší rigidnosti, neefektivnosti a k nedostatkům v přizpůsobování se změnám v požadavcích spotřebitelů. Také může dojít ke zneužití licencování již licencovanými podnikateli, pokud se těmto podnikatelům podaří ovládnout proces licencování. Licence nemusí nutně vést přímo k dosažení monopolní ceny, ovšem to neplatí tehdy, pokud jsou licencovaní přímo pracovníci. [6]. Větší rigidnost, neefektivnost a nedostatky v přizpůsobování se změnám v požadavcích spotřebitelů však přetrvávají i tehdy, pokud není dosaženo monopolní ceny. Jen dodejme, že při ceně licence 4 libry si ji mohl dovolit nekvalifikovaný pracující, který vydělával soudobou běžnou mzdu 10 šilinků za týden [7], až po 8 týdnech práce (1 libra se rovnala 20 šilinkům), pokud tedy celý příjem uspořil.
 
Dalším problémem byla regulace bydlení. Jako příklad je možné uvést zákaz stavby tzv. back-to back domů - tj. řadového domu, který přiléhal ze zadu přímo na další dům a byl tedy bez dvorku. Neexistence dvorku znamenala úsporu pozemků, a to že domů se dalo postavit více (nabídka byla větší). To znamenalo i nižší ceny bydlení a nájmů. Takové domy nebyly mezi pracujícími nepopulární, lépe držely teplo. Naopak provětrávání a přístup světla zde byl omezený [8]. Stavba těchto domů však byla ve většině velkých měst v 60. letech 19. století zakázána. Nepřekvapí ovšem, že se takové domy stavěly někdy i nadále [9]. Tato politka přispívala k přeplňování bytů, které mělo za následek snadnější šíření infekcí, a tak i větší úmrtnost (!). Existovaly však další regulace: územní plány a nařízení ohledně standardů na domy. Přičemž ještě do roku 1850 a 1851 existovala daň z cihel a oken. Samotné vzdělávání a samovzdělávání znemožňovaly i daně na noviny (kolkovné) a spotřební daň na papír, které byly zrušeny až roku 1855 respektive 1861 [10]. A tak dále.
 
Existovaly i majetkové daně (property taxes). Z těchto daní se financovalo mnoho výdajů na vzdělávání. Vzdělávání se stalo po armádě na začátku 20. století druhou největší položkou v národních veřejných výdajích [11]. Majetkové daně v letech 1890 až 1900 tvořily 89% lokálních daní a 39% centrálních daní. Co se týká bydlení, tak byly odváděny přímo v proporci k daňově vyměřitelné hodnotě obydlí, a to bez ohledu na jeho držbu. Nicméně většinou to byl pronajímatel (landlord), kdo daně vybíral a odváděl. Tyto daně během 19. století významně narostly, a to zvláště od 80. let 19. století, kdy se lokální politici snažili všelijak vylepšit městské prostředí, dopravu a domy skrze výdaje [12]. Dle M. N. Rothbarda majetková daň snižuje kapitálovou hodnotu majetku a jde ji přenést vzad, a to zejména na majitele půdy. Zatímco pracovníci se budou přemísťovat do lépe placených pozic a kapitalisté budou investovat do výnosnějších odvětví, i když ti první se přesunou do druhé nejlepší práce (ti druzí v podstatě také). Spotřebitelé utrpí díky této vynucené změně v alokaci výrobních faktorů ztráty. Majitelé půdy - a my můžeme dodat, že i majitelé již postavených domů - se tomuto daňovému břemenu a ztrátě kapitálové hodnoty majetku nemohou už vyhnout, a to ani při následném prodeji majektu [13]. V případě bydlení bude konečný výsledek takový, že od investování do něho bude majetková daň odrazovat a investoři budou svoje investice směřovat jinam. Ekonomičtí historikové M. Ball a D. Sunderland docházejí ke stejnému závěru jinou úvahou (daň přímo přičetli k ceně nájmu, což není zcela správná úvaha) a dle nich: "Takové velké daňové břemeno, přesto, mělo významný utlumující dopad na trh s byty: omezující počet novostaveb a povzbuzující neprovádění oprav.". Dle autorů byl podíl daně na nájmu pro pracující vrstvu roku 1880 16% a roku 1890 to bylo již 20% [14]. Nešlo tedy o malou částku. Každopádně zájemci o bydlení byli majetkovými daněmi poškozeni. Opět tato politka přispívala k přeplňování bytů, které mělo za následek snadnější šíření infekcí, a tak i větší úmrtnost. Majetkovými daněmi byli samozřejmě poškozeni i jiní spotřebitelé. Poškození spotřebitelů bylo ještě větší, pokud si uvědomíme, že nešlo jen o dopady této daně na chybnou alokaci kapitálu do různých odvětví, ale že šlo i o dopady na alokaci pracovní síly. Menší nabídka bydlení a jeho vyšší cena snižuje mobilitu pracovní síly. To má opět dopad na strukturu produkce a uspokojování potřeb spotřebitelů. Nejvíce postižení budou opět ti nejchudší. Dále to činí náklady na vyhnutí se nezaměstnanosti pro člověka většími. Protože jistá část daňových výdajů ke konci 19. století končila i v obecním bydlení (politici se tak snažili napravit část škod, které mnohdy sami způsobili), byl výsledný dopad majetkové daně v případě bydlení o něco menší.
 
K majetkovým daním a pronájmům bytů je možné dodat i několik orientačních čísel z Londýna. V jedné části tzv. East Endu byl podíl renty od 20% do 30% příjmů pracujících. Ve čtvrtích Clerkenwell, St. Luke’s, St. Giles a Marylebone to bylo v 80. letech 19. století u 80% chudých více něž 20% příjmů a u 45% to bylo mezi 25% až 50% příjmů [15]. Pokud byl tedy v roce 1890 podíl majektové daně na nájmech asi 20% (viz výše), tak musel být její podíl k příjmům rezidentů asi 4 až 10%. V letech 1889 až 1902 vydal filantrop Ch. Booth několika svazkovou publikaci "Life and Labour of the People in London", v které rozdělil obyvatele Londýna do několika skupin A (nejchudší) až H (horní střední vrstva). Skupinu A (marginální skupina včetně polokriminálních živlů – 0.9% obyvatel města) a B (7,5% obyvatel města) zařadil mezi velmi chudé. Skupiny C a D k chudým (dohromady 22,3% obyvatel města). Pro rodinu ze skupiny C stanovil Booth nepravidelné příjmy ve výši 15 až 20 šilinků týdně. Pro skupinu B ovšem žádné takové příjmy nestanovil, jen uvedl, že její práce byla příležitostná (hlavně šlo o pracující v docích) [16]. Příjmy rodiny ze skupina B tedy ležely pod hodnotou 15 (18) šilinků a byly nepravidelné. Vezmeme-li tedy pro příklad částku 10 šilinků na týden, tak podíl daně musel být od asi 5 pencí do 1 šilinku týdně (1 šilink byl 12 pencí). Pokud dámské školy stály 3 pence týdně [17], tak taková rodina mohla poslat do dámské školy 1 až 4 děti, pokud předpokládáme jejich účast na vyučování po celý rok. Anebo si na ulici mohla rodina koupit za týden 5 až 12 plněných koláčů k snědku [18] a vylepšit si tak svoji stravu. Jde ale jen o hrubý propočet, který mimo jiné předpokládá přijetí Ballovi a Sunderlandovi úvahy. Samotný Boothův výzkum pokrývá dost dlouhou dobu, která se vyznačovala celkově velkým hospodářským pokrokem. Dále byl tento výzkum kritizován jak pro přehánění počtu chudých (podcenění zdrojů příjmů chudých, pozorování prováděná jen lidmi ze střední vrstvy, variabilnost hranice chudoby), tak byl kritizován i pro podceňování počtu chudých (kritika se opírá o pozorování učiněná učiteli - tito ovšem patřili také většinou ke střední vrstvě a mohli tak hledět na nižší vrstvu také jen jako na chudáky) [19]. Nicméně význam dopadů tehdejších majetkových daní nelze podceňovat. Paradoxně tak samotné financování veřejného vzdělávání skrze daně přímo přispívalo k chudobě a k bytovým problémům.
 
Vedle výše uvedeného existovaly i další věci, které měly vliv na existenci chudoby. Šlo jak o věci dané veřejným sektorem, tak i o věci mimo jeho vliv. Například státní sociální dávky (Poor Law), jiné daně (včetně zdanění bohatých), hospodářské krize, alkoholismus atp. 

Shrnutí

Na místo závěru jen souhrn nejdůležitějších bodů z kapitoly 12.:

A) Před vznikem povinné školní docházky v Británii (především v Anglii a Walesu) zde již existoval rozsáhlý a pestrý systém soukromého školství. Na své si přišly významnější náboženské denominace a i lidé nábožensky vlažní. I přes různé údaje je patrné, že mezi obyvatelstvem existovala značná gramotnost. Existovaly jak školy založené na principu školného (případně i zisku), tak školy charitativní.

B) Veřejný sektor se neangažoval ve školství jen z humanistických důvodů, ale velký vliv měly i ambice vladařů. Významný vliv měla snaha napodobovat jiné (úspěšné) vladaře, dále války a snadnější šíření pro veřejný sektor příznivých myšlenek.

C)  Zásahy veřejného sektoru do vzdělávání měly vedle rozšíření možnosté vzdělávání i řadu negativních dopadů. Mimo jiné to byla snaha škol se přizpůsobovat vládním grantům anebo studentům half-timerům, růst agresivity a násilí na školách, plýtvání vzácnými výrobními faktory na nepotřebnou nebo málo potřebnou výuku. Nedá se také říci, že by programy výuky soukromého sektoru byly nějak extra kvalitní. Nelze opomenout ani vytěsňovací efekt veřejných vzdělávacích programů.

D) Dětskou práci nelze spojovat jen s obdobím tzv. divokého kapitalismu a továrnami. Tato práce existovala i mnohem dříve. Byla přítomná v zemědělství, domácké výrobě a při domácích pracích. Bylo by také chybné házet do jednoho pytle celou generaci tehdejších továrníků. Děti pracovaly i na pozicích, kde to bylo výhodné z ekonomického hlediska, ale zároveň i z hlediska technologického. Odpůrci dětské práce nepostupovali příliš čestně.

E) Dětská práce měla významné ekonomické přínosy pro chudé rodiny s dětmi. Díky dětské práci se tyto rodiny mohly často vyhnout chudobě a mohly zlepšit úrověň svého blahobytu. Nebylo neobvyklé, že vydělávající děti byly hrdé na to, že vydělávají a patří tak mezi dospělé.

F) Zákazy dětské práce, omezování dětské práce a povinná školní docházka naopak chudobu rodin s dětmi vytvářely a prohloubovaly. Také snížily produkci ekonomiky, a tím i životní standard kohokoli ve společnosti (zejména chudých lidí). 

G) Veřejnému sektoru se nepodařilo zcela přinutit všechny děti k pravidelné návštěvě školy a ani vymítit úplně dětskou práci [20], což vedlo k oslabení negativních důsledků zásahů veřejného sektoru na výuku a blahobyt chudých rodin a celé společnosti. Negativní dopady zásahů veřejného sektoru napravovala dále i charita. Ve sledovaném období se také nařízení a zákony dodržovaly poněkud volněji.

H) Veřejný sektor skrze daně, cla, licence, regulace bydlení a majetkové daně významně přispěl k chudobě některých vrstev tehdejší společnosti. Podíl na tomto mělo i veřejným sektorem provozované a financované vzdělávání.