15.6 Zhodnocení

Je patrné, že ve Velké Británii existoval ve viktoriánské éře poměrně rozsáhlý systém soukromé lékařské péče, a to včetně péče nemocniční. Tento systém není třeba přeceňovat, protože historici se domnívají, že pokrok v medicíně měl malý význam pro zdraví mas, a že: "Reálný pokrok ve viktoriánském zdraví plynul ze zlepšení stravy a techniky, ne z medicíny.“ [1]. Mezi 40. a 70. léty 19. století přebíral pacient pozoruhodné riziko, pokud navštívil nemocnici a zvláště pokud šel na operaci, kde hrozilo riziko úmrtnosti 35%. Pacient mohl být také před 70. léty 19. století lékaři "doražen" pomocí populárního pouštění žilou. Dále případně otráven těžkými kovy. Podáváno bylo také opium [2]. Atp. To však byly většinou věci, dané neznalostí či mylnými znalostmi. Přesto to však byla viktoriánská doba, kdy se nemocnice proměnily z malého počtu institucí, které sloužily menšině populace, na síť nemocnic dnešního typu, která nabízela nějakou perspektivu vyléčení [3]. Dodejme, že rozvoj zaznamenaly i další typy lékařské péče. Soukromý sektor a dobrovolná akce na tom měly lví podíl.

Na úplný závěr shrnutí kapitoly 15:

A) Případ Velké Británie za doby vlády královny Viktorie - tj. v době, kterou někteří označují za dobu divokého kapitalismu - ukázal schopnost systému dobrovolné spolupráce vytvořit dosti rozsáhlý systém zdravotní péče nejen pro chudé. Zvlášť pozoruhodné je to v případě sítě nemocnic pro akutní případy a důsledky nehod, specializované nemocnice a chudobinců-starobinců pro přestárlé (almshouse). I přes jistou finanční nestabilitu některých institucí byl tento systém celkově docela stabilní a měl vzestupnou tendenci. Šlo i o systém, který reagoval na potřeby doby, což je dobře vidět na vzniku specializovaných anebo venkovských nemocnic. Byla zde také tendence ve vývoji směrem k systému pracujícímu na základě trhu v úzkém slova smyslu. Velmi levné placené léčení nabízely svépomocné spolky a dispensáře.

B) Soukromý zdravotní systém byl dost pestrý a decentralizovaný. To však nebránilo spolupráci mezi různými nemocnicemi, jako byly obecné a specializované nemocnice anebo spojování nemocnic za účelem společného levnějšího nákupu léků [4].

C) Problémy kterými tento systém soukromého zdravotnictví trpěl, byly dány především neznalostí správných metod léčby a díky tehdejší omezené úrovni bohatství. Druhý bod se týkal zejména nemocniční péče. To je patrné i na souběžně působícím veřejném systému lékařské péče, který ohledně nemocnic preferoval kvantitu na úkor kvality a jehož financování navíc mělo jisté negativní dopady. Pokud se tvrdí, že soukromý sektor nemocnic nedokázal uspokojit z kvantitativního hlediska poptávku po nemocniční péči, je nutné zároveň dodat, že z kvalitativního hlediska totéž nezvládl ani veřejný sektor. Navíc oba systémy generovaly uměle zvýšenou poptávku po nabízené péči z důvodu oddělení léčby a plateb za léčbu [5], ale díky postupnému nástupu tržních vztahů v úzkém slova smyslu u zkoumaného soukromého systému nemocnic, zde existoval prostor pro redukci tohoto problému. Navíc soukromý systém nemocnic neměl nikdy na rozdíl od veřejného sektoru zcela oddělené hodnocení kvality nemocnic od plateb nemocnicím, protože jak bylo výše uvedeno: pokladník nemocnice mohl zvýšit příjem nemocnice poukazem na množství úspěšně ošetřených a vyléčených pacientů. Dodejme, že ani dnes není veřejný zdravotnický sektor schopen po kvantitativní a kvalitativní stránce uspokojit poptávku po lékařské péči. Problémem soukromého systému byla méně rovnoměrná distribuce soukromých nemocnic než u nemocnic veřejných.

D) Byl to systém soukromého zdravotnictví, který přispěl k rozvoji lékařské vědy a vytvořil prestižní centra této vědy.

E) Systém soukromého zdravotnictví preferoval tzv. zasloužilé chudé a nebyl příliš ochoten se zabývat lidmi, kteří prokazovali morální selhání. Lidé neochotní pracovat, polokriminální živly atd. tak nebyli za svoje chování odměňováni. Někdo by mohl podotknout, že různé státní intervence omezují nabídku práce pro všechny občany, to je pravda a nelze vyloučit, že někdo byl tímto postižen. Na druhou stranu, ale v tehdejší době byla regulace pracovního trhu (vyjma částečně dětské práce a licencí) z dnešního pohledu spíše méně významná a dařilo se ji i různě obcházet. Systém soukromého zdravotnictví nebyl centralizovaný a umožňoval tak různým skupinám obyvatel se organizovat za účelem získání zdravotní péče. V tehdejší době měla význam rodina, přátelé, kolegové atp. Nutnost spolehnutí se na tyto posilovala mezilidské vztahy.

F) Ve Skotsku mělo soukromé zdravotnictví větší význam než v Anglii a Walesu. To by mohlo být dáno i menším vytěsňováním.

G) Jen poměrně volně souvisel tento soukromý systém s církvemi a náboženstvím. Naopak poměrně velký význam měla prestiž, ta se odrážela i ve výstavnějších stavbách nemocnic.

H) Přístupnost lékařské péče ve zkoumané době byla omezena intervencemi veřejného sektoru, z nichž určitá část byla dána snahou zájmových skupin prosadit své parciální zájmy. Zvlášť silná byla v případě ústavů pro duševně choré, a pak u lékařské profese. To mělo negativní dopad na nabízené množství lékařské péče té doby. Veřejný sektor se soustředil tehdy na péči o přestárlé, neléčitelně a chronicky nemocné a duševně choré a největší podíl měl v případě infekčních nemocí.

Historie se nedá opakovat a stěží nás může informovat o budoucnosti, může jen naznačit možnosti. V tomto případě jde o minulost poměrně nedávnou. I přes rostoucí konkurenci veřejného sektoru (nemocnice chudinského práva se změnily na municipální nemocnice pro obecnou veřejnost, a to nejen pro chudou) se dobrovolné nemocnice udržely až do druhé světové války, kdy přešly pod vládní kontrolu [6]. Po válce přišel i definitivní pád svépomocných spolků [7]. Jen starobince působí v relativně větších počtech, byť v omezené míře dodnes [8]. Zdá se, že k bezproblémovému fungování (a financování) má dnešní veřejný systém ve Spojeném království tzv. NHS (Nacional Health Service) dosti daleko [9]. A to by časem mohlo vést k hledání alternativ. Ke kapitole 15 je nutné dodat, že bylo by žádoucí se pokusit zjistit přesnější počty lůžek v starobincích-chudobincích (almshouse) a vyjasnit zcela situaci u rekonvalescentních domů a sanatorií. Počty lůžek v domácí péči ohledně chronicky nemocných, přestárlých a duševně nemocných se už asi nikdy nepodaří zjistit. Taktéž by bylo zajímavé prozkoumat někdejší soukromý zdravotní systém včetně nemocnic v USA, který byl více postaven na tržních vztazích v úzkém slova smyslu.