16. Démon alkohol aneb mohli za všechno jen ti druzí?

Chudoba a pak alkohol anebo alkohol a pak chudoba?

Pohled na chudobu může být zhruba dvojí. První pohled spočívá na individuálním selhání (subjektivní příčina), to vypadá si takhle: "Chudí jsou kvůli individuálnímu morálnímu selhání, jako lenost, opilství, a nedostatek osobní a občanské hrdosti. Šlechetný stát pomáhající takovým lidem jen udělá věc horší, povzbuzením dalších žadatelů; oslabí dále svépomoc a odhodlání vytvořením cyklu závislosti; a podkope ctnost práce a samostatnosti ve zbytku společnosti zdaněné k financování sociálních dávek.". Druhý pohled se domnívá, že chudoba byla důsledkem řady okolností (objektivní příčiny) jako nezaměstnanost, zdraví, věk a bídné vzdělávání, či jejich kombinace. Špatné chování mělo být tak důsledkem beznaděje chudých [1]. Mezi toto špatné chování lze jistě počítat i opilství. Již několikrát jsem měl možnost vidět v knihách o období tzv. divokého kapitalismu (19. a počátek 20. století) tvrzení, že problém s alkoholem byl u chudých vyvolán chudobou či spíše bídou a snahou najít v alkoholu útěchu - viz třeba pro ranné časy viktoriánského kapitalismu u T. Maye v jeho knize "Victorian Factory Life" [2].

Takové tvrzení může být pravdivé, protože krizové a stresové situace mohou vést k rozhodnutí nadměrně konzumovat alkohol, a tím vést i k pijáctví a případně alkoholismu. Situace člověka se tak může ještě zhoršit a daný člověk může upadnout ještě do větší chudoby. Sklouznutí k pijáctví a alkoholismu je však jen jedním ze způsobů řešení problémů a neplatí jistě vždy (ne každý chudý je pijan nebo dokonce alkoholik). Lze si však představit i opačnou situaci, kdy někdo začně pít a jeho materiální podmínky díky tomu dojdou značné úhony. Do jaké z těchto dvou kategorií chudý spadl věděl (ví) jen on sám anebo jeho nejblížší. Možné jsou i stavy někde mezi těmito dvěmi situacemi a dále k problémům vede někdy činnot veřejného sektoru nebo případně činnost zločinců, což by se dalo zahrnout pod objektivní příčiny.
Existenci situace kdy je nejprve alkohol, a pak chudoba či bída a tedy, že nejde jen pouze o souvislost mezi chudobou a pijáctvím či alkoholismem, napomáhá i fakt, že pijáctví a alkoholismus jsou rošířené i mezi středními a vyšším vrstvami [3]. Samozřejmě i lidé těchto vrstev mají také různé problémy, které mohou řešit alkoholem. Opět to však platí jen o části z nich. Nabízí se tedy otázka, zda problém pijáctví a alkoholismu nebyl (není) spíše spojen s nějakou formou reakce na problémy, která je vlastní jen určité části lidí. To však zde stěží vyřešíme. Místo toho se zaměříme na skutečnosti, které se snaží zpochybnit (nikoliv vyvrátit) názor, že chudí pili alkohol z důvodu chudoby a bídy, aby dosáhli útěchy.

Pití z nouze má alternativy

V této souvislosti je zajímavé to, co píše v jedné své stati moravský historik L. Fasora: "Neblahé bytové poměry velké většiny dělnických rodin byly příčinou snahy mnoha jejich členů trávit většinu času pokud možno mimo domov. Jednak v práci, jednak ovšem prostým potulováním se po okolí. Průvodním jevem nedostatku domácícho zázemí byla snaha mužů raději ze stísněného prostředí plného dětí a viditelné bídy prostě zmizet do nejbližší nálevny..."[4]. Bída (mohly se k ní přidat třeba i špatné vztahy v rodině) tedy hnala lidi z domů někam jinam, avšak hospoda byla pouze jen jednou z forem řešení nepříznivé situace, vedle třeba uvedených potulek anebo práce (což je při větší délce tehdejší pracovní doby zajímavý poznatek). Alternativ bylo zpravidla více - setkání s přáteli, dělnické divadlo, tancovačka, snaha o zlepšení situace vlastní rodiny, přivýdělek, později i sport atp. Tedy v této situace nelze jednoznačně tvrdit, že uvedené špatné chování muselo být důsledkem beznaděje chudých. To by platilo jen tehdy, pokud by neměl člověk na výběr jinou možnost než jít do hospody (ovšem ani v hospodě se jen nepije).

Budeme mít v dalších částech statě na paměti, že pití alkoholu nerovná se automaticky zlo, ale že má i svá pozitiva a je prospěšné (viz i dále). Také je nutné rozlišovat mezi pijáctvím a alkoholismem [5]. Místo alkoholu by šlo doplnit i jiné drogy.

Nejen chudoba vede k popíjení (a jiným drogám)

Česká wikipedie uvádí, že: "V počátcích alkoholického opojení vzniká u člověka stav spokojeného a sdílného rozpoložení mysli. Obvykle se to projevuje i navenek veselým výrazem v obličeji, svítivýma očima, živou mimikou, výřečností a smíchem. Člověk je rozpustilý, snadno a rád uzavírá přátelství, dostavuje se u něho zvýšený pocit sebevědomí, dojem, že by snadno překonal všechny životní těžkosti. Právě tento stav je často nejsilnějším popudem, proč člověk sahá po alkoholu a považuje jej za společníka ve štěstí a útěchu v neštěstí.". Dále se zde praví, že: "Také se však může stát motivem k pití alkoholu nečekaný úspěch v zaměstnání, pohoda v rodinném životě nebo jen hledání nějakého vzrušení v rámci existujícího stereotypu." [6]. Motivů k popíjení je tedy mnoho.

Pro Českou republiku se uvádí, že: "Závislými na alkoholu jsou v České republice desítky tisíc lidí, "problém" s alkoholem má dle statistik v ČR 25% mužů a 10% žen. Nové statistiky z března roku 2010 vedené MUDr. Csémym [uvádí, doplněno autorem], že je v ČR zhruba 550 tisíc lidí závislých na alkoholu (4x více než se doposud předpokládalo). Alarmující je i velmi rozšířené pití dětí do 18 let." [7]. Tedy u uvedených procent jde o dost větší počet než je lidí pod hranicí relativní chudoby u nás - 9,8 % občanů, z toho 10,7 % žen a 8,9 % mužů [8]. Zvlášť zarážející je poměr mezi relativně chudými muži a muži, kteří uvádí dle statistiky jistý problém (nikoliv nutně alkoholismus) s alkoholem, vztažený k témuž poměru u žen.

Pro naše účely je také poměrně zajímavé, že například 40 až 90 % mladých bezdomovců v České republice užívá drogy. Mezi 35 tisíci drogově závislými je prý 20 až 25 % bezdomovců [9]. Za prvé jde o mladé lidi na vrcholu svých fyzických sil, a přesto jim to není nic platné. Za druhé ne každý drogově závislý je bez domova - tj. souvislost mezi braním drog a bídou bezdomovectví tu je vidět, ale není obecně platná pro všechny, a to i když je nutné předpokádat, že i část bydlících drogově závislých bude chudá. Nicméně jde jen o více čí méně (ne)přesné statistiky a dotazníková šetření, také hranice chudoby je stanovena arbitrárně a jednotně pro všechny různě bohaté regiony republiky, a ne každý chudý se cítí být chudým a ne každý "nechudý" se necítí být chudým. Přejděme tedy dále.

Méně chudoby a více alkoholu

Zajímavé je, že větší popíjení bylo historicky někdy spojeno naopak s růstem blahobytu. Například J. Machačová a J. Matějček uvádějí pro námi sledované období divokého kapitalismu, že větší výdělky znamenaly, že: „Z chudoby se vymykaly některé postupně rostoucí kategorie manufakturního a továrního dělnictva, které se dostávaly do stádia růstu reálných příjmů a materiálního vzestupu.“. To vedlo u dělníků (a samozřejmě horníků) k výbuchu spotřeby - nákupy jídla, oblečení, luxusního zboží, zábavy a také nákup alkoholu, a případně k tvorbě úspor a později alespoň někde i k preferenci volného času [10]. Pro čeledíny (podskupina nádeníků) oba autoři uvádějí následující: „Z 90. let však máme zprávy o tom, jak si čeleď začíná „troufat“ a zvyšovat své materiální požadavky („chce do hospody chodit, pivo pít, karty hrát a doutníky kouřit“). V té době podstatně stouply peněžní mzdy zemědělské čeledi…“ [11].

Příchylnost vůbec nejlépe placené profese nižších vrstev horníků k alkoholu je známá. M. Jemelka uvádí, že pro horníky byly nebezpečím závodní konzumy a nálevny, u kterých tito často měli dluh, přičemž veřiteli byli samotní zaměstnavatelé [12]. Přirozeně však zájmem zaměstnavatelů nebylo pouštění opilých dělníků do dolů, protože tito opilci zde znamenali bezpečnostní riziko [13]. Konkrétně alkoholismus a stovky krčem uvádí B. Navrátil pro hornickou Ostravu. Tehdejší Moravská Ostrava dle téhož měla největší spotřebu alkoholu v mocnářství [14].

Jaké byly výdělky takových horníků či dělníků? Ke konci 19. století se příjmově dostávali chudší mistři a tovaryši pod úroveň dobře vydělávajících továrních dělníků. Pro stejnou dobu lze také předběžně soudit: „…, že nižší střední vrstvy měly roční příjmy na úrovni havířů (asi 1000 K)…“ [15]. Pro dobu po roce 1860 se zde uvádí, že nejnižší mzdy státních úředníků pak činily 315 zlatých ročně, průměrný plat textilního dělníka v severních Čechách asi 250 zlatých a průměrné platy horníků 360 – 400 zlatých. Za pozornost také stojí, že dle Machačové a Matějčka si mohl (to neznamená, že nutně musel) horník či hutník (tj. většinou nejlépe placené dělnické profese) uspořit za celou kariéru v poslední čtvrtině 19. století od 3000 do 6000 zlatých [16]. Tedy poměrně slušnou částku, i když na druhou stranu to byly (jsou) náročné profese. Měřeno dobovým pohledem na tom byly celkem slušně, ale přesto (nebo právě proto?) pili.

Modré pondělí

Důležité je uvést, že zde nejde v prvé řadě vůbec o alkoholismus, ale že i obyčejné opilství může mít vliv na práci dané profese, například v pozdních příchodech, méně kvalitní práci nebo špatné komunikaci či dodržení slova. A mohlo a může ovlivnit zaměstnavatele ohledně pokračování pracovního poměru daného zaměstnance a případně vést i k výpovědi, a tím případně i k bídě zaměstnance. Například jinde jsem uvedl, že přední současný moravský historik L. Fasora upozornil na existenci tzv. modrého pondělí: „…jedním z významných soudobých sporných témat mezi zaměstnanci a zaměstnavateli ve velkých podnicích byla otázka tolerance k „modrému pondělí“, zřejmě běžnému jevu, kdy velká část dělníků nebyla v pondělí kvůli silné kocovině schopna nastoupit do zaměstnání a vynucovala si ze strany zaměstnavatele toleranci své neřesti.“ [17]. Stejný problém problém panoval ve viktoriánské Británii. Zde tak zvané svaté pondělí (Saint Monday), svátek pro všechny, byl kletbou pro tovární mistry, která se těžko odstraňovala a absence byly běžné [18]. Takové skutečnosti musely skutečnou odpracovanou dobu zkracovat. Znamenaly zároveň pro zaměstnavatele zvýšené náklady na práci a buď tedy propuštění části zaměstnanců (a tím tlak na pokles mezd) anebo nabízení nižších mezd, která samozřejmě měly vliv na životní úroveň popíjejících zaměstnanců.

Alkohol ve Velké Británii

Již v 18. století byl ve Velké Británii velmi oblíbeným nápojem džin. Později pro 19. století píšou Ball se Sunderlandem, že: „Ačkoliv džinová panika byla dávnou minulostí, lidé v 19. století pořád pili ohromné množství alkoholu.“. Podle jednoho z citovaných zdrojů (uvádějícího vyšší cifry) bylo v roce 1850 utraceno (v Anglii) na hlavu za pivo téměř 3 libry (60 šilinků čili 720 pencí) na hlavu. Návyky v pití ovšem mohly být enormě rozdílné mezi městy a různými sociálními skupinami. „Ale jakékoliv byly precizní čísla pro individuální domácnosti, pití bez pochyby mělo velký dopad na rozpočty pracujícících, s mnoha utrácejícími třetinu až polovinu svého výdělku na toto. To byla jedna z příčin chudoby, která tak znepokojovala reformátory jako byl Booth.“ [19]. To byla opravdu ohromná proporce.

Nicméně nutné je jedno upřesnění, které autoři uvádějí a sice, že tvrdá manuální práce v odvětvích, jako bylo stavebnictví anebo slévárenství vyžadovalo konzumaci velkého množství tekutin v časech, a to v době, kdy voda dobré kvality nebyla lehce k mání [20]. Dále je nutné zopakovat z kapitoly 12.5, že za prvé pivo bylo pravděpodobně bezpečnějším nápojem než voda, která v té době často způsobovala vražednou choleru. Za druhé, že alkoholické nápoje byly zdaněny. Pokud tedy byla u nějaké osoby (nemusí jít vůbec o alkoholika) poptávka po alkoholu málo elastická, tak cena rostoucí daně, která snižuje rozsah nabídky alkoholu a vede k růstu jeho ceny automaticky znamenala vyšší podíl příjmu této osoby utracený za alkohol. Dále je dost pravděpodobné, že pohled na takové nápoje jako pivo a možná i víno byl na venek tehdy zřejmě méně přísný než dnes (pivo se na veřejnosti podávalo i dětem). Také je otázkou jaký obsah alkoholu měly konzumované alkoholické nápoje.

Na druhou stranu některá anglická města se mohla dokonce vykázat až poměrem 1 hospoda na 168 obyvatel města (Manchaster roku 1896) [21]. Když si to dáme do protikladu například s rozsáhlou snahou zlepšit pozici chudých již dříve několikrát zmíněného doktora Barnada, který se snažil propagovat i abstinenci, a který věděl, že s mnohými dětmi bylo špatně zacházeno a byly zanedbány z důvodu vášně pro alkohol [22], tak se nelze ubránit pocitu, že chyba byla i na straně některých chudých. 

V době průmyslové revoluce (pro naše účely roky 1770 až 1810) byly platy nekvalifikovaných pracovníků 1 až 2 pence za hodinu, týdenní mzda od 7 šilinků a 6 pencí do 10 šilinků byla běžnou, 15 šilinků byla mzda dobrá. Jedna libra tehdy měla 20 šilinků a jeden šilink měl pak 12 pencí. V ranných 30. letech 19. století mohl být plat muže v přádelně bavlny asi 10 až 13 šilinků (týdně). V letech 1850 a 1851 dala málo placená práce v zemědělství 6 až 15 šilinků týdně [23]. Pokud tedy vezmeme jen útratu ve výši 1/3 z příjmů za alkohol, pak dostaneme v době průmyslové revoluce 2,5 až 3,3 šilinku pro běžnou mzdu, 5 šilinků pro dobrou mzdu. Pro ranná 30. léta 19. století dostaneme 3,3 až 4,3 šilinku. A pro dobu kolem roku 1850 dostaneme 2 až 5 šilinků utracených za alkohol.

V letech 1889 až 1902 vydal filantrop Ch. Booth několika svazkovou publikaci "Life and Labour of the People in London", v které rozdělil obyvatele Londýna do několika skupin A (nejchudší) až H (horní střední vrstva). Skupinu A (marginální skupina včetně polokriminálních živlů – 0.9 % obyvatel města) a B (7,5 % obyvatel města) zařadil mezi velmi chudé. Skupiny C a D k chudým (dohromady 22,3 % obyvatel města). Pro rodinu ze skupiny C stanovil Booth nepravidelné příjmy ve výši 15 až 20 šilinků týdně. Pro skupinu B žádné takové příjmy nestanovil, jen uvedl, že její práce byla příležitostná (hlavně šlo o pracující v docích) [24]. Příjmy rodiny ze skupina B tedy ležely pod hodnotou 15 šilinků a byly nepravidelné. Pokud tedy vezmeme jen útratu ve výši 1/3 z příjmů za alkohol, pak dostaneme u skupiny C 5 až 6,7 šilinku. A u skupiny B pod 5 šilinků utracených za alkohol.

Pro srovnání jednou z možností zajištění lékařské péče byly ve Velké Británii tzv. nemocenské kluby (sick clubs) a svépomocné spolky (friendly societies). Šlo o určitý druh pojistného plánu, kdy se týdně platila jistá suma. Za to byla k dispozici v případě nemoci účastníka určitá nemocenská dávka. Pro naše účely je však důležitější informace, že za poplatek zhruba 2 šilinky a 6 pencí za osobu a rok (asi 0,6 pence za týden) byl k dispozici i lékař [25]. Nebo: od poloviny 19. století zde byly charitativní dispensáře nahrazovány novými pojišťovacími dispensáři: "Pacienti mohli využít výhodu jejich služeb, jestliže platili pravidelné týdenní příspěvky na pojistný plán, obvykle jednu penci týdně." Dále: "Do roku 1900, mezi dvěma třetinami až polovinou členů všech svépomocných spolků platilo půl až jednu penci za smlouvu pro lékařské služby a více než 40% mužů dvaceti let věku a více bylo členy svépomocných spolků nebo nemocenských klubů. V některých klubech byly podpory vypláceny také závislým osobám nebo zahrnovaly i léčení v nemocnici." [26].

V době průmyslové revoluce stála libra pšeničné mouky k roku 1785 1,75 pence a k roku 1797 4,5 pence. Za jednu penci se dal ve středo-viktoriánských časech na ulici pořídit jeden plněný koláč k jídlu [27]. V době průmyslové revoluce většinou děti chodily do tzv. dámských škol, kde rodiče platili 2 až 3 pence za týden a dítě. V pozdější době za královny Viktorie stály dámské školy 3 pence týdně [28].

Pokud tedy vezmeme jen 20 % z výše uvedených (třetinových) útrat na alkohol, tak dostaneme hodnoty zhruba od 0,4 až do 1,35 šilinku – tj. 5 až 16 pencí za týden. Za to by šlo pořídit výše uvedenou lékařskou péči při ceně 1 pence pro 5 až 16 lidí za týden, nebo si koupit 5 až 16 plněných koláčů k jídlu týdně navíc. Či v době průmyslové revoluce roku 1785 zhruba 3 až 9 liber pšeničné mouky a roku 1797 1 až 3,5 libry této mouky. Anebo zaplatit vzdělání v dámské škole pro zhruba 2 až 5 dětí týdně při ceně 3 pence.

Alkohol jako dobro

Bylo by však nesmyslné si myslet, že s penězi nevyšel (nevýjde) kvůli alkoholu každý jeho konzument, anebo že většina jeho konzumentů byli minimálně pijáci. Na stránkách alkoholik.cz se nalézá následující motto: „Alkohol je dobrý tehdy, když potřebujeme něco zapít - ať už je to něco příjemné nebo zlé. Když to zapíjíme moc dlouho, tak se ale utopíme.“ [29]. Alkohol v přiměřeném množství (to má každý jinde) není zlý. Může být třeba při hypotenzi anebo při menších trávících potížích přínosný pro tělo. Hospody obecně jsou místa vzniku sociálního kapitálu – vzniku lidské vzájemnosti a navazování nejrůznějších kontaktů, které pomáhají překlenout nedostatek informací a získat případnou pomoc. Již dříve jsme uvedli, že svépomocné spolky někdy stály i na společném popíjení. Nelze tedy říci, že alkohol je z pohledu lidstva apriori špatný. Každý si musí k němu vytvořit poměr, který mu vyhovuje. Nelze zde zobecňovat. Někdo (malá nevymýtitelná menšina zvaná alkoholici) to z nejrůznějších příčin nedokáže. Jiní to dokážou, pokud se však rozhodnou (rozhodli) utrácet poměrně značný díl svých příjmů za alkohol, je pak logické, že jim na jiné věci zbyde méně peněz. Mohou se pak však zlobit jen sami na sebe. Přenést náklady svého chování na druhé umí (skoro) každý, ale do poctivého jednání to má hodně daleko. Samozřejmě toto pojednání neplatilo (neplatí) pro všechny chudé.