2. Útěk do továren

Čas od času pronikají do tisku v bohatých zemích zprávy o špatných pracovních podmínkách a bídném životě továrních dělníků v zemích tzv. třetího světa. Zejména se jedná o rychle se industrializující země východní Asie a především Čínu. Z těchto zpráv se dovídáme, že dělníci pracují i 14 hodin denně, mají někdy jen jeden volný den za měsíc, mrzačí se při nehodách (lze se domnívat, že úrazy se stávají především nezkušeným novým pracovníkům), a to vše za nízkou mzdu [1]. Někdy vlivem tvrdých pracovních podmínek nevydrží a spáchají i sebevraždu [2]. Přesto však proud zájemců o těžkou práci v továrnách v těchto zemích neutuchá [3]. V této kapitole si připomeneme, že podobnou zkušeností prošly i naše země, a také se podíváme na motivy tehdejších žadatelů o práci v továrnách a i dolech. K tomu nám výraznou měrou napomůže kniha dvou našich předních sociálních historiků J. Machačové a J. Matějčka: Nástin sociálního vývoje českých zemí 1781 – 1914 (2. vydání vyšlo tento rok). I když se v této knize v některých případech jedná o nástin a odhady, těžko se dočkáme nějaké lepší knihy na toto téma. Domnívám se také, že kniha dobře odráží hlavní tendence sociálního vývoje té doby.

Teoretický úvod

Nejprve však krátká teoretická vsuvka. Lidé se sami rozhodují, jakou práci přijmou. Zpravidla mají chudí lidé v rozvíjejících se ekonomikách na výběr vedle práce v továrnách a dolech i práci v zemědělství, domáckou ruční výrobu, v menší míře mohou provozovat řemesla atd. Rozhodnutí člověka přijmout některé z uvedených zaměstnání představuje volbu mezi alternativami (stejnou volbu představuje i pokračování v současném zaměstnání). Jak píše ekonom M. N. Rothbard: „Člověk disponuje prostředky neboli zdroji, které používá, aby dosáhl různých cílů. Těmito zdroji může být čas,…, pracovní úsilí,… Těchto zdrojů člověk využívá za účelem dosažení nejpreferovanějších cílů. Z jeho jednání můžeme vyvodit, že jednal tak, aby uspokojil přání a preference, jichž si cení nejvíce.“ [4]. Dá-li tedy člověk přednost těžké práci v továrně nebo dole před těžkou prací v zemědělství nebo domácké výrobě (prací člověk získává prostředky na dosažení nejpreferovanějších cílů), lze z toho odvodit, že první alternativa byla preferována tímto člověkem před druhou [5]. Má-li podobné preference masa lidí, dochází pak k zajímavému jevu, který si popíšeme na historickém vývoji českých zemí v 19. století (přesněji především od půlky 19. století do začátku 1. světové války).

Útěk do továren v českých zemích

Ještě v polovině 19. století měly české země v podstatě agrární charakter s nízkým podílem továrního dělnictva, ale s velkým podílem chudého převážně venkovského obyvatelstva [6]. Po polovině tohoto století se však začala industrializace výrazněji rozvíjet a s ní se objevil zmíněný zajímavý jev – zvaný „útěk z venkova“, tzn. útěk z retardovaných venkovských regionů a maloměst (upadajících nebo málo se rozvíjejících) do průmyslové výroby (továren) a s ní spojené těžby surovin (prim hrál zejména textilní průmysl, což se podobá situaci v mnoha dnešních rozvíjejících se zemí). Tento útěk pak pokračoval s přestávkami dále: „Po roce 1873 sice došlo vlivem krize k zániku podniků a návratu lidí z průmyslových center do původních bydlišť a k původním zdrojům obživy, ale nová konjunktura na konci 70. let vyvolala další masový příliv pracovních sil z venkova do průmyslu, který pak s přestávkami pokračoval dalších 20 let“ [7]. To že velká část dělníků skutečně pocházela z venkova dokládá například sčítání prováděná u textilních dělníků v jednom z největších průmyslových měst monarchie Brně [8]. Stejné to bylo s hornictvím. Zde velká potřeba pracovních sil (zejména ve velkých revírech) vyvolávala: „…neustálé vlny masové imigrace z venkova, často i na vzdálenost 100 až 200 km.“ [9]. Útěk z venkova pak v českých zemích skončil po roce 1900 [10].

Machačová a Matějček napočítali v polovině 19. století v Čechách ve velkovýrobě zhruba 125 000 osob, z toho 50 000 osob v mechanizované velkovýrobě [11]. Dle odhadů O. Urbana pak mělo být v Čechách v průmyslové velkovýrobě zaměstnáno v roce 1902 už 490 000 osob – tj. skoro 4x více (tyto data je ovšem třeba brát s určitou rezervou, kvůli rozdílům v zahrnování některých skupin pracujících). Počet zaměstnanců v závodech nad 21 zaměstnanců byl pak 515 727 osob [12]. Přičemž Čechy měly kolem roku 1850 asi 4.5 mil. obyvatel a v roce 1910 pak 6.7 mil. obyvatel [13] – tj. skoro 1.5x více za mírně delší období. Rozdíl růstu je tedy jasně patrný. S industrializací souvisí i růst urbanizace. V roce 1850 představoval počet obyvatel měst nad 10 000 jen 4.2 % podíl na populaci českých zemí a v roce 1910 již 18.6 % podíl. U sídel do 2000 obyvatel klesl tento podíl z 79.6 % v roce 1850 na 57.9 % v roce 1910 [14]. Mimochodem v Číně činil podíl městského obyvatelstva v roce 1982 20.9 %, ale v roce 2000 to už bylo 36.2 % [15].

Materiální pozice továrních dělníků a horníků

Jedním z hlavních motivů proč dávali (a v rozvíjejících se ekonomikách dávají) lidé přednost práci v továrnách a dolech před prací v zemědělství, domácké výrobě (případně v řemeslech) byl vyšší příjem (vedle mzdy mohl zahrnovat někdy i obědy, ubytování, výplaty pojistného, ale i lístky do divadla). Pochopitelně vyšší příjem znamenal pro člověka a jeho rodinu vyšší uspokojování potřeb.

Dle Machačové a Matějčka bylo postavení továrního dělníka: „…ve druhé polovině 19. století v rámci dolních vrstev nejvýhodnější a často lepší než postavení chudých řemeslníků nebo rolníků.“ [16]. Vyšší příjmy se navíc týkaly i nově příchozích továrních dělníků, kterým chyběla kvalifikace. Obecně pak materiální pozice továrních dělníků již zaručovala uspokojování biologických potřeb a časem i materiální vzestup [17]. Kdežto pro příslušníky venkovských dolních vrstev a zřejmě i značnou části domáckých výrobců platilo: „Přibližně do konce třetí čtvrtiny 19. století žili na úrovni pouhého přežívání s neúplným uspokojováním i základních biologických potřeb…“ [18]. U zemědělské čeledi (podskupina nádeníků) pak autoři konstatují: „Úplná nemajetnost kromě oděvu a drobných předmětů. Mzda převážně v naturáliích, možno našetřit si několik málo zlatých a naturálie...“ [19]. Domáčtí výrobci si pak přišli v 1.polovině 19. století na tak nízké výdělky, že tyto byly pod existenčním minimem rodiny a mnohdy i jednotlivce a museli mít po celé 19. století i jiné zdroje obživy [20]. Výhoda přechodu do továren je tedy zřejmá. Nesmíme také zapomenout, že nemalá část továrních dělníků a horníků byla již v té době zabezpečena svými zaměstnavateli nebo svépomocnými spolky pro případ nemoci, úrazu a případně i na stáří a v případě úmrtí (nicméně i v zemědělství se takovéto zabezpečení občas vyskytovalo).

Jaké byly výdělky továrních dělníků a horníků ve srovnání s o něco výše postavenými profesemi a skupinami obyvatel? Ke konci 19. století se příjmově dostávali chudší mistři a tovaryši pod úroveň dobře vydělávajících továrních dělníků [21]. Pro stejnou dobu lze také předběžně soudit: „…, že nižší střední vrstvy měly roční příjmy na úrovni havířů (asi 1000 K)…“ [22].

Nejnižší mzdy státních úředníků pak činily po roce 1860 315 zlatých ročně, průměrný plat textilního dělníka v severních Čechách asi 250 zlatých a průměrné platy horníků 360 – 400 zlatých [23]. Pro představu v roce 1860 stál 1 kilogram chleba v Praze 11.4 krejcarů a masa 41.3 krejcarů [24].

Při srovnání příjmů s kněžími dochází Machačová a Matějček k následujícímu: „Služné [po úpravě platů z roku 1898, pozn. autora] vyplácené z náboženského fondu ukazuje, že ve srovnání s jinými profesemi jde o příjmy v rozmezí mezd kvalifikovaných textilních dělníků a horníků…“ Toto služné činilo u farářů 700 – 1200 korun a jen 350 – 400 korun u kaplanů [25]. V roce 1889 činila údajně například průměrná denní mzda u skoro 30 brněnských textilních továren a barvíren u dělníka – muže 1.20 zlatých (u žen jen 80 krejcarů) [26]. Pracoval-li dělník 300 dní v roce bylo to pak 360 zlatých (u žen 240 zlatých). V roce 1910 měly dosáhnout průměrné mzdy vlnařských dělníků tamtéž asi 770 korun [27]. V roce 1907 dosahovala průměrná roční mzda ve východní části mosteckého uhelného revíru u horníka 1135 korun [28]. Nicméně kněží mohli mít i jiné příjmy – například z výuky náboženství, pozemků, a také dost často dostávali dary (např. jídlo, peníze) od věřících např. při křtech, biřmování, svatbách atd.

Historik L. Fasora uvádí pro rok 1889 následující: „Na předměstích [Brna –tehdy se však jednalo o samostatné obce, pozn. autora] dokonce i plat nejvyššího obecního úředníka jen přibližně o 20 % převyšoval výdělek šikovného brněnského tkalce a ve vzdálenějších venkovských obcích nebo některých stagnujících městech by výdělky brněnských tkalců nepochybně vzbuzovaly závist.“ [29]. Za pozornost také stojí, že dle Machačové a Matějčka si mohl (to neznamená, že musel) horník či hutník (tj. většinou nejlépe placené dělnické profese) uspořit za celou kariéru v poslední čtvrtině 19. století od 3000 do 6000 zlatých [30]. 

Větší výdělky pak znamenaly, že: „Z chudoby se vymykaly některé postupně rostoucí kategorie manufakturního a továrního dělnictva, které se dostávaly do stádia růstu reálných příjmů a materiálního vzestupu.“ [31]. To vedlo u dělníků (a samozřejmě horníků) k výbuchu spotřeby (nákupy jídla, alkoholu, oblečení, luxusního zboží, zábavy) a případně k tvorbě úspor a později alespoň někde i k preferenci volného času [32].

Pro srovnání zmíníme situaci v Bangladéši, který je dnes významný svým textilním průmyslem. Nepřekvapuje, že zde pracovní místa v textilním průmyslu s nevalnými pracovními podmínkami znamenají: „…novou možnost volby a vyšší mzdy, a to i dokonce i v tradičních odvětvích, jež se nyní musí snažit, aby k sobě přilákala zaměstnance.“ [33]. O dopadech na tradiční odvětví viz. níže.

Sociální svoboda

Machačová a Matějček se ve své knize zabývají i dalšími motivy lidí, kteří se rozhodli přijmout místo v továrně nebo dole, než je jen vyšší příjem, a tím vyšší uspokojování potřeb. Jedním z těchto motivů byla vyšší sociální svoboda [34]. Lidé se odchodem do měst, ve kterých továrny zpravidla (ne nutně vždy) sídlily, zbavili rozkazování a dozoru svých rodičů a dozoru venkovské nebo maloměstské společnosti. Díky odchodu z původní rodiny si také mohli nechat svůj příjem pro sebe.

Prestiž

Se stoupajícími příjmy dělníků a horníků rostla i jejich prestiž. Díky své vyšší mzdě a omezené pracovní době (zkrácené předpisy – někdy se nedodržovaly, ale i vyjednáváním) získával tovární dělník vyšší prestiž než nádeník a i než domkář [35]. Takový domkář hospodařil zpravidla na méně než 2 ha půdy [36] - tudíž měl alespoň nějakou půdu a tím i určitou prestiž. Podobné to bylo s horníky: „Prestiž horníků mezi dolními vrstvami vůbec plynula především z jejich poměrně vysokých mezd,…“ [37]. Koncem 19. století byla zřejmě i prestiž chudých mistrů a tovaryšů (prestiž u nich plynula především ze znalostí a odbornosti) nižší než prestiž lépe vydělávajících továrních dělníků [38]. Vyšší prestiž se pak odrážela i ve vyšším sebevědomí dělníků a horníků a stala se dalším motivem pro opuštění retardovaných oblastí za účelem získání práce v továrnách a dolech. Ostatně být továrním dělníkem bylo pro dolní vrstvy žádoucí. V dolních vrstvách se usilovalo o pozici kvalifikovaného průmyslového dělníka a o materiální vzestup s tím spojený [39].

Dopad na ty, co zůstali

Odchod lidí z retardovaných oblastí za prací do továren a dolů měl významný dopad na ty co zůstali (ne každý toužil odejít). Znamenal totiž odliv pracovní síly z těchto oblastí. Výrobní faktor práce se tak stal vzácnější a tudíž jeho cena (mzda) začala stoupat. Prostor pro prodlužování pracovní doby nebyl téměř žádný. Navíc by její prodloužení vedlo k růstu nákladů obětované příležitosti spojených se ztrátou té trochy volného času, který zde lidé měli. Nepřekvapí, že Machačová a Matějček uvádí pro čeledíny (podskupina nádeníků) následující: „Z 90. let však máme zprávy o tom, jak si čeleď začíná „troufat“ a zvyšovat své materiální požadavky („chce do hospody chodit, pivo pít, karty hrát a doutníky kouřit“). V té době podstatně stouply peněžní mzdy zemědělské čeledi…“ [40]. Kdo by to čeledi nepřál! S růstem příjmů rostla přirozeně i prestiž. Ještě dodejme, že průmyslové výrobky zvyšovaly produktivitu práce v zemědělství a činily pro zbylé pracovníky práci snesitelnější. Také ovšem snižovaly potřebu pracovní síly a tlačily mzdy dolů. Ve sledovaném období však také rostl počet strávníků, a tím i poptávka po zemědělských produktech. Tento růst poptávky následně vyvolal i růst zisků zemědělských podnikatelů a růst jejich poptávky po pracovní síle, tento růst zas tlačil mzdy nahoru. Který z těchto tří vlivů (ve skutečnosti však bylo vlivů více – např. dovoz potravin) nakonec převážil je patrné z některých pramenů, kde se mluví o nedostatku pracovních sil v zemědělství [41]. Podnikatelé musely být přirozeně schopni zaplatit pracovníků tolik, aby tito neodcházeli pracovat do továren. Takový případ uvádí ve své knize historička J. Newby pro viktoriánskou Británii. V severních průmyslových oblastech musely farmáři soutěžit s platy v sousedních továrnách a dolech. V roce 1851 zde byla průměrná týdenní mzda pracovnic v zemědělství 11 šilinků a 6 pencí (1 šilink byl 12 pencí), ale v jižních a východních hrabstvích to bylo 8 šilinků a 5 pencí respektive 9 šilinků a 1 pence a někde i méně. Tato autorka uvádí, že i přes špatné bydlení, neadekvátní stravu, dlouhou pracovní dobu za nebezpečných podmínek a pro získání trochy peněz (autorka se dívá na tuto situaci nejspíše z dnešního pohledu): „…práce v továrnách reprezentovala novou svobodu pro ženy z pracující třídy, a když měly na výběr, mnoho z nich ji preferovalo před službou v domácnosti.“ [42]. Sluší se na okraj také dodat, že rozvoj průmyslu přispěl i k rozvoji služeb.

Pracovní podmínky

Bez uvedení pracovních podmínek, které čekaly na příchozí „uprchlíky“ v továrnách a dolech by nebyla tato kapitola úplná, proto pro ilustraci popíšeme pár příkladů. Rovnou můžeme říci, že tyto podmínky byly (a v rozvíjejících se zemích jsou) z našeho pohledu a pohledu tehdejších středních vrstev (kam patřili i inspektoři a spisovatelé) opravdu tvrdé. Pro textilní výrobní proces uvádí Fasora následující vpravdě pekelné podmínky: „Pracovní podmínky byly podobné práci ve skleníku: 40 – 42 stupňů Celsia a vysoká vlhkost…, odpovídala hladina hluku bezmála úrovni produkované startujícím nákladním automobilem…“. Nepříjemné a velmi nezdravé prostředí je uváděno přirozeně i pro chemickou výrobu [43]. To vše 10 – 12 hodin (a někdy i více) denně a bez ochranných prostředků.

práci v dolech se pak prý tvrdilo: „Nikoliv nadarmo bylo hornické povolání prohlašováno odedávna za zaměstnání zvláště hrdinské, vyžadující neobyčejné srdnatosti, a kladeno na roveň vojenské službě v poli.“ [44]. O neštěstí nebývalo nouze a počty mrtvých šli i do desítek. Červnové neštěstí z roku 1894 na Karvinsku si vyžádalo dokonce 235 životů [45]. Nebezpečné byly zejména výbuchy třaskavých plynů a někdy se nedbalo ani na pořádné zabezpečení hloubených šachet [46]. (Nesmíme však zapomenout na poznatek Adama Smithe, že mzdy mají tendenci kompenzovat rizika povolání.) Práce sama byla namáhavá. V Rosicko-oslavanském kamenouhelném revíru (revír střední velikosti) se pneumatické „rubačky“ objevily až před první světovou válkou, do té doby se kopalo ručně pomocí špičáků a nástrojů jim podobných. To vše zhruba 11 – 12 hodin denně při světle svíček, kahanců (tj. používal se otevřený oheň) a teprve později olejových bezpečnostních lamp tzv. sichrovek [47].

Bytové poměry nebyly také nejlepší, zvlášť pokud je měříme dnešními poměry a poměry tehdejších středních vrstev. Dle výzkumů z Brna z let 1900 a 1910 se 79 % dělnických bytů sestávalo z kuchyně a jednoho pokoje. Někdy pak bylo bydlení opravdu katastrofální [48].  Nelze však očekávat, že kvalita bydlení u dolních vrstev společnosti v retardovaných oblastech byla lepší.

Život v retardovaných oblastech

Pracovní podmínky v továrnách a dolech, a také život v industrializovaných městech byly tedy tvrdé. Jak však bylo uvedeno výše, například venkovské dolní vrstvy i značná část domáckých výrobců žila (do třetí čtvrtiny 19. století) na úrovni pouhého přežívání s neúplným uspokojováním i základních biologických potřeb [49]. Vyrábělo se zde zboží sice laciné, ale nízké kvality a: „… konzervovala se bída a kulturní stagnace.“ [50]. A práce nebyla o nic lehčí – Machačová a Matějček konstatují pro podruhy (vlastně nádeníky) z retardovaných oblastí, že k přežití vedla neustálá pilná namáhavá manuální práce (byť sezónní a příležitostná) a neustálé vyhledávání možných zdrojů obživy [51]. U zemědělské čeledi (podskupině nádeníků) pak: „Bylo zřejmě výhodné během ročního pracovního poměru využít čeledína nebo děvečku maximálně a pak si snadno opatřit nové.“ [52]. Pracovalo se i v zimě – například na ručním mlácení obilí (ruční mlácení bylo mimochodem odstraněno zaváděním mlátiček – výrobku továren na zemědělské stroje). Také předpisy (v podobě čeledního řádu) pro zaměstnávání čeledi poměrně značně zasahovaly do práv čeledi [53]. Industrializace a útěk do továren naštěstí učinily ke konci 19. století této nepříznivé situaci venkova pozvolný konec (viz. výše).

Shrnutí

Zdá se, že výše popsaný fenomén útěku do továren a dolů spojený s industrializací významně přispěl k tomu: „…že na začátku století nového [tj. 20. století, pozn. autora] žila naprostá většina populace českých zemí lépe než dříve – především pokud jde o sféru materiálního blahobytu a pohodlí.“ [54]. Jinými slovy tovární výroba vedla k růstu produktivity práce a zvýšení životní úrovně většiny dolních vrstev. To mělo za následek zmizení masové bídy a nouze [55]. Také připomeňme, že dlouhodobější prací v továrně nebo dole získávali dělníci a horníci kvalifikaci, a tím zvyšovali svůj vlastní lidský kapitál.

Poodobný vývoj leze očekávat i v dnešních rozvojových zemích. Řada zemí si jím nedávno prošla a prochází. Například v Jižní Koreji vzrostl od roku 1953 za 40 let reálný příjem na hlavu 18 x a v Číně dle J. Norberga došlo za posledních dvacet let (Norberg vydal svoji knihu roku 2003) k poklesu absolutní chudoby (denní příjem jednotlivce nižší než 1 dolar) z 32 % na 17 % [56]. Ekonom a nositel Nobelovy ceny za ekonomii P. Krugman tyto výsledky pěkně shrnuje: „Přesto všude tam, kde se tento nový, exportně orientovaný průmysl uchytil, došlo u prostých lidí k nespornému zlepšení kvality života.“ [57]. My můžeme jen dodat, že průmysl může být orientován klidně i na domácí spotřebitele. Existuje tedy naděje, že industrializace a s ní spojený útěk do továren a dolů bude znamenat konec masové bídy a nouze pro stále větší počet lidí.

Na úplný závěr je nutné podotknout ještě jeden fakt, o kterém se přímo v této kapitole nemluví, ale který měl podstatný vliv na uvedený vývoj. Tímto faktem je skutečnost, že lidé museli mít volnost odejít z retardovaných oblastí do továren a dolů a museli mít volnost zde přijmout a změnit místo. Stejně tak podnikatelé museli mít volnost v prodeji vyprodukované produkce, zakládání továren, najímání a propouštění pracovníků, přechodu do jiného odvětví atd. Jinak by těžko mohlo k výše uvedenému vývoji dojít.