6. Rómové jdou do práce? V minulosti běžná věc!

Pracující Romové nejsou sice neobvyklým jevem v naší společnosti, ale nejsou zde také ani častým jevem. Řada Romů totiž dnes žije na sociálních dávkách a nepracuje. Dříve tomu však tak nebývalo, a i když Romové žili často odlišně od většinové populace, tak se museli sami živit. K nahlédnutí do romských dějin nám poslouží zejména práce historika Ctibora Nečase v knihách „Člověk na Moravě ve druhé polovině 18. století“ a „Člověk na Moravě 19. století“.

Romové jdou do práce

Romové zpravidla žili ve velkých rodinách, které se nazývaly famel'ije (nebo také fajty). Tyto rodiny byly monoprofesní a synové pomáhali otcům při provozování řemesel, překupnictví a hudby, a tyto profese po nich dědili. Zároveň famel'ije plnily sociální funkci, když poskytovaly pomoc sociálně slabým a zdravotně bezmocným členům rodiny v případě nouze, stáří a nemoci [1]. Romové pracovali i ve středověku. Tehdy provozovali například kovářství, kotlářství nebo cínařství. V tehdejších Uhrách měla o Romy zájem šlechta, kvůli tomu, že Romové vyráběli zbraně, provozovali hudbu anebo sloužili ve vojsku. Na území někdejšího Rumunska rýžovali zlato. Bohužel cechy bránily (nejen) Romům ve výrobě, a tak často nalézali tito jen okrajové uplatnění [2]. Dle Nečase: "Z tradičních řemesel bylo pro zajištění životní existence Romů nejužitečnější kovářství.". Šlo o výrobu hřebíků, řetězů a drobnějšího zemědělské nářadí. Další zdroj uvádí výrobu seker, motyk, nebozezů, rožňů, zámků atp. Toto zboží pak Romové směňovali za jídlo a jiné potřebné věci. Až svoji produkcí nasytili Romové lokální trh, tak se přemístili dále a časem se opět vrátili. Pro tento způsob kovářství se dokonce ujal termín cikánské či malé kovářství. "Druhou nejfrekventovanější romskou profesí bylo překupnictví.". Nástup manufakturní a tovární produkce ovšem tyto možnosti omezil a Romové museli zejména kovářské řemeslo (ale také překupnictví a hudební činnost) opouštět [3]. Ekonomika nyní nabízela jiné práce. Dle Nečase: "Romové pracovali téměř pravidelně při sklizních obilí nebo řepy na velkých hospodářstvích a za několikatýdenní práci si po jejím skončení přinášeli domů poměrně slušné deputáty." Dále vypomáhali krátkodobě při polních pracích také u místních rolníků, dále na stavbách, při lesních a regulačních pracích, v cihelnách, v lomech, v domácnostech vesničanů, jako pasáci dobytka atp. Tyto práce nepotřebovaly žádnou velkou kvalifikaci nebo dovednost [4]. Změna v pracovních příležitostech vedla i k usazování romských rodin. Ty se na své cesty dle Nečase vypravovaly stále v delších intervalech a začaly stany nahrazovat chatrčemi ze dřeva [5]. Zajímavé, ale v tehdejší době normální, je zaměstnávání dětí. Například v případě kovářství obsluhovaly odrostlejší děti kovářský měch: "Šlo tedy o určitou dělbu práce, do níž se zapojovali prakticky všichni členové rodiny, kteří uměli zastat příslušné pracovní úkoly…” [6]. Děti prostě pracovaly proto, aby se mohla rodina uživit.

Ostatní příjmy a kriminalita

Nečas upozorňuje, že mezi další zdroje příjmů některých romských rodin patřilo i žebrání a prostituce [7]. Proti tomu lze stěží co namítnout, jednalo se o zdroje příjmů, které nejsou z většiny spojeny s podvody anebo násilím. V případě prostituce je možné také hovořit o práci. Autor se věnuje také kriminalitě tehdejších Romů: "Z majetkových deliktů se vyskytovaly nejčastěji prosté krádeže, po nichž následoval polní a lesní pych a jiné formy svépomocného přisvojování. Předmětem této trestné činnosti se stával menší dobytek, zejména drůbež, dále kusy šatstva a prádla, peřiny a rovněž potraviny… Uvedená kriminalita měla příležitostný ráz a škody z ní nebyly přílišné."[8].  S kriminalitou mohly (ne však nutně) mít co do činění i hazardní hry. Dalším problémem byly podvody při překupnictví - například prodej starých a dušných zvířat při snaze zakrýt jejich vady [9]. Jak je patrné jednalo se převážně o drobnou kriminalitu (u prodeje „pančovaných“ koní by se dalo hovořit o větší kriminalitě), která byla také provozována některými členy většinových národů. To se týkalo zejména lesního a polního pychu. Na druhou stranu nemohl být tehdejší Rom obecně ztotožňován se zlodějem dobytka, pokud si uvědomíme, že Romové pracovali dle Nečase i jako pasáci dobytka (viz výše). Jako u jiných národů někdo se prostě živí slušně a někdo prostě krade. Mezi světovými válkami se uvádí jiný druh obživy Romů, a to pro oblast Slovenska. Zde v této době byly vesnice stavěny často ještě z nepálených cihel a Romové patřili mezi jejich významné dodavatele [10].

Do kriminálních statistik se mohli Romové dostat pouze i tím, že neměli například při svém kočovném životě náležité cestovní pasy [11]. Romové také vcelku neradi chodili do školy, děti i rodiče školu přijímali s nechutí a nedůvěrou. "Vzdělání jim totiž bylo málo, co platné jak pro život v romské osadě, tak vlastně ještě mnohem méně na kočovném voze." [12].

Symbióza

Nečas uvádí, že (díky výše uvedeným ekonomickým aktivitám) docházelo na venkově k zvláštnímu symbióznímu vztahu mezi většinou a menšinou a k jisté ekonomické provázanosti, která byla více či méně výhodná pro obě strany. Statky, dvory a selské usedlosti získávaly pracovní sílu a pracovní síla získávala práci (tj. prostředky k uspokojení svých potřeb) [13]. Něco podobného bylo samozřejmě platné i pro kovářství, překupnictví a jiné romské podnikání. Takové ekonomické aktivity postupně často směřují i k symbióze mezi různými etniky. Nečas uvádí příklad, kdy terénní výzkum ze začátku 20. století v západomoravském Bohusoudově vedl ke konstatování, že potomci původně přistěhovalých Romů zde: "...žili v symbióze se svými neromskými sousedy a že obě společenství se vzájemně respektovala a vycházela spolu po dobrém, bez jakýchkoliv projevů odporu, zášti či nepřátelství." [14]. K tomu došlo zhruba po něco více jak sto letech od příchodu prvního z Romů do Bohusoudova. Roku 1844 byla v obci trvale přítomna (byla usedlá) už polovina romských osob – k zvýšené míře symbiózy tak došlo (přesněji tato byla zjištěna) zhruba za asi až 60 let od této doby [15]. Koncem 19. století se pro Moravu uvádí, že mezi Romy bylo usedlých již téměř dvě třetiny [16]. Konstatuje se také, že asimilace Romů usedlých v obcích probíhala rychleji a příživnické zdroje obživy (zřejmě je myšlena žebrota a drobné krádeže) byly těmito využívány stále méně. Bylo totiž výhodné být za dobře se sousedy, protože tito mohli v nouzi Romům pomoci. Romští výrobci pak měli i strach o případnou ztrátu svých klientů [17]. To potvrzuje význam ekonomických motivů pro vznik symbiózy.

Shrnutí

Jak je tedy patrné, dříve Romové běžně pracovali, a to včetně dětí. Nic moc jiného jim totiž nezbývalo. Soukromý sociální "systém" nebyl zpravidla ochoten podporovat trvale práceschopné lidi. Ti něco mohli dostat často jen v případě nouze a to ještě tak, aby se sami postavili na svoje vlastní nohy. Pokud tedy chtěli Romové něco k snědku, k bydlení, k zábavě, k oblečení atp., tak zpravidla museli někomu poskytnout nějakou cennou službu nebo zboží. Zároveň se v té době zřejmě Romům nekladlo do cesty za získáním práce (vyjma pronásledování kočovníků a vůbec lidí putujících za prací [18] a částečně i povinné školní docházky) tolik překážek (minimální mzda, bezpečnost práce, daně atp.). Je také patrné, že to byly ekonomické příčiny, které významně napomohly začlenění Romů do tehdejší společnosti. Jistě symbióza a provázanost nevznikla ze dne na den a nešlo to u některých lidí z obou stran bez problémů (drobné krádeže, podvody, pronásledování) a trvalo to také docela dlouho. V současné společnosti je však situace horší. Sociální systém učí občany disponující nízkokvalifikovanou prací, že k obstarání jídla, bydlení, zábavy, oblečení atd. vede i jiná méně namáhavá cesta [19]. Cestě za prací se naopak kladou větší překážky. Ekonomické motivy nám tedy nefungují, a tím nám nemůže fungovat ani symbióza. Oba dva národy se přímo nepotřebují. Symbiózy a provázanosti za takovýchto okolností nemusí být dosaženo za desítky let či stovku let (jako tomu bylo v případě Bohusoudova), ale může to trvat déle anebo k tomu nemusí dojít nikdy [20].