7.1 Habsburská monarchie

V této kapitole se podíváme na to, jaké překážky kladl veřejný sektor do života nižších vrstev v době tzv. divokého kapitalismu. Tomu jsme se již zde porůznu věnovali, proto se nyní budeme věnovat jiným případům, a to buď z Českých zemích anebo z viktoriánské Británie. Prvně je nutné zdůraznit, že toto téma by vydalo na celou knihu a zde se z prostorových důvodů budeme věnovat spíše jen nástinu této problematiky. Začneme v našich luzích a hájích. V žádném případě zde, ale nebudeme tvrdit, že veřejný sektor byl odpovědný za celý rozsah chudoby.

Živnostenský řád starého Rakouska

Živnostenský řád vyhlášený císařským patentem z 20. XII. 1859 a účinností od 1. V. 1860 dle autorů "Dějin hospodářství Českých zemí: od počátku industrializace do konce habsburské monarchie" zajišťoval živnostenskou svobodu v intencích hospodářského realismu a proklamoval naprostou volnost výroby a obchodu [1], ale realita byla poněkud jiná (jistě však šlo o zlepšení situace). Za prvé bylo nutné zaplatit u (osobních) živností předepsanou taxu. Po jejím zaplacení měl občan teoreticky přístup ke všem živnostem bez vyžadování průkazu způsobilosti či nutného vzdělání. Ale za druhé živnosti byly rozděleny na svobodné, jež stačilo podat ohlášení (odpověď) u živnostenského orgánu a dále na živnosti koncesované, kde už bylo nutné splnit zákonné požadavky. Mezi tyto koncesované živnosti patřilo knihařství, knihkupectví, periodická doprava osob, stavitelství, výroba zbraní atp. Živnostenský řád zrušil (konečně) cechy, ale zavedl společenstva, jejichž členem se stal zákonným následkem každý, kdo začal (nastoupil) živnost. Přitom se platila tzv. "inkorporační taxa". Doklad o jejím zaplacení bylo nutné dodat k ohlášení živnosti [2]. Situace s přístupem k podnikání se zhoršila přijetím novely živnostenského řádu roku 1883. Tato novela zavedla vedle dvou výše uvedených živností i třetí skupinu živností, a to skupinu řemeslných živností. K jejich provozování nebyla třeba koncese, ale bylo nutné vysvědčení o vyučení nebo o pracovním poměru v oboru. K této kategorii patřila většina nejběžnějších povolání. Třeba obuvníci, pekaři, krejčí, truhláři, řezníci, holiči, sklenáři atp. Došlo i k rozšíření počtu koncesovaných živností, například o instalaci plynu, vody, elektřiny, pohřební ústavy, nosiče, od roku 1894 cestovní kanceláře. Roku 1907 byl počet řemeslných živností rozšířen na 54 a zároveň vznikly nové vázané obchodní živnosti, které vyžadovaly průkaz způsobilosti (např. vysvědčení z obchodní školy) [3]. Dle jiného pramene od roku 1883 měly být živnosti striktněji organizovány ve společenstvech [4]. Je tedy možné, že před rokem 1883 mohla být situace poněkud uvolněnější.

Takováto opatření dopadala na nižší vrstvy ve dvou rovinách. Pokud vezmeme pouze nekoncesované živnosti, tak za prvé bylo nutné zaplatit při vstupu do živnostenského povolání nějaké poplatky, což zvyšovalo náklady na vstup do tohoto podnikání. Dalšími náklady (zřejmě mnohem významnějšími) byly náklady na získání potřebné způsobilosti - vyučení, škola nebo praxe, a to jak v podobě případné platby za toto vzdělání, tak i v podobě ušlého příjmu. Tyto náklady omezovaly počet lidí, kteří mohli vstoupit do živnostenského podnikání, což pro ně znamenalo omezení počtu pracovních příležitostí a nutnost hledání druhého nejlepšího alternativního zaměstnání. U koncesovaných živností byla situace horší.

Druhá rovina plynula z té první, kdy omezení nabídky práce v daných oborech vedlo (s výjimkou omezené možnosti prodloužení pracovní doby) k omezení nabídky služeb a jejich inovací v těchto oborech, což muselo při stejné poptávce vyvolat zvýšení ceny těchto služeb pro jejich uživatele (zároveň došlo k růstu odměn za tuto práci). Zároveň vyhledání druhých nejlepších alternativních zaměstnání pro obživu znamenalo rozšíření nabídky práce v těchto alternativních oborech a k rozšíření nabídky služeb a větším inovacím u těchto oborů, což muselo při stejné poptávce vyvolat snížení ceny těchto služeb pro jejich uživatele (zároveň došlo k poklesu odměn pro tuto práci). Zatímco na úrovni odměňování práce (případně úrovně inovací) se při takové politice celkově výnosy a náklady kompenzují, tak z hlediska spotřebitelů to znamenalo, že méně žádaných služeb (a případně i zboží) bylo více a více žádaných služeb bylo méně. To nejvíce muselo dopadat právě na ty nejchudší.

Dalším problémem, kterému musela část nižších vrstev shánějících obživu čelit, a který dopadal i na spotřebitele, byla snaha omezit podomní obchod (po staru hausírnictví): "Společný postup řady obchodních grémií se projevil při boji proti rozmáhajícímu se podomnímu prodeji. Jednotlivá grémia požadovala přísné omezení podomního prodeje s poukazem na to, že živnostníkům způsobuje 'nedozírné škody'. Pasáže o podomním obchodu a obchodních agentech byly upraveny v novele z roku 1902. Ta omezovala vyhledávání zakázek obchodními cestujícími a prodej denních potřeb dům od domu." [5].

Daně a jiné poplatky

Za císaře pána: "Státní příjmy naplňovaly daně, poplatky, výnosy monopolů a cla. Cesta ke zvýšeným výdajům byla spatřována ve vyšší daňové zátěži obyvatelstva… Daňové zatížení v monarchii patřilo v Evropě k největším." [6]. Dopady cel na spotřebitele jsou dostatečně známé a zájemce je najde podrobněji třeba v knize H. Hazlitta "Ekonomie v jedné lekci". Výsledkem cel je ve stručnosti následující: cla způsobují pokles mezd a životní úrovně a nevytvářejí žádná nová pracovní místa [7]. Dle I. Jakubce a Z. Jindry nejvíce plynulo z cel do státní pokladny z dovozu kávy (asi 33 % výnosů cel), minerálních olejů (asi 17 %), bavlněné příze (asi 4 %) a železa a železných výrobků (asi 5 %) [8].

V Předlitavsku existovaly na počátku 20. století daně přímé a i nepřímé. Přímými daněmi byly všeobecná výdělková daň, výdělková daň podniků veřejně účtujících, rentová a úroková, důchodová či z osobních příjmů, z vyššího služného, výčepní, majetková pozemková a majteková domovní daň a horní daně (dávky). Nepřímé daně tvořily daně z cukru, lihu, piva, petroleje, masa, vína a akcíz (potravní daň na čáře). Vedle toho zde byla ještě řada poplatků a tax [9]. Výhodou nižších vrstev tehdy bylo, že důchodová daň uložená na příjmy fyzických osob měla nezdanitelné minimum 1 200 korun ročně. Dle R. Vondry si dělník měl přijít kolem roku 1910 dle kvalifikace zhruba na 50 až 75 K měsíčně a kovářský mistr měl zhruba 90 K (tj. 600 až 900 K ročně, pokud měl práci skutečně 12 měsíců ročně respektive u kováře to bylo 1080 K). Pokud to vůbec přicházelo v úvahu, tak u daně rentové a úrokové platilo, že od daně byla osvobozena renta do 1 200 K za rok (osvobozeny od této daně byly i úroky ze státních dluhopisů). Daň z vyššího služného se také nižších vrstev netýkala [10]. Tím ovšem netvrdíme, že by tyto daně placené bohatšími neměly nepřímé dopady na nižší vrstvy.

Daň výdělková podniků veřejně účtujících byla předepsána podnikům, které byly zákonem nebo stanovami povinny předložit účty valné hromadě nebo veřejnému orgánu (akciové společnosti, komanditní společnosti na akcie, těžířstva, pojišťovny, veřejné úvěrní ústavy, družstva, aj.). Sazba daně byla 10 % z čistého zisku v daném roce, ale nejméně 0,1 % podnikového základního kapitálu. Dále dle autorů: "Zdanění akciových společností bylo v Předlitavsku ve srovnání s ostatními státy mimořádně vysoké a mělo přímo retardační vliv na rozvoj těchto forem podnikání." [11]. Tento retardační vliv na podnikání se musel projevit negativně i při uspokojování potřeb spotřebitelů. Navíc šlo o dvojí zdanění (při vyplacení zdaněním prošlého zisku se tento stal předmětem daně důchodové či z osobního příjmu), které obecně penalizuje příjmy korporací v porovnání s příjmy z jiných tržních forem, jako jsou třeba právě živnostníci. Jinými slovy uměle znevýhodňuje tyto formy podnikání před jinými formami podnikání a zdroje mají tendenci se uměle přesouvat od korporací k těmto jiným tržním formám, až se očekávaný výnos v celé ekonomice vyrovná [12]. Tím je narušeno směřování těchto zdrojů do nejefektivnějšího užití, což znamená opět ztráty spotřebitelů, a opět na tom nejvíce tratí ti nejchudší. Bohužel z Jakubcova a Jindrova díla není patrné, zda se 0,1 % podnikového základního kapitálu platilo i tehdy, pokud korporace nedosáhla žádného zisku, pak by totiž šlo i o daň majetkovou (z akumulovaného kapitálu).

Majetkové daně

Takovou daní ovšem byla daň domovní, kterou platili za Kaisera majitelé nemovitostí určených k bytovým účelům, pokud tedy nebyli od daně osvobozeny (osvobozeny byly veřejné budovy, všeužitečné ústavy, školy apod.). Tato daň se dělila na daň činžovní, které podléhaly domy, ve kterých byly nájemní byty (řídila se výší nájemného) a třídní, která se platila tehdy, pokud nepodléhal subjekt dani činžovní (vypočítala se podle počtu obytných místností). V pozdějších novelizacích byly alespoň poskytnuty výhody dělnickým domkům, novostavbám a stavbám malých bytů [13]. Jaký je dopad majetkových daní? Ve stručnosti: Majetková daň snižuje kapitálovou hodnotu majetku a jde ji přenést vzad, a to zejména na majitele půdy. Zatímco pracovníci se budou přemísťovat do lépe placených pozic a kapitalisté budou investovat do výnosnějších odvětví, i když ti první se přesunou do druhé nejlepší práce (druzí do druhého nejlepšího odvětví). Spotřebitelé utrpí díky této vynucené změně v alokaci výrobních faktorů ztráty. Majitelé půdy - a my můžeme dodat, že i majitelé již postavených domů (nejdou přesunovat) - se tomuto daňovému břemenu a ztrátě kapitálové hodnoty majetku nemohou už vyhnout, a to ani při následném prodeji majetku [14]. V případě bydlení bude konečný výsledek takový, že od investování do něho bude majetková daň odrazovat a investoři budou svoje investice směřovat jinam. Výsledkem je utlumující dopad na trh s byty a domy projevující se omezením počtu novostaveb a neprováděním oprav.

Vedle toho byla majetková daň uvalena i na pozemky určené k zemědělskému využívání. Výnos majetkových daní činil v Předlitavsku před první světovou válkou asi 166 milionu korun ročně [15]. Nešlo tedy o malé příjmy. A to ještě byly možné přirážky nižších správních cleků. Ve stejné době jsou doloženy problémy s neudržování bytového fondu pro dělníky a omezená nabídka bydlení [16]. Vliv ovšem mohly mít i jiné věci - třeba omezené bohatství společnosti či stavební regulace. Celý tento problém by jistě stál za podrobnější zkoumání vědců a laiků z řad ekonomických historiků. 

Nepřímé daně

Akcíz (daň potravní na čáře) představoval daň na potravní čáře. Šlo o státní daň, k níž mohly být vybírány i obecní přirážky – viz dále. Daň zatěžovala vesměs potraviny, ale i některé jiné zboží jako bylo uhlí, a to zpravidla u dovozu do měst. V zásadě se tato daň vybírala jen v zemských hlavních městech (v té době jimi byly Opava, Brno a Praha), kde tato daň měla nahrazovat daň z masa a vína. Daň se vybírala i u zboží vyrobeného ve městě, pokud se toto tedy z města nevyvezlo [17]. Tato daň měla dopady v podstatě jako daň spotřební. Klasickými spotřebními daněmi byla daň cukerní, která měla po určitou dobu podobu daně z řepy a od zákona č. 97 z roku 1888 šlo opět o daň z cukru, která činila 38 korun za 100 kg řepného nebo třtinového cukru. Historik J. Janák však uvádí jen 11 zlatých – tj. 22 korun za 100 kg konzumního curku a od roku 1896 26 korun a další nespecifikované zvýšení této daně roku 1898 a současně zákaz dovozu a volného prodeje sacharinu. Dále existovala dle Jakubce a Jindry daň z lihu, a to ve dvou sazbách 35 zlatých (tj. 70 korun, tato platila do určité míry roční produkce) a 45 zlatých (tj. 90 korun, placená nad tuto roční produkci) na 100 litrů lihu. Denaturovaný líh nebyl zpoplatněn. Velmi výnosnou a jednoduchou daní byla daň z piva, vybíraná z mladinky (slad vařený s chmelem). Do roku 1916 činila tato daň 34 halířů z každého hektolitrového stupně. V roce 1913 vynesla tato daň v Předlitavsku 78 milionů korun. Ovšem vedle toho bylo pivo zatíženo ještě zemskými daněmi a do konce 60. let i propinací (výhradní právo prodeje) [18].

Dále existovala daň z masa s výnosem v Předlitavsku 17 milionů korun roku 1910 [19]. A daň z petroleje (minerálních olejů) dle zákona č. 55 z roku 1882 ve výši 13 korun za 100 kg čisté váhy (této dani později nepodléhal benzín pro motorová vozidla a ten který podléhal živnostenským účelům) [20]. „K přímým i nepřímým daním byly ještě předepisovány přirážky (tzv. lokální daně), které sanovaly samosprávné rozpočty. Vypisované přirážky tak byly zemské, okresní a obecní. Přirážky se obvykle pohybovaly v řádu desítek procent.“. Vypsání samotných lokálních daní, které nebyly ve formě přirážek, bylo potřeba zemského zákona. J. Janák uvádí však i přirážky k přímým daním přes 200 % [21]. Uvedená čísla každopádně není možné brát za konečná. Pro příklad dle historika L. Fasory byl život v Brně nákladnější, a to i díky vybírání právě tzv. potravní daně na čáře [22]. R. Vondra uvádí, že kolem roku 1910 stál kilogram cukru 82 haléřů. Přičemž z výše uvedeného je patrné, že daň činila 38 haléřů na kilogram cukru [23]

Podívejme se na dopady spotřební daně, respektive na dopady částečné spotřební daně - tj. spotřební daně uvalené jen na některé komodity, a nikoli na všechny komodity. Tato daň penalizuje jisté druhy výrob. Nejde ji přesunout vpřed, ale má tendenci se přesouvat vzad k faktorům používaným v dané výrobě. "Daň ale nyní vyvíjí tlak na nespecifické faktory a podnikatele, aby opustili zdaňované odvětví a přesunuli se do odvětví, jež není zdaňováno. Během období přechodu může docházet k tomu, že daň je přičítána k nákladům. Protože ale nelze cenu zvýšit přímo, mezní firmy v daném odvětví budou vytlačovány z podnikání a budou se snažit najít uplatnění jinde. Exodus nespecifických faktorů a možná také firem ze zdaňovaného oboru snižuje zásobu zboží, které bude vyráběno. Toto snížení zásob čili nabídky zvýší při dané spotřebitelské poptávce tržní cenu zboží." Dochází k jisté formě "nepřímého přesunu", tím že se cena pro spotřebitele vlivem menší nabídky zvýší. Zatímco nespecifické výrobní faktory se přesouvají do oblastí, kde získávají nižší příjem. V důsledku snížení diskontované hodnoty mezního produktu ve zdaňovaných oborech jsou zvlášť postiženy specifické výrobní faktory, které mohou být jen obtížně využity jinde. Ztrácí i spotřebitelé: "...neboť je ve srovnání s tím, co by nejlépe uspokojovalo jejich potřeby, narušena alokace faktorů a struktura cen. Nabídka faktorů ve zdaňovaném odvětví se nadměrně snižuje a prodejní cena v těchto oblastech je příliš vysoká, zatímco nabídka faktorů v ostatních oblastech je nadměrně vysoká a ceny výrobků jsou tam příliš nízké.“ [24]. Přirozeně na dani vydělává veřejný sektor a lidé a obory, které jsou jim dotováni.

Na druhou stranu podíl veřejných výdajů nepřesahoval na začátku 20. století zpravidla 10 % HDP [25]. Pokud patřilo v Rakousku zdanění v Evropě k největším, mohlo to být o něco více. Tudíž přímý dopad na obyvatele a i chudé obyvatele nemusel být až tak výrazný. Na druhou stranu vzhledem k tehdejší úrovni blahobytu musela být pravděpodobně i malá ztráta prostředků pociťována intenzivněji než dnes. Vedle toho bylo nutné se potýkat se státními monopoly, jako byl třeba tabákový průmysl. Roku 1889 se podílel čistý výnos z monopolů na státních příjmech Rakouska-Uherska 25,37 %, zatímco daně a kolky, taxy a poplatky 60,73 % a cla 13, 88 % [26]. Dále bylo nutné se potýkat s jinými regulacemi či nepřímými dopady daní (viz dopady majetkových daní atp.).

Přínos veřejných výdajů pro nižší vrstvy

Z veřejných výdajů ovšem plynul některým částem nižších vrstev také nějaký přínos. Prvně šlo o (nepříliš úspěšnou) obranu. Výsledky obrany z let 1859, 1866 a 1914-8 jsou pro Habsburskou monarchii dosti tristní. Při napadení Bosny roku 1878 nebo Srbska roku 1914 [27] se dá o „obraně“ více či méně účinně pochybovat. Dále šlo o policejní a soudní služby, které se vyznačovaly z hlediska nižších vrstev dosti proměnlivou kvalitou a někdy se obracely i proti bezúhonným nižším vrstvám (o využívání těchto služeb proti nižším vrstvám bude ještě řeč). Dalším přínosem bylo veřejné školství. Nemůžeme zde však říci, že šlo zcela o oblíbenou věc mezi dětmi a rodiči z nižších vrstev. O tom svědčí záškoláctví, které bylo běžné i v 19. století, a to dlouho po vydání Všeobecného školského řádu Marií Terezií roku 1774 a zavedení povinné školní docházky císařem Františkem I. roku 1805. Například ještě v první polovině 19. století řada dětí do školy nechodila [28]. Dle A. Zbavitele ještě ve školním roce 1876/1877 někteří rodiče neposílali děti ve Frenštátě pod Radhoštěm do školy anebo je posílali velmi nedbale. Těmto zde hrozila pokuta anebo vězení [29]. Pokuty za neposílání dětí do školy ve výši dvojnásobné školní platby a případně obecní práce pro ty, co byli chudobní uváděl i J. Baďura za tehdejší Lipenský okres [30]. Jiní rodiče raději ustoupili předem.

Dalším významným výdajem byly výdaje na dopravu. Veřejný sektor se zabýval výstavbou a provozováním silnic, některých železnic a někde i hromadné městské dopravy [31]. Nižší vrstvy v námi sledované době většinou chodily pěšky. Za svůj denní výdělek si tkadlec (zdá se, že tito patřili ke kvalifikovanějším a tedy lépe placeným pracovníkům zdejšího textilního průmyslu) mohl v Brně koupit 3 až 4 jízdenky na zdejší pouliční dráhu. Tentýž autor klade postupné mizení kočovného způsobu života dělníků (myšleno je stěhování) na začátek 20. století, kdy ke stabilizaci přispěla lepší dostupnost veřejných (myšleno včetně soukromých) dopravních prostředků [32]. Jinde tento autor přímo píše, že pouliční dráhu v Brně do roku 1899 používali spíše příslušníci nižších středních vrstev, cena jízdného byla pro dělníky vysoká a představovala pro řadu dělníků třetinu denního výdělku [33]. Pravděpodobně podobné poměry vládly i jinde a přínos této dopravy dlouho nebyl pro nižší vrstvy nijak vysoký. Podobné to bylo jistě i s železnicí. Větší význam mohl být nepřímý, a to díky dopravě zboží pro nižší vrstvy. Další výdaje, které část nižší vrstvy čerpala z veřejných rozpočtů, byly chudinské dávky, veřejné stravování a lékařská péče. A zejména ve městech se mohli lidé (ovšem všech vrstev a spíše dříve u těch bohatších) těšit z postupné výstavby (většinou) veřejných kanalizací a vodovodů. Ovšem je otázkou na kolik byly nižší vrtvy ochotné platit daně, protože koneckonců šlo o daně, jejich vybírání je spojeno skoro vždy s donucení. Tolik stručné shrnutí dopadů různých opatření veřejného sektoru na chudé. Pravdou je, že by nebylo špatné, kdyby se historici blíže zaměřili na to, jaké vlastně byli přínosy a ztráty nižších vrstev z veřejného sektoru v době dlouhého století.