7.3 Habsburská monarchie podruhé

Boj proti tulákům

Roku 1873 byl v Rakousku přijat  zákon, kterým se vydávala nařízení podle policejního trestního práva proti zahálečům a tulákům. Tento zákon byl namířen v prvé řadě proti tulákům a osobám štítícím se práce. Kámen úrazu byl ve vymezení pojmu tulák v paragrafu 1 (dle tohoto paragrafu bylo odsouzeno nejvíce osob). Tím byl ten: "kdo nemaje určitého bydliště aneb opustiv své bydliště, bez zaměstnání a práce se potuluje a nemůže prokázati, že má prostředky ke své výživě nebo že jich bezelstně nabýti hledí, potrestán buď jako tulák vězením osmi dní až do jednoho měsíce.". Opakované dopadení mělo mít za následek tuhé vězení od jednoho do třech měsíců za použití dalšího zostření trestu dle trestního zákona. Dle druhého paragrafu (dle něho byly odsuzovány především osoby práce se štítící) mohl politický úřad nařídit osobám (mimo osob potrestaných za skutečné zločiny) potrestaným za žebrotu a potulku, aby prokázaly, že se živý dovoleným způsobem. Opomenutí bylo trestáno sazbou  3 až 14 dní a při opakování tuhým vězením do jednoho měsíce [1]. Citovaný J. Janák si zcela správně všiml, že: "Již z širokého vymezení pojmu tulák, které obsahoval paragraf 1, je zřejmé, že podle protituláckého zákona mohl být postižen každý cestující, který neměl dostatečné finanční prostředky." [2].

V té době bylo běžné, že obyvatelstvo migrovalo z upadajících (retardovaných) regionů do těch prosperujících, a že docházelo k růstu počtu obyvatel měst, a to zejména těch velkých [3]. Práci bylo nutné hledat nejen v době hospodářských poklesů (jeden takový přišel právě kolem roku 1873, zákon na něj mohl i reagovat), ale i jen díky změnám ve struktuře výroby z důvodu změn v poptávce nebo z důvodu zaměstnancovi nespokojenosti s původním místem atp. Tehdejší nižší vrstvy navíc neoplývaly vlastnictvím zajímavějších peněžních částek, a to zvlášť v době migrace za prací – přesněji migrace za příjmem. Vše navíc komplikovala exitence pracovních knížek, a pokud se člověk nemohl vykázat v této knížce osvědčením o předchozím pracovním poměru a prokázat tak, že hledá práci, mohlo být zákona použito proti němu. Na příliš široké vymezení pojmu tulák a na to, že okresní soudy masově odsuzují osoby, které ve skutečnosti tuláky nejsou, upozorňovala i tehdejší právnická literatura [4].

Situace byla horší než předchozí zemské zákonodárství proti tulákům platné do roku 1873, které předpokládalo u tuláků, že se jednalo o osoby bez přístřeší a trvalého bydliště. Navíc zákon z roku 1873 umožňoval do roku 1875 i odsuzování žebravých mnichů [5]. Dále paragraf tři zákona zakazoval vydávat vysvědčení (v podstatě povolení vydané obcí) o neštěstích anebo chudobě, která byla určena k žebrání od místa k místu. Dále zákon zaváděl policejní dohled mimo jiné i pro ty, co byli několikrát odsouzeni pro potulku a jevili se nebezpečni cizímu majektu.

Zákon se zabýval i dodáním odsouzenců do donucovacích pracoven - robotáren, tam mohly skončit i osoby, které se dopustily některého z přestupků protituláckého zákona, nebo přestupků smilstva provozovaného jako živnost (prostituce) nebo přestupku žebroty. Milostivě však bylo přikázáno, že v robotárně nemůže být držen nikdo nepřetržitě déle než “pouhé” tři roky [6]. Jak je z výše uvedeného patrné, tak zmíněný zákon z roku 1873 zcela zřetelně obsahoval institut presumce viny.

Dle Janáka bylo odsouzeno na Moravě podle některého paragrafu protituláckého zákona v letech 1874 až 1885 103 707 osob (dle paragrafu 1 to bylo 93 039 osob), z nichž 5 993 osob bylo postaveno pod policejní dohled (zde ale mohlo jít dle dikce zákona i o skutečné zločince) a 2 410 osob bylo posláno do robotárny. Z Janákovi statě je však patrné, že někdy existoval značný rozdíl mezi počtem zatčených a odsouzených - například v Praze bylo v letech 1874 až 1881 potrestáno jen 27,7 % osob z počtu zatčených pro tuláctví. Zatčeným se totiž buďto podařilo prokázat nevinu anebo nebyli vůbec před soud postaveni [7]. Je jasné, že i takovéto zatčení znamenalo zdržení v cestě za prací anebo i jinou aktivitou a bylo zřejmě pro některé nepříjemné - tj. zvyšovalo náklady na hledání práce a cestování. Je ovšem také pravdou, že určitá část občanů (dle Janáka štítících se práce) vítala zaopatření ve vězení přes zimu, kdy počet odsouzených podle protituláckého zákona rostl vždy od prosince do března, a to právě nejen z důvodu menšího množství sezónních prací v zimním období (a tedy u práce se neštítících intenzivnějšího hledání práce). Naneštěstí nový protitulácký z roku 1885 vymezil pojem tuláka ještě šířeji [8]. J. Janák svoji stať napsal za komunismu, proto neklade prakticky žádný důraz na pronásledování skutečných tuláků a práce se štítících žebráků, protože tito lidé byli dle teorií K. Marxe a B. Engelse příživnickým lumpenproletariátem. Ať si o takových lidech myslíme cokoliv, tak pokud se chovají nenásilně, stěží někomu škodí a tedy zásah proti nim může být stěží ospravedlněn.

Nelehká pozice zaměstnanců

Ve sledované době měli zaměstnanci díky tehdejší legislativě poměrně nelehkou pozici. Například předčasné odejití ze zaměstnání znamenalo přestupek proti živnostenskému řádu (tj. zákonu) a zaměstnanec riskoval potrestání a i to, že mohl být zaměstnavatelem prostřednictvím úřadů donucen k návratu do práce po dobu, chybějící do výpovědi a požadovat po něm náhradu utrpěných škod [9]. Zaměstnanec musel být, jak bylo již zmíněno, vybaven za monarchie a i později pracovní knížkou (Arbeitsbuch), kde se zaznamenávaly vedle osobních údajů i všechna zaměstnání [10]. Až do roku 1875 platil (chtělo by se říci protimonopolní) zákon klasifikující každé skupinové ujednání zaměstnanců o mzdě jako trestný čin. Situace se však nezlepšila příliš ani později. Roku 1885 si křesťansko sociálně orientovaný časopis Dělník stěžoval na zásahy policie: "...policie každý přípravný krok ku shromáždění lidu hned z počátku zruší, podniknutou schůzi dělníků pozavírá a vůbec poradu každou na straně dělníků ničí..." [11].

V době 2. poloviny 19. století (v pramenu přesněji v době policejní kariéry J. Schlittera) dle L. Fasory směřovalo politické zadání pro bezpečnostní aparát ve vztahu k dělnickému hnutí víceměné k perzekuci dělnického hnutí a jeho politických projevů, které byly vnímány jako státu nebezpečné [12]. Je zřejmé, že dělníci se snažili převzít část moci. Přičemž motivací nemusela být jen snaha o vyloučení části jejich konkurentů z trhu práce či touha po moci, ale i snaha omezit represi vlády. Tato skutečnost tak paradoxně dělníky respektive jejich představitele více motivovala k cestě za dosažením moci.

Brněnský policejní ředitel J. Schlitter opakovaně doporučoval k boji s mluvčími sociální demokracie následující postup: "...vyprovokovat je k porušení zákona a zatýkáním zbavovat dělnictvo radikálních vůdců.". Dle L. Fasory byla tato politka aplikována v Rakousku, Německu a i Švýcarsku víceméně plošně. A vedla dle něho ve střednědobém horizontu k jednoznačně opačnému důsledku - personální nestabilita v dělnických organizacích a nimbus mučedníků v boji se státem vedl k větší politizaci a radikalizaci dělnictva a i jeho homogenizaci [13].

Zastřel si svého dělníka

Zcela samostatnou kapitolou byly stávky. Respektive užívání násilí proti pokojně stávkujícím zaměstnancům. Toho přečinu se ve sledované době dopustil veřejný sektor vícekrát a několik takových tragédií se odehrálo i v době první republiky (viz třeba poměrně mírumilovná Duchcovská a poněkud nejasnější Frývaldovská stávka). V době monarchie se u nás asi nejproslulejší tragédie spojená se stávkou stala stávka ve Svárově (dnes Velké Hamry u Tanvaldu) roku 1870. Pokojný pochod dělnictva k továrně ve Svárově byl ukončen žádostí o vpuštění delegace do továrny, což bylo odmítnuto, a pak bez předchozího varování a výzvy k rozchodu zaútočilo vojsko a následně četnictvo bajonety a střelbou. Ředitel továrny ve Svárově V. Palme se měl sice před svědky vyjádřit, že: "Až příjdou, dám jich padesát zastřelit, a pak uvidíme, co budu dělat." [14], ale ve Svárově násilí nepáchal on, ale příslušníci veřejných bezpečnostních sborů. Ostatně tak tomu bylo i v ostatních případech. Výsledkem bylo 6 mrtvých účastníků stávky (pochodu), 1 zastřelené nezúčastněné dítě a desítky raněných. Připomeňme, že v pojetí Karla Marxe byl kapitalismus založen na soukromém vlastnictví, zatímco komunismus se měl opírat o společenské (tj. veřejné) vlastnictví [15]. Starý komunistický dějepis pro osmou třídu uvádí jednoznačně: “Na rozkaz velitele vojsko zaútočilo proti shromážděným dělníkům. Při srážce použilo střelných zbraní.” [16]. Lidi zabíjelo tak de facto veřejné vlastnictví. I po roce 1875 zůstávaly četné možnosti jak dezinterpretovat některá omezení koaličního práva, přijatá oficiálně jako obrana proti údajně “teroristickým protředkům hospodářského boje”, jako byly divoké stávky nebo stávky bez určení reálných poždavků. Bezskrupolózní vyzužívání policejní a vojenské asistence uvádí například zmíněný L. Fasora i pro “Akciovou továrnu česané příze” (tzv. Kemka) v Brně [17]. A dalo by se pokračovat.

Samozřejmě to neznamená, že dělníci byli vždy mírumilovní. Hned ve stejném zdroji jako je Svárovská stávka, je uvedena stávka zvaná “Lučanská pozdvižka” (Lučany nad Nisou) z roku 1890 vypuklá kvůli novým sekacím sklářským strojům, které byly prý 300 krát produktivnější než podomácku pracující sekáč. Tehdy byly zničeny sekací stroje, zásoby skla a zdemolována budova v jedné brusírně. Vypleněno několik dalších domů, došlo i na kradení a vydírání a i na střet s četnictvem strážícím majetek. Tento střet si vyžádal dva mrtvé dělníky a mnoho raněných a pobodaných. Nebo citovaný historik M. Šebela uvádí stávku z roku 1886 v Parníku (dnes část České Třebové), která skončila pustošením ředitelské zahrady a úprkem ředitele před pronásledovatelkou s koštětem v ruce [18]. A dalo by se opět pokračovat.

Již ovšem dříve například císařské nařízení z roku 1854 tzv. Prügelpatent opravňoval polici a četníky "vychovávat" některé přestupníky zákona výpraskem. To se vtahovalo jak na zlodějíčky, tak i na původce dělnických stávek. Horní sazba byla pro muže 20 ran holí, ženy byly trestány metlou [19]. Zásahy proti dělníkům pomocí brachiální moci jsou ještě staršího data než tento patent.

Veřejné pojištění a jeho negativní externality

V jiném svém díle uvádí plodný historik L. Fasora, že dle živnostenského řádu z roku 1859: „Zřízení [pojišťovacích, pozn. autora] pokladen mělo stále fakultativní ráz, obecně definované principy nebyly po dlouhou dobu nijak rozvedeny ani specifikovány a v podstatě tedy zřízení zabezpečení záviselo na libovůli zaměstnavatele.“ I přesto konstatoval dle Fasory historik J. Janák, že v letech 1860 až 1888 došlo k velkému rozmachu podpůrných spolků a závodních podpůrných pokladen. To se změnilo v letech 1888 až 1889. Někteří lidé nebyli spokojeni s tímto stavem, a tak bylo zvoleno politické řešení, které mělo přivést pod ochranná křídla pojištění více dělníků (netýkalo se to ovšem všech pracujících). A tak v roce 1888 začal platit zákon o povinném úrazovém pojištění (přijat 1887) a o rok později zákon o nemocenském pojištění (přijat 1888).

Fasora pak uvádí pro dobu po roce 1888, že v řadě (závodních) nemocenských pokladen drželi otěže organizace pevně v rukách zaměstnavatelé, ale jen zřídka zde došlo k zásadním a křiklavým porušením pravidel, které by řadové členy přiměla k odchodu. Byl zde navíc relativně větší příspěvek zaměstnavatele (i než u veřejných okresních pokladen). Zaměstnavatel přechodem dělníka k veřejné okresní nemocenské pokladně ztrácel významnou část své sociální kontroly a neměl zájem dělníky v této cestě k větší nezávislosti podporovat [20]. Zaměstnavatel si tedy za větší sociální kontrolu musel připlatit. Dále Fasora uvádí, že u jiného typu pokladen - spolkových pokladen ležela naprostá většina finančních příspěvků na členech spolků a od zaměstnavatele se dal čekat jen malý příspěvek [21]. Výhodou však bylo, že těmto pokladnám si zcela pracovníci šéfovali. Oba dva druhy těchto pokladen existovaly i před lety 1888 a 1889. Samozřejmě pokud se pracovník nechtěl nechat pojistit a patřil mezi ty, co se museli pojistit, tak z toho příliš nadšen nebyl. Přejděme však k ještě zajímavějšímu negativnímu dopadu. Předně je nutné uvést, že zavedení tohoto veřejného pojištění byl ústupek konzervativní vlády dělnickému hnutí a přivedl  část moci do rukou představitelů tohoto hnutí. Jaké byly důsledky?

Dle L. Fasory byla situace ve veřejných okresních pokladnách následující: „Nelze však určitě tvrdit, že by poměry v okresních pokladnách pod sociálně demokratickou kontrolou byly prosty oligarchismu….Talentovaní machiavelisté uvnitř sociálně demokratického tábora správně vycítili, že právě nemocenské pokladny představují jako mocenská základna ideální prostor, nabízející poměrně slušný výdělek s minimem rizika a malým pracovním nasazením, snadnou možnost eliminace kritiků a tedy petrifikace vlastního postavení a také obrovský prostor pro vytváření klientských sítí na bázi distribuce těžko dostupného, ale velmi žádaného statku, jakým byla kvalitní zdravotní péče.“. Autor pokračuje dále: „V činnosti pokladen a pojišťoven se mnohem více než třídní boj a socialistická politika projevovala otázka národnostní a boj o kontrolu obrovských finančních prostředků mezi různými zájmovými skupinami napříč politickým spektrem i napříč frakcemi uvnitř sociální demokracie.“ [22].

Politické řešení přineslo poměrně slušné negativní externality, které nemusel (ale ne nutně) dopředu nikdo předpokládat. Lidé chybují a dopouštějí se omylů a i nepravostí, a to i jako politici či úředníci. Je patrné, že někteří dělníci (například zmínění kritici nebo ti, co o toto pojištění nestáli) si nijak nepomohli a dost možná se i jejich pozice zhoršila. Měli však smůlu veřejné vlastnictví proti ním zasáhlo.

Selhání veřejného sekotru prizmatem teorie veřejné volby

Výše jsme si všimli, že to byl v podstatě věřejný sekor ať už v podobě policie, četnictva anebo zákonů, který zhoršoval přímo pozici nižších tříd nebo byl proti nim přímo zaměřen. Toho si všímá paradoxně i zmíněný Dějepis 8 z doby komunismu na s. 183. Nutno však uvést, že komunisté se chovali velice podobně a stávky také potlačovali. Ostatně i komunistická strana byla směsí zájmových skupin a klik, které prosazovaly parciání zájmy. Nyní si objasníme důvody této skutečnosti. K tomu nám poslouží teorie veřejné volby a konkrétně její představitel M. Olson. Ve své knize "Vzestup a pád národů: ekonomický růst, stagflace a společenská rigidita" tento uvádí v jednom ze svých pravidel, že: "Členové "malých" skupin mají nadprůměrnou schopnost zorganizovat se ve prospěch společných zájmů. Jejich výhoda se časem snižuje, nikdy však nezanikne, ani ve zcela stabilizovaných společnostech."[23]. Zjednodušeně řečeno menší skupina lidí se prostě snadněji domluví. Navíc bohatí lidé mají větší prostředky k tomu, by mohli vést intenzivnější jednání.

Pokud vznikne taková skupina, tak pak stojí před otázkou, jak prospět svým členům. To lze udělat dvěma způsoby. Pokud použijeme pro vysvětlení koláče, tak jak to udělal Olson, tak dojdeme k tomu, že: A) je možné upéct větší koláč anebo B) je možné si na úkor ostatních ukrojit větší díl již hotového koláče. Přičemž platí, že typická skupina, reprezentující úzký segment populace, má malý, pokud vůbec nějaký důvod k tomu, aby se obětovala ve prospěch společnosti a nejlépe svým členům poslouží tím, že pro ně uchvátí co největší díl ze společného produktu (koláče) [24]. Vyplácí se pak používat politiků, úředníků a zákonů ve vlastní prospěch a zároveň mizí podněty pro hledání alternativních řešení. Dle Olsona platí, že: "Rozptýlené skupiny (nezaměstnaní a chudí) nemají po ruce selektivní podněty, skrz něž by se jednotně postavili tváří v tvář zájmovým skupinám, které těmito prostředky disponují a jejichž organizovaná aktivita přichází na požádání jak mávnutím kouzelného proutku." [25]. M. Olson se zabýval ve své knize především dopady zájmových skupin na ekonomickou výkonost společnosti, ale jeho tvrzení lze stejně tak dobře vztáhnout na námi zkoumané historické období. Jeho kniha se taktéž týká zájmových skupin v demokratických režimech.

Do toho zapadá i uvedená legislativou vytvořená nerovnost u koaličního práva. Olson totiž tvrdil, že: "...ortodoxní předpoklad levice i pravice, že trhy generují více nerovnosti než vlády, které se následně snaží "potlačit" jejich efekty, je nepravdivý v případě mnoha společností a že je pouze částečně pravdivý pro všechny ostatní." [26]. Tato věta nemusí být nutně nahlížena jen ve smyslu majetkové rovnosti, ale i rovnosti zacházení, což je právě případ koaličního práva za císaře pána. Důležité také je, že doba 2. poloviny 19. století a začátku 20. století byla dobou poměrně stabilního (a dodejme až na pár vyjímek klidného) vývoje, což je dle Olsona důležitým předpokladem jednodušího vzniku a vývoje zájmových skupin a jejich udržení v chodu [27].

Demokracie jako řešení?

Dokáže si s těmito problémy poradit demokracie? Námi sledovaná doba se nevyznačovala velkou demokracií (ale ani ne nulovou demokracií). Ve druhé polovině 19. století se typicky v Rakousku-Uhersku nebo Británii rozšiřoval počet voličů, ale třeba všeobecné volební právo pro všechny dospělé muže bylo uzákoněno v rakouském mocnářství až roku 1907. Tato otázka je tedy poměrně důležitá.

Obecně lze říci, že pokud je pro něco většina takto ještě neznamená, že je to rozumné nebo kvalitní. Pojďme však popořádku a nahlédneme do knihy V. Rambouska "Všežravý stát". Předně: "Motivace, cíle, a tedy chování jednotlivých státních institucí nakonec není odlišné od skupin organizovaného sobectví - lobby, klanů, svazů." [28]. Lidé jsou prostě pořád lidé a vstupem do služeb státu u nich nedochází ke konverzi na anděly. Proto, jak uvádí autor knihy, například kupující v dresu státu je motivován také vlastními zájmy a zajímá ho to, aby se na produkci veřejných statků z rozpočtu přidělovalo, co nejvíce peněz. Cena, kvalita a včasnost plnění státní zakázky ho zajímá jen tehdy, pokud je ohrožen jeho vlastní zájem [29]. Cena, kvalita a včasnost zajímá podnikatele nebo jeho zástupce, protože tito hospodaří s prostředky, které musí získat tím, že spotřebitelům nabídnou zboží a služby, které si tito cení - tj. jejich příjmy pramení z dobrovolné spolupráce, a to platí i pro toho, kdo prodává pouze vlastní práci [30]. Politika dle autora zajímají zájmy voličů velmi málo (viz dále). Pro byrokrata a rozpočtové instituce není důležitý názor daňového poplatníka (dodejme i voliče), ale názor těch, kteří rozhodují o jejich rozpočtech [31]. Pro byrokrata, jehož kvalitu lze hodnotit jen subjektivně (své služby neprodává na trhu), je nutné ovlivnit ty (nadřízené byrokraty a politiky), kteří rozhodují o jeho povýšení anebo přidělení jiných požitků [32].

Pro V. Rambouska je zřejmé, že voliči nejsou prakticky schopni rozhodovat o financování výdajů na veřejné služby. Uveďme z knihy několik příkladů. Položek veřejných výdajů je u nás obrovské množství. Dále voliči nemají často ani tušení o existenci řady státních institucí. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy má 17 přímo řízených organizací. V rámci ministerstva zemědělství existují například i výzkumné ústavy pro okrasné zahradnictví a pro myslivost [33]. Zákon o dani z příjmu měl v půlce nultých let tohoto století 80 tisíc slov a slovo výjimka se v něm vyskytovalo 260 krát. Daňové zákony v USA mají skoro 4 milióny slov [34]. Prostě dle autora daňoví poplatníci - platící daně pod hrozbou násilí – nemají a nemohou mít přehled o tom, na co se jejich zdroje použijí a ani o tom nerozhodují [35]. Další příklad rozpočet USA je kniha o více než tisíci stranách [36]. Uveďme i příklad odjinud: v roce 2010 vyprodukovaly evropské unijní instituce 2 370 právních aktů a v unii existovalo 31 tisíc právních předpisů platných pro všechny členské státy [37]. Skutečně stěží si lze představit, že politik nabídne ve volební kampani voličům zvýšení prostředků vynaložených třeba na konkrétní oddělní v nemocnicích o 521 miliónů Kč. Ostatně sami voliči požadující navýšení těchto prostředků mají různě vysoké představy o této částce a o jejím přesném použití. Politici a byrokraté tak mají volnost při rozhodování o veřejných výdajích [38]. Pokud zkonfrontujeme uvedená tvrzení autora s tvrzeními ekonoma B. Caplana, tak dojdeme k menšímu upřesnění. Dle Caplana politici spíše slouží voličům, ale zájmové skupiny realizují své cíle v oblastech, které voliči považují za nedůležité [39]. Dle téhož mohou politici do jisté míry manévrovat a ignorovat tak přání lidu [40]. Politici nemají tedy úplnou volnost, ale tato volnost, jak ukazuje Rambousek, je poměrně dost velká. Zvyšte výdaje na hasiče! Ale o kolik, kdy, v jakém regionu a v které oblasti hasičské práce? Dodejme, že z uvedeného implicitně vychází, že přímá demokracie může být pouze doplňkem k nepřímé demokracii, k despocii anebo k (převážně) svobodné společnosti. Sama o sobě je technicky nemožná. Také je nutné připomenout, že voličův hlas samotný má nulovou váhu, přestože někteří voličové mohou trpět iluzí, že jejich hlas něco znamená a že o něčem rozhodují [41].

Poměrně velký prostor věnuje autor tzv. hlasovacímu paradoxu. Tento paradox prvně popsaný markýzem de Condorcet v 18. století lze přiřadit k nevýhodám demokratického hlasování, kterou mnozí lidé dnes nekriticky obdivují. Paradox způsobuje, že o vítězství něčeho rozhoduje pouze pořadí, v jakém se hlasovalo. Z toho plyne význam kohokoliv, kdo rozhoduje o pořadí hlasování. A dále fakt, že opakované hlasování vede k jiným výsledkům [42]. Rozhodování skupiny je tak často nelogické. A: „Paradox vede také k tomu, že hlasováním není možné dospět ke zjištění společenského zájmu. Pokud se něco za společenský zájem vydává, vždy lze nakonec zjistit, že je to pouze zájem některých.“ [43]. Společenský zájem prostě neexistuje. A tím jsem ani zdaleka problémy demokracie nevyčerpaly. Z důvodu rozsahu se zde zmíníme již jen o jednom problému, který je zvláště důležitý, tak už prostá existence hlasovacího paradoxu znamená, že: „…problematika kolektivního rozhodování netrpí kvalitou zúčastněných jednotlivců, ale je rozporná ze své podstaty, a tedy změna na místech rozhodovatelů – politiků, poslanců nebo ministrů - v této oblasti nic neřeší.“ [44]. Zdá se tedy, že demokracie není příliš velkým vylepšením situace a někdy je tomu i naopak.

Preference občanů a ekonomická kalkulace

S předchozím souvisí úzce i problém zjištění preferencí občanů a problém ekonomické kalkulace. Dle Rambouska: „Skutečné potřeby a kvality poskytovaných veřejných statků nejsou díky absenci kupujících objektivně zjistitelné.“ [45]. Doplňme, že chybí ceny a jejich změny, zisky a ztráty. Přírůstky a ztráty užitku občanů není možné zjistit a změřit. To dobře ilustruje autor i příkladem existence plošných úspor v jednotné zpravidla procentní výši ve veřejném sektoru, který lze sotva najít v sektoru soukromém [46]. Je však překvapivé, že v celé knize se nelze setkat se jménem ekonoma Ludwiga von Misese, který prvně poukázal na problém nemožnosti ekonomické kalkulace u veřejného vlastnictví a poukázal na problémy byrokracie – byrokratického managementu. Doplňme ještě Rambouskovi vývody o poznatek, že nemožnost ekonomické kalkulace také vede k tomu, že pro byrokrata a politika bude výše nabídnutého úplatku jedním ze zdrojů jeho rozhodování [47].