9.1 Starobince pro chudé ve Velké Británii

O strobincích pro chudé staré lidi (špitály, anglicky almshouses, college, hospital aj., dále budeme používat jen termín starobinec) budu psát v kapitole 15.4. Tam se seznámíme s počtem lůžek v těchto domovech a rozsahem péče. Nyní se zaměřím i na jiné věci, i když v některých případech se budu opakovat.

Dle A. Hallett: "Mezi mnoha charitativními schématy, které existují, starobince stavěné pro poskytování přístřeší pro starší potřebné lidi, jsou nejvíce viditelné." [1]. Dle historika B. Howsona: "Charita byla částí britského způsobu života po mnoho staletí. Viktoriánská éra je považována mnohými za nejvíce plodnou v charitativní a filantropické práci..." [2]. A to i přesto, že docházelo ve stejné době k počátku úpadku v návštěvě kostelů [3] a za okny zuřil tzv. divoký kapitalismus. Dle Howsona bylo mezi filantropy (a také těmi, kteří požadovali sociální reformy) věřící i v boha nevěřící lidé [4]. Co se týká konkrétně starobinců viktoriánské éry, tak: "S viktoriánskou érou přišel poslední velký věk výstavby starobinců. Z dvou tisíc nebo tak podobně skupin starobinců, které jsou v současnosti obydleny, bylo odhadováno, že více než 30 % bylo postaveno během šedesáti devíti [sic!] leté velkolepé vlády královny [5].

Příklady starobinců

Zde uvedeme pro ilustraci několik příkladů starobinců, které vznikly v 19. a 20. století. Například roku 1829 nechala v Dumfries (Dumfriesshire) jistá Marry Carruthers finanční prostředky pro obydlí pro 10 nebo méně chromých nebo slepých žen. V roce 1868 v Machynlleth (Powys) založila starobinec vikomtka Vane. Starobinec "Trinity Hospital Shotesham" v Shoteshamu (Norfolk) postavila v roce 1885 obchodnická londýnská společnost se střižným zbožím "Mercers Company of London" [6]. Z roku 1818 pochází "Ann  Bearpacher's Almshouses" ve Wotton-under-Edgr (Gloucestershire), z roku 1886 "Chavasse Almshouses" ve Walsallu (dnes West Midlands) a z roku 1860 "Frances Sanders' Almshouses" v Owston Ferry (Lincolnshire). Tyto tři starobince požadovaly, aby uchazeči byli členové Anglikánské církve [7]. K tomu viz dále. Malé starobince reprezentuje například "Portterell's Almshouse" v Duffieldu (Derbyshire) vzniklý roku 1810 nebo "Petworth Estate Almshouses" v Tillingtonu (Sussex) z roku 1840 anebo "Mrs. John Aston Watkins Almshouses" z doby kolem rok 1928. Starobince byly hojně zastoupeny také ve velkých a významných městech. Třeba roku 1848 respektive 1868 vznikly starobince v Edinburghu nebo Worcesteru. Opravdu velký starobinec vznikl třeba v letech 1862 až 1864 v Newlandu (Worcestershire) [8].

Jiný pramen uvádí, že charita "The Bradford Tradesmens' Homes" založená roku 1856 poskytovala starobní ubytování pro obchodníky (a na nich závislé osoby), kteří upadli do těžkých časů a nebyli schopni se uživit. Tato charita vystavěla starobinec o 30 obydlích, což bylo později rozšířeno o dalších 13 obydlí od jisté dárkyně na paměť jejího muže. Velky starobinec byl schválen roku 1844 v Aberfordu (dnes West Yorkshire) dvěma sestrami na paměť jejich otce (a bratrů). Ve Withby (Yorkshire) projektoval roku 1842 přední viktoriánská architekt G. G. Scott "Seaman's Houses" [9].

"V 20. století byly postaveny domy pro penzionované Nottinghamské havíře z peněz zanechaných Marry Hardstaff, když Jane Maddock poskytla řadu obydlí V Alsageru (Cheshire) a Maria Laetitia Kempe Homeyard Homeyardovské domy pro vdovy cornwallských námořníků ve Veryanu (Cornwall), když použila peníze vydělané na výrobě patentované medicíny Ligufruta.". V ranném 20. století tři ředitelé pivovaru „Sheffield Brewery Company“ založili „Elen Carter Almshouses“ v Totley (Yorkshire) pro penziované pivovarnické pracovníky [10]. Starobince vznikly v Yorku roku 1931 a ve Welshpoolu (Powys) i roku 1940, ba i později  - například v Bathu starobinec „St John’s Hospital“ otevřel novou budovu roku 2003 [11]. B. Howson uvádí družstevní hornické starobince "Durham Aged Mineworks‘ Homes Association", založené v Durhamu roku 1898, s cílem poskytovat obydlí penzionovaným havířům z durhamských dolů. A do roku 1925 bylo v durhamském hrabství  těchto malých skupin obydlí v počtu přes jeden tisíc. Po 1. světové válce vznikla řada domů pro veterány z této války. Například "North East(ern) Railway Company" poskytovala obydlí pro přestárlé, nemocné a zraněné železničáře, kteří se vraceli z války. Bylo postaveno nějakých 440 obydlí. Monstrózní byla tzv. Whiteley Village postavená na připomínku zavražděného podnikatele Williama Whiteley (z jeho odkazu), která ubytovala 350 penzistů. Vesnička (ve Walton on Thames, Surrey) měla obchod, knihovnu,  kostel (zřejmě anglikánský), nonkonfirmistickou kapli, římskokatolickou kapli, klub, restauraci atp. Howson uvádí i nové starobince z roku 1951 nebo 1965 (1979) [12]. Atd. Dnešní "The Almshouse Association" reprezentuje dle Howsona zájmy přes 1730 charit, které vlastní asi 26 tisíc obydlí v zemi." [13].

Zájmy donátorů a pravidla

Přejděme k zajímavějším věcem než je pouhý výčet. Dle A. Hallett: "Donátoři obvykle měli jasnou představu, kdo by měl benefitovat z jejich velkomyslnosti. Jen potřební byli přijímáni." Příklady uvádí, že přijímané vdovy měly být pracovité, jinde nechtěli žebračky, běhny, hulvátky, pijanky a návštěvnice různých putyk. V "Morden College" v Londýně se chtěli vyhnout obyčejným sprosťákům, pijanům, hašteřivcům, zhýralcům nebo nepořádným (či výtržnickým?) lidem, takovýmto osobám hrozilo okamžité vyhoštění ze starobince jednou pro vždy. V „Aubrey’s Almshouses“ v Herefordu (dnes Herefordshire) chtěli chudé vdovy anebo svobodné ženy dobrého charakteru a ne méně než 60 let věku [14]. "Pravidla obecně pokrývala návštěvu kostela, čistotu, provádění povinností, pohyb mimo instituci, příjem alkoholu, přespávání návštěvníků přes noc a obecného vystupování." [15]. V roce 1732 byla vyloučena z "Geffrye Almshouses" v Londýně vdova pro ukrývání své dcery. V roce 1666 se poroučel penzista ze „St Catharine’s Almshouses“ v Bathu pro oplzlý a vulgární jazyk. V edinburském starobinci "Aged Christian Friend Society of Scotland" bylo požadováno po penzistovi pravidelné uklízení a odstranění kočky z obydlí atp. [16].

Ve zmíněném Geffryeho starobinci měl kaplan dvakrát ročně předat výboru psaný report týkající se návštěvy kaple chovanci. Na čtvrtletních mítincích měl hlásit výboru přečiny a poklesky penzistů. "Penzisté mohli být pokutování pro užití "rouhačských slov", a cizoložství nebo obscénnosti byly trestně postihnutelné vyhoštěním. Když byl někdo z chovanců pokutován, peníze mu byly odečteny z jeho nebo její penze a dvě třetiny z nich byly dány do pokladničky pro chudé, která byla umístěna v kapli." [17]. Pokutovalo se i nepovolené přespání přes noc jinde a opilství. Co se týkalo návštěvy bohoslužeb v neděli, tak pravidlo „stanov“ VII uvádělo, že jsou povinné, a to buď v kapli starobince, nedalekém farním kostelu anebo nějakém jiném místě, kde se konaly bohoslužby pro Všemohoucího [18]. Otázkou je, jak bylo možné zjistit návštěvu bohoslužby právě v jiném místě? Pravidlo XXV stanovilo, že penzisté se budou navštěvovat, asistovat si a budou nápomocni jeden druhému, a kdo odmítl pomoci úsluhou druhému v nemoci, měl být vyhoštěn [19].

Ovšem v tomto starobinci jsou uvedeny i příklady schovívavosti. Opilství (spojené se smrtí prochladlého kumpána) a přespání jinde bez povolení bylo řešeno místo vyhoštěním jen pokutou. Problémy s pravidelnými návštěvami bohoslužeb a bití vlastní ženy bylo řešeno pouze hrozbou vyhoštění. K. Haslam pro tento starobinec uvádí, že se často jednalo s větší schovívavostí než pravidla stanovila, penzisté byli častěji více káráni než pokutováni za malé přečiny a vyhoštění bylo nesmírně řídké. "Pravidla byla několikrát během let revidována a do 19. století byla redukována v počtech a daleko více zmírňována." [20]. Každopádně se tato charita věnovala nerada někomu, kdo se k druhým nebyl ochoten dobře chovat. To je pochopitelné, protože na tuto charitu nevznikal právní nárok.

Náboženství a jiné preference

V dřívějších dobách, než těch, o kterých zde píšeme, existovalo to, že lidé poskytovali starobinec za podmínky, že jeho obyvatelé budou každé ráno a večer modlit za duši mecenáše a jeho rodinu [21]. Jak bylo výše patrné, tak dost často byl starobinec určen jen pro vyznavače určité víry, ale ne všude tomu tak bylo (viz výše). A. Hallett uvádí příklady starobinců, které byly určeny jen pro lidi konkrétního vyznání, například pro anglikánskou, unitářskou, baptistickou církev, katolíky anebo spojenou reformovanou církev, a to i v době 19. a 20. století. Z toho je patrné, že každá významnější církev byla zastoupena, umožňoval to právě decentralizovaný dobrovolný systém starobinců. Existovaly však i jiné preference. Například: "Mnoho mecenášů si přálo, aby jejich charita byla pro lidi z určité oblasti." [22]. Jiný příklad ze 17. století uvádí, že preferováni by měli být lidé nesoucí stejné příjmení jako zakladatel. V starobinci z 19. století byli zase favorizováni potomci zakladatele v přímé linii. Anebo: "Některé charity byly založeny pro lidi ze specifikovaného profesního zázemí." Uváděni jsou zde například chudí česači vlny, kteří absolvovali své vyučení ve městě Wells (dnes Somerset), chudí pletaři, sluhové na Oxfordské univerzitě, chudí staří farmáři, kteří přišli ztrátou dobytka do chudoby, výrobci plachet a jejich vdovy, vdovy po lodních tesařích či pivovarští pracovníci nebo obchodníci provozující zámořský obchod [23].

Do zmíněného Geffryeho starobince byli po jeho otevření přijímáni lidé dobrého charakteru a věku nad 56 let. Preferováni však měli být členové (Liveryman a Freeman) cechu obchodníků se železným zbožím (k němuž R. Geffey patřil) a vdovy po těchto před ostatními žadateli. Během 18. století bylo takových penzistů v tomto starobinci tři čtvrtiny, ale tato proporce během 19. století upadala až tak, že tito byli v menšině [24]. Jak je tedy patrné, tak v tomto směru existovala značná pestrost v tomto směru.

Prestiž

Je jasně patrné, že při zakládání a provozu starobinců měla významné místo prestiž anebo alespoň zanechání vzpomínky na zakladatele či jemu blízkého člověka (viz příklady i výše). Velmi často se na budovy starobinců umísťovaly erby zakladatelů anebo i sochy či různé připomínací nápisy. Socha a nápis zdobí například zmíněný Geffryeho starobinec. Sochy zakladatelů a znak zdobí "Morden College" v Blackheatu (Londýn) anebo starobinec Johna Cowane ve Stirlingu či starobinec "Waddington Hospital" Roberta Parkera ve Waddingtonu v Lancashire. Nápisy připomínají dárce například u starobince založeného Henry Alnutem v Goring Heath (Oxfordshire) anebo u "Trinity Hopsital" v Salisbury. Erb hraběte z Northamptonu zdobí "Trinity Hospital" v Shoteshamu (Norfolk) [25]. A. Hallett si všímá, že znaky a iniciály zakladatelů nosili na svém oblečení i samotní obyvatelé starobinců (špitálníci). Nosily se odznaky, spony nebo knoflíky s erbem zakladatele či byly znaky nebo iniciály vyšívány na pláštích anebo šatech [26]. Nošení uniforem by mělo být dle A. Hallett povinné pod hrozbou vyloučení ze starobince. Nicméně třeba v „Sir Thomas Parkyns’s Almshouses“ v Bunny (Nottinghamshire) odmítnutí nosit zakladatelův znak na plášti znamenalo, že člověk ztratil zcela oprávnění na tento kus oblečení a ušetřené peníze byly rozděleny mezi ostatní špitálníky [27].

Podpory ve starobincích

Vedle přístřeší a případné péče poskytovaly starobince i jiné podpory. Například u starobince Elizabeth Ash obdržely ženy každé dva roky plášť s iniciály (to ostatně plyne z předchozího odstavce). Obecně pak vedle oblečení mohli penzisté obdržet peníze, uhlí, dřevo na topení, svíce anebo jídlo. Dále: "Vánoce, Velikonoce nebo zakladatelský den mohly být příležitostí pro speciální dary a jídlo." [28]. Příklad z „The Wilbraham Almshouses“ v Nantwichu (dnes Cheshire East) uvádí, že špitálníci obdrželi od roku 1804 2 libry a jedny boty ročně a plášť a čepice každé dva roky [29]. V Geffryeho starobinci činila penze 6 liber ročně a byla placena čtvrtletně. Tato penze nepocházela přímo od R. Geffryeho, ale z odkazu dalšího člena cechu obchodníků s železným zbožím, který svůj majetek odkázal cechu, a který zemřel roku 1724. Dodatečné dary již existujícím starobincům byly také běžné. Roku 1891 zde již měly tři špitálnice svoje vlastní prostředky nezávislé na těchto penzích [30].

Zásahy státu do charity

Starobince jako takové jsou institucí velmi starou a ve Velké Británii se vyskytovaly dlouho před 19. až 20. stoletím, o kterém tady píšeme. Péče o přestárlé byla především církevním podnikem. Za vlády Jindřicha VIII. došlo ke zrušení klášterů a zabrání jejich majetku. Protože většina nemocnic byla částí klášterního systému, došlo k tomu, že z více jak 800 nemocnic jich zbyla po vládě Alžběty I.  jen hrstka [31]. Tím byli postiženi chudí. To se projevilo za vlády stejné královny, kdy došlo v 90. letech 16. století k sérii katastrofálních zemědělských sklizní. To vedlo královnu a její ministry k tvorbě legislativy, která ovlivňovala sociální podmínky, především úlevou od chudoby a kontrolou ekonomiky. Roku 1597 byl přijat „Act for the Relief of the Poor“ a roku 1601 „Act for the Relief of the Poor“ (jisté formy sociální politiky se datují již do doby vlády Jindřich VIII.) [32]. Dle Howsona: "Anglie byla téměř unikátní v tom, že měla vůbec chudinské právo. Jinde v Evropě, speciálně v katolických zemích jako Irsko, se na podporu hledělo, jako na něco, co by mělo být provozováno mimo stát, buď jako dávání almužny církví nebo péče rozšířené rodiny." [33]. Situace po zrušení klášterů za Jindřicha VIII. se velmi podobá situaci za Francouzské revoluce, kdy: "Dočasná likvidace moci katolické církve navíc připravila chudinu o klasické formy pomoci formou almužen, špitální péče a charity." [34]. Intervence veřejné sektoru proti církvi, a tím i proti stávájící formě péče o chudé, v Anglii a Francii vedly k nutnosti zavést nové intervence v podobě veřejné sociální politiky, jako bylo v Anglii Poor Law a ve Francii k tomu, že jakobínská ústava (ta ovšem nikdy nevešla v platnost) zaručovala právo na podporu v nemoci a ve stáří a na sociální pomoc a termidorský režim přišel s novým systémem zdravotní a sociální péče [35].

Úpadek starobinců

Během 20. století význam starobinců v Británii poklesl. Jistě za to může podstatný nárůst blahobytu daný úsporami, investicemi a technickým pokrokem. B. Howson zmiňuje stoupající pravidelné výdělky a mobilitu lidí, které umožňují udělat si vlastní zaopatření na stáří. Do sociální politiky dle něho vstoupila také vláda. Veřejný sektor začal masově budovat domy, a to včetně bydlení pro starší lidi. Tyto věci mohly být důvodem, proč se soukromá charita zaměřila na celé spektrum společnosti, takže starší lidé obdrží jen malou část pomoci [36]. Na redukci charity mělo dle Howsona také významný vliv zavedení Národní loterie spolu s množstvím stíracích karet. Autor však nepodává vysvětlení, proč tomu tak mělo být.

Negativní vliv však musela mít i regulace charity, která se prováděla pomocí Charity Commission (od roku 1853). Když se chtěl například Geffryeho starobinec přesunout do klidnějšího prostředí a možná i kvůli tomu, že za pozemek se v žádané lokalitě Shoreditche (Londýn) dalo získat dost peněz, museli jeho představitelé roky tuto komisy přesvědčovat, aby dostali povolení k přestěhování [37].

Shrnutí

Pokud bychom měli vytknout několik zajímavých bodů, tak prvním bodem bude fakt, ke kterému dojdeme v kapitole 15.4, a to sice, že šlo o masovou záležitost. Druhým bodem je fakt, že se jednalo o velmi pestrou charitu pro různorodé cílové skupiny obyvatel. Třetím bodem je skutečnost, že tato charita (podobně jako obecně značná část soukromé charity) neměla příliš zájem podporovat ty, kteří se nechovali dobře k jiným lidem. Na tuto charitu nevznikal právní nárok, tudíž zde existovala motivace k mírnějšímu chování ze strany žadatelů anebo potencionálních žadatelů a motivace ke snaze lépe vycházet s druhými. Posledním bodem je význam prestiže, který se u této charity zřetelně projevoval (viz výše). Prestiž zde měla význam i v době před obdobím průmyslové revoluce a tedy i před obdobím tzv. divokého kapitalismu.